Na Větrné hůrce
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/288509/bmid_na-vetrne-hurce-UzI-288509.png
4
4840
4840
Do usedlosti Větrná hůrka přivede otec Hindleyho a Kateřiny malého cikánského chlapce. Dají mu jméno Heathcliff. Hindley k němu od počátku cítí nenávist, která po smrti otce přeroste v ponižování a týrání. Heathcliff to kvůli lásce ke Kateřině snáší, jenže ta, přestože ho také miluje, se nakonec vdá za někoho jiného. Od tohoto okamžiku žije Heathcliff jen pomstou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , AlpressOriginální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Je možné, že na vichrných skotských vřesovištích planou takové vášně ?
Autorka vytvořila jeden z krásných románů o lásce, zradě a smrti - a pomstě ...
Vzájemný vztah divokého Heathcliffa a svéhlavé Kateřiny je osudový a zničující ...
"Ale má láska k Heathcliffovi je jako ty věčné skály pod lesem - podstata života.
Já jsem Heathcliff. Sama moje bytost je on."
Na tehdejší dobu nekonvenční láska - a společenské zábrany jim neumožní společný život - Heathcliff miloval a byl zrazen...
"Nemůžu žít, odešel mi život, nemůžu žít, odešla mi duše!!!"
Pomstou postupně ničí příslušníky obou rodů - ale v závěru se přece jenom zdá, že láska mladých bude cestou z prokletí...
I po letech čtenářský zážitek - a možná i více pochopení pro ty trpící duše..
Kniha tu má celkem rozporuplná hodnocení - možná k ní čtenář musí dozrát.
Já ji určitě doporučím - má oblíbená.
Román na Větrné hůrce bylo pro mě velmi náročné čtení. Na začátku jsem měla trochu problém s postavami, kdo kam patří a jaké jsou mezi nimi vztahy. Když jsem si to porovnala postavy, začala jsem mít problém s tím, co čtu. Román je napsaný výborně, má spád, ovšem ten negativismus, to zlo a nepřátelství v něm, to byl pro mě oříšek. Některé pasáže jsem musela i chvíli rozdýchávat, abych mohla pokračovat ve čtení dál. Trochu to napravili poslední strany knihy, šťastný konec je milý a znamená snad konec zlých povah na Větrné hůrce.
Nezapomenutlný milostný příběh jehož tragičnost prožijete až do poslední stránky ... a pak, že spravdelnost neexistuje ... jo, jo v trochu jiném balení a mimo předpokládaný úhel pohledu :) ... kniha je prostě "kouzlem" života :)
Klasiku mám obecně velmi ráda, nikdy mi nevadila povinná nebo doporučená četba, ale do Větrné hůrky jsem se chvílemi musela nutit a pořád jsem čekala na pointu. Většina povahových vlastností, resp. jejich totální ubohost všech do jednoho, mi připadala velmi nereálná a ani jedna postava mi snad nebyla sympatická. Bohužel musím dát za tři. Někde v polovině jsem si uvědomila, že už jsem ji jednou četla, takže také podle toho je jasné, že mne ani tehdy moc nezaujala.
Jediný román Emily Jane Brontëové, považován za jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury. Podle mě měli tehdejší kritici pravdu, když dílo nebylo dobře přijato. Jen proto, když je něco považováno za klasické dílo neznamená to, že je hned super. Hlavní postavy jako rozmazlená Kateřina nebo věčně nakrknutý Heathcliff nejsou ničím sympatické ani zajímavé. Postavy jsou každou chvíli uražené jenom proto, že vedou konverzaci s někým jiným. Pokud knihu nepřečtete určitě o nic nepřijdete :) Tak teď do mě fanoušci Větrné Hůrky a Drozdova :)
Úžasné čtení! Tajemné, pochmurné, dokonale čtivé. Ten Emilyn styl psaní je pastva pro oči! Hltala jsem každé slovo. Krása! A konec úplná třešnička na dortu. Moc doporučuju.
Četla jsem verzi z r. 1978. K téhle knížce jsem si udělala ve svém čtenářském deníku tuhle poznámku: Příběh je jedním velkým přehledem toho nejubožejšího v lidech – postavy jsou vzteklé, hysterické, kruté, bezcitné, pesimistické, plné pomsty a odporu. Číst to bylo utrpení. Takže tak. Můj názor nezlepšilo ani filmové zpracování. Tuhle knihu fakt nemusím.
Krásné, strhující, drsné, děsivé.....člověk si nese celý život křivdy z dětství.
Díky čtenářské výzvě jsem se dozvěděla, že Charlotte Brönte autorka Jany Eyrové ( můj oblíbený román v době puberty) měla také sestru. Tento román mě mile překvapil. Podle obálky jsem si myslela, že se bude jednat o romantický román. Převrat v psychologický román jsem opravdu nečekala. Přečetla jsem jedním dechem.
Obal to má jako červená knihovna, ale jestli je to červená knihovna, pak je to ta nejspíše nejvíce syrová a nejdepresivnější, jaká kdy vznikla -- plná rozdílů mezi slabými a silnými, plná nemocí a smrti. Heatcliff je zajímavou postavou, která uvízne v paměti. Je tragickou postavou hříšníka, který nikdy nepřijde k nápravě. Kdyby své snažení orientoval na konání čehokoliv, co by mělo nějaký kladný výsledek pro ostatní, mohl by najít smysl života. On místo toho raději vše ničil kvůli toho, že mu bylo v životě neustále jen křivděno s vidinou toho, že to tímto všem okolo vrací.
Na druhou stranu, co je na Heathcliffovi sympatické a svým způsobem obdivuhodné, i přes všechny jeho negativní vlastnosti (a že jich je), je jeho mimořádná oddanost ke Kateřině, která poté bohužel přeroste až v chorobnou, destruktivní posedlost, díky které se zničí stejně jako předtím Kateřina.
Zajímavá postava je taky hospodyně Nelly, která je vlastně jediným člověkem, který do příběhu plného silných destruktivních lidí a dobráckých slabochů, vnáší zdravý selský rozum (snad ještě z vypravěčem Lockwoodem).
Asi jediné, co mě na příběhu mrzelo, je, že postava vypravěče Lockwooda je strašně strohá, moc jsme se o něm nedozvěděli, až na to, že to byl osamělý měšťák. Na to, že to byl vypravěč, je tohle strašně málo. A sic jsem se dočkal jeho očekávaného krátkého, ale pro dějovou linku hodně podstatného zásahu do děje, doufal jsem z jeho strany v něco ještě více.
Naprosto skvělá a čtivá kniha plná tragédie. Jinak některé ty komentáře naprosto chápu, protože já mám doma ty knihy dvě. Jedno vydání z roku 2011 a tam jsem se nedostala ani přes první stránku. Opravdu příšerný překlad. Jenže teď se mi dostlala do ruky nová z nakladatelství Leda s novým překladem a ta kniha se četla naprosto sama. Tu knihu jsem dala na dvakrát a naprosto mě vtáhla a pohltila. Takže co můžu doporučit, tak dobře vybírat ohledně překladu.
Pro mě osobně to mělo atmo jen v prvním "přijití" , kdy vešel do temný kuchyně, kde na něj čuměli hnusní psi do nichž pán kopl a kdy vešel odpornej "pán domu" a jeho neméně odporná snacha.
Pak u nich přespal - první známky jakéhosi čehosi.
Jde domů, a tam se dozví další tuny střípků o lidech, ve kterých jsem měla zmatky už jen díky podobným jménům.
No a tím se to rozsekalo.
Tak jsem skočila na konec.
Ta knížka má sice jakýs takýs děj, ale je podaná divně.
Začátek slibný, prostředek zamotaná nuda, konec jen nuda. Nechápu, proč to muselo být tak překombinované a už vůbec nechápu oblibu této knihy. Ale tak proti gustu..
Kupodivu mne kniha příjemně překvapila. Dokonce i hl. hrdina Heatcliff mi byl, i přes svou nenávist, simpatický. Kniha mě rozesmála, rozesmutnila i dojala v některých částech. Takže já doporučuji.
Člověk by se na tento román měl dívat optikou roku 1847, nikoliv tou roku 2018. Pak by zřejmě lépe pochopil, proč je románem tak významným nebo by aspoň nevynášel soudy o "příšerném stylu, příběhu o ničem, přílišném umírání, fňukání hrdinů, naivitě ženských postav" a tak dále.
Nejde o romantickou love story, která vás znudí svou předvídatelností, zřejmě proto se čtení může zdát náročnější a jednání postav nepochopitelnější.
Ač se jedná o veskrze temné čtení plné hrubostí, emočního vypětí, pomstychtivosti, zla, hádek, pláče a divokosti, které silně koresponduje s koloritem anglických vřesovišť a slatin, román ve mě zanechává hluboký dojem.
Obdiv Emily Brontëové, která jako žena (ač pod pseudonymem) v tehdejší době byla schopna dát takové dílo dohromady a zpřístupnit ho světu.
- ,,Nesmíš v nikom vidět nepřítele, dokud se ti to neprokáže."
Krásné poukázání na to, jakou zlost lze v člověku probudit již v útlém věku, když mu není dávána téměř žádná láska a on nezná nic víc, než jen zlost. Heathcliff zasvětil celý svůj život pomstě. Pomstě na lidech, kteří mu ze života udělali peklo. Pomstě na těch, kteří svým chováním změnili nepoznanou duši člověka na monstrum. Nadsázka chování hlavních postav, tyranie, pochmurná atmosféra, Na větrné hůrce.
K četbě mě přivedla proslulost tohoto díla patřícího v dnešní době ke klasice a také vysoké hodnocení čtenářů, od kterého jsem si slibovala úžasný literární zážitek. Žádná radost se u mě však nedostavila. Kniha mi co do obsahu přišla opravdu špatná. Vyjma pana Lockwooda je chování všech aktérů mimořádně pitomé (omlouvám se za ten výraz, ale bohužel je dle mého názoru nejpříhodnější). Čtenář je vystaven celému potoku slz, které nemají žádné kloudné opodstatnění, dále musí čelit zvýšené nemocnosti a úmrtnosti hlavních postav a odbýt si i nějaký ten překotný sňatek, přičemž o všem je zpraven místní drbnou Nelly Deanovou, která má být asi vzorem ctnosti a majitelkou patentu na rozum. Co dodat, čteno se sebezapřením a bohudíky dočteno.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Knihu jsem za školních let nějak vynechala, tak jsem si chtěla doplnit mezeru v povinné četbě a byla jsem mile překvapena, neb očekávání nebylo veliké. Asi ty seznamy četby středních škol mají opravdu nějaký smysl :-)