Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Režisér Václav Marhoul věnoval od roku 2008 veškeré své úsilí k přípravě filmu. Klíčový impuls, motivaci do další práce a potvrzení kvality scénáře přineslo v květnu 2013 udělení Zvláštního uznání poroty v rámci vyhlášení vítězů scenáristické ceny ScripTeast / Ceny Krzysztofa Kieślowského na festivalu v Cannes. Nadčasové poselství o osamělém putování a útrapách malého židovského chlapce za druhé světové války nabývá dnes na ještě větší aktuálnosti. Nedávné události v Evropě – migrační krize, šíření xenofobních předsudků a nenávisti bez znalosti faktů – ještě umocnily naléhavost jeho sdělení. „Román Nabarvené ptáče mě svého času, stejně jako miliony čtenářů po celém světě, zasáhl natolik, že jsem se v polovině roku 2008, po dokončení celovečerního filmu Tobruk, rozhodl vyvinout veškeré své úsilí a um na to, abych získal filmová práva právě k tomuto dílu. To se nakonec podařilo,“ zavzpomínal na začátek náročného projektu Václav Marhoul... celý text
Přidat komentář
Hodně drsná kniha, teprve doslov autora mi umožnil se trochu uklidnit, myslím, že by to měl být spíš předslov. Přiznám se, že jsem celé odstavce přeskakovala, když jsem viděla, že se blíží další děs a hnus. Slabším povahám radím nečíst.
Kniha mě připadá jako sfi-fi z jiného světa. Je až neuvěřitelné, že příběh se odehrává v dnešní době. Autor se vyžívá v krutostech a prasárnách a zapomíná na realitu. Některé pasáže mě připadají dosti přitažené za vlasy a nevěrohodné, přesto se kniha dobře čte a rozhodně stojí za to si ji přečíst.Takový novodobý Markýz de Sade. Dost dobře popsaný středověk v dnešní přetechnizované době a nejhorší na tom je, že se nic nezměnilo a děje se to stále, jak se dovídáme každodenně ve zprávách.
Nabarvené ptáče je obtížně hodnotitelné. Jedno hledisko je řekněme literárně kritické, druhé čtenářské. Jako čtenář mohu prohlásit, že se mi kniha nelíbila právě kumulací té jakési primitivní, až samozřejmé sebe si neuvědomující krutosti, které želbohu není jen záležitostí „vidláků“ jak říká paulhunter, ale která prostupuje celými dějinami lidského rodu. Protože jsem si ale tohoto faktu vědom, nemělo mne v knize co překvapit a šokovat. Obdobné nechutnosti a zvěrstva se okolo nás dějí ustavičně, v jiném prostředí, v jiné formě – ale dějí. Skutečnost, že o nich nevíme, nebo je nevnímáme, je nedělá menšími a přijatelnějšími. Kolik mezi námi poletuje „nabarvených ptáčat“, která s gustem kloveme. Aby mne tahle kniha víc zaujala, musela by obsahovat víc, než jen lapidární sdělení, že svět je brutální a krutý a lidé zejména. Konec konců jen tato vlastnost je vynesla v průběhu věků na vrchol potravního řetězce. A jen vědomí toho, že ne všichni jsou takoví, mi umožňuje číst obdobné knihy a vlastně i vůbec existovat.
Co k tomu říct. Brrr. Krutost a zlo kořenící z nás samotných. To, že nejsvětlejším momentem je přijetí chlapce Rudou armádou je se znalostí historického kontextu hodně drsné (za Stalinismu bylo popraveno a zlikvidováno ještě mnohem více lidí než v německých koncentračních táborech). Ačkoli se tak na první pohled netváří, drsný je doslov - jen potvrzuje krutost a zlo ve skutečném světě, lynčování davem a vraždění nejen ve vlastním zájmu, ale zejména pod rouškou krytí ideologiemi. Koneckonců ani církev nedělala v dějinách nic jiného. V tom je román strašlivě silný, i přesto, že sám autor popírá, že by větší část díla byla postavena na autobiografických zážitcích. Snažíme se zlo potlačovat, v sobě i jiných, ale přesto jsme ho pod sebemenší záminkou schopni v sobě vzkřísit. Denní zprávy jen posilují tuto myšlenku (zneužívání a vraždění dětí klerikály, věznění žen a dětí ve sklepech, rozmach sekt, ponižování na videu na veřejných webech, svědectví o chování vojáků nejen okupačních, ale i osvobozeneckých vojsk v různých světových oblastech a válkách atd.).
Na Nabarvené ptáče jsem se dlouhou dobu těšil. Sám bych příběh zpětně popsal jako putování odloučeného židovského chlapce, který se se svou kometou dostává od vyšinutých tyranů k vyšinutým magorům a na vlastní kůži a oči prožívá hrůzy "středověkého" venkova, což zní morbidním způsobem jako zajímavé téma. Bohužel jsem se musel dost přemáhat, abych knihu vůbec dočetl, jak mě nebavila.
Zhruba v prvních 80 stranách jsem měl neblahý pocit, že pročítám encyklopedii pověrčivostí zaostalých venkovanů, což mi lezlo krkem. Autor román "prosel" obrovským výčtem zrůdných scén, ale založit na něm téměř celé dílo, jen aby ukázal bezcitnost vidláků a krutosti páchané na bezbranném dítěti? Šokovat čtenáře se dá i jinými způsoby, zvlášť když čtenář cítí vůči postavě alespoň nějaký sbližující cit..
Anotace tvrdí, že se jedná o autobiografický román (Kosinki v doslovu prohlásil, že i přes fakt, že se podle slov známého děly na venkově mnohem horší věci, je příběh zcela smyšlený), ale ani způsob vyprávění z pohledu malého chlapce tomu neodpovídá. Naštěstí od momentu, kdy se chlapec dostane do rukou vojska, se děj stává mnohem záživnějším, díky čemuž jsem schopen dát nakonec 3*.
I když je kniha prošpikovaná brutálními scénami, sexuálním násilím neznajícím hranic a nechutnostmi, z nichž se vám (častokrát) zvedne žaludek, a z kterých vám v jednom kuse vstávají vlasy hrůzou na hlavě, víte, že se od čtení neodtrhnete a přelouskáte knihu až do samého konce.
Skvělá kniha, vřele doporučuji.Velice často si na ni vzpomenu. Hrůza a děs, ale přečtete / i když nechcete/ až do konce
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítěAutorovy další knížky
2019 | Nabarvené ptáče |
1995 | Byl jsem při tom |
1996 | Kroky |
2005 | Schůzka na slepo |
2010 | Kokpit |
Pohled ztraceného, jistým zpusobem odsunutého dítěte na krutosti tehdejšího světa. Bez cenzury (asi proto vyšla po x letech a to ne ve všech zemích světa). Prostě tak jak to Kosinski zažil - jak jsem to viděl tak jsem to napsal. Kniha silná, krutá a upřímná. Nemaže čtenáři med kolem huby. Měl by si přečíst každý aby si vážil svého života a uvědomil si že problémy, které dnes máme jsou nic oproti těm které byly tehdá na denním pořádku a byly otázkou života a smrti. Toť můj pohled a to co jsem si z knihy vzal.