Na útěku
Mahtob Mahmoody
Dnes už dospělá Mahtob Mahmoodyová, dcera autorky bestselleru Bez dcerky neodejdu (který ona sama nikdy nečetla), s odstupem více než čtvrt století vzpomíná, jak drama své rodiny prožívala coby malé dítě a jak se s tragickou událostí vyrovnává dodnes.
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno:
2013
,
Ikar (ČR)
Originální název:
The Needful Threads (A Daughter, 2011
více info...
Přidat komentář
Četla jsem hned po knize Bez dcerky neodejdu.
Již dospělá Mahtob popisuje svůj tragický příběh v Íránu a nejen ten, sledujeme jak tato událost má dopad na celý její život a i na lidi kolem. I když Betty a Mahtob dorazí bezpečně do Ameriky, tak na Írán jen tak nemohou zapomenout a žijí v neustálém strachu. Podstupují různá opatření a díky své knize, později i filmu, se jim dotane velké popularity a díky svým zkušenostem Betty osvětluje problematiku tzv. rodičovských únosům a pomáhá rodinám, která se dostaly do podobných potíží jako kdysi ona sama. Pomocí knihy se dozvídáme takové... A co bylo dál... Hlavně Mahtobin postoj k otci a na celý incident s Íránem.
Občas byla kniha velice zdlouhavá a po úvaze musím napsat, že je to jedna z těch knih, které stačí přečíst jednou.
Četla jsem knihu i viděla film Bez dcerky neodejdu, a proto jsem si kvůli tématu vybrala knihu Na útěku - vyprávění a svědectví její dcery. Ač toto dílo sepsala v dospělém věku, velmi autenticky popisuje trama z pozice dítěte. Je dobře, že toto téma je stále diskutovatelné a a pevně věřím, že díky různým nadacím nezůstává již mnoho žen a jejich dětí ve stejném zajetí jako obě autorky. Čte se dobře, i když její matka měla pro mne lepší styl psaní.
Zajímavý pohled, popsány pocity a těžkosti, s kterými se musela i v dospělosti vyrovnat. Přesto je kniha hodně zdlouhavá, to nejzajímavější je v závěru knihy.
Je to pekna nuda, psane vyumelkovane az umele, preslazene, urcite pasaze jsem preskakala, jinak bych to ani nedocetla. Nekdy jakoby parafrazovala matku, ackoli autorka tvrdi, ze jeji knihy nikdy necetla.
Kniha mě trochu zklamala, asi jsem od ní neměla očekávat tolik, když už jsem četla Bez dcerky neodejdu. Je zajímavě vědět, jak to bylo z pohledu Mahtob a jak jejich život pokračoval po návratu do USA, ale znova bych si ji asi nepřečetla.
Kniha zajímavá, nicméně jak zde již bylo psáno někde zbytečně zdlouhavá, ale bylo zajímavé ucelit příběh a vědět, tzv. jak to bylo dál
Tuto knížku jsem dostala k Vánocům a o její existenci jsem vůbec nevěděla. Musela jsem si opět přečíst obě knížky od Betty Mahmoodyové, abych si tento příběh oživila. Na knížku od její dcery Mahtob jsem se moc těšila a byla jsem zvědavá na její pohled na celou věc. Ale bohužel knížka pro mě byla velké zklamání. Nudila jsem se, přeskakovala několik řádků…. Dočetla jsem jí jen proto, abych se dozvěděla, jestli se nakonec s otcem setkala nebo ne. Jak jsem četla v dalších recenzích, tak opravdu na tento příběh stačila půlka knížky.
Na úvod musím říct, že jsme nikdy nečetla knížku Bez dcerky neodejdu - jen jsem kdysi dávno viděla film. Byla jsem zvědavá, jak si ty uďalosti pamatuje Mahtob - a knížka mě nezklamala. Větší část knihy se věnuje životu po návratu do Ameriky - to uspokojilo mou zvědavost, jak to bylo dál. V knížce se hodně řeší náboženství - ale není se co divit, víra je pevnou součástí života Mahtob, proto je jé věnována pozornost i v knize. Osobně obdivuji, jak se s tím vším dokázala vyrovnat a jak dokáže i v tom zlém najít pozitivní přínos.
Byla jsem moc zvědavá na "pohled z druhé strany", jak si události pamatovalo malé děvčátko. Je stejně stará jako já... Ale knížka byla slabší odvar a opakování původní knihy Bez dcerky neodejdu.
Knihu jsem bohužel nezvládla přečíst do konce. Z jedné strany to bylo dáno tím, že jsem příběh a jeho vyústění znala a tudíž jsem se nedokázala nechat vtáhnout do děje, z druhé strany asi i vypravěčským stylem autorky, který mě nedokázal zaujmou.
Když jsem se dozvěděla, že napsala knihu i Mahtob, musela jsem si ji hned přečíst. Na základě předchozího hodnocení, jsem se bála, že mě kniha nezaujme. Ale předčila mé očekávání, moc hezky napsáno. Je pravda, že něco je až moc rozepisováno, ale je to styl psaní, takže mě to vůbec nevadilo. Každý má jiný vkus, mě kniha zaujala, ale každého zaujmout nemusí.
Tohle "pokračování" příběhu mě bavilo třeba mnohem víc než Z lásky k dítěti. Až na ten konec.. ten mi přišel takovej moc narychlo, useknutej atd.. Chtěla bych se dozvědět trochu něco víc o osobním životě Mathob, o jejích vztazích atd.
Kniha Bez dcerky neodejdu byla ve své době strhující četba. Ale tuto jsem nedočetla. Slabý odvar, nemusela být napsána vůbec. Všecko, co jsme potřebovali vědět, už v té první bylo.
Knížky její matky jsem přečetla asi před 10 lety. Když jsem zjistila, že se vyjádřila i dcera, považovala jsem za nezbytné seznámit se i s jejím pohledem a zejména s tím, co bylo "potom".
Toto mě oslovilo asi nejvíc (citát):
"Ať jsem tenkrát proti vysychání nenávisti vůči otci bojovala sebevíc, hezké vzpomínky se nevzdávaly a nakonec si našly cestu do mého srdce. Nikdo není úplně dobrý ani úplně špatný - ani můj otec, ani já, ani kdokoli jiný. Před skutečností, že otec navždy zůstane součástí mé osobnosti, se nedalo utéct. Pokud jsem se měla usmířit sama se sebou, musela jsem znovuobjevovat otcovy dobré stránky a přihlásit se k nim jako ke svému dědictví. A neplatilo to jen bezprostředně po útěku z Íránu, ale i pokaždé, kdy se otec nějakým způsobem opět vynořil v mém životě."
Jsem ráda, že jsem to vůbec dočetla. Určitě to neměla v životě lehké. Děj knížky je dost zdlouhavě a nudně popisován.
kniha me vubec nezaujala ani jsem se do pulky nedostala....možna že kdyby byla psana jinak byla by zajimava
Do knihy jsem se pustila se zájmem o to, jak nelehkou situaci zvládalo dítě a za mě spokojenost, kniha mě bavila i přes některé obšírnější popisy a myslím, že se z ní dá vybrat i něco dobrého, např. jak zmiňuje limetka - uvědomování si štěstí...
Zajímavé svědectví hlavně o tom, že neodpuštění ubližuje tomu, kdo nedokáže odpustit, což Mahtob díky své mamince dokázala. Do svého života se snažím přenést metodu uvědomování si štěstí, kterou se Mahtob naučila od svého profesora. Nejprve si večer napsat pět konkrétních pozitivních věcí, které vás ten den učinily šťastnými. Což je poměrně těžké, ale člověk po několika dnech začne tyto situace sledovat a vyhledávat během dne, ve chvíli, kdy se dějí. Zkusila jsem a funguje to.
Knihu jsem bohužel nedočetla do konce, zbývalo mi tuším 50 stran ... Nuda, do čtení jsem se musela vyloženě dokopávat. Zbytečně roztahané, děj v podstatě žádný, pouze zpověď. Docela až dost "pánbíčkářské" dílo. Zklamání.
Již dospěla Mahtob Mahmoodyova se stěhuje - a v životě snad již naposled, jak doufá- do svého vlastního domu. Popíjí svou oblíbenou kávu v zimní zahradě, probírá se svými vzpomínkami v krabicích - a z těch malickosti se pomalu navazují ona potřebná vlákna - tak zní i originální název knihy - k tomu, aby nám ostatním sdělila svůj příběh.
Mahtob velice věcne, čtive a bez sebelítosti či patosu popisuje život v Americe po dramatickém útěku z Íránu, který se dotkl nejen ji a její matky, ale celé americké rodiny. Nebylo možné uzavřít železnou bránu a nechat tuto zemi navždy za sebou.
Mahtob a Betty žily léta ve strachu, že se Moody pokusí o protiunos či mstu. Přesto však Mahtob našla cestu k B-hu, vnitřní vyrovnanost, i dobrý vztah ke svým perským kořenům.
"Bůh mého žití plátno
nahoře tka, já dole.
Já barvy nevybiram,
on však je v jednom kole.
Když občas utká smutek,
má pýcha vzpupna, špatná
neví, že on zná vršek,
já však jen spodek plátna.
Teprve když stav ztichne
a pomine můj vzdor,
Bůh plátno poodhrne
a ukáže mi vzor.
Hle, temné spodní nitky
jsou v jeho rukou cenné,
stejně jako ty vrchní,
stříbrné, pozlacené. "