Nebe nemá dno
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/212205/mid_nebe-nema-dno-212205.jpg
4
311
311
Na literární scénu se vrací Hana Andronikova opět románem, který se však radikálně liší od předchozí tvorby. Jde o intimní, autobiograficky laděnou zpověď, v níž se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě: se smrtí otce a s vlastní smrtelnou chorobou.
Přidat komentář
Z toho až zamrazí, když to všechno člověk čte. Neuvěřitelná spisovatelka, je jí veliká škoda.
Chvíli jsem si zvykala na formu, kterou byla tato kniha napsána a pak už to šlo samo. Moc se mi líbilo jemné přetváření známých úsloví. No a konec knihy mě dostal, moc dobře napsané.
Silné téma, silná slova...nepostrádá však humor a do "klubu osvícených krav" jsem udělala nábor i v práci :-) ... při pasážích z pralesa mi probleskovaly vzpomínky na Formánkova Prsatého muže a mám chuť si ho zase přečíst.
Náročné čtení, které se nedá spláchnout za víkend. Chce to číst pomalu a nechat autorčiny myšlenky působit. Občas jsem se z toho jejího myšlenkového salátu nedokázala vymotat. Kniha je plná metafor a nadnesených až poetických frází, ale ten těžký osud a důvody proč cestu podnikla, z toho vystupují. Občas jsem postrádala označení přímých řečí, ale při pozorném čtení se dá vše pochopit a prožít.
Dočetla jsem a furt to nechápu. Jak to, že zemřela? Vždyť se vyléčila? Vždyť měla havrana i vlka...
Jinak kniha je krásná i celý příběh, ale je potřeba tomu dát čas, tak první čtvrtinu, pak už to jde. Příběhy v závěru byly nádherné.
Myšlenky, které se rodí v nemoci, v samotě, v osamění, v zoufalství a naději ...
Zapsané myšlenky umírající, pocity, představy, blouznění ...
Smrt neexistuje, smrt je jen nový začátek ... kde ji provází havran, vlk, mrtví rodiče a živí přátelé.
Náročná kniha, člověk si uvědomí, že v průšvihu je vždycky sám a jen na něm záleží.
Dlouho se mi nestalo, abych měla tak rozporuplné pocity, jako u této nelehké knihy. Mlelo se to se mnou jako bych vypila šamanův odvar a občas jsem byla v naprostém rauši ze slov a zážitků, které autorka poskládala na papír. Byly chvíle, kdy jsem měla obavu, jestli dočtu do konce, ale nakonec jsem vždycky přece jen odhodila svoji zbabělost a začetla se do dalších strhujících stránek. Mohla bych to napsat stručně pár slovy: BOLELO TO ČÍST...
Věrohodná sebelítost a nepřesvědčivá sebeironie.
Výroky jako „ego je pyšná princezna“, „každý člověk je příběh“ nebo „až na dně najdeš sebe“, které mi připomněly ty dvě knihy od Coelha, které jsem kdovíproč četl. Možná právě použitý jazyk vystavil stopku mému čtenářskému zážitku – příliš to na mě působilo jako styl spisovatele, který chce oslňovat svým (nesporným!) talentem, a ne jako výpověď člověka, který úpěnlivé vyjadřuje svoji pravdu. Vnímal jsem efektní pohyby na povrchu a nebyl schopen se ponořit hloub.
Ale za to paní Andronikova nemůže, jen se tentokrát autor a čtenář nepotkali, to je riziko, které podstupuji pokaždé, když se literárně vydávám mimo své obvyklé obzory. Někdy to vyjde a je to radost, jindy – což je případ této knihy - jsou z toho rozpaky. To se může stát.
V knize na první pohled zaujme absence velkých písmen. Malinko to zhoršuje čtenářský komfort, na druhou stranu je v knize tato skutečnost odůvodněná a uznávám, že je to obdivuhodný detail.
Dále bych ráda vyzdvihla nádherné jazykové prostředky ("den se zadýchal, štafetu přebral večer v purpurovém smokingu") střídající se se sarkasmem.
Kniha byla krásná, na čtení ne úplně lehká. Nižší hodnocení si však u mě zasloužila kvůli prostřední části s Indiány. Nějak jsem se do této kapitoly nemohla ponořit (jako např. u části odehrávající se v pralese) a až na některé světlé momenty mě příliš nebavila. Připadala mi taková necelistvá.
Kniha má mírně jiný ráz oproti předchozím známějším knihám, přesto se mi dostala pod kůži a ráda se k ní někdy znovu vrátím.
Autorka má neskutečný cit pro jazyk, kniha je plná krásných myšlenek a metafor, ale přesto jsme se tentokrát naladěním a stylem minuly.
Kniha není pro každého čtenáře. Styl psaní pro mne nebyl tak zvláštní - četla jsem od autorky Zvuk slunečních hodin. Kniha je krásná. Není snadná, chce to klid a pohodu na čtení, aby se člověk do děje a jazyka autorky vžil. Ale stojí za to určitě.
Styl psaní mi úplně nesedl,autorka řeší závažný problém boje se smrtelnou chorobou.Léčba u šamana přírodní cestou a nakonec i tradiční medicína.V knize pomůže ve skutečném životě nikoliv.Škoda tak mladé autorky.
Tato kniha pro mě nebyla snadno čtivá a vlastně se mě ani samotný příběh příliš nedotknul. Přičítám to hodně specifickému stylu, jedná se vlastně o zapsaný tok myšlenek, který mému gustu nesedí a vlastně mi zastíní i zajímavý námět.
Jakou náhodou jsem na tuto knihu přišel? Nevím. Jak se stalo, že jsem se do ní začetl? Proč vlastně? Vždyť tohle není můj literární "šálek kávy". Jenže stalo se... Ten styl, ta krásná poetická řeč. Příběh, děj? Ne. Slova a slova. Řeka kdesi v hloubi Peru, v které teče voda horká přes osmdesát stupňů, indiánské babičky s hloubkou moudrosti jakou měly kdysivá i některé naše prababičky - přijď kdykoliv budeš chtít, bolest tu můžeš nechat, jsi tu vždy vítana. Kolikrát takováto slova dnes rozezní chladný vzduch pragmatické současnosti?
Žádný člověk ti nemůže pomoci, protože žádný člověk nemůže pomoci sám sobě. Neodsuzujte pokrytce, jsou stejně směšní jako my všichni. Občas se mi draly ven slzy bolesti a krásy.
P.S. Kurt Vonnegut Jr. říká: smyslem života je milovat každého, kdo se právě naskytne po ruce.
To to sakra nemůže být aspoň trošku lehčí? Prosím.
Když jsem tuto knihu hledala v databázi, vyskočilo mi Remarquevo "Nebe nezná vyvolených". Připadalo mi to symbolické. Byla Hanka vyvolená nebo ne? Určitě byla vyvolená v tom, že tu po sobě zanechala odkaz. To se každému nepodaří. Bylo jí dopřáno procestovat kus světa, zkusit alternativní metody léčby. Chtěla prostě prožít svůj čas. "V těle se mi usadil podzim, mlha a tlející listí".
Škoda, že ten podzim nepřešel zimou a nezmizel na jaře. V tomhle jsi vyvolená nebyla.
Doporučím těm, kdo také mají odvahu bojovat.
Toulat se s jaguárem po obloze a nechat se příležitostně klepnout havranem do hlavy, nechat věci plynout a zemřít v pokoji.
Silná dávka pravdy, přímosti a upřimnosti, která není pro každého. Je složité komentovat a vyjádřit to, co mi kniha předala, snad jen, že podle mě od začátku do konce není o léčení, ale o přijmutí.
Už teď vím, že knihu nedočtu, vzhledem k tématu a protože vím jak autorka dopadla.Mrzí mně to a za to, že je to rodačka ze Zlína dávám 3 hvězdy.
Příběh je hluboký a opravdu nemá dno. Próza v poezii, filosofování o životě a smrti. Mně ten styl seděl.
Štítky knihy
rakovina, nádory 20.-21. století autobiografické prvky Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Četla jsem od autorky Zvuk slunečních hodin a ta knížka se mi moc líbila. V knihovně jsem objevila tuto knížku, tak jsem zajásala a těšila jsem se na zajímavé čtení, když má knížka celkem vysoké hodnocení. I když je to kniha ze života H. A., tak mě vyprávění vůbec nebavilo. Špatně se mi čte, když jsou v knize použitá pouze malá písmena, to jsem ani nepochopila důvod. Z blábolů autorky jsem nechápala, co je vliv drogy ayahuasca a co skutečnost. Bohužel v polovině knížky končím a jsem ráda, že je jen z knihovny.