Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
Nebe nezná vyvolených je jediné Remarquovo dílo, jehož děj se odvíjí již po 2. světové válce a jehož hrdinové zápasí o překonání válečných následků. Je to román o lásce k smrti odsouzené tuberkulózni dívky a automobilového závodníka, profesionálního sportovce. Dívka uniká ze švýcarského sanatoria, aby pozvolné umírání zaměnila za poslední intenzívní prožitek lásky. Na postavě jejího milence demonstroval autor typ chlapa, který se žene za penězi nikoli pro peníze samé, ale jako za prostředkem k životu, odpovídajícímu jeho mentalitě. Otřesný obraz hazardérského profesionalismu automobilových závodů na Západě je zde mistrně rozehrán do všech nuancí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1974 , SvobodaOriginální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
Krásny a smutný príbeh. Ako vsetky knihy tohoto autora. Ale nutia človeka rozmyšľať. Dnes v čase DVD, netu a množstva kníh už samozrejme takýto príbeh nie je ojedineĺý, a mnohí autori sa ním inšpirovali, ale v 80tých rokoch, to bol jeden z najkrajších príbehov o láske a umieraní. Aj filmové spracovanie (Bobby Deerfield) dnes už patrí skôr do archívu, ale v čase premiery naplňalo kiná a nielen kvôli Al Pacinovi.
Předvídatelný, ale přesto velmi silný příběh. Dobře se čte a rychle ubíhá. Některé situace působí trochu neuvěřitelně či vykonstruovaně, ale zdravý člověk žijící pouze v době dostatku a míru těžko může soudit způsob života umírajícího pár let po nejhorší válce v dějinách lidstva. Základní charaktery hrdinů i jejich úvahy o životě a smrti napsal Remarque zajímavě a přesvědčivě. Příliš optimismu při čtení této knihy asi čtenář nezíská, i když možná právě naopak...?
Je sice předvídatelná a děj není zpracovaný do hloubky, ale mě to nevadilo. Naopak. Žádné zbytečné "okecávání" a popisování, autor nechává většinu vykreslení postav a okolí na čtenáři. A přestože jsem tušila, co přijde na závěr, ta cesta k němu byla krásná..
Úžásná kniha, jedna z mých oblíbených. Četla jsem ji již několikrát a určitě se k ní ještě vrátím.
[019/12] Když se podívám do nedaleké minulosti (cca 6 let), zkoušela jsem tuto knihu číst dvakrát a ani jednou se mi nepodařilo dostat se dál než za první automobilový závod. Odrazovala mě předvídatelnost a až příliš rychlý spád děje. Pak jsem dlouhá léta knihu obcházela obloukem a občas zaváhala, jestli tomu nedát ještě šanci.
Po několika letech jsem ji tedy otevřela potřetí a konečně ji dočetla. Doufala jsem, že se můj názor za ty roky změnil, že z knihy získám naprosto jiný dojem a že si konečně ten příběh o umírání ještě za života konečně užiji. Bohužel se tomu tak nestalo. Postavy mi opět připadaly ploché a bez emocí a výrazu, děj až příliš rychlý a přitom nevyužitý. Nedokázala jsem se vcítit do osudů jednotlivých postav a ta předvídatelnost mi opět dělala velký problém. (Nemám totiž ráda knihy, ve kterých už v první třetině není ani jedna malá pochybnost o tom, jak to celé skončí.)
Většina knihy mě nijak neoslovila, ale i tak se našlo pár scén, které mě bavily. Rozmařilé utrácení peněz v posledním záchvatu touhy po životě a nakupování toho nejluxusnějšího oblečení. To mě bavilo jednou, ale postupně mě to naopak začalo odrazovat, když jsem si uvědomila, že postava vidí požitkářství jen v nakupování oblečení, chlemtání vína a šampaňského po hektolitrech a rýpání se v ústřicích, jejichž gastronomické „buňám“ zaplácala štanglí salámu. Zbýval jí rok života a ona se, i když nechtěla, motala na místě a stále dokola dělal to stejné, dokonce i přemýšlela o stále stejných věcech. Měla obeplout svět, potápět se a zajet si do Amazonie, kde by pochytala pár parazitů. Místo toho seděla na zadečku v Paříži a sosala jednu lahvinku za druhou. To pro mě bylo asi to největší zklamání.
Většina dialogů šla naprosto mimo mě a celkově ve mně text nedokázal vyvolat ani tu nejmenší emoci. Ani pozitivní, ale ani negativní. Proto tuto knihu vnímám hlavně jako zcela standardní čtení bez větších úspěchů a zajímavých speciálností, bez zajímavých „hlášek“ a větiček k zamyšlení. Ovšem, po slohové stránce mi autor sedl bez větších problémů a proto se rozhodně budu těšit na další setkání.
Téhle knize jsem to přečtení už nějakou dobu dlužil, poté co jsem ji kdysi dávno zlehka načal a nedočetl. A musím se jí i autorovi omluvit, protože jsem tehdy udělal velkou chybu. Skvělý příběh, spolu s Třemi kamarády asi nejlepší, co jsem od Remarqua přečetl. I když jde v podstatě o milostný román z prostředí automobilových závodů, jeho podstata je mnohem hlubší, než by se mohlo zdát. Stojí za chvíli štěstí riskovat život? Tato otázka skrytě prostupuje celým příběhem Clerfayta a Lillian, dvou lidí, kteří se každý den pohybují na hranici mezi životem a smrtí.
Krásná kniha s neuvěřitelně silným příběhem. Žádná slátanina, možná dost omáčky okolo, nicméně ačkoli je hlavním tématem láska a život, není to nuda a naopak to člověka upoutá.
Dívky mohou obdivovat Lillianino chování, vkus a odvahu...
Silný příběh.
Člověk nedělá vždycky co je správné. Dokonce ani když to ví. A v tom někdy bývá kouzlo života.
Kniha o umírání, touze žít a o lidské touze si štěstí kupovat stejně tak jako všechno ostatní. Čas vystřízlivět. "Jako dva lidé, kteří na sebe nikdy nechtěli vzít odpovědnost - kteří mají všechno a nic nechtějí dát."
Tak tuhle knihu bych rozhodně doporučila hlavně dívkám, kterým se nechtějí číst válečné knížky a stejně splnit povinnou četbu. Je to nádherný příběh o zvládání nelehkých osudů, a i když končí smutně, je krásný ;)
přečetla jsem jí na střední - první kniha od tohoto spisovatele - a tím to začalo...
je krásná, sice smutná ale má toho spoustu co říct
Něco na styl Tří kamarádů. Remarqua moc nemusím, ale myslím, že tohle mi opravdu sedlo.
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
1967 | Na západní frontě klid |
1962 | Tři kamarádi |
1969 | Jiskra života |
2006 | Čas žít, čas umírat |
2005 | Cesta zpátky |
Žijeme v době, kdy se snad roztrhl pytel s všemožnými pesimistickými postapokaliptickými světy a děsivými pravdivými příběhy, které by měly být co nejdrastičtější. Vyvolávají deprese a pocit hrůzy z krutého světa, který nás obklopuje. O to víc mě těší, že Remarque dokázal ve své knize, ze které smrt téměř dýchá, zachovat pocit klidu.