Myši Natálie Mooshabrové
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3695/bmid_mysi-natalie-mooshabrove-wKz-3695.jpg
4
544
544
V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.... celý text
Přidat komentář
Když dočtete první kapitolu, musíte se pozastavit, abyste dokázali vstřebat, co se to sakra vlastně stalo. To samé opakujete na libovolném místě knihy a samotný závěr vás naprosto odrovná. Neustálé opakování navozuje groteskní, bizarní, místy až děsivou atmosféru, mnohé scény jsou skvěle vypointované, některé jsou jen nepochopitelné (ale možná že po několikátém čtení či hlubším zamyšlení do sebe zapadnou). Míchání hororových prvků, komedie, dystopického prostředí jednoho vládnoucího předsedy, nevyslovitelná jména a všudypřítomná úzkost, nebezpečí, strach a pocity bezmoci a křivdy, to všechno dává dohromady jeden tíživý existenciální koktejl, ztělesněný paní Natálií Mooshabrovou.
Těžké čtení, nicméně zatím nejsilnější zážitek z Fukse.
Román s jedinečnou, znepokojivou, hutnou a místy až absurdní atmosférou. Příběh je v tomto případě v "pozadí", naopak vyniká nálada a symbolismus celého díla. Nezapomenutelné čtení (nejen) díky osobitému stylu Ladislava Fukse.
Před několika lety jsem měla tu čest se s knihou seznámit poprvé. Detaily mi neutkvěly, jen pocit ohromení. Něčeho, co jsem nečekala a co si chci znovu zopakovat. Nyní jsem se ke knize dostala znovu a ačkoli mě neohromila jako poprvé, jsem ráda, že jsem si ji přečetla. I když konec mnoho vysvětlil, stále ve mně rezonuje mnoho otázek. Do medových koláčů se přece na vrch cukr nedává. Ty už přece sladké jsou a tyhle tak divně voní, po hořkých mandlích...
Uf, tak jsem to dočetla. Moje třetí od Fukse a jeho styl je velice znát. Některé prvky mi ale přišly trochu nadužívané. Kdyby byla knížka poloviční, dám plný počet. Rozhodně doporučuji si od Fukse přečíst nejdříve něco jiného, tohle je těžká kniha. Asi už si ji znova nepřečtu, ale jsem ráda, že jsem na toto pozoruhodné dílo narazila.
Je to opravdu zvláštní kniha o divném světě, divné době a hodně divných lidech v čele s paní Mooshambrovou. Neustálé opakování dialogů a zvláštní náznaky navozují ponurou až hororovou atmosféru, děj plyne pomalu a přitom se od něj nedá skoro odtrhnout. Mezi čtením jsem se několikrát přistihla, že na knihu myslím a přemítám, co mě na ní tolik baví. Fuks prostě umí. Jednu hvězdičku dolů za poněkud rychlý a ke konci už předvídatelný závěr.
Výborná Fuksovina, s mistrovo klasickým rukopisem. Náramně jsem se bavil.
Paní Mooshabrová, ,,sociální pracovnice" se zaměřením na dětskou skupinu, si jede své kolovrátky:
,,Jestli budeš zlobit, co z tebe pak bude? Přijdeš do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník, nádeník a nakonec bys mohl skončit i v krimi."
95%
Zvláštní tajmený román o paní Mooshabrové. Člověk ho čte a čeká co se stane, ono se toho nestane moc, ale pak se zase stane něco a jste napnutí co to vlastně znamená a najednou je konec knihy a vše je více méně jasné :). Tento román mi stylem připomíná Murakamiho 1Q84 a jsem rád, že jsem se s paní Mooshabrovou seznámil. Mohu jen doporučit.
Bylo mi několika lidmi sděleno, že se jim tato kniha nelíbí. Špatně se prý čte. Je asi pravda, že na Fuksův styl je třeba si zvyknout, a nezvykne si každý. Mně osobně nevadí, že půl knihy nechápu, o co jde. Podstatné je vydržet, vše se nakonec spojí. To asi nezní jako pozitivní komentář. Tak já se opravím. Fuksův styl je jedinečný, jistá záměrná repetitivnost nemusí vyhovovat každému. Nechte se zanést do míst bez jména a bez času, kde život plyne jinak. Když se tomu nebudete bránit, možná se tam budete chtít vrátit.
Je to typický Fuks, takže aj od tejto knihy dostanete približne to, čo od kníh Ladislava Fuksa očakávate, no napriek tomu je ten príbeh iný. Či už sa jedná o opakovanie situácií alebo neustále opakovanie dialógov ale aj o podanie. Príbeh je opäť tajomný, podobne ako v iných knihách autora, navyše aj humorný a groteskný, atmosféra hustá a celú dobu čakáte, čo sa udeje a ako sa to skončí. Cítite, že sa k niečomu schyľuje a zvedavosť vám nedá pokoj. Chyba trochu je, že oproti Príbehu kriminálniho rady, nie je to vyústenie také náhle a prekvapivé. Počas príbehu som mal asi tri teórie, ako to dopadne a čo sa tam deje. Asi od tretiny knihy tú správnu, ktorá sa každou stranou iba potvrdzovala a posledných možno 60 strán ak aj nie viac som už nad inými variantami ani nerozmýšľal a iba som čakal, ako sa to vysvetlí a kto v tom príbehu hral akú rolu a či náhodou nedôjde k nejakému zvratu. Bohužiaľ nedošlo, preto dávam jednu * dole. Príbeh je to ale zaujímavý, kto je Máry Capri sme sa nakoniec dozvedeli, takže všetko je v poriadku.
V této knize čtete pořád to samé dokola, ale z nějakého záhadného důvodu vás to baví, klepete prstíčkem a čekáte kdy se dozvíte: PROČ už popáté slyšíte o pečení koláčů na svatbu? a PROČ ta paní chodí všechno vyšetřovat? Je Mooshabrová mentálně postižená? Je péče něco jako VB? Je Mooshabrová eSTéBačka? Máte ji litovat? Máte ji milovat?
NEVÍTE.
Nevíte a pořád čtete o TĚCH koláčích, o zlých dětech a když už si myslíte, že se vám hlava zvědavostí rozskočí, tak přijde velké rozuzlení a pokud jste cool adult, dáte tomu okamžitě 5*.
Já nad tím teda budu přemýšlet asi tak do konce života - pohybujíc se na čáře mezi miluju a WTF PROČ, takže to průměruju na 3.
Ale právě kvůli toho miluju, budu Fukse číst dál a dál ♥
ve Fuksových prózách miluju ty návratné symboly: humorné i hororové obrazy, situace a postavy, které se tu a tam, zas a znovu v téže, jen trochu variované podobě, zničehonic ve vyprávění objeví a ihned zmizí, jako pavouci na bílé stěně
Tato kniha je jiná a trvalo mi, než jsem si zvykla. Neustálé opakování, neuvěřitelné situace, neskutečné postavy... ale pak nastane nějaký zlom, kdy napjatě očekáváte vysvětlení. A to přijde a plus ještě něco navíc. Ladislava Fukse jsem neznala, teď se těším na další jeho knihy. Jsou prostě jiné.
Knihu jsem četla velmi záhy po přečtení Pana Theodora Mundstocka, který mne nadchl a ztrhl. Možná i proto jsem se do ni nedokázala začíst, motivy naznačené v panu Mundstockovi mi zde přišly nadbytečné a použité pro použití samotné. Kniha pro mne vytvářela nejasný a zmatený svět, do něhož jsem nedokázala být vtažena ani ho s láskou pozorovat.
Úžasná kniha!!! Fuksovy horory mě svojí ponurostí a vykreslením postav, které si zamilujete, nebo nenávidíte, ale nic mezi tím, dokážou vtáhout a nepustit. Osoby v příběhu se zdají až zvláštně povědomé. Děj se pomalu odkrývá, opakující fráze a příběhy působí až hypnoticky a atmosféra houstne, aby vyústila v naprosto šokující závěr.
Miluju knihy, kde několikrát odhaduji konec, abych pak zjistila, že jsem byla pokaždé úplně vedle. A Pan Fuks mě dokáže zmást dokonale. :)
Ladislava Fukse jsem dosud znala jen jako autora Spalovače mrtvol a k tomu jsem měla již od mládí takový zvláštní respekt. Díky lidičkám tady na DK jsem objevila tuto lahůdku. Ještě jsem se s tím úplně nesrovnala. Kniha je opravdu zvláštní, groteskní, záhadná, absurdní a alegorická a paní Natálie je postava, jakou v mnoha knihách nenajdete. (Ona je znalá a je na Péči už 20 let). Autor mistrně vytváří takovou tajuplnost svého vyprávění, možná právě neustálým opakováním již tolikrát řečených vět, jako by postavy samy sebe přesvědčovaly, že to je pravda. Paní Mooshabrová a její myši – a její nehodné děti, které si přijdou, kdy chtějí, vždy jí nějak ublíží, (je znalkyně a je na Péči už 20 let), a vůbec nemá lehký život. Ale žije ho, mezi koňskými povozy a hvězdolety, s obrovskou chutí na vlašský salát a Limonádu. Kolem ní, v tom čase nečase, běží podivný totalitní systém, kde každý, kdo se nějak vymyká, neskončí dobře. A je jedno, zda je to dospělý nebo děcko. Hlavně žádnou fantazii, ideály a touhy. Jednu hvězdu odebírám za to, že už jsem asi tak od poloviny knihy věděla o čem bude konec, i když, ne jaký bude konec.
Tuto knihu bych asi sama od sebe nikomu nedoporučila. Každý od literatury očekáváme něco jiného a ne každému musí sedět neustálé opakování motivů a bláznivá paní Mooshabrová. Nicméně, četlo se mi dobře, sem tam jsem sice kroutila hlavou, ale jsem ráda, že už vím, kdo je "ta" Máry Capricorna!!! :-DDD
Ocenila jsem i hezký vztah paní Mooshabrové s paní správcovou. Také chci přítelkyni, co dopoledne přijde na kafe nebo mě nastrojí, že budu vypadat jako herečka či kupcová z Kanárských ostrovů. :-)
"Je možné mít přátele," řekl Oberon Felsach u křesla, pomalu dojídal koláč a byl čím dál tím bledší, "je možné mít přátele, přátele, a přece s nimi nikdy v životě nemluvit..."
Balanc na pomezí banalit a bizarností. Fuksův svět je mi tak důvěrně povědomý a přece cizí zároveň. Paní Natálie Mooshabrová, budete mi chybět.
Já jsem to dočetla, protože jsem čekala, co se z toho vyklube. Nevím, co si mám o té knížce myslet. Myslela jsem, jestli se to neodehrává v blázinci. Nebo jestli je to nějaká parodie? Prostě jsem to nepochopila.
Netušila jsem co mám očekávat a dostala jsem zvláštně temný a tajemný román,který mě bavil. Přemýšlela jsem kterým směrem se příběh Natálie Mooshabrové bude ubírat,co to všechno znamená a zvědavost mě neopouštěla až do úplného konce,který byl pro mě překvapivý.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Ladislav Fuks není jednoduché čtení. Nerada bych srovnávala Myši Natálie Mooshabrové se Spalovačem mrtvol, přestože obě díla jsou strašně divná, tím správně Fuksovským způsobem.
Nicméně paní Natálie (Víte, že je na Péči už 20 let?) je stavěná jako absurdní román, groteska, plná úzkosti a hrůzy, které obě nenápadně sálají z řádků románu, až se člověk průběžně nevědomky oklepává a cítí se nesvůj. Nedotýká se židovské tematiky jako Spalovač, a přesto si pozorný čtenář všimne, že Fuks neustálým opakováním scén, dialogů i poznámek buduje temný totalitní režim, kde nic není, jak vypadá.
Přiznám se. Asi dvacetkrát jsem si komukoliv, kdo byl poblíž, stěžovala, že je to fakt strašně divný a že už s tím ztrácím trpělivost. Román je rozvláčný. Rozvláčnější, než na jaké je dnešní čtenář zvyklý. Ale já vám něco povím.
Přečtěte si to. Přečtěte to do posledního slova, do poslední tečky, a epilog si přečtěte 3x jako já, protože o takové gradaci děje, jaká se povedla Fuksovi, se může naprosté většině autorů jen zdát.
Národní poklad, tenhle pan Fuks.