Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56135/bmid_navzdory-basnik-zpiva-4Tu-56135.jpg
5
998
998
Osud básníka. Historický román s životopisnou tematikou o osudech středověkého francouzského básníka Françoise Villona. Dějově bohatý román, v němž ožívá středověká Francie s ohromující nádherou šlechtických sídel, špínou chudinských uliček a s nevázaným uličnictvím studentů i vznešeností církevních hodnostářů. V tomto světě žije básník Villon - podivuhodný člověk, darebák s duší dítěte, věčný rebel.... celý text
Přidat komentář
Už delší dobu přemýšlím, co ke knize napsat. Napadlo mě jen to, že přesně takto má vypadat historický román. Pro mě je to od paní Loukotkové druhá kniha a už teď se těším, až mi do ruky přijde některá z dalších.
Zařazeno do čtenářské výzvy 2019 jako kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou.
V hodnocení tohoto románu půjdu téměř proti všem komentářům tady. Villona mám moc ráda, ale překlad jeho básní v podání Jarmily Loukotkové se ani zdaleka nemůže rovnat překladům Otokara Fischera. Překlady v tomto románu mi přišly příliš těžkopádné, poměrně dost odlišné od Fischerových, bez kouzla té bezprostřednosti, kterou dokázal O. Fischer vyvolat. Pro srovnání:
J. Loukotková:
Jsem Franta Francouz, toho čert si váží,
vždyť rodná Paříž se mě zbavit snaží.
Teď šíje, na níž oprátku mi háží,
řve z plna hrdel, kolik prdel váží.
O. Fischer:
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.
V rámci výstavby románu první část týkající se zápletky kolem ďáblova kamene mi připadala zbytečně protahovaná v poměru k dalším dvěma částem (jen pro porovnání např. doba pobytu u vévody Orleánského zahrnuje časově stejný úsek, ale v knize zaujímá jen jednu krátkou kapitolu). Prostřední část je nejživější a nejpoutavěji ztvárněná.
Celkově mi autorčin styl nebyl sympatický, s románem jsem se hodně prala, ale nakonec jsem vyhrála, i když si nejsem úplně jistá, jestli bych se k této knize někdy chtěla vrátit.
Jsem ohromen a dojat.
I přesto že je to delší kniha, četla se hravě. Mnohdy je velmi vtipná, jindy poučná, nikdy však nenudí a zanechá hluboké, ne stopy, ale rýhy.
Oblíbit si lze téměř všechny postavy, je to román s velkým R, který vypráví nejen strhující velkolepý život velikého Člověka.
Četla jsem v rámci ČV, nechtěla jsem toto téma odbýt nějakým (bohužel mnohdy rádoby) bestsellerem. A jako tradičně po přečtení klasiky si říkám, že i když jsou tyto knihy leckdy náročnější na čtení, opravdu za to stojí. Básník a styl paní Loukotkové mě dostal-hutný, bohatý,tak plastický, že jsem měla pocit, že jdu Villonovi v patách. Příběh vás chytne a nepustí - četla jsem sice na etapy, ale příběh nepustila z hlavy. Místy obdivujete Villonovu úsečnost a ostrovtip, nato ho litujete, pak se mu divíte, jindy mu fandíte a nakonec jen čekáte, jak s ním osud naloží. Myslím, že tato kniha čtenáři dá a zaujme ho pokaždé něčím jiným, jistě také dle věku čtenáře - ty mladší osloví spíše buřičstvím a revoltou, ti zralejší půjdou více pod povrch - jako Villon už o životě ví přeci jen víc a bilancují. Protože neumím číst pomalu, nevychutnala jsem si náležitě celé její kouzlo - proto se jistě ke knížce někdy vrátím a budu jí věnovat soustředěnější pozornost, neboť si ji plně zaslouží.
Vrátil jsem se knize, kterou jsem četl za studentských let na gymplu a tenkrát jsem ji opravdu zbožňoval, ta otevřená revolta, to bylo něco super.
Když jsem ji nyní četl po letech znovu, musím říci, že už jsem neobdivoval tak tu otevřenou revoltu vůči systému, ale celkově je ta kniha nabitá opravdu nevšední energií.
Ta na Vás dýchne a už Vás nepustí. A Vy jdete s ní a trpíte, stejně jako trpěl skvělý umělec své doby ( ano malinko mě to připomělo dalšího trpitele své doby a mého oblíbeného malíře Caravaggia - Krev na paletě).
Je to opravdu jízda , ve které velmi zdatně sekundují kulisy středověké Paříže, se svými slavnými a temnými zakoutími...
Ano je to knížka o ojedinělém člověku, který měl dar skládat básně, byl milován, byl zatracován, byl to buřič i umělec, byla to křehká duše, tak jak nám ji vykreslila paní Loukotková. Ne všichni adorizují takovéto umělce, zejména, Ti, kteří si na něco podobného pouze hrají a myslí se, že jsou stejně dobří, a tak tohoto velikána nenávidí a snaží se ho odklidit z cesty.
Nedá mě to, abych zde nepřidal pár veršů, které jsou natolik pravdivé, že stojí za poznamení :
Se hřbitovem, mě přešly šprýmy. Co platno těm, kdo měli jmění, dům s postelemi prachovými, že jedli jako nazevření, a žili pili při hýření, neznali nežli kratochvíli ? Radovánek už dávno není a hříchy, ty tu po nich zbyly. Kdo byly dřív ty lebky ty lebky tady v hromadě kostí zetlelých? .....
Ano, co po nás zbude, a jak jsme naložili s tím, že můžeme chvilku spočinout na této zemi..
V této knize je tolik myšlenek a veršů, kterými by se dala charakterizovat... Pro mne zvítězila tato "Je těžké pochopit člověka celého? Je to nesmírně těžké. A moudrých je tak málo."
Myslím, že tato kniha patří právem do mých oblíbených. I po letech, kdy jsem si ji znovu přečetla musím uznat, že neztrácí na kvalitě. Je sice psaná jazykem, na který si musíte chvíli zvykat (pokud čtete převážně moderní knihy), ale brzy oceníte její krásu. Básník Villon byl prostě machr, jeho básně měly šmrnc a životní osud rozhodně nebyl nudný. Věřím, že jsem nečetla knihu naposled, určitě se k ní zase jednou vrátím.
Ve chvíli, kdy jsem tento román brala do rukou, jsem netušila, jak hluboce mne jeho děj a především verše zasáhnou. Několikrát se mi stalo, že jsem knihu musela odložit a dlouze přemýšlet. Nejen nad životem Villona v tak kruté době, jakou byl středověk, ale i nad životem svým. A jak už bylo v jiných komentářích řečeno, je zjevné, že za těch několik století se ve společnosti mnohé nezměnilo.
V této knize jsem se poprvé ve svém životě setkala jak s Villonovým dílem, tak i s úžasným stylem psaní paní Loukotkové. Nebylo v knize místo, kdy bych se nudila.
Co chvíli, ztotožňovala jsem se s tím, o čem Villon básnil. Mnohé verše jsem si opsala a vím, že mne budou ještě dlouhou dobu provázet, jako například tento:
"Když smutek na mne sáhne v dojetí
a bez štěstí si připadám tak sám,
váš sladký pohled stesk můj rozdrtí,
jak pápěří je znenáhla tentam.
To zrno víry, jež k vám zasívám,
mi záhy vzejde k netušeným žním:
jak káže Bůh, tak o svou sadbu dbám.
Ej, náležíme k sobě, dobře vím."
Díky paní Loukotkové je pro mne prokletý básník Francoise Villon navždy nezapomenutelným. Kniha, kterou jsem četla asi v 17 letech a stále zůstává mezi knihami, ke kterým se ráda vracím. Rozsáhlá románová epopej o básníkovi středověké Francie Villonovi i díky buřičským veršům podává obraz středověké Paříže, Paříže studentů i vykřičených krčem. Díky vypravěčskému talentu paní Loukotkové je kniha krásná, čtivá i vtipná.
"Strast zchystala mu vyhnanství
a zadek mastila mu holí,
a přece řval, že nepovolí,
což bylo čiré bláznovství.
Nechť odpočinkem věčným spí."
Villon byl básník, kterého jsem okamžitě přijal. Nestává se mi to u poezie často, většinou nad ní slepě tápu a pokud přemýšlím, tak nad tím, co chtěl básník říci. Tak to u Villona neplatí. Ta syrovost výpovědi uchvacuje, z každého verše dýchá život a ukazuje, že za těch uplynulých 600 let se svět zase tak moc nezměnil.
Loukotkové Villonův románový životopis jsem četl poprvé v útlém mládí, tuším tak v 16-17 letech, a okamžitě mě uchvátil. Bylo to zároveň mé první setkání s Villonem a od té doby je jeho poezie pro mne živá v té podobě, jak mi ji zprostředkovala Jarmila Loukotková (podobně jako Saudkův překlad Shakespeara).
O skutečném životě François Villona historie mnoho nenabízí a tak je Loukotkové román nesporně v mnohém fabulace (např. Nezbedný mistr balad od Johna Erskina jako by byl o někom jiném), ale pro mne Villon zůstane takový, jak mi ho stvořila Jarmila Loukotková. Pod dojmem díla jsem pak přečetl od Loukotkové všechno, a i když ji miluji ve všem, Villon zůstal nepřekonatelný.
Opět návrat po letech - Francois Villon - Šibeničník a Paříž 15. století...
Zatímco v mládí mě bavily jeho rebelie a nezkrotnost, nyní se spíše zaměřím k jeho osudu...
"Srdce a kříž! Velké červené srdce a velký těžký kříž."
Taková byla sudba slepé Gabriely a básník ji bezezbytku naplnil...
Historický obraz studentské Paříže, útěk, vězení a dvě osudové ženy...
A výstižná postava mistra Parlana - moudrého učitele:
"Není v tobě klidu, potřebného k moudrosti.."
Život věčného štvance vede k vyhnanství :
"Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe křídloma do času, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, poletují ....
a potom už nic, potom už nic ...."
A doplněno spoustou jeho poezie - která navěky zpívá....
Pro milovníky tohoto bouřícího se básníka lahůdka.
ano, má to parametry světové literatury, ale možná právě proto mě to moc nebavilo
Kniha je napsaná velmi čtivě a příběh je přesvědčivý, vtahuje do děje.... Bohužel mně to i tak nebavilo. Poezii prostě nerozumím, nic mi neříká, tak absolutně nechápu co na tom "Villonovi všichni vidíte..."
Hvězdy za Villona, jejich absence za červenoknihovní romantické linky a podivné dějové skoky.
Kedysi dávno mi táto kniha otvorila svet poézie. Ako správny stredoškolský rebel som nenávidel povinnú literatúru a diela všetkých básnikov, o ktorých sme sa učili. Vďaka tejto knihe som sa začal zoznamovať najskôr s francúzskou poéziou, potom anglo-americkou a nakoniec českou a slovenskou poéziou. Až som sa dopracoval k písaniu vlastnej;-)))
Výborně napsaná kniha, ke které se člověk po letech vždycky rád vrátí. Asi jedna z nejlepších od J. Loukotkové.
Kedysi som dostala Villonove básne. Nič mi to nehovorilo, bola som dieťa. Tvorba p. Loukotkovej ma však očarila, siahla som teda po tejto knihe - aby som sa prv zoznámila so životom Villona. Nuž a... zoznámila som sa. Ale nenadchol ma. Skôr naopak. Tá jeho večná nepoučiteľnosť z tých istých chýb bola až únavná.
Zachránil to autorkin štýl, ktorý nedovolil odložiť knihu nedočítanú, a dokonalo preložené Villonove verše z francúzštiny, tiež autorkou, samozrejme, keďže zrejme práve ich preklad ju inšpiroval k spracovaniu Villonovho životopisu v beletrizovanej podobe.
Najzaujímavejší mi prichodil Françoisov (akosi som si celú knihu nemohla zvyknúť na "František") vzťah s prof. Parlanom a pátrom Villonom. A zo žien s Leonorou, cit medzi Kateřinou a Villonom mi totiž vôbec neprichodil osudový, resp. jeho stvárnenie...
Pre mňa je to zatiaľ jediná kniha od autorky, ku ktorej sa nechcem vrátiť.
Štítky knihy
česká literatura 15. století Paříž životopisné, biografické romány básníci historické romány François Villon, 1431-1463
Autorovy další knížky
| 1988 |  Navzdory básník zpívá |
| 1975 | Není římského lidu |
| 1999 | Medúza |
| 2000 | Spartakus: Smrtí boj nekončí |
| 1994 | Pod maskou smích |
Na knihu od Jarmily Loukotkové jsem se chystala dlouho. Nakonec jsem si vybrala do Čtenářské výzvy „Navzdory básník zpívá“ a byla to skvělá volba. Příběh mě úžasným způsobem vtáhl do děje, četl se s takovou lehkostí, byl nejen poučný a zajímavý, ale i vtipný, jsem nadšená. Jako historický román se mi moc líbil a těším se na další z tvorby této výborné autorky. Některé knihy se mi líbily, ale za nějaký čas jsem marně vzpomínala, o čem vlastně byly. Tato kniha k nim rozhodně patřit nebude. Doporučuji.