Nebe nemá dno
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/212205/mid_nebe-nema-dno-212205.jpg
4
311
311
Na literární scénu se vrací Hana Andronikova opět románem, který se však radikálně liší od předchozí tvorby. Jde o intimní, autobiograficky laděnou zpověď, v níž se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě: se smrtí otce a s vlastní smrtelnou chorobou.
Přidat komentář
Tohle není kniha pro každého. Není to románek, ani žádný klasický příběh. Je to syrový proud myšlenek a neotřelých spojení. Některé pasáže jsem četla vícekrát - protože hlava nebrala nebo to bylo tak skvěle napsané, že jsem se musela vrátit. Tleskám těm slovům a smekám klobouk před autorkou. Pokud se nebudete moci začíst, motivačně doporučuji shlédnout 13. komnatu Hany Andronikové nebo si přečíst blog její přítelkyně http://westman.blog.idnes.cz/c/239283/Odchazeni-Hany-Andronikove.html. Pak už knihu neodložíte..
Nemůžu autorce upřít bohatý slovník, umění pracovat s metaforou, personifikací a dalšími básnickými prostředky, taky s asociací a představou. Nicméně mám raději knihy nikoli s jednoduchým, ale s příběhem. Knížka Nebe nemá dno je spíše lyricko-epickým útvarem, který člověk čte a přitom spíše cítí, než že by věděl, co se přesně děje. Pak narazí na kousek epiky a opět zabředne do lyriky. Často se mi stávalo, že jsem se musela vracet, protože lyrické pasáže odváděly mé myšlenky jejich vlastním směrem. Nicméně i tak pro mě byla kniha zajímavou literární zkušeností.
Musim souhlasit, ze zaver knihy se mi zas tak nelibil. Skoda, ze autorka svuj boj s nemoci prohrala. Patrila k mym oblibenym.
Tezka kniha-predevsim kvuli tomu,ze se v ni Hana Andronikova vypisuje ze svych pocitu souvisejicich se smrti
otce,depresemi,onemocneni rakovinou prsu,neschopnost zahajit lecbu. Citliveho jedince muze nalada knihy vtahnout do sede melancholie.Styl psani, uvahy, metafory mi kupodivu sedl, muj mozek asi funguje na podobnem principu :-) ,az jsem se misty lekla,ze to vse prozivam ja. Nebyt poslednich 100 stranek hodnotila bych vys,ale zaverem jsem se prokousavala tezko,byl zbytecne natazeny a cele knize spise ubral.
Text plyne jak řeka. Zážitky, myšlenky, dopisy, obavy, sny, úvahy... všechno se přirozeně prolíná. Chvílemi spíš poezie než próza. Při čtení jsem na sebe nechávala slova působit a jen se rochnila v pocitech a dojmech, které přicházely. Slova často rezonovala s mým vnitřním nastavením. Stručně řečeno silný čtenářský zážitek - umocněný vědomím, že knížka je autobiografická.
Ze začátku mi styl psaní, který mi připomíná volně psané verše, vadil, ale časem jsem si zvykla a nevnímala, že chybí velká písmena. Ta kniha má hloubku, přináší spoustu pocitů a pohledů za hranicí života zdravého člověka. Při jejím čtení jsem si uvědomila, jak v sobě potlačujeme schopnost vnímat a žít.
Nevím, jestli ignorování gramatiky bylo jejím stylovým záměrem a nebo celkový dojem vzešel až díky tomu, že autobiografický příběh dosáhl poměrně překvapivý spád. A přitom nešlo jen o absenci velkých písmen, ta pouze dynamice přispěla. Krátké odstavce v datovém záznamu a krátké, mnohdy jednoslovní věty usnadnily pochopit obsah, byť slovesnost sama o sobě činila dílo dosti náročné. Byl jsem dílem příjemně překvapen a mohu autorce vznést poklonu. Osud jí nedopřál další "překvápky" v další tvorbě.
Knihu jsem začala číst, když autorka ještě žila a dočetla jsem ji, když už byla po smrti... Mám totiž strašně málo času (věnuji se malému synovi), takže čtení nešlo moc rychle. To jsem zpočátku i považovala za problém - špatně jsem se orientovala v ději, osobách atd. Ke konci jsem se už nemohla odtrhnout. Některé myšlenky mě hodně zasáhly, fascinovala mě ta síla, která z "Amy" vycházela, cítila jsem, že ji dokážu přijímat. Po zjištění, že Hana Androniková zemřela jsem začala vyhledávat různé informace, rozhovory... Hezky v jednom vysvětlovala, proč vlastně používala jen malá písmena. Netvrdím, že mi kniha připadala bezchybná, ale v tomto případě mám pocit, že jde o úplně jiné věci. Připíjím nahoru "do nebe, které nemá dno"...
Zajímavý styl psaní. Ale trochu jsem se s knihou prala, ani ne tak kvůli osahu - boj s nemocí, ale přišlo mi, že se přeci jenom čte poněkud těžkopádně. Moc se mi líbila první polovina s peruánskými Indiány´, to bylo obzvláště zajímavé. Zbytek knihy už na mě přece jenom tak mocně nezapůsobil. Myslím, že někomu kdo bude řešit stejný problém, boj se zákeřnou, smrtelnou chorobou, by kniha mohla pomoci. Minimálně ve sdílení podobných pocitů a nasměrování k pozitivnějšímu myšlení při boji s nemocí.
Nedočetla jsem. Asi nebyla k tomu ta pravá chvíle. Venku krásně, všechno kvete a proti tomu boj s nemocí. Taky mi vadil styl psaní - bez velkých písmen - rušilo mě to v soustředění.
Trochu mě zklamala a to jsem se na ni tolik těšil a tolik jsem jí fandil. Možná to byla právě přehnaná očekávání, která v pomyslném hodnocení ubírají body. Ale i objektivně jsou v knize momenty, které mi nejsou po chuti. Začátek - úmrtí otce. Já chápu, že současná generace autorů dosáhla věku, ve kterém se s takovou traumatizující skutečností potýkají a téma je odrazem jejich zkušenosti nebo zkušenosti z jejich okolí. Přesto poté, co jsem přečetl několik knih českých autorů s podobným tématem, mám strach, že se z otců stává něco jako ohrožený druh, který brzy vymře.
Další téma - spirituální zkušenost v amazonském pralese inspirovaná učením dona Juana Carlose Castanedy. Já jsem se Castanedu nikdy nenaučil mít rád, četl jsem ho v době, kdy už jsem se přesvědčil, že knihy o takovéto duchovní zkušenosti mají spíše komerční podtext. Abych byl k naší autorce spravedlivý, musím přiznat, že způsob, kterým cituje a používá moudrost dona Juana, není nekriticky obdivný, je v něm nadhled a tím je mi velmi blízký.
Použití pouze malých písmen mi připadá samoúčelné, nepostřehl jsem jediný důvod, proč by to tak mělo být, kromě důvodu "proč ne". Text je místy blábolivý, místy jsou to pouze postřehy, které příběh nespojuje. Teprve v poslední třetině, ve které autorka popisuje chemoterapii a ozařování nabývá text na přesvědčivosti, síle a autentičnosti. Možná, že poslední třetina vyvažuje místa, na kterých si čtenář povzdechne "kdy už to skončí".
Přesto jsem přesvědčen o tom, že je to dobrá kniha, ale není výborná.
o téhle knížce se mi mluví stejně špatně jako o tom, jak mi voní pampeliška, jak vidím modrou nebo jaké je na pohmat dřevo. podprahovka jako blázen. hrábla mi do duše. má sugestivní atmosféru, snovost až psychedelickou na každém kroku. existenciální úzkost z definitiva i nekonečna proti žízni po životě.
Nedočetla jsem. Téma dobré, mnohé myšlenky skvěle napsány. Ale styl Elefride Jelinekové - bez velkých písmen - prostě nedokážu číst.
Štítky knihy
rakovina, nádory 20.-21. století autobiografické prvky Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Trochu mi trvalo, než jsem se od knihy začetla, ale pak se můj vztah k ní posiloval každou stránkou. Zanechala ve mně silný dojem a určitě si ji přečtu znovu, protože naráz jsem to všechno nedokázala plně vstřebat. Silně impresionistické, plné podnětů k zamyšlení, úžasně bohatý a hravý jazyk, inspirativní. Silná kniha, neotřelá.