Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499022/bmid_nedele-odpoledne-Sgy-499022.jpeg
4
1060
1060
Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Odtažitá a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek ho vodí do komunitního náboženského centra. Pod stromečkem Teo vždycky najde jen další díl Káji Maříka. A otec každé nedělní odpoledne někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit, a tak i Teova smutná rutina s nástupem do školy a novým kamarádem dostává první trhliny. A s ní i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím více Teo stárne, tím víc se odtahuje od své rodiny. Ale i jeho vlastní samostatný život je nakonec všechno, jen ne spokojený: je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit. Neděle odpoledne je příběhem o trápeních a tragédiích jedné rodiny, vyprávěným ze tří perspektiv. Co se synovi může zdát jako vyšinuté, z matčina nebo otcova hlediska najednou dává smysl. Je to kniha o vzájemném míjení i sbližování.... celý text
Přidat komentář
Ze začátku jsem si říkala, že to je pěkně šáhlá rodinka, ke konci jsem se ani nedivila. Výborná kniha, krásně se to čte, autorka volí zajímavá témata. Doporučuji
Každá rodina má své kostlivce ve skříni, otázkou je, jestli se mají otvírat, nebo nechat navždy zavřené. Problémy v rodině můžou zničit všechno vaše štěstí a už nikdy nebudete stejní.
Viktorie Hanišová je autorka své doby, jejíž knihy slupnete jako malinu, tuhle nevyjímaje, a která mi sedla literárně i myšlenkově jako nikdo dlouho ne. Nesednu si z ní na prdel, to není ono, nesnaží se ohromit, ale proniknout do čtenáře a dotknout se ho, vždycky bodne jednou i více ranami přesně tam, kam má, zaryje se až do morku kostí a tam, pod srdce, kde to bolí, ale hřeje, a tam vzadu v hlavě, kde se usídlí a odkud už nevymizí. Jedna z těch (mála) autorek, která dokáže z toho depresivního a špatného udělat něco tak čtivého, originálního a působivého. Popravdě si nedokážu představit, že by napsala nějakou komedii. Ne že by to nezvládla, ale nebyla by to zkrátka ona. Chtěla bych jí vidět do hlavy, musí tam mít na tyhle příběhy nějaké speciální místo. A přesto, jak je to depresivní, ale originální, nenapodobitelné a skvělé, nemůžu se jí nabažit a chci ji číst pořád.
Je to depka, je to přímo deprese, ale taková ta deprese s pointou, kterou si užijete. Dává to smysl a člověk cítí, že i když je to nepříjemné a je z toho deprimovaný a sklíčený, má to tak být. Nelíže si zbytečně bolístky, nerozmazává, nelituje, nebrečí, zároveň nedá nic zadarmo, jen postupně zraňuje vaši duši, aniž byste si toho všimli, až na konci jste najednou rozdrceni na kousky. Člověk ani nebrečí, protože je vyprahlý a vysátý nadoraz, přesto je to podáno citlivě a lidsky, jak to Viktorie umí. Co mě strašně irituje, když to lidi hodnotí špatně, protože je to depresivní. Tak ale? Tak to nečtěte, když vám to vadí, najděte si humorné knihy, o tom tenhle příběh je a vůbec to není špatně, tak ji kvůli tomu neznehodnocujte. Možná jsem blázen, ale tahle depka mi na druhou stranu udělala literárně tak dobře. V několika pasážích mě postihla nepříjemná úzkost. Na začátku vás všichni tak trochu štvou, na konci jich je vám líto a nejradši byste je objali. Je to vlastně tak prosté a jednoduché, kdy není potřeba ani slovo navíc, žádných přehnaných zbytečností, a zasáhne to přesně tam, kde má. Nic složitého a přeplácaného, přesto tak silné a hluboké a budu na to myslet ještě dlouho.
Skvěle to plyne, má to drive, takovou zvláštní auru, nic tomu nechybělo ani nepřebývalo, funguje to jako celek. Zhruba v polovině jsem začala něco tušit, nicméně tam toho bylo tolik a tak skvěle vylíčeno a napsáno, že to bylo takové přirozené a vlastně jsem byla ráda, že se moje teorie (jen tak zhruba) potvrdila. A skvělá slovní zásoba, docela by mě zajímalo, jestli to má v sobě, nebo někde čerpala inspiraci, jsem "čuměla na drát". :D Začetla jsem se okamžitě, nešlo se od toho odtrhnout, ono vás to ani nenechá, až jsem byla najednou na konci a bylo mi to líto. Ale to je znak dobré knihy. Stále na ni myslím.
Viktorie se pomalu, ale jistě zařadila mezi mé nejoblíbenější spisovatelky, ke kterým se budu vždy vracet. Její styl psaní není podobný nikomu jinému. Funguje symbióza mého literárního i lidského srdce a jsem fakt hrdá, že máme u nás v literatuře někoho takového. A tohle je podle mě zatím její nejlepší kniha. Je to talent. Jen tak dál.
Houbařka mě zasáhla asi o něco více, ale i tak to bylo výborné čtení!
Kniha je rozdělena do tří částí. Syn, Macatka a Octa. Omlouvám se za to použití, ale musím uznat, že se mi moc líbil slang, výrazy, které jsem ještě neslyšela a celkem i pobavily. Příběh byl, jak jinak od této autorky, celkem depresivní ale strašně čtivý. Život Tea byl jedno velké nepochopení ze strany rodičů, takový nezájem.. ačkoliv i to, co vše se dozvídáme poté, v dalších kapitolach, to tak nějak dávalo smysl.. hlavní v každé rodině je prostě komunikace a pochopení. Jinak by se neděly takové věci..
To nebylo vůbec lehké čtení, ale na to jsme u této autorky zvyklí. Absence uvozovek mi vadila, ale časem jsem ji přestala vnímat, protože přímé řeči bylo minimum. Což byl vlastně asi ten největší problém v rodině - téměř vůbec spolu nemluvili a každý si žil sám ve své ulitě se svým pohledem na svět. Část s Teodorem se mi četla asi nejhůř, občas se mi zdálo, že se trochu vleče. Když přišly na řadu části matky a otce, vše se začalo vyjasňovat a postupně nabíralo na rychlosti. Oceňuji, že Hanišová opět vybočila z řady a vytáhla na světlo neobvyklé téma.
Skvělé, skvělé, skvělé. Jako všechny knihy této paní spisovatelky. Jak je těžké někdy něco pochopit, když vlastně nevíme proč.
Poslouchala jsem jako audioknihu, jako skvělou audioknihu podotýkám.
Kniha je rozdělena na tři části a každou část čte jiný interpret, což je super a umocnuje to celkový dojem, který je absolutně úžasný. Ke konci se vše v knize spojuje a dává smysl, pochopíte o čem to celé vlastně je... pochopíte že pokud nefunguje komunikace a důvěra tak nefunguje vlastně nic... moc doporučuji tuhle knihu.
Posloucháno jako audiokniha.
Má již čtvrtá kniha od paní Hanišové a myslím, že její styl je natolik osobitý, že kdyby mi někdo dal NEDĚLI ODPOLEDNE se zakrytým jménem autorky, stejně bych ji poznala. Opět těžká témata, depresivní děj, postupně se odkrývající tajemství a tušení, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Její knihy jsou zárukou skvělého čtenářského zážitku, který ve vás bude ještě nějakou dobu rezonovat.
Ještě jsem nečetla ANEŽKU, ale kdybych měla od autorky vybrat jednu knihu, která mě zasáhla nejvíce, první příčka by i nadále patřila REKONSTRUKCI.
Jedno velký smutno. Jsem naprosto ochromena příběhem rodiny, v níž se nejspíš měli všichni původně i rádi..... Nešlo mi odtrhnout se.
Byla to taková emoční horská dráha - akorát místo nahoru a dolu to bylo celou dobu dole a jen to se mnou mrskalo ze strany na stranu. Čekala jsem hodně a dostala jsem ještě víc.
Opět výborná kniha, ale musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem se začetla.
Musím dát plné hodnocení, protože knihy Hanišové jsou opravdu skvěle propracované, inovativní, vždy otevře téma, které je bolestivé, tabuizované a přitom tak časté. První část bych klidně zkrátila, to, že Teo žije mizernej život, jsme pochopili dostatečně.. trvalo mi déle, než jsem se začetla, pak už jsem knihu neodložila. Za mě osobně docela deprese, ostatně jako vždy, člověk k tomu tak musí přistupovat a počítat s tím dopředu.
Není to úplně kniha na nedělní odpoledne. Je to kniha o tom, jak může chybějící komunikace v rodině, zamlčování, nedostatek citu a empatie téměř zničit celou rodinu. Moc se mi líbí kompozice knihy, v níž postupně na vztahy v rodině nahlíží syn, matka a nakonec otec. Střípky se tak složí do srozumitelného celku.
Tentokrát s této knihy nejsem příliš nadšená ,jako z ostatních skvělích knih od této autorky. Není to ani odpočinkové ani oddechové čtení na nedělní odpoledne s knihy na vás dýchá z každé strany deprese.V podstatě si přečteme drama o narušených rodinných vztazích,kde vázne společná komunikace.
Opět velmi silný, smutný a pro mě i dost šokující příběh. Myslím, že knihu docení hlavně ten , kdo autorku zná a ví , že je potřeba vydržet až do konce. Jsem ráda, že vše bylo dobře vysvětleno .
Přiznám se že některým výrazům jsem nerozuměla , autorka má slang na rozdíl ode mě asi skvěle vychytaný. Ale souvislosti si člověk lehce domyslí, i když já pravdu některé slova nikdy neslyšela.
Kniha za přečtení rozhodně stojí.
Autorka dokonale vystihla časové období ve kterém se děj odehrává s jejími možnostmi a hlavně nešvary. Pamětníci si velmi dobře vzpomenou, mladým to možná naopak už nic neřekne. Tak to ale opravdu bylo.
Má první kniha od autorky a musím říct, že pro mne zvláštní styl. Jsem zvyklá číst o těžkých osudech lidí, ale v tomhle případě jsem vlastně nenašla jediné pozitivum v celém příběhu. Historie jedné rodiny, kde z každého pohledu člena rodiny je jen smutek a trápení. V první části jsem si říkala, proč je maminka na Tea tak chladná, co se jí stalo? ....a musím říct, že její životní příběh mne překvapil ze všech nejvíc
Uz si musim zapamatovat, ze Hanisova je čtení na slunecna odpoledne, kdy se clovek chce jen z pychy ujistit, ze existuji i spatne dny. Dalsi knizka o predavani generacniho traumatu, psana ctive a zdanlive jednoduše, ale zase o ni budu premyslet nekolik tydnu. Skoda logicke chyby ze strany 28, ale co uz. 5*
Knihu jsem začala číst v neděli odpoledne a čekala jsem,že od ní i neděli odpoledne dostanu. Místo toho jsem dostala brilantní pecku,nejlepší knihu od Hanišové,hned za touto je skvělá Rekonstrukce,kde je však otevřený konec. Kniha mě rozbila na kousky,ale již zapomněla složit dohromady a nevím proč jsem si to udělala v životní situaci,kterou prožívám,ale nevadí. Objímám tebe Teo,objimám tebe Márinko i tebe Jindřichu. Vepsali jste se do mne stejně jako hrdinové od Mornstajnove,Katalpy a dalších našich skvělých autorů. Neděle odpoledne bude první z knih od Hanisove,kterou si pořídím domu,aby jsem nezapomněla jak je důležité mluvit a mluvit.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Pro mne je Viktorie Hanišová zárukou toho, že přijde se silným lidským příběhem, který nebude snadné číst, ale od kterého zároveň bude těžké se odtrhnout. O to víc, když to bude psané nádherným vytříbeným jazykem. A je to případ i její nové knihy Neděle odpoledne. Alespoň já to tak vnímala.
Od začátku tušíte, že za tou zdí, kterou si postavy kolem sebe staví, je nějaké tajemství - ani to nemuselo být uvedené v anotaci, autorka to skvěle dokázala vtisknout již do úvodních pasáží knihy. A vy pak jen sledujete, jak se bortí jednotlivé cihly a to tajemství se vám vyjevuje přímo před očima.
Je pravda, že od určité chvíle šlo odhadnout, o jaké tajemství v dané rodině jde. Ale určitě to příběhu neubírá na naléhavosti a síle rodinného příběhu. Je fakt, že jsem přesto neodhadla vše, autorka mne dokázala překvapit a přimět mne zamyslet se nad tím, jak snadné je soudit jiné, když si uděláme ukvapené závěry a předsudky, ač nemáme kompletně všechny informace. Za to paní autorce děkuji - je to něco, co by si měl připomenout čas od času každý.
Nakonec dávám "jen" 4 hvězdy. Zatím mi z autorčiných knih nejvíc v hlavě utkvěla Houbařka. To ale neznamená, že Neděle odpoledne nestojí za pozornost - protože určitě stojí. A já tuto knihu určitě mohu doporučit. Je to velmi zručně napsané dílo změřené na lidskou tragédii, která se bohužel může v nějaké míře stát komukoliv z nás.