Na Větrné hůrce
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441936/bmid_na-vetrne-hurce-QJu-441936.png
4
4840
4840
Drsná yorkshirská vřesoviště vždy utvářela charakter i život lidí, kteří se tam rozhodli usadit. Místní zeman, pan Earnshow, se rozhodne pečovat o opuštěného chlapce a vychovávat ho jako vlastního. Pojmenuje ho podle jeho zálib toulat se po místních vřesovištích Heathcliff. Nalezenec se velmi sblíží s jeho dcerou Kateřinou, ale nevinné lásce krutá realita viktoriánského světa nepřeje. Krásný cit se může velmi rychle změnit na čistou a nemilosrdnou nenávist… Nesmrtelný příběh Na větrné hůrce se řadí spolu s románem Jih proti Severu a Anna Karenina k nejlepším a nejčtenějším dílům romantické literatury. Kniha se dočkala i několika filmových zpracování.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Československý spisovatelOriginální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Vždy, když se začtu do knihy, plně se ponořím do osudů hlavní postavy, sympatizuji s ní a prožívám všechny její radosti a strasti. Kniha Na Větrné hůrce je však výjimkou. Jak mohu sympatizovat s někým takovým jako jsou rozmazlená a hysterická Kateřina či snad neurvalý a pomstychtivý Haetcliff?
V tomto příběhu naleznete ty nejhorší povahy jaké na světě jsou, přecitlivělým a slabošským Edgarem Lintonem počínaje, přes naivní a rady nedbající jeho sestru Isabelu až po pomlouvačnou duši paní Elleny.
Krutý obraz obyvatel těchto usedlostí dokonale podtrhuje nehostinné prostředí anglických mokřin.
A přese všechny tyto skutečnosti nám kniha podává román v podstatě krásný. Román o nenaplněné lásce, která zapřičiňuje stále další strádání jejích aktérů.
A tak, ačkoliv v příběhu nalézám jen málo dobrého, při čtení posledních vět cítím jisté uspokojení, že Kateřina s Heatcliffem nakonec svou lásku naplní, i když posmrtně.
A vím, že se k této knize budu jistě často vracet a že zaujme přední místo v mé knihovně.
Čekala jsem od knížky více, větší vtažení do děje, něco, čím by mě příběh zasáhl. Bohužel se tak nestalo a s politováním musím říct, že se mi líbil více film, což se stává zřídkakdy.
Jinak jsou zde určitě zajímavé charaktery na další zamyšlení.
Trvalo mi dost slouho, než jsem se prokousala historickým stylem psaní, nicméně nakonec jsem ráda, že jsem to přelouskala. Opravdu velice krásný děj ukazující život na tehdejším venkovském sídle.
Krásná kniha. Měla by být v povinné četbě pro maturitní ročníky.
Tak mám dojem, že můj pokrytecký strach z ženských autorek není až tak opodstatněný, jak jsem se domnívala. Já nerada mám předsudky, ale k sestrám Brontëovým jsem měla poněkud skeptický přístup (za kterým jednoznačně může fakt, že je to jediná četba, kterou jsou některé intelektuálně slabší či ignorantské slečny ochotny číst). Očividně jsem nepočítala s tím, že naivní čtenářky se nerovnají naivní autorky. Ouha. Ukamenujte mě. Ale já se ochotně oběma sestrám Brontëovým omlouvám (ignorantským slečnám ne).
Na Větrné hůrce je asi tak romantický požitek, jako rána pěstí do zubů. Přehršel negativních vlastností postav mě nepřestávala udivovat, nicméně je to krásný důkaz toho, že lidi vždycky byli svině, ať už byl vliv Bible sebevětší. Což je plus, protože nás autorka nezahrnuje žádnými iluzemi a medovými slovy. Mám dojem, že různé klení nekřesťanského charakteru byl zde nejrozvinutější slovník. Ona ani tragédie postav není jímavá, spíš naopak. Kdo by litoval pyšnou, umanutou Kateřinu (no fuj, ty české překlady mi nejdou přes prsty) či krutého Heathcliffa, který možná za svou zlou povahu ani nemohl (dnes bychom řekli, že ho k tomu dovedl rasismus v jeho okolí, ale výchova není vše, že ano)... A vůbec, Heathcliff byl z nich možná ještě nejlepší, protože si na nic nehrál, a hysterie venkovské šlechty mu byla právem k smíchu. Kniha je to čtivá, to rozhodně, ale mnohé vzájemně si podobné peripetie mě unavovaly. Každopádně tleskám autorce, že dokázala vystihnout tak bezútěšnou atmosféru příkladného gotického románu. Čtení Na Větrné hůrce se totiž podobá proplétání hustým lesem, trnitými křovisky a ostružiním, kde se vznáší studená mlha a neustále šlapete do bláta. A i když se vypletete z lesa na slunnější louku, moc vás to neutěší.
Co se mi velice líbilo, byl způsob vyprávění. Brontëová brilantně střídá různé druhy narace, kdy střídá jak vypravěče, tak formy. To je vážně mistrovské.
Co se mi nelíbilo, byl obal (ten samý, co je vidět nahoře). Ten jsem okamžitě vyhodila. Kdy se nakladatelé poučí, že filmové obaly vypadají lacině?
Ještě malá poznámka na závěr: katalyzátorem mé motivace k přečtení knížky, byla píseň skvělé Kate Bush "Wuthering Heights", díky níž jsem i po přečtení lépe pochopila Cathyin charakter (ne, prostě jí nemůžu říkat Katka). Howk.
Kamarádka mi říkala, že se jí ta knížka nelíbila, protože jsou tam všichni tak zlí. Neřekla bych, že jsou zlí. V každém z nás se skrývá zlo i dobro. Přesto chápu každého, kdo měl z knížky a z hlavních postav rozpolcené pocity.
Na to, jak jsem se na tuto knihu těšila (s velkým očekáváním jsem čekala na své kapesné abych si ji co nejdřív šla koupit do knihkipectví) jsem ve vlně zklamání i překvapení zjistila, že tato kniha je o ničem.
A možná to se mi na Emily Bronteové a Větrné hůrce tolik líbí! :)
Chcete slyšet upřímnou verzi nebo tu "cenzurovanou" pro útlocitnější čtenáře? No, ještě nevím, která z toho vyleze, ale asi to nebude tak strašné, nebojte. Za A) celou Větrnou hůrku i s Drozdovem bych nejradši zapálila. Tolik nevychovaných rozmazlených spratků (tady byla použita již zmiňovaná cenzura) a pitomečků zabývajících se bezvýznamnými křivdami a nesmyslnými pomstami jsem teda ještě nepotkala v žádné knížce, to se nedá popřít. Za B) jelikož je celá knížka postavena na těch Heathcliffových pomstách, beru je na milost. Za C) Heathcliff je rázem jednou z mých nejoblíbenějších postav. Za D) ať už jsem je měla ráda nebo neměla (jakože spíš asi neměla), nemohla jsem je odložit. Za E) k dokonalosti tomu už chyběla jenom smrt Nelly Deanové (která vlastně mohla za všechny ty s*ačky, co se tam staly, i když to, mrcha, popírá) a vypravěče, který byl, upřímně řečeno, tak minimálně na kopanec do hlavy, když ne na poctivou literární smrt. Za Ž) to byla fakt krásná knížka.
Mazaná prohnilost Heathcliffovi duše a lstivá bouřlivost Catherine.
Starorůžově vykreslená hrůzostrašnost příchylnosti.
Dobře napsaná kniha, zajímavý námět, ale hlavní hrdinové se mi vůbec nelíbili, všem jsem měla sto chutí nafackovat.
Nechtěla bych být ani jednou lidskou postavou v této knize, nikdy jsem nečetla nic depresivnějšího, nevím co víc k tomuto dílu napsat-možná bych tuto knihu doporučila jako povinnou četbu pro první ročníky středních škol, aby studentům došlo jaký život se žil a jaký život žijí nyní !
Má nejoblíbenější Bronteová. Oproti Janě Eyrové je v tomto románu mnohem méně dívčí melodramatičnosti, což na mne působilo zdůrazněním každé jednotlivé emoce, kterou ve mě kniha vzbudila. Je úžasné, jak dva naprosto protivní lidé s nemožnými povahami mohou strhnout čtenáře k niterné účasti. Nedokonalost je přece tolik lidská. Když nad tím tak uvažuji, tak na Heathcliffovi a Catherine je jediná vyloženě dobrá věc: jejich vzájemná láska.
Knihu mám ráda od prvního přečtení,kdy ve mě budila až bázeň a oheň příběhu sotva svolil abych ji odložila dřív než dočtu, vracím se kní většinou za mlhavých dnů, plískanic, ať se to nazve romantikou nebo děj táhne skutečná chladná pomsta, v knize je tolik fascinace, tolik vnitřních bolů a bojů, jen málokdo může zůstat natolik odtažen, že on žádný z těch pocitů nezná, či nemůže poznat. Natolik sterilní ještě nejsme.
Když jsem ji četla poprvé, tak pro mě byla hrozně depresivní, bylo v ní hrozně moc nenávisti a zlosti a přečetla jsem ji jen kvůli tomu, že jsem musela (škola). Měla jsem pořád v sobě ten pocit a vzpomínku na tu knihu a pak jsem si na ni po letech vzpomněla a přečetla si ji znovu.. najednou jsem objevila to krásno.. a teď na ni nedám dopustit, nádherná kniha.
Mně se tahle kniha líbila. Už jenom proto, že nejde o nějaký romantický příběh, ale spíše o příběh pomsty. Velmi atraktivní mi přišla forma příběhu, tedy vyprávění staré hospodyně. Kniha se mi četla jedním dechem a byla jsem z celého příběhu nadšená.
Jedna z mých oblíbených klasik, ke které se ráda vracím. Spíš než příběh o lásce, to vnímám jako příběh pomsty. A upřímně Heathcliff je mi jako hrdina mnohem sympatičtější a osobitější než ti uhlazení mladíci z „dobrých rodin“ (i když občas jsem taky jen nad některými jeho kroky kroutila nechápavě hlavou). Kateřina mi byla místy protivná, já ty sebestředné hrdinky nikdy moc nemusela ani v jiných dílech, ale vzhledem k tomu, že u ní se na tom podepsala nejspíše právě i výchova, tak budiž jí to odpuštěno (navíc existují i mnohem protivnější postavy v literatuře). Příběh jako takový zaujme, je místy strašidelný (alespoň co se prostředí, někdy i postav týče), taky propracovaný a promyšlený. Několik linií, které se prolínají a množství postav může pro někoho působit nepřehledně, ale pokud příběh opravdu vnímáte a nečtete stylem „ jen aby to už bylo za vámi“ a vy si to mohli odfajfknout v seznamu, tak se v ději dá orientovat. Já měla trošku zmatek v postavách jen při prvním čtení, ale knížka mě nadchla natolik, že jsem ji pak přečetla ještě několikrát a jistě ještě přečtu.
Velmi zajímavá kniha, člověk se opravdu musí soustředit na jména, jinak se v knize ztrácí. Přesto bylo dobré si knihu přečíst.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
ze začátku jsem moc nadšená nebyla, ale pak mě to chytilo a líbilo se mi