Na cestě: Rukopisný svitek
Jack Kerouac
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22520/na-ceste-necenzurovane-vydani-22520.jpg
4
63
63
Je známo, že Kerouac se ve své tvorbě snažil o „spontánní psaní“. Legendární je skutečnost, že svůj román Na cestě psal na dlouhý svitek papíru, aby nemusel psaní přerušovat ve chvíli, kdy dopíše na spodní okraj papíru a potřebuje do stroje vložit nový. Díky tomu mohl text doslova vychrlit, nezastavovat se, pokud se nezastavil text sám. Po dokončení se ovšem svitku ujali redaktoři a Kerouacovu spontánní prózu náležitě upravili, osekali, přizpůsobili konvencím a zcenzurovali. Proto se stalo událostí vydání původní, syrové verze, kterou v překladu přinášíme i českému čtenáři. Svazek doplňuje čtveřice studií amerických badatelů, které se zaměřují na Kerouacovu metodu, historii textu i jeho místo v kontextu americké literatury. Necenzurované vydání.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , ArgoOriginální název:
On the Road: The Original Scroll, 2007
více info...
Přidat komentář
„ten vír zved velkej prašnej mrak, kterej se rozprostíral nad americkou nocí ...“
... a pak přišlo jaro ... nejlepší čas na cestování ...
„Vejdu se k vám? ... Jasně naskoč si, je tam dost místa pro každýho ...“
„Jednoduchost týhle jízdy mě naplnila úžasem; ani nečekali, až se nahoře usadím, a řidič dupnul na plyn; ztratil jsem rovnováhu, ale jeden stopař mě chyt za ruku.... ani jsem si ještě pořádně nesednul a někdo mi vrazil do ruky flašku s kalným zbytkem podomácku pálený whisky ...“
A tak jsem se, za zvuků nahrávek George Shearinga a Slima Gaillarda, s nimi pustila na cestu ... spolu s hudbou poslouchala vyprávění o jazzu, pití, holkách, drogách a ... svobodě.
Ocitla jsem se na té „nejpůvodnější“ cestě ... sepsané horečně a v chvatu mezi druhým a dvaadvacátým dubnem na velkou roli dálnopisného papíru ... na té nejopravdovější ... totiž, popsané tak, jak ji původně Kerouac zaznamenal, ještě předtím, než se dostala do rukou nakladateli a korektorovi ... tedy zaznamenávající do posledního slova ten nejautentičtější příběh ...
... o chlápcích, kteří jedou stopem napříč Amerikou, pátrají po něčem, co stejně nenajdou, ztratí se na cestě a „vrátí se zase zpátky s nadějí na něco jiného“ :-).
Všechno, co si Kerouac během cesty zaznamenal do cestovních deníků se pak skutečně stalo hlavním příběhem – v něm se pak smyšlený děj prolíná právě s těmi skutečnými zážitky ... fikce a pravda ... pro Kerouaca to hraje důležitou roli, je to pro něj totiž „způsob, jakým vědomí skutečně prožívá všechno, co se odehrává“ ...
„... a tak jsme se hnali spolu ulicí ...v tom ranním rozdychtění, ze kterýho se později stalo něco mnohem smutnějšího a povrchnějšího ... ale v tý době jsme tančili po ulicích ... jen já jsem se šoural, jako jsem se v životě vždycky šoural za někým, kdo mě zajímal, protože jediný lidi, který mě zajímaj, jsou šílenci, který šíleně žijou, šíleně melou, chtěj všechno najednou a hned, nikdy nezívaj, nikdy z nich nelezou všední banálnosti, ... ale planou, planou a planou nocí jako římský svíce ...“
Vy, čtenáři, máte jedinečnou možnost, hnát se ulicemi, silnicemi napříč Amerikou, s nimi :-) ... sledovat sen o pohybu ... sledovat život, ale i jeho náhražku v podobě drog, které umožňují cestovat vlastním nitrem, a díky nimž se svět (zdánlivě) promění ... a pak všechno, co děláš, je skvělý ... a i všechny ty historky ... o přátelích, rodině, Burroughsovi, o lidech ze Západu, o Jimovi Holmesovi, hrbatým šejdířovi, vášnivým karbaníkovi, nedostižným hráči kulečníku a teploušským světci v jedné osobě, o kámoších z dětství, z ulice ... dávají smysl ... anebo ne, vždyť je to šumák :-).
„Jedeme do El Ej ... vyřvávali jeden přes druhýho ... co tam budete dělat? ... Jak to máme vědět? A není to snad šumafuk?
.. energie se prostě jen střetly ... a spustily vír příštích šílených událostí ...
„Šlo to rychle, protože cesta je taky rychlá, ... mezi druhým a dvaadvacátým dubnem jsem napsal román o 125 000 slovech ... příběh je o tobě, o mně a o cestě“
... z dopisu Jacka Kerouaca jeho příteli Nealu Cassadymu (kdybyste nepoznávali, tak to je ten „svatej hochštapler“ Neal), který s ním cestu absolvoval, protože to byl on, „kdo po mém boku s úsměvem sledoval u železniční tratě západ slunce“ ... a nerada bych zapomněla i na toho druhýho, on je totiž pro změnu „úžasnej smutnej poetickej hochštapler“, no jasně, že to je Allen Ginsberg.
I mě „jednoduchost týhle jízdy“ naplnila úžasem, užila jsem si to ... jen jsem si musela dávat trochu pozor, abych neztratila rovnováhu :-) ... „profrčeli jsme totiž právě další křižovatku, dalšího městečka a minuli řadu vysokejch vychrtlých chlapů v džínách, který se shlukovali kolem slabejch světýlek na poušti, jak můry, a zase jsme se ponořili do bezedný tmy ... hvězdy nad hlavou nám svítily stále jasněji a výrazněji“ ... byla jsem totiž dost daleko od domova, utahaná a rozhozená z úmorný cesty ... poslouchala jsem všechny ty smutný zvuky, civěla na popraskanej strop a asi patnáct divných vteřin jsem měla pocit, že nevím, kdo jsem“ ...
PS: kdyžtak napište, jak jste to měli vy? :-).
nelze vstoupit do téže řeky dvakrát, řekl by klasik...
je to nesporně pilíř moderní prózy, pamatuju si na chvění při prvním čtení - jenomže to bylo tak dávno, až se to stydím říct. doporučuji všem, kdo rádi čtou a rádi objevují, ale nevím, zda by se do čtení Kerouaca měli pouštět i ti dřív narození.
přesto hodnotím 100 %.
ZabakDokvakal to napsal moc hezky a v podstate ma pravdu, takhle nejak ta kniha je napsana...prd se tam deje, ale vsecko je to blaznivy a skvely az je to vtipny...vlastne si myslim, ze ta kniha je hlavne dobra v tom, jak kouzelne prevadi na cloveka ten entuziasmus, to nadseni z niceho...pripomina mi to, kdyz jsem v sestnacti, sedmnacti letech rokovali naliti s kamarady o veskerenstvu sveta, filozofovali, meli treti oko (rozumej opileckou intuici) a byli hrozne moudri a vse co clovek prozival bylo neopakovatelne a skvele...a je pravda, ze si na to rad zavzpominam nekdy i dnes, ale ta vzpominka asi i staci...A Kerouac k tomu vsemu patril, byla to vlastne takova nase bible (mival jsem kamarada, ktery v podpazi s touto rukou vyrazil na vylet po Evrope, a kdyz se navratil, ja pln ocekavani jak to bylo skvely, z neho vlastne krom trochu smutne zminky: "vis vona to neni takova prdel..." nic moc nedostal), ktera patri k tomu, i k tomu veku a i prestoze je to vlastne naivni a nelze v tom odzit cely zivot (teda lze, ale to se pak clovek asi uslasta - vid Kerouac) tak mam na ceste porad moc rad, tedy paradoxne hlavne tento rukopisny svitek - ktery vysel az pred nekolika roky a zrovna se stredil do takove me male posledni cesty po cesko-slovensko-polsku...Tedy asi i z nostalgie ja hodnotim za plno - protoze jsem byl taky takovej a k cloveku to proste patri a nelze mu to odparat...byt stejne nejlepci jsou Vize Gerarda!
Jakmile se naladíte na tok textu a myšlení pana Kerouaca, pak v tom jedete s ním a je to paráda. V některých pasážích se člověk ztrácí a je to volej, někdy však přijdou peřeje a to je pak adrenalin. Kniha není pro každého, ale kdo má pochopení a chce se zúčastnit cesty po boku tohoto "bídníka", nechť nastoupí. 8/10
Tuto knížku jsem si dlouhou dobu přála číst. Nedávno mi jí půjčila kamarádka a já jí měla během pěti dnů přečtenou. Kerouacův styl psaní je velmi poutavý ( pro mě ). Navíc, pro mě byla přímo fascinující ta skutečnost, že Kerouac vše psal podle svých vzpomínek a vše, co se v knize odehrávalo se stalo. Také je zajímavé zamyslet se nad tím, že takovéhle věci, myšleno vše to, co dělal sám Kerouac, bylo v té době vcelku běžné... Člověk si po přečtení knihy hodně popřemýšlí nad tím, jak byly věci v té době brány... ženy, alkohol, kouření, fetování...
Tak jo, dal jsem této "kultovní" knize druhou šanci a ani napodruhé ji nedočtu.
Je to totiž něco jako:
"Můj milý deníčku,
včera jsme se s kámoši jen tak bloumali městem, byl vlahý večer a na nás to všechno působilo úplně bláznivě--- prostě to bylo všechno šílený a co se toho dne stalo se jen těžko popisuje, ale k tomu se vrátím později. V kapse jsem měl posledních 250 korun, tak jsem koupil v trafice u nádraží plácačku a všichni jsme se náramně opili. Pak jsme se rozhodli, že provedeme něco šílenýho, tak jsme si stopli nějakého zemědělce, ten nás hodil do vedlejší dědiny. Tam jsme potkali Frantu---úplně bláznivýho šílence, toho největšího na světě. Opět jsme se ztřískali. Ráno nás čekalo fantastický ráno a vyrazili jsme do Horky sbírat jahody, aby bylo zase na nějakej ten chlast. Opět jsme byli na cestě..."
..a tak dál pořád a pořád dokola.
Bible zbité a spité generace ze života na cestě aka dokument z doby jediných a pravých hipsterů. Nekonečná jazzová symfonie slov a proudu vědomí, která upřímností bere dech a degraduje autora z boha a pána vesmíru na obyčejného člověka se všemi slabostmi a nedostatky, aby odkryla jeho pravou a čistou sílu.
"Pak se domů vrátil chudák Bill ve svým texaským ševráku a zjistil, že se mu do domu nabourala banda cvoků."
Ano, přesně tak, nenormálnější hrdiny by svět pohledal. Myslím, že četba nutí k tomu se neustále zamýšlet, jestli v danou chvíli souhlasíte s počínáním této uřícené a praštěné sebranky. Moje sympatie se na hony vzdalovaly od Jacka k Nealovi a naopak, podle toho, kdo z nich začal bláznit víc. Asi vnitřně nesouhlasím s flákáním se s pár šupy v kapse po své rodné zemi. Četba se mi tak dost táhla a oba hlavní aktéři mi začínali zmatkovat, opakovat se a nevěděla jsem, jestli po nich vůbec chci, aby se dobrali cíle. Jejich vzácné a jedinečné "TO" by se nejspíš nepodařilo najít nikomu, ale směřujeme k němu všichni a hledáme ho. Možná "TO" nikdy nemáme najít, proto všechny naše cesty jsou samy o sobě posláním i cílem zároveň.
S odstupem času mi dochází, že co mi bylo na začátku nesympatické a nudné, změnilo se v atraktivní pohled na svobodu duše i těla. Dostanete se jim pod kůži hlavě díky Jackově milované hudbě a vytouženém ráji ve Spojených státech mexických. Takže se nenechte odradit sáhodlouhou učeneckou předmluvou. "TO" totiž může být na dosah a pořádně se s vámi rozjede...
Zajděte do knihkupectví, kupte si rukopisnej svazek a vyškubejte z něj první polovinu stránek, je plná slintů inťoušskejch piček o tom, jak Kerouac psal tu vohromnou věc; ale bacha, tu druhou půlku si nechte, v tej to všechno je! Pak si skočte do trafiky a kupte si cigára, ale ne ty úchylný tvrdý krabičky, ale ty oldskůlový, pěkně v měkkým obalu, nebo ještě líp papírky a tabák, ale nějakej, kterej bude smrdět jako asfalt v červencovým slunci na zadních koženejch sedačkách někde uprostřed středozápadu (a jestli nevíte, jak smrdí asfalt v červencovým slunci na zadních koženejch sedačkách uprostřed středozápadu, tak stačí, když bude smrdět aspoň jako asfalt v srpnovým slunci na přední sedačce stodvacítky v koloně na baranďáku). Taky si sežeňte nějakej bop, určitě Parkera, Coltrana, Hendersona, Davise, ale ne ty popový sračky, to točil v osmdesátkách, musí se to valit na čtyři jak ruský tanky na Prahu! No a určitě nějakej chlast, vobrovský zásoby, protože tu chuť se nesmírně zpít do němoty Jackem a pivem budete mít tak každou druhou stránku. Možná každou první. Pak si vemte tři dny volna, odhlašte se z fejsbůku, zavřete se do koupelny a do studený vody ve vaně naházejte ty lahváče, ať to čtení má trochu styl, v obýváku vokuřte hardbop na celej panelák a připravte se na největší (literární) jízdu svýho života!
Dočíst se do konce mi sice trvalo neskutečně dlouhou dobu, přesto hodnotím maximálně kladně. Neal Cassidy je mým adeptem na nejoblíbenější a nejsympatičtější knižní postavu. Jasná věc. Jo, jo, jo.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Na cestě |
| 1984 | Mag |
| 2008 |  Dharmoví tuláci |
| 2005 | Andělé zoufalství |
| 2009 | A hroši se uvařili ve svých nádržích |
Túto knihu som svojho času dostal k narodeninám, no dlhé roky pokorne na poličke čakala, kým príde jej čas. Čítal som začiatkom 90s jej prepracovanú verziu a bola mojou knihou č. 1 až do doby, kým som nedostal do rúk Dharmových tulákov. Neskôr som obe knihy opakovane kupoval a prichádzal o ne, až som sa stal majiteľom Rukopisného zvitku.
Pri jeho čítaní mi pred očami prebehovali obrazy z minulosti ako krajina za oknami rýchlika. Čítanie to síce predlžovalo, no som si istý, že na niektoré veci by som si asi normálne nespomenul. Parádne zážitky po všetkých stránkach. Nepamätám si, ako vyzerala oficiálna, uhladená verzia Na ceste (som si istý, že ju opäť raz kúpim), no táto divoká a nespútaná sa mi dosť pozdávala.