Nasadit vlastní kůži: Skryté asymetrie v každodenním životě
Nassim Nicholas Taleb
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441972/bmid_nasadit-vlastni-kuzi-lyJ-441972.jpg
4
35
35
Talebova zatím nejprovokativnější a zároveň nejpraktičtěji zaměřená kniha navazuje svým záběrem na bestsellery Černá labuť a Antifragilita. Autor znovu definuje, co znamená rozumět světu, být úspěšný ve své profesi, být prospěšný férové a spravedlivé společnosti nebo odhalit nesmysl. Citacemi od Chamurappiho přes Seneku až k Donaldu Trumpovi dokládá, že základním atributem hrdinů, světců a úspěšných lidí je ochota riskovat. Bez skrupulí problematizuje hodnotu zažitých ikon úspěchu: vojevůdců, bohatých investorů či hlasatelů náboženské víry. "Jestliže se těšíte výsadám, musíte zároveň podstupovat určité riziko a nenechávat cenu za vlastní chyby platit ostatní," říká Taleb. Kniha Nasadit vlastní kůži se věnuje čtyřem tématům: a) nejistotě a spolehlivosti poznání neboli detekci hovadin, b) symetrii lidského konání, tedy férovosti, spravedlnosti, odpovědnosti a vzájemnosti, c) sdělování informací v obchodním styku a d) racionalitě v komplexních systémech a ve skutečném světě. Tato kniha se celá točí kolem skutečnosti, že v reálném světě se od sebe jen obtížně odděluje mravnost na jedné straně od kompetentnosti na straně druhé. Autor si pokládá otázky jako: Čím to, že dnes máme víc otroků než v dobách starověkého Říma? Proč si vybrat chirurga, který nevypadá jako chirurg? Proč nás historikové matou, když píší o válkách, nikoli o dobách míru? Jak to, že se nám kandidáti na politické funkce s jasně pokřiveným charakterem jeví skutečnější než byrokraté s bezvadným životopisem? Proč uctíváme Hannibala? Čím to, že firma zkrachuje, jakmile do ní nastoupí profesionální manažer s cílem jí prospívat? Jak by měla být řízena diplomacie? O jakou hloubkovou logiku se opírá přijímání rizika?... celý text
Fejetony, eseje Literatura naučná Ekonomie a obchod
Vydáno:
2019
,
Paseka
Originální název:
Skin in the Game: Hidden Asymmetries in Daily Life, 2018
více info...
Přidat komentář
Talebov problém je ten, že keď veci napíše, tak vyzerajú samozrejme. Ale len vtedy, keď si človek prečíta jeho riešenie. Byť kniha koncipovaná tak, že sa autor opýta: "Čo myslíte, ktorá z nasledujúcich vecí platí?", tak sa stavím, že väčšina ľudí si tipne zle. A to práve preto, že opačné názory sú veľmi silné, priam zakorenené. Len po vyriešení to vyzerá ľahko, logicky a zjavne. Talebova schopnosť "vymáknuť" kde je pes zakopaný je podľa mňa obdivuhodná. Má však ešte jednu smolu (okrem toho, že ide proti všeobecnému naratívu), a to tú, že často ide o komplexné problémy, čiže na opis riešení spotrebuje celú knihu, nedá sa to zhrnúť do bonmotu. Za mňa úplná spokojnosť.
Zapamätaniahodný citát:
"...průpovídka bratří Geoffa a Vince Grahamových:
Na federální úrovni jsem libertarián,
na úrovni členských států republikán,
na místní úrovni demokrat
a na úrovni přátel a rodiny socialista.
Jestli vás o nesmyslnosti nálepkování na levici versus pravici nepřesvědčí toto moudro, pak už nic."
Ze začátku jsem byla nadšena, kbiha se četla sama a říkala jsem si, že po delší době čtu něco odborného, ale srozumitelného. Zhruba před polovinou to ale začalo upadat a zdálo se mi, že se to opakuje a nejsou již žádné nové myšlenky.
Rozjezd knihy byl skvělý. Celý koncept mě hodně zaujal a v nadšení jsem si koupil i další knihu od autora. Ale postupně se to celé nějak zadrhávalo - myšlenky se opakovaly a už nebyly tak silné, jako na začátku. No snad další knihy si své tempo udrží.
Přesto, že pravděpodobně patřím do kategorie lidí, které autor označuje přívlastkem „intelektuál, ale debil“ (IAD), mne kniha zaujala. Je to první dílo od Nassima Taleba, které jsem četl a přesto, že autora sleduji na Twitteru a četl jsem několik recenzí na tuto knihu a věděl jsem proto dopředu přibližně, co za „formu“ sdělení mohu čekat, jeho specifický styl mne přesto zaskočil. Asi je zbytečné uvádět povzdechy nad zbytečností arogance, agresivity či vulgarit, se kterými Taleb prezentuje své jinak velmi zajímavé postřehy (tuším zhruba, co by mi na takovou poznámku odvětil). V tomto si k autorovi pravděpodobně cestu nenajdu a vyslovený názor, že „[…] postavení svobodného člověka, bývá obyčejně projevováno dobrovolným přijetím mravů nejnižších tříd“, si také neosvojím, byť připouštím, že je tímto pohledem také možné leccos vysvětlit. Ze skutečnosti, že autor je kromě arogantního zesměšňování osobností z řad IAD stejnou měrou schopen i vyslovení obdivu k jiným osobám, jejich schopnostem a intelektu (Ed Thorp, Murray Gell-Mann, Claude Shannonm, J. L. Kelly, Herarld Cramér, Herb Simon, Ole Peters), jsem nabyl dojmu, že většina jeho rozzuřených výpadů vůči „intelektuálům“ a akademikům s definitivou je třeba brát do jisté míry s rezervou jako nadsázku nebo projev osobitého smyslu pro humor.
Poslední kniha Talebova kniha jeho fanoušky nezklame. Ti ostatní budou dost koukat.
Celou knihou se jako ústřední téma vine jedno ze základních pravidel slušného chování, které (doufám) nám všem vštěpovali rodiče od útlého věku, a sice: chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě a nedělej nikdy nikomu nic, co bys nechtěl, aby dělal on tobě, zkráceně „jak vy k my, tak my k vy“. Nasadit vlastní kůži se pohybuje kdesi na pomezí mezi motivační knihou (jak přemýšlet a chovat se, abyste nebyli za pitomce, ale naopak za pašáky) a filozofickými úvahami protkanými aforismy. Bohužel ke škodě textu příliš často sklouzává k agresivní filipice v podstatě proti všem, kterým autor nefandí a kteří si jej dokonce – samozřejmě naprosto neoprávněně – dovolili kritizovat .
Hlavním problémem Nasadit vlastní kůži je Talebovo prezentování vlastních, ničím nepodložených názorů jako obecně platných pravd. Další slabinou knihy je její repetetivnost. Opakování sice je matkou moudrosti, ale nevím, zda je nutné, číst neustále dokola o Talebem oblíbených věcech a lidech (sem patří namátkou Putin, Asad, Írán a šíité, pizza, pracující třída, Donald Trump, mrtvý tah a antika) a o podstatně větším počtu těch neoblíbených (novináři, intelektuálové, Hillary Clintonová, sunnité, Saúdská Arábie, Thomas Piketty, všichni, kdo nepracují rukama – a ne, psaní na klávesnici není práce rukama –, elitní americké univerzity, vytrvalci, GMO potraviny a už jsem zmiňovala Clintonovou a Saúdskou Arábii?). Ty navíc prokládá několika opakujícími se vtipy, kterým vysloveně chybí nahraný smích publika.
Velkým plusem knihy je zdařilý překlad Jana Kalandry, který vystřídal předchozího Talebova překladatele Jana Hořínka. Díky krátkým kapitolám a jejich dalšímu dělení do krátkých tematických oddílů je kniha čtenářsky velice přístupná.
Nassim Taleb nemá problém říkat, co si myslí. A to je problém. Způsob, jakým prezentuje své názory a postoje, totiž od odvahy plynule sklouzává k hulvátství. A ve snaze vyjádřit se ke všemu vlastně nakonec neříká skoro nic, co by stálo za pozornost.
Je ovšem stejně dobře možné, že jakožto korunovaný „intelektuál, ale debil“ jen nejsem schopná pobrat autorovu velikost.
Kniha, která se tváří chytře, aby sdělovala buď banality, nebo nesmysly. Text působí chaoticky, některá sdělení a příklady mají zřejmě působit odvážně či provokativně, nicméně kromě pocitů autora za nimi nenajdeme žádné logické odůvodnění, pokud se ovšem nejedná o banality jak jsem již psal na začátku.
Antifragilita a Černá labuť jsou o řád lepší. Mám pocit, že se autor již vyčerpal a jen potřeboval napsat další knihu. Škoda promarněné příležitosti.