Návrat do divočiny
Aleš Palán , Jan Šibík
V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal jedinečné příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál. Výsledkem jejich návštěv je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.... celý text
Přidat komentář
Palán se prakticky přiznal již na začátku knihy - mermomocí chtěl udělat pokračování, ale neměl napsanou ani řádku. A takový pocit mě provázel po celé čtení, které trvalo dvě hodinky čistého času, a to přísahám, že jsem si každé slovo vychutnávala.
Obsahově prázdná kniha, ale nás, srdcaře ze Šumavy, i tak dovede k nostalgii a k mlčenlivému přitakávání, že svět těchto protagonistů je ještě v pořádku.
Kluci Klišíků je Palánův životní objev a nelze je nemilovat, proč je tedy znovu nedat na obálku.
Nechci být negativní a pesimistická vůči autorovi. Protože s prvním dílem si dal opravdu práci a vyšel z toho masterpiece. Ale je tu to malé/velké pochybování.
Každopádně kniha je krásná a kvalitní a fotografie dechberoucí. Výjimečně nehodnotím hvězdičkami. Ať si každý udělí hvězdičky ve svém podvědomí.
Stále moudré povídání k zamyšlení. Stále pěkné fotky. Ale někde vzadu u bubínku, kladívka, kovadlinky a třmínku slyším tichý cinkot.
Jasně, že to je kalkul. Jenže protentokrát jsem ochotná nad tím (vlastně i samotným autorem trochu přiznaným) marketingovým tahem přimhouřit očko. To kvůli tématu a hlavně fascinujícím bytostem, o nichž vypráví dál po světě. Tady už sice nevypráví jejich životní příběhy, je to spíš autorova sebereflexe po letech známosti s nimi doplněná atmosférickými fotkami, ale to pořád není málo.
"Zpívej nahlas, volej na ptáky a blbni se zajíci."
Návrat do divočiny je v podstatě film o filmu, knižní verze. Nedá se říct, že na první díl navazuje - spíš se ještě snaží vytřískat z tématu, co se dá. Kdo očekává pokračování osudu samotářů, bude asi zklamaný.
Sama jsem zvažovala nižší hodnocení, ale stále mám v sobě dozvuky prvního dílu (dočteného hodinu před Návratem) a samotářům to neudělám. Jejich svět a život mě uchvátil a jsem ráda za každé další - byť drobné - vpuštění do jejich světa.
Nemůžu posoudit, jestli kniha obstojí sama o sobě.
Pro mě je, byť jistě i marketingově využitou, pěkně pojatou přirozenou ozvěnou prvních "samotářů".
A trochu i odpovědí těm, pro které jsou "samotáři" nepochopitelní až odpudiví magoři a nebo jsou důkazem, že ženy jsou silnější a vždy obstojí lépe ... apod. - a to, že jsou vtipní, nejsou hloupí, nejsou zlý, vědí co chtějí a "neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů". Spíše jsou "kořením" naší společnosti.
Knihu hodnotím vesměs pozitivně, i když je to jen taková letmá vzpomínka na to, co Aleš Palán zažil se "svými samotáři", jakým způsobem ho ovlivnili a jakou stopu v něm zanechali. Sám autor přiznává, že vlastně tak trošku zapomněl na text. Čtení je to opravdu jen na část pozdního odpoledne. Narozdíl od předchozích Palánových knih se stejnou tematikou je tato založena na fotografiích, rekapitulaci, dojmech a srovnávání. A to i na čtenářově srovnávání. I já bych si ráda popovídala s Tonym o knihách Nicka Cavea, přestože jeho nicnedělání v přírodě nechápu, i já bych na chvíli dokázala žít život Dáši Macháčkové, přestože v současné době jsem trochu rozmazlená a lpím na výdobytcích moderní doby. I přes chabý rozsah textu je to stále kniha, která nám dává určitý signál, že bychom se měli zamyslet nad smyslem života a možná tak trochu zpomalit. Upozorňuji, že Návrat do divočiny má přímou návaznost na dílo Raději zešílet v divočině a v žádném případě se nedá číst v obráceném pořadí, jak to my, čtenáři, občas děláme. Jenom tak ji člověk dokáže ocenit.
Počáteční rozladění z toho, že v knize není mnoho textu a novinek ze života samotářů, postupně mizí. Výpověď autora o dojmech, které si odnáší ze setkání s nimi, je klidná, laskavá, přivádějící k zamyšlení. Fotografie však ve svém množství působí příliš temně a zadumaně.
Jedná se o obrazovou knihu doplněnou textem, který rozšíří původní knihu. I přesto, že se čtenář nedozví o samotářích nic nového, je to čtení plné zajímavých myšlenek, které nutí k zamyšlení nad sebou samým. Co se mě nelíbilo, je že text není zarovnán do bloku (na to jsem pedant :)) a má to velké okraje a spoustu nevyužitého místa. Pár fotek je úplně fantastických, ale většina fotek je dost tmavých a to pro mě není.
Souhlasím s předchozím komentářem, je to taková nadstavba knihy minulé, ale stále dobrá s hezkými fotografiemi, přečetla jsem cca za dvě hodiny.
Přiznám se, že mi tentokrát nesedl natahovaný formát knihy - hodně fotek (sobě podobných a méně vyjadřujících jednotlivé osobnosti než v předchozí knize), málo textu, zvětšená písmena, i na jednotlivých stránkách se text ztrácí - velké bílé odsazení a mezery, těžký papír, silné stránky. Tohle už je prostě marketingový tah - velká kniha = velká cena. A to přece nemají "Samotáři" zapotřebí...
Samotný text se dá v klidu a bez hltání přečíst za několik málo hodin a ano, obsahově je opět zajímavý, filozofický, přemýšlivý a moc ráda jsem se dočetla pohled Aleše Palána na šumavské osobnosti i celkově na život. V tomto ohledu hodnota a poselství knihy neslábne.
Doplnění knihy - Raději zešílet v divočině- úvahy autora i řada vysvětlujících údajů týkajících se hrdinů první knihy. Moc pěkné fotografie Jana Šibíka.