Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/212795/mid_nebe-nezna-vyvolenych-212795.jpg
4
2463
2463
V malém sanatoriu vysoko ve švýcarských horách svede náhoda dohromady dva hráče se smrtí – křehkou, krásnou, ale nevyléčitelně nemocnou dívku Lillian a stárnoucího automobilového závodníka Clerfayta, který přijel navštívit přítele. Lillian odmítá pomalé umírání pod přísným lékařským dozorem.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2010
,
Ikar (ČR)
Originální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
Remarque. Jako obvykle vyvolá silné pocity. Donutí k zamyšlení. Nemusíte vždy úplně chápat pocity či rozhodnutí postav, ale i tak jsou vám blízké. Výborná četba.
Útlejší kniha, kterou jsem dostala od přítele - ten ji četl kdysi prý v "ideálním rozpoložení" na tuto knihu. Nebyla jsem asi ve stejném rozpoložení, přesto musím říct, že to je povedená kniha a že jsem ráda, že ji mám v knihovně. Vlastně první věc od Remarqua! A myslím, že ne poslední...
To, čím podle mě zaujme i člověka "mimo ideální rozpoložení", je to, že je o smrti. A ta je (jednou) společným jmenovatelem všech lidí. Jak víme ze života reálného, a vidíme i v tom knižním, smrt si nevybírá. Smrt skutečně bere všechno. Nezáleží jí na věku a klidně sáhne po pětadvacátníkovi, kterému ukrajuje ze života nemoc. Stejně tak po padesátníkovi, který by měl podle naší zaběhlé představy taky ještě mít nějakých dvacet třicet let před sebou... Může to přijít kdykoliv, protože Nebe skutečně nezná vyvolených. A jak říká hlavní ženská postava knihy, Lilian, tak naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život...
* Neprší jenom nám.
* Škoda není tak smutné slovo, jak si člověk myslí... Věřit je naproti tomu mnohem smutnější slovo, než si člověk myslí.
* Kdo se ptá předem, nikdy to neudělá.
* Nic není tak docela špatné a nic tak docela dobré, jak si myslíme. A nic není definitivní.
* Psychóza zajateckého tábora. Proporce se přesouvají: maličkosti se stávají důležitými a důležité věci se stávají podružnými.
* Člověk spíš ví, co to není, než co to je.
Tato kniha překypuje křehkými emociemi a je jen na vás, zda se tomu poddáte. Je to příběh o osudu dvou osamělých lidí, kteří dokáží najít jeden ve druhém spřízněnou duši. Také je to ale i o beznaději, umírání, touze po životě a opravdové lásce. Ačkoli to zní jako klišé, kapesník při posledních stránkách se opravdu hodil.
Pěkná kniha o životě a smrti. Tenhle námět mám velmi rád, je to takové tajemné a mystické téma. Čtivé dílo.
Hodně lidí tu píše o předvídatelnosti. No mnoho věcí jsem třeba já nepředvídal. Nenapadlo by mě, že...no nechci spoilovat.
1 kniha od Remarquea a přečtené jedním dechem.Kniha pojednává o mladé dívce,která je smrtelně nemocná a automobilovým závodníkovi,který zbytečně riskuje.Je to citově,na přemýšlení o životě ... .Určitě to neni poslední kniha od autora.
Moje srdcovka, i když knihu čtu po x-ty konec mě bere vždy stejně. Myslím, že bych se zachovala jako Lilian. Za mě nejlepší dílo od Remarqua.
NEBE NEZNÁ VYVOLENÝCH
Moje druhá knížka od pana Remarqua... Na západní frontě klid stále stojí na vrcholu - teď aktuálně ale začínám číst Tři kamarády, takže uvidíme, jak se mi zalíbí :-)
Každopádně zpět ke knížce Nebe nezná vyvolených. Příběh je to velmi melancholický, smutný, depresivní. Je to o pocitech, psychice postav, hodně niterně až důvěrně napsané. Knížku jsem si přečetla moc ráda a líbila se mi, ale nezapůsobila na mě tak moc, jako Na západní frontě klid... Místy jsem měla pocit, že v příběhu nebylo ani tolik děje...
Každopádně jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst, rozhodně mi rozšířila obzory..
Protože jsem toužil přečíst alespoň jedno dílo E. M. Remarque - teď už vím že jich přečtu mnohem více - a protože mi právě tuto knížku doporučil kamarád zpříjemnil jsem si víkend v objetí nádherného, leč smutného příběhu automobilového závodníka a smrtelně nemocné dívky. Jsem muž , ale co naplat, stejně se mi oči leskly jako skleněné kuličky a já se za to vůbec nestyděl:-) Jestli se k této knížce nikdy nevrátím, bude to osudová chyba mého života..
Len ťažko možno pri čítaní a hodnotení neporovnávať túto knihu s Tromi kamarátmi (spomenuli ste si pri spolujazdcovi Hollmannovi na Patrice Hollman?). Je to nepochybne skvelé dielo, ale tým, ktorí pred ním už čítali Kamarátov, v ňom zrejme čosi bude chýbať.
Kým Traja kamaráti okrem lásky, života a smrti podávajú aj mimoriadne silné svedectvo jednej éry, Nebo nepozná obľúbencov rieši "len" otázku života a smrti, ale nemenej brilantným spôsobom.
Prvých zhruba 50 strán knihy na mňa pôsobilo ako kópia Troch kamarátov, no po odchode Lillian zo sanatória nadobúda dielo úplne iný, nový rozmer a obsahuje množstvo skvelých myšlienok hodných zapamätania.
Znovu ma veľmi zaujali vedľajšie postavy, konkrétne všetečný pumpár Hubert Göring a strýko Gaston.
„Nie vždy robíme to, čo je správne, synak,“ povedal, „aj keď to vieme. V tom niekedy spočíva čaro života, chápeš?“
Krásná, smutná, syrová kniha o snech a touze užít si život. Hlavní hrdinka Lillian se rozhodne prožít své poslední dny jinde a jinak než v sanatoriu, využije možnosti odjet s automobilovým závodníkem Clerfaytem. Je její rozhodnutí ale správné? Kniha o tom, jak je život křehký a nevyzpytatelný. Zasloužený plný počet hvězd.
Dokonalá všeříkající ukázka Remarqueovy spisovatelské síly v úsporném příběhu - krátkém výseku života dvou lidí, jež oba spějí ke svému konci - leč každý po svém. Lillian, mladá rázná žena - „děvče se směsicí světobolu a žízně po životě“, pomalu umírá po přežité válce v sanatoriu, které se jí bezúspěšně snaží vyléčit její pokročilou tuberkulózu. Obklopena dalšími, kteří to mají spočítané, čekajícími na poslední záchvat dusivého krvavého kašle, který je definitivně umlčí, přičemž oni „odcestují“ - jak tomu říkají pečovatelé léčebny. Poslední kousky štěstí spočívají v každém „přežitém“ ránu a v porušování pravidel - plavou ve sklenici vodky nebo se vznáší v dýmu z vykouřené cigarety. Lillian by tam „nahoře“ zřejmě zemřela, aniž by se někdy ještě dostala „dolů“, kdyby nepotkala bohémského a nezodpovědného Clerfayta, který si pohrává se svým životem při automobilových závodech. Žena v posledním čase, co jí zbývá, nechce mluvit o své nemoci, nechce řešit konec. Proto se vydává na nevázanou cestu po Evropě, s Clerfaytem po boku, který se ale láskou k ní pomalu mění v usedlého člověka myslícího především na budoucnost. Na budoucnost sdílenou s ní. Tu ale umírající žena nemá. Citovým sblížením se dvě hlavní postavy, paradoxně, začínají vzdalovat. Lillian společnosti vyčítá, že si každý namlouvá, že na světě bude věčně. V závěru knihy se ale ukazuje, že tím, kdo byl o této „nesmrtelnosti“ přesvědčený v první řadě, byla ona sama. Přestože nemohla vystát společnost nemocných, jejich rituálů a tichého, někdy dětinského, čekání na odchod, sanatorium si ji po čase zavolá zpět. Kruh se uzavírá. Protože jen v ústavu pro nevyléčitelně choré jsou ti, kteří odhalili tajemství bytí - totiž to, že „nikdo nemá právo na život“.
„Řešení šachových úloh. Je to tak vzdálené všemu lidskému - pochybám a strachu - tak abstraktní, že to uklidňuje. Je to svět bez strachu a smrti. Pomáhá to. Aspoň pro jednu noc - a víc my ani nechceme, viďte? Jen vydržet do příštího rána.“
Remarque- to je pojem a jeho knihy jsem kupodivu hltal jako mladý kluk ( kupodivu proto, že ani jedno z mých teď již dospělých dětí k němu v mládí ani později cestu nenašlo) a po čase se k němu vrátil a opět zažíval stejné pocity jako v mládí. Jsem rád, že oba s partnerkou jsme k němu našli cestu, ačkoli mě neustále, i po tolika letech udivuje ten její ženský pohled na svět, kdy by ty naše holky doma chtěly mít všechno a všechny pod svými křídly a slovo smrt by nejradši zařadily do slovníku sprostých slov. Ale ono nejde před životem strčit hlavu do písku, což Remarque dokáže naprosto přesně ve svých knihách vystihnout.
K Lillian jsem nemohla proniknout tak, jak bych si představovala. Byla moc vzdálená, odtažitá... váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami... knihu jsem poslouchala jako audio, možná to má vliv na celkový dojem.
Kdysi v mládí jsem knihu četla a teď, po letech se k ní vrátila. Pamatuji si, že při tehdejším čtení jsem občas uronila slzičku , no ale teď po letech, když jsem znovu otevřela stránky- to už byly potoky slz. Po přečtení jsme doma debatovali nad myšlenkou- žít krátce ale naplno, nebo jen tak přežívat a nemít ze života ten pocit, že i když to někdy setsakramentsky bolí, je krásné žít a ne jen nudně přežívat. Co bychom si vybrali? Kdo ví? Teď zastávám ten názor, rozhodně si života užít a ne znuděně přežívat, ale kdoví, co bych odpověděla, kdybych věděla, nakolik mi ta pomyslná svíčka dohořívá a měla si vybrat mezi pokračováním života a úplným koncem. Remarque dokáže tak nádherně popsat to, co je uvnitř člověka- ty naše myšlenkové pochody a pocity, že je z toho člověku až úzko a přitom tak strašně hezky, že nad tím zůstává rozum stát. Za mě teda určitě 5 ***** (kdyby šlo víc, sázela bych co to dá)
(SPOILER)
Paradoxem, že umírá dříve hazardér se zdravím, než nemocná dáma, která pečovala o své zdraví po dlouhou dobu v sanatoriu. A takovým automobilovým závodníkům byl darován zázrak (cituji), jako jsou zdravé plíce a srdce, nepochopitelné chemické továrny jako játra a ledviny a bílá, měkká hmota v lebce, fantastičtější než všechny hvězdné systémy. ...
Lillian si života dole užila za krátkou dobu víc, než my za celý život, protože si uvědomovala, jak snadné je ztratit život. Strýček Gaston byl jasným varováním, jak daleko to až může zajít. Doporučuji ke čtení.
Kniha zachycuje nečekané okamžiky života, který je doprovázen smrtí na každém rohu. Člověk si prostě nemůže nic naplánovat a to ani smrt.
Úžasná skvělá kniha. Líbila se mi více než Tři kamarádi i když má stejné téma. Opravdu v jediné věci je spravedlnost: Nikdo neunikne, ani nemocný, ani zdravý, ani chudý, ani bohatý. Lidé šetří svůj majetek a utrácejí svůj život....kniha k zamyšlení.
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Už je to až moc dlouho, co jsem tuto knihu četla, nicméně silné pocity ve mně zůstávají i po letech. Knihu mi dal k přečtení tatínek a otevřel mi tak cestu k panu Remarquovi, za což jsem mu neskutečně vděčná. Pro mne stále jedna z nejoblíbenějších knih, ne-li úplně ta nej; je to prostě srdeční záležitost.