Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/416256/bmid_nabarvene-ptace-NGv-416256.jpg
4
1508
1508
Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Režisér Václav Marhoul věnoval od roku 2008 veškeré své úsilí k přípravě filmu. Klíčový impuls, motivaci do další práce a potvrzení kvality scénáře přineslo v květnu 2013 udělení Zvláštního uznání poroty v rámci vyhlášení vítězů scenáristické ceny ScripTeast / Ceny Krzysztofa Kieślowského na festivalu v Cannes. Nadčasové poselství o osamělém putování a útrapách malého židovského chlapce za druhé světové války nabývá dnes na ještě větší aktuálnosti. Nedávné události v Evropě – migrační krize, šíření xenofobních předsudků a nenávisti bez znalosti faktů – ještě umocnily naléhavost jeho sdělení. „Román Nabarvené ptáče mě svého času, stejně jako miliony čtenářů po celém světě, zasáhl natolik, že jsem se v polovině roku 2008, po dokončení celovečerního filmu Tobruk, rozhodl vyvinout veškeré své úsilí a um na to, abych získal filmová práva právě k tomuto dílu. To se nakonec podařilo,“ zavzpomínal na začátek náročného projektu Václav Marhoul... celý text
Přidat komentář
Silne, mistama extremne nechutne. Ze zacatku to bylo dobre ctive a clovek se tak nejak nepozastavoval nad utrpenim hlavniho hrdiny, protoze bylo podavano tak jak ho vidi 6tilety chlapec, s davkou detstvi, fantazie a lehkovaznosti. Vubec celkova promena hlavniho hrdiny v dile byla skvele popsana, to jak uvazoval, jak se choval. Doslov, me ale absolutne zdrtil, ze jsou porad lide, kteri vyvraceji evidentni fakta a jeste jsou schopni utocit na lidi, kteri si prosli peklem, jen kvuli etnickemu puvodu.
Tohle bylo silné kafe i na mně. Naturalismus knihy jsem zpočátku brala, ale pak se to vystupňovalo do okamžiku, kdy jsem chtěla knihu odložit. Nakonec zvítězila zvědavost, jak to s hrdinou dopadne. Literální styl byl fajn, kniha se četla dobře, jen obsahově je opravdu kontroverzní i pro mě. Každopádně to byla jedinečná zkušenost a je dobře, že o takové knihy máme možnost číst.
Tak tohle byl hnus velebnosti... Jako já asi chápu, že autor chtěl co nejlépe vystihnout situaci a vůbec, ale takhle ne.
Poprvé v životě lituji peněz, které jsem za knihu dala.
Omlouvám se, ale za mě NE NE NE!
Co dodat, kniha dost drsná na mě. Jedna strana je co obsahuje za drsný život a druhá jak je napsaná. Každý si může udělat svůj vlastní názor.
Kniha bohuzel nema zadny dej, zadny pribeh. Je to nasledny popis utrpnych valecnych scen ocima ditete, paradoxne monotonne pusobicich. Ackoli jsou popisovany sceny desive, dechberouci, tak nakonec kniha celkove pusobi nezazivne. Dle meho nazoru je ji venovano vice pozornosti, nez si zaslouzi, prestoze se jedna o tak zavazne tema.
Není ani možné co si může prožít jedno dítě v ,takové době.Věřím,že někteří knihu odloží a nedočtou,některé kapitoly jsou opravdu drsné.
Silný a drsný příběh o tom, co dítě musí protrpět za druhé světové valky, aby zachránilo svůj život.
Je naprosto jedno, jestli je Jerzy Kosinski ono „nabarvené ptáče“ z jeho knihy, nebo není. Nabarvené ptáče má totiž každý národ, každá vesnice, každé společenství. Nejde ani o to, že tou nelítostnou krajinou, kde i sedláci takřka průmyslově vraždí, kde je jedna nenávist napodobeninou druhé a neustále se rozrůstající do monstrózních rozměrů, je Polsko. To Polsko, které chce za každou cenu vystoupit z tragédie Druhé světové války jako jednoznačná a nezpochybnitelná oběť. To je ale omezený pohled, jehož nabourání snad už dnes nevyvolává tolik vášní jako v době vydání knihy – tedy v šedesátých letech minulého století. Dnes víme, že snad v každém národu, který se dostal do kolotoče války existovali oběti, ale také pachatelé – nebo oběti/pachatelé. Poláci obecně nenáviděli Židy a když Hitler přišel s „průmyslovým“ řešením, vítali to – chytli ptáče, zbarvili mu šedivé peří do všech barev světa a vypustili ho zpátky do divočiny – do světa, kde dříve všichni žili pospolu, vedle sebe. A to ptáče, na které se ukázalo, ostatní ptáci uklovali k smrti. Obětní beránek, pospolitost na základě upálení čarodějnice vytažené ze svého středu – o tom mluvil už Freud nebo Girard. Takto funguje svět. Nabarvené ptáče nevnímám jako lidský příběh – je to sled po sobě jdoucích brutalit, výčet všeho zlého, co na cestě zemí postihnutou válkou mohlo člověka potkat. Především je to ale naboření paradigmatu – rozviklání pevné pozice oběti. Což v šedesátých letech očekávatelně odjistilo granát.
„Vzpomněl jsem si na zajíce, kterého jednou chytil Makar do pasti. Bylo to krásné statné zvíře. Člověk cítil, jak ho to táhlo na svobodu, jak toužil kličkovat a mrštně unikat. Zavřený v kleci se vztekal, dupal a naráže tělem do její stěny. Po několika dnech na něho Makar, vydrážděný jeho neklidem, hodil těžkou celtu. Zajíc se vzpíral a snažil se ji nadzvednout tak dlouho, až to vzdal. Nakonec zkrotl tak, že mi žral z ruky. Jednoho dne se Makar opil a nechal u klece otevřená dvířka. Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlítne do vysoké trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených polí a lesů zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět. Nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jednou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako kdyby najednou zestárl a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě.“
Jestli nějaký román má šokovat čtenáře ,tak je to zcela jednoznačně Nabarvené ptáče .Kniha je napsaná velmi dobře a čtivě .Čtenáře děj doslova pohltí a donutí ho zamyslet se nad dějinami minulými a současnými .Neuvěřitelné kolik toho hrdina z románu unese.......
Myslím si, že je kniha trochu nadsazená. Literárně se podle mého nejedná o bůhvíjaký poklad, na proslulosti se podepsaly spíše skandály autora. Vyprávění je dost jednotvárné a pokud vás neohromuje popis násilí...
Půjčila jsem si Nabarvené ptáče a pak jsem čtení dlouho odkládala. Četla jsem po krátkých úsecích. Bylo těžké o tom číst. Bylo nepředstavitelné, co jedno malé židovské dítě v tomto románu během druhé světové války samo zažívalo. Ani setkání s rodiči po válce nebylo jednoduché a bylo prožitým utrpením a traumatem malého chlapce poznamenáno.
Vzhledem k obsahu knihy nebudu hodnotit hvězdami. Nedovedu si jaksi představit, hodnotit nejvyšším počtem hvězd tolik zla a utrpení, co se ho do jednoho románu jenom vešlo. Kniha, na kterou člověk nezapomene.
Hodně drsné čtení. Trošku mě rušil způsob psaní. Někdy kapitoly na sebe navazovaly, jindy to vypadalo, jako by šlo o povídku, chlapec se zase ocitl jinde, aniž by se čtenář dozvěděl jak. V těch odporných scénách jsem se nijak nevyžívala, film vidět vůbec nepotřebuji. Já jsem si z knížky odnesla hlavně myšlenku, jak snadno je člověk ovlivnitelný. Chvilku člověk věří tomu, že počítáním zubů může člověku ublížit, ocitne se u někoho jiného a věří v Boha, o pár kapitol dál je masírován komunistickou propagandou, které také bezmezně propadne. Ta determinace lidskou společností mi přišla ohromující, ale co hůř, neskutečně reálná.
Táto kniha bola divná. Zo začiatku sa čítala dobre, čakala som, že sa dej pomaly zmení, ale potom to už bolo ťažšie. Bola som prekvapená krutosťou, ktorú si tak detailne malý chlapec pamätal a čo je horšie, niekedy sa jej i zúčastňoval. Je až neuveriteľné, že by jeden človek-chlapec, zažil toľko zla a skoro žiadne dobro. Príde mi, že veľa vecí je tam prikrášlených ak nie dokonca vymyslených a, že sa autor v tej krutosti až chorobne vyžíval. O to podivnejší je príbeh a dianie okolo tejto knihy. Tento príbeh sa mi hodnotí ťažko. Začiatok čtivý, ale postupne môj záujem opadal a do dočítania som sa už musela nutiť.
Neskutečné, nelidské, myslela jsem, že jsem ve středověku, ale 20.stoleti??? Byla to opravdu skutečnost nebo hodně přibarvené zážitky malého chlapce? Nevím jak hodnotit...
Od přečtení knihy už uteklo pěkných pár dní a pořád nemohu přijít na to, jak ji hodnotit. Asi vůbec. Pustila jsem se do ní předem poučená. Nejprve jsem přečetla Černé ptáče a také pár dosažitelných informací o autorovi. I zde na DK je jeden velmi zajímavý odkaz u životopisu autora. Díky tomu vím, že příběh není autobiografie a to mi umožnilo mít trošku odstup od hrůz popisovaných v knize. Chápu, že potlačování identity v dětství nechalo na autorovi stopy, ale proč tolik koncentrované brutality na jednom místě? Viděl ji? Slyšel o ní? Představoval si ji? Bál se jí? Nechci ani v nejmenším naznačit, že se nemohou stávat i ta největší zvěrstva a že zvlášť v období války je vše možné.
Nakonec mě nejvíce zaujaly chlapcovy úvahy dotýkající se vztahu k náboženství a společenskému zřízení.
"Měl jsem vážné obavy. I když jsem si nemohl vzpomenout, čím přesně byl můj otec, vzpomínal jsem si na to, že jsme doma měli kuchařku, služku a chůvu, které by jistě byly označeny za oběti vykořisťování. Také jsem věděl, že ani jeden z mých rodičů nebyl dělník. Znamenalo to snad, že právě tak jako vesničanům, mezi kterými jsem žil, vadily moje černé vlasy a oči, by mi v novém životě mezi sovětskými lidmi mohl být na škodu můj sociální původ?"
Zprvu bezesporu velmi drsné a neuvěřitelné líčení útrap malého chlapce. Jako ještě dítě nechápe, proč se ty věci dějí, postupem doby se upíná k nejrůznějším vysvětlením a vírám v cokoli, co mu to může vysvětlit a poznat fungování zvrhlé společnosti v krizi.
Ke konci vyplavou hlubší myšlenky kde a proč se to v lidech bere. Pokud mohou, ubližují a vykořisťují. Lhostejno, za jakou kopou stranu. Je to v nás. Nejen tehdy, ale pořád...
Pro někoho jen snůška hnusu, pro jiného silný a surový příběh k zamyšlení.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Několikrát jsem ji chtěla odložit. Ale ze zásady to nedělám. A tak jsem ji dočetla, se vším tím zvěrstvem, které popisuje. U některých knih jsem si říkakla, jak je možné, že se k sobě lidé mohou takto chovat. Dělat jiným takové zrůdnosti. Tato je všechny předčila.
Trochu mě zaráží, jak se s tím ten malý chlapec vyrovnal. Jak dokázal bez větší psychické úhony vše přestát.
Víckrát už ji určitě číst nebudu a asi zapadne někam na dno mé knihovny. I ta obálka je silně depresivní.