Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499022/bmid_nedele-odpoledne-Sgy-499022.jpeg
4
1060
1060
Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Odtažitá a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek ho vodí do komunitního náboženského centra. Pod stromečkem Teo vždycky najde jen další díl Káji Maříka. A otec každé nedělní odpoledne někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit, a tak i Teova smutná rutina s nástupem do školy a novým kamarádem dostává první trhliny. A s ní i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím více Teo stárne, tím víc se odtahuje od své rodiny. Ale i jeho vlastní samostatný život je nakonec všechno, jen ne spokojený: je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit. Neděle odpoledne je příběhem o trápeních a tragédiích jedné rodiny, vyprávěným ze tří perspektiv. Co se synovi může zdát jako vyšinuté, z matčina nebo otcova hlediska najednou dává smysl. Je to kniha o vzájemném míjení i sbližování.... celý text
Přidat komentář
¨Psycho !¨řekla by Deniska z Aristokraktky.
Psycho říkám i já Veronika z Medlovic. Napsané tak, jakoby to vyprávěly tři naprosto odlišné osoby, první je něco jako Forrest Gump. ale ublíženější, druhý, matčina verze je něco jako matka z Carrie a třetí , to ještě nevím, nejsem si jista kdo měl v životě tolik smůly, že ani nedokázal poznat štěstí které měl , ale zahodil ho pro pšenici , pro pochybnou slávu .
Možná bude v příští Čtenářské výzvě kniha, ve které hraje důležitou roli skřín, nebo se skříní na obale, protože tato kniha si zaslouží víc pozornosti.
Nádherná obálka z které tajemství přímo křičí.
Rodina základ státu - toto pořekadlo paní Hanišové není zrovna svaté a to mě baví. V knize se dotýká mnoha různých témat (fanatická víra, jinakost, nefunkční rodina, agresívní kapitalismus, lidská nenávist) ale román plyne přirozeně, uvěřitelně a vlastně dost depresivně ukazuje, do čeho až se člověk může zamotat. Navíc skvěle zkomponované, celou knihu vás zajímá to tajemství nedělního odpoledne.
Obdivuju autorku, jak dokáže v každém svém příběhu neuvěřitelně přesvědčivě popsat psychologii jednotlivých postav. Stejně tomu je i v románu Neděle odpoledne. Na první pohled by se člověk zlobil na rodiče Tea, ale když se nad celým příběhem hlouběji zamyslí, nakonec vám jich bude líto také. Ani s nimi se život zrovna nemazlil. Druhá část románu, která celou zápletku postupně vysvětlila, byla perfektní. První polovinou knihy jsem se musela ze začátku trochu prokousávat, ale jsem ráda, že se nakonec Teo rozhodl pro dobrou věc a odpoutal se od Mojmíra (Vychcana). Doufám, že snad v závěru svému otci odpustil.
Zajímavý příběh.
Jedna rodina a tři naprosto odlišné pohledy na společný život.
Jako vždy čtivé a tajemné.
Tato kniha je pro mě dalším důkazem, že mít jenom dobrý nápad pro sepsání kvalitního příběhu nestačí. Velice podobný a možná ještě lepší příběh jsem totiž nalezla velice nedávno také v knize Z popela. Ale zatímco knize Z popela jsem nedala ani plný počet bodů, protože je sepsána poněkud povrchně, tuto si bez váhání zařadím na seznam knih, které doporučuji. A je to pouze díky rozdílnému způsobu, jakým jsou tyto knihy napsány. Přitom jsou vážně hrozně podobné a s tímto tématem se rozhodně nesetkávám poprvé. Takže vyzdvihuji především způsob, jakým byl tento poměrně častý motiv příběhu sepsán. Sledujeme příběh z pohledu malého kluka Thea, který je na první pohled vychováván v poněkud podivné dysfunkční rodině. Sám Theo si o sobě myslí, že není úplně tak normální. Máme možnost sledovat jeho myšlenky a to jak on vnímá sám sebe a také okolní svět. Postupně nám odhaluje důvod, proč je tato rodina tak podivná. Když už by příběh mohl skončit a rozhodně by to nebyl žádný propadák, nabídne nám paní Hanišová kratší příběhy také z pohledu matčiny a otcovy strany. Audiokniha je potom pomyslnou třešinkou na dortu. Je načtena opravdu velice dobře a to v zastoupení: Theo: Filip Kaňkovský, matka: Dita Kaplanová, otec: Jan Vlasák.
Dojmy z nové knížky Viktorie Hanišové jsou opravu silné. Opět srdceryvný příběh odehrávající se v úzkém rodinné kruhu. Toto téma autorka umí zpracovat skvěle. Trochu jsem se bála, aby mě Neděle odpoledne nezklamalo, protože očekávání jsem měla opravdu velké. Ale nestalo se tak. Kniha je rozdělena do tří částí - Syn, Matka, Otec. Z každou další částí se vám pomalu odkrývá rodinné tajemství a přesně toto dává příběhu to skvělé napětí.
Viktorie Hanišová je skvost české literatury.
Ze začátku jsem nevěděla zda knihu neodložím, naštěstí jsem to neudělala a bylo to dobré rozhodnutí.
Kniha popisuje život rodiny po tragédii, která zasáhla všechny její členy a ovlivnila zbytek celého jejich bytí.
Autorka dá čtenáři nahlédnout na vývoj událostí, formování osobností jednotlivých postav, motivaci k jejich činům z pohledu syna, matky a otce.
Kniha rozdělená do tří částí - syn, matka a otec. Jaké je tajemství nedělního odpoledne, kdy a kam otec každý týden od rodiny odchází? Bolavý, temný příběh, který ukazuje, jak nás formuje dětství a jak je důležitá komunikace v rodině.
Nikdy nesuďme člověka, pokud jsme neušli aspoň míli v jeho botách.
Každý jsme do určité míry obětí svých rodičů. A naše děti to bohužel nemají jinak. Je nutné spolu mluvit. A slyšet se. Nad minulostí lze vyhrát. Ale málokdo to zvládne sám.
Zvláštní, smutné, bolavé... Přečetla jsem to ztěžka, a i když mám spisovatelku moc ráda, tohle bylo hrozně zničující. Víc než ostatní její knihy. Každopádně píše stále skvěle, jen prosím příště šetřit moje srdce :-) .
Uf, to byla dávka depky. Po chvilce čtení jsem se už bála otáčet stránky, s tím co se ještě může stát. A že se děly věci. Opět skvěle napsané. Autorka otevřela mnoho závažných témat na modelu jedné rodiny. Zajímalo by mě, jestli autorka někdy neuvažovala, že by její další kniha byla z kategorie oddychovka, milé čtení, pohlazení po duši. Já teď po něčem takovém sáhnu, abych se z toho všeho vzpamatovala, ale každopádně ať už bude téma další knihy V. Hanišové jakékoliv, nenechám si ji v žádném případě ujít.
Nečtu si poslední dobou anotace a volbu této knihy má jednoznačně na svědomí autorka.
Má oblíbená, která se nebojí temnějších emocí a traumat a kostlivců a všeho dalšího, co z jejich kousku nedělá příliš veselé čtení.
Takže tady máme rodinu ze tří pohledů :syna, matky, otce.
Základní motiv knihy je drsné dětství a nekomunikace, které způsobují začarovaný kruh, který se dál nese generacemi.
Já u knížky trpěla nejen díky těm křivdám, lidské blbosti a zášti, ale hlavně díky tomu náboženství, kam se podíváš.
Matka - náboženský fanatik - díky špatnému dětství v tomto stylu vychovává svého syna.
V první části, kterou vidíš jeho očima je trošku zmatek díky chybějícím uvozovkám, nespisovné češtině a jeho handicapu, o kterém vlastně pořádně nic nevíš. Co si vymýšlí? Co je pravda? A co se děje v neděli odpoledne? Jo! Neděle odpoledne je celkem důležité pro celou knihu. A tím pádem i motor, co tě ženě kupředu.
Přetrpěla jsem díky tomu i část z pohledu věřící matky.
Vůbec si z knížky neodnáším dobré pocity, přemýšlím, co mi dala a jaké je adekvátní hodnocení?
Netřepala jsem se hnusem, jak u Houbařky ani nekývala chápavě hlavou, jak u Anežky.
Bylo mi líto hlavní postavy, pointa do příběhu zapadla, nicméně delší dobu mi v hlavě nezůstane- takže slabší 4 hvězdy.
Kniha nás seznamuje s osudem jedné rodiny. Je vyprávěna z větší části z pohledu syna Teodora, který se narodí s mateřským znaménkem přes pravé oko - díky němu na něj všichni koukají skrz prsty. Musím říct, ze čím byl Teo starší, tím mě víc a víc iritoval - jak se choval a jak mluvil - to nebylo nic pro mě. Občas měl slabou chvilku, ale moc často ne. Menší část vypráví matka, následně otec. Nikdo z nich to neměl jednoduché, všichni měli složité dětství. Proč ale otec každou neděli odpoledne odchází? A kam? A kdo je Hyn, který se “ukrývá” Teodorovi ve skříni? Po přečtení všech částí příběh pěkně zapadne do sebe. Bylo to spíš depresivní a těžké čtení, žádná oddechovka, ale i tak se mi kniha líbila.
Neděle odpoledne je typickou knihou od Viktorie Hanišové. Výborná, ale je to depka od začátku až do konce. Ale taková ta dobrá depka, kterou si fakt užijete.
Tahle kniha je opět výborným dramatem o rodinných vztazích, hlavně o vztazích mezi rodiči a dětmi a co mohou rodiče na svých dětech nevědomky napáchat, třeba i jen drobnostmi. A hlavně o tom, jak to může dopadnout, když spolu lidé v rodině nekomunikují. Autorka k tomuto poučení sice využívá velké drama, ale o to větší to mělo na mě jako čtenáře dopad, o to víc to na mě zapůsobilo.
Kniha vás na začátku vtáhne a až do konce vás nepustí, je totiž neskutečně čtivá.
Je výborně postavena, je totiž rozdělena na 3 části. Každá je vyprávěna z pohledu jiné postavy a na první pohled spolu nesouvisí, ale na konci se vlastně hezky spojí a konečně vám kniha začne dávat ten hluboký smysl, díky kterému si knihu zapamatujete. Zároveň je ale vyprávění každé postavy jiné a působí tak velice autenticky.
Tahle kniha je opravdu výborná, neskutečně jsem si ji užila, zanechala ve mě stopu a budu na ni ještě dlouho vzpomínat.
Tak tohle bylo hutný.
Osudy, ze kterých je člověku úzko. Příběh, který zlomí srdce. A přitom to Viktorie Hanišová napsala realisticky a naprosto skvěle, jak je u ní zvykem.
Nejprve jsem chtěla obejmout malýho Tea a říct mu, že to bude dobrý. Potom, když se dostala s vyprávěním na řadu máma, chtěla jsem obejmout i ji a pak vlastně i toho tátu, co se každou neděli odpoledne někam ztrácí.
Můžeme být dobrými rodiči, když jsme dobrýho rodiče nikdy nezažili? Můžeme předstírat, že se nic nestalo, když o tom už nikdy nepromluvíme? Kolik různých omamných látek je potřeba, aby zaplnily prázdnotu? A uslyšíte pod tou prázdnotou ještě někde svoje svědomí?
Autorka otevírá spoustu těžkých témat, klade je na sebe a jedno podtrhuje druhé. Přitom tu nic nepůsobí překombinovaně ani na sílu.
Zkrátka je to skvěle napsaný a naprosto mě to zničilo. Tohle chvíli nedostanu z hlavy.
Tak jako máme finské podivno a latinskoamerický magický realismus, máme zjevně i žánr posrané české rodiny.
Není to myšleno zle. Není to myšleno vlastně nijak. Je to jen takové konstatování.
Jednou z jeho čelných představitelek je právě Viktorie Hanišová, která ani ve svém posledním románu nezklamala a servíruje nám hutný koláč deprese, marnosti, bolesti, utrpení, žalu a zoufalství.
No mňam ho.
Neděle odpoledne má v zásadě všechno: postupně odhalované tajemství, hutnou atmosféru, nesmírně syrové scény (schválně, která dostala nejvíc vás? Mě ta s hrnci. To jsem musela normálně vypnout.), zajímavé, z větší části vcelku plastické postavy (z těch hlavních budiž výjimkou jednorozměrní Jindřich a Mojmír), reflexi doby i sympaticky trefné ztvárnění lidí, pro které nebyla revoluce pozitivní bombou, jen dalším krokem ve všeobjímajícím chaosu (a co mám kupovat teď? A čemu mám věřit teď?).
Některé životy prostě vedou od hoven ke sračkám a není v nich v zásadě nic moc pozitivního, ne každý se dočká obratu, ne každý se dočká trvalého paprsku světla a vykoupení a radosti a spokojenosti. Někdo má prostě tu smůlu, že se tak nějak probrodí a proplacatí od kolíbky ke hrobu a život ho celou dobu častuje jen různou mírou bolesti, strasti a utrpení - a když už to třeba vypadá dobře, tak se hlavně neradujte, zmar už si brousí nože.
Takové veselé čtení do lednových šedých dnů. Ehm. Na závěr kvituju Mariku a její vztah se syny - o kolik lépe to Hanišová zachytila, než vychvalovaná Dvořáková ve Vránách!
Jo a audioverze je skvělá. Díky za ni.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Tuto autorku mám moc ráda. Ve svých knihách ve mně skrze postavy umí vyvolat smutek, který se těžko dá popsat, ale cítím jej až fyzicky. Možná proto, že tady nejde o nějaké velké lidské tragédie, ale velmi citlivě popsané chvíle, okamžiky utvářející život, které nakonec upletou nešťastné osudy, jeden vedle druhého. V knize Neděle odpoledne je společným jmenovatelem rodina, ve které velmi často vše začíná, nebo se kruh uzavírá. Jak kdy.