Na ceste
Jack Kerouac
Román Na ceste je základným literárnym odkazom bítnického hnutia, generačnou výpoveďou príslušníka tej skupiny mládeže, ktorá po svojom reagovala na situáciu koncom štyridsiatych a začiatkom päťdesiatych rokov, keď Amerika prechádzala štádiom vrcholnej hospodárskej stability, ale začínali sa prejavovať choroby toľko vychvaľovanej americkej civilizácie. Bítnici odmietli ideál mladého úspešného Američana s jeho nalinajkovaným a pevným cieľom a dali sa cestou protestu, úteku od civilizačných vymožeností smerom k akémusi modernému primitivizmu. Istotu budúcnosti nahrádzali zintenzívneným prežívaním prítomnosti. Týmto sú poznamenané aj cesty hrdinu po USA, tvoriace hlavnú líniu rozprávania. Do extázy vyvolanej novými zážitkami sa však mieša aj nostalgia spôsobená uvedomovaním si bezvýchodiskovosti takéhoto úteku. V autobiografickej výpovedi vystupuje Allen Ginsberg ako Carlo Marx, William Burroughs ako Bull Lee, John Clellon Holmes ako Tom Saybrook, Herbert Huncke ako Elmer Hassel, Neal Cassady ako Dean Moriarty.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , Artforum (SK)Originální název:
On the Road, 1957
více info...
Přidat komentář
Závan ducha „staré dobré Ameriky“, jak jsme ji chápali za mého mlada. Podobný životní styl mě tehdy náramně přitahoval, tohle se mi na Americe nejvíc líbilo! Všechna ta svoboda a odvaz a nespoutanost, putování jen tak z místa na místo. To vleklé, klidné vyprávění, ty pomalé dialogy, všechno to hloubání nad životem, mraky snědených koláčů a zmrzliny, krása. Po dlouhých letech jsem se k textu vrátila a ecce! Teď mi to přijde jako sociální dobová výpověď o životním stylu rozličných pobudů, kteří se bezcílně plácají krajinou, kradou, fetují, vzájemně na sobě parazitují a jinak neužitečně mrhají svými i cizími dny a je to k uzoufání dlouhé. Inu, něco se změnilo. Že by já? :)
Po přečtení knihy jsem chtěl jen pár věcí:
Být dospívajícím v 60. letech v USA, vypnout svět okolo, hodit batoh na záda, a to nejdůležitější... postavit se na silnici, zvednout palec a jet ať se děje, co se děje. Kamkoliv, kdykoliv, s kýmkoliv:)
Těžko hodnotit - zase jedna kniha, která je objektivně velice dobrá, ale mně příliš nezaujala. Chápu, co autor chtěl textem říci a že smyslem je to, že vlastně smysl nemá - cílem je cesta (před 60 lety to asi ještě ani nebylo klišé). Jen se prostě nemůžu ztotožnit s protagonistou, jehož život se s mým shoduje snad jen v tom, že se občas musí najíst. Pro mě "sbalím se a jedu" představuje nával paniky a ne vidinu neutuchajícího dobrodružství. Mám rád jistý řád a ten se hledá u silnice někde mezi Denverem a Cheyenne těžko.
Vyznávám zkrátka jiné hodnoty, než nikdy nekončící pařbu a rychlou jízdu, takže mě příliš nebavilo číst jen o pařbách spojených rychlou jízdou. Chybělo mi nějaké drama, výraznější city, zkrátka aby pan Paradise už konečně něco bral vážně. Jeho kamarád utržený ze řetězu ve stavu permanentní mánie tomu moc nepomohl.
Nejzajímavější mi přišel konec a výprava na jih, která byla konečně něčím zajímavá. Dokonce přišla i mírná sebereflexe, na kterou jsem čekal celou dobu. Bohužel skončila dost rychle a vrátila se zpátky do nudy.
Pro Kerouaca bych byl pravděpodobně maloměšťáckej suchar a absolutně bych se do jeho knihy nehodil, tak jako se ona nehodí do mojí ruky.
Celý děj se dá shrnout tímto popisem: Sal je smutný - tak jede někam, aby nebyl smutný - tam si někoho najde, zapaří s přáteli - je tam smutný - jede někam, aby nebyl smutný... a tak dál. Ufuf. Vlastně to je vystihující, ale mě to deprimovalo úplně strašně. Nemá to žádný východisko! Nenávidím to...
(Jediná dobrá část byla s těma mexičanama.)
Propadla jsem beatnickym autorum a Jack Kerouac je pro me jejich hlavni hvezdou. Kerouac se stal touto knizkou nesmrtelnym, prestoze to asi diky svemu prozivani zivota nemel v planu. Libila se mi ta citelna touha po svobode, a spontannost a nezavislost vsech, kteri se v knizce objevili, na me pri cteni doslova dychala.
Víte, ono je to těžký. Ze začátku mi to přišlo jako tlachání o ničem. Vadilo mi, že jejich krátké cíle jsou postavené na spontánnosti. Vadila mi ta jejich nezodpovědnost a šílenství, které přebíjelo zdravý rozum. Jenomže Kerouac je Kerouac. Tenhle týpek chodil domů bos, opilý jak Dán a za sebou vezl kárku, ve které měl chlast. A to je přesně on. Celou dobu vyprávěl nesmyslný příběh, ve kterém rozhodně nemůžeme najít nic hlubšího. Ale ten poslední odstavec, mě přesvědčil. Jsem ráda, že jsem to dočetla. Chci si s ním sednout na to opuštěné molo a přemýšlet o Americe, o kultuře která mi je tak neznámá. A jet se Salem a Deanem ty nekonečné kilometry v polorozpadlém autě. Ach, ten šílený Dean. Hltala bych každou jeho bláznivou historku.
Chcete zažít nikdy nekončící mejdan? Chcete si projet celý jůesej skrznaskrz? Chcete zažít bláznivý kousky s nespoutaným Deanem Moriartym? Začněte číst. Nečekejte žádný strhující děj, napínavé dobrodružství nebo drama. Jen v klidu čtěte a klidně si dejte jointa nebo skleničku bourbonu a nechte se unášet záplavou slov.
Svobodomyšlenkářství, nespoutanost, kdo z nás nechtěl prožít mládí bez rozkazů a nastavených pravidel.Každý má samozřejmě tu hranici nastavenou jinak.Možná jsem měl číst v životním rozpuku, ale bavilo mě to.
"Nemám nic na rozdávání,jen své zmatky." ...tahle kniha znázorňuje můj pohled na beatnickou literaturu. Cesta=útěk od minulosti. Putování,alkohol, život na hraně. A potom je tady Dean Moriarty, který vybočuje ze všech zajetých kolejí ! Za mě pět hvězdiček!
Tak jsem si konečně přečetla tuhle legendární knihu, nevím, co jsem přesně čekala, ale tohle mě trochu zklamalo. Kniha není špatná, ale osoby jsou mi absolutně nesympatické, tolik idiotů pohromadě.
Kniha nemá strhující děj, ale přesto je výborná. Děj tady není tak důležitý, jde prostě jen a jen o cestu. Jednoduchá a přesto nedosažitelná myšlenka úplné svobody.
Svobodomyslnost, ale taky bezohlednost, život jen v přítomném okamžiku - jako by neexistovaly následky. Je to sice lákavá představa, která pošťouchne každou druhou kancelářskou myš, ale v mých očích si kniha těch skoro 300 stran nezasloužila. Zpočátku mě bavily obrazy poválečné společnosti padesátých let, která je zmatená a neví, co se sebou. Mladí lidé dýchají pro drogy, sex, tuláctví a jazz a všechno je to patřičně šílené. Dean je šílený přes všechny hranice.
Ale to je tak vše. Když se tu a tam povede nějaká hloubka, je upozaděna dalším citoslovcem typu "jupí jéj". A na to já nemám.
Svoboda, svoboda je nádherné slovo a nádherná životní možnost respektive volba. Je fajn se na všechno vykašlat a jet někam, jen tak jet a nic neřešit. Až potud se s knihou vcelku shodneme. Že se u toho hulí, berou drogy a chlastá budiž i to je každého svobodná volba. Jsem dokonce ochotný odpustit krádež jídla...Ale krást auta, benzín, cigára tak to je celkem silná káva, neobměkčila mě ani scénka z plantáže. Když si neumíš vydělat na hulení, tak nehul. Když nemáš na benzín jdi pěšky nebo jeď na kole. Prostě tahle temná stránka knihy mi nesedí a vyloženě mi vadí. Nečekal bych žádného Mirka Dušína, ale jisté věci jsou přes čáru....
Nic než popisy a dialogy. Na cestě je víc báseň než próza. Není tady, aby měla pointu, ani aby tě překvapila, rozesmála nebo rozplakala. Na cestě je, aby byla, aby jela, a hlavně -- aby tě vzala s sebou.
Sal a Dean nejezdí jak šílení po celých státech a z prdele do prdele, aby tam chlastali, hulili nebo poslouchali jazz -- i když to samozřejmě dělají.
Jedou, aby jeli. Cesta je cíl.
Kerouac neřeší, kdo co proč řekl nebo udělal, (takřka) nebrečí, že s ním Dean zase jednou vyjebal. Na psychologii není čas. Je zbytečná, a kdykoli myslíš, že na ni přišel čas, ve skutečnosti nadešel čas sednout do Hudsonu '49 a jet dál, dál, dál.
Na cestě je mladické běsnění, které nesoudí. Jak by mohlo? Následovalo nejkrvavější válku v dějinách. Kdo by chtěl dělat, co dělali rodiče, když to vedlo k milionům mrtvých a dvěma atomovkám hozeným japíkům?
Na cestě je mládí. A proto končí celkem trpce. Když Dean připomene Salovi, že stárne, pohádky je konec. Salovo stárnutí... je koncekonců i Deanovo stárnutí.
Na cestě teda končí nudnou véčou s nudným dospělým kámošem. Sal projednou vyjebe s Deanem. Zároveň ale jednou provždy vyjebe se svým mládím.
Výsledek těžko ohodnotíš podle běžných měřítek. Kniha nemá jasný příběh ani jasnou pointu. To ale neznamená, že je dutá. Má svůj vlastní vesmír. Hýbe se v rytmu jazzu, takže má rytmický a rozmáchlý jazyk. Rozhodně žádná hudlařina ani grafomanie.
Kerouac z ostré verze musel vyndat tisíc hlášek o tom, jak byli zase zhulení, takže fakt, že hoši nejezdili úplně střízliví, zůstal viset jen mezi řádky. To by ale dnes už nikoho nepřekvapilo. Doba se změnila jinak. Stopařina je risk. V Americe mnohdy i zakázaný.
Dnešního panáčka spíš šokuje, že někdo cestoval stovky kilometrů, aby se uprostřed džungle, zpocený a smradlavý, nechal kousat mexickou žouželí, zatímco horečnatě chrápe na rozpálené střeše otřískaného a dosud nesplaceného fára -- a přitom mu trikem prosakuje krev.
A pak se prostě vrátí zpátky.
Jakže? Takhle. Tohle je prostě knížka pro živé lidi, kteří chtějí zkusit a vidět a zažít úplně všechno.
Štítky knihy
drogy zfilmováno americká literatura cestování Beat generation, beatnici alkohol rozhlasové zpracování podle skutečných událostí cesta, roadtrip tuláctví, bosáctví, vagabundážAutorovy další knížky
2005 | Na cestě |
1984 | Mag |
2008 | Dharmoví tuláci |
2005 | Andělé zoufalství |
2009 | A hroši se uvařili ve svých nádržích |
Postava Deana Moriartyho, je rozhodně zajímavější než Sal. Nedívím se, že Kerouac takového člověka obdivoval