Nemá barikáda
Jan Drda
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/55209/bmid_nema-barikada-6zu-55209.jpg
4
886
886
Povídky s okupačními náměty ukazují okázalé hrdinství prostých lidí za nacistické okupace. Autor dokládá, že i prostí, mírumilovní lidé se stávali v revoluci přesvědčenými bojovníky a že právě oni jsou hrdiny květnových událostí. Je zde zdůrazněna myšlenka mezinárodní solidarity v boji proti fašismu.
Povídky Literatura česká
Vydáno: 1976 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Němá barikáda, 1946
více info...
Přidat komentář
Povídky se mi dobře četli. Je tam trochu soudružská propaganda, ale to se dá od komunisty čekat a dá se to skousnout. V každé povídce je i malá akčnost, takže číst jdou.
Popis událostí druhé světové války k nejpopulárnějším dílům Jana Drdy.
Soubor povídek je doplněn citátem z Halasovy básně Zpěv úzkosti. Podle mého názoru napsal spisovatel lepší knížky.
Povídky se četly téměř samy. Zajímavá je i čeština, která je v dnešní době už přeci jen trochu jiná.
Musím ale říct, že jsou povídky hodně jednostranné a idealizované. V povídkách jsou všichni Češi ti hodní hrdinové a všichni Němci jsou ti zlí nelidští barbaři, což místy vyznělo až parodicky. Přesně takové knihy mohou přispívat k některým předsudkům. Předpokládám, že je to poplatné tomu, že byla kniha psána ještě stále poměrně brzy po válce. Jediná povídka, kde nebyli všichni Češi ti největší hrdinové, byl Vyšší princip, kde bylo i pár zápornějších postav (ale jen zlehka).
Jedenáct povídek z doby Protektorátu a květnového povstání, napsaných bezprostředně po válce. Více než oslavu komunismu mi připomínají starozákonní texty o vině a trestu. Autor, zřejmě postižený posttraumatickým stresovým syndromem, pokoušel vypsat se z válečné nenávisti k okupantům. Krátké, stručné věty ze sebe vyráží s každým výdechem vzduchu z plic. Moc pěkné to není, ale dokážu nenávist k Němcům pochopit. Méně už, že Jan Drda šířil nenávist třídní po mnoho dalších let až do hořkého prozření v roce 1968
Knihu a jednotlivé povídky záměrně bodově nehodnotím. Drda byl od roku 1945 komunista a již tehdy tvrdil, že bude třeba pozavírat některé spisovatele, kteří se stavěli proti komunistickému vidění světa. A v tomto ohledu nezůstal pouze u slov. Kniha je rozdělena na dva celky. V prvním, čítajícím 11 položek a obsahující i jeho nejslavnější kousky Vyšší princip, Pancéřová pěst a Němá barikáda nám autor přináší svůj pohled na dobu protektorátu. Je to pohled černobílý a značně tendenční, ale v kontextu doby a prožitým válečným utrpením se dá snad ještě pochopit. Už první povídka, Třetí fronta, pojednávající o tzv. "španělácích" jasně naznačuje, jakým směrem se bude kniha ubírat. Docela mě pobavila rasistická zmínka o úzké, dlouhé lebce, jen nevím, jak by ji Drda vysvětloval soudruhům z DDR. V druhém celku, čítajícím 7 položek a odehrávajícím se po válce a nebo se v něm na válku vzpomíná, už jde o ryzí, rudou propagandu, v které zazní i jeho verze únorového puče, zobrazená v povídce Politik. A jak dopadl Drda? Po roce 1968 upadl v nemilost a snad alespoň částečně prohlédl.
Citace z povídky Zákeřník: Její syn ji překročí, jako by šel přes poražený strom. Bez zachvění, bez ohlédnutí. Úzkou, dlouhou lebku nese téměř v záklonu. Vysunuje bradu jak herec na jevišti.
120 stran rozdělených mezi několik povídek, kterými Jan Drda, literát a žurnalista reagoval na dění uprostřed války - snad všechna velká témata - Heydrichiáda, 28.10.1939, udavačství, partyzáni, propojení s dalšími Evropany, ukrývání lidí i stahování se německých vojáků na konci války.
120 stran poeticky pojaté tvrdé reality o statečnosti, víře, bojovnosti a odhodlání, které zůstávaly do posledních vteřin bytí.
Kniha vyšla jako soubor povídek v roce 1949 a ze stejného roku je i věnování v mém výtisku. Dává jí to větší sílu, stejně jako dobový jazyk.
Některé povídky pro mě byly působivější, jiné méně, ale určitě bych vytěžila víc ode všech, kdybych si je dávkovala, namísto zhltnutí celé knihy naráz.
Co o tom napsat ,, říkalo se že Drda byl zapálený komouš ( v jeho době kdo nebyl ?? ) ,, je to moc fajn přečíst knihu která je starší 70let a která má pořád co říci i v dnešní přetechnizované době.
Strašně smutné čtení. Doba heydrichiády musela být hrozná. Nevědět komu věřit a komu ne, aby ho potom neudal.
Také já schvaluji atentát na Heydricha!
(nejhorší na tom všem je, že spousta věcí zůstává stejná. čtu si o mrtvé holčičce rozpoznatelné jenom díky šatičkám v knize i ve zprávách.)
Prokousávám se dnes už hůře srozumitelnou češtinou, tu reportážní, tu básnivou, a marně hledám spojitost mezi kapitolami, když povědomý název té třetí mě nutí přelistovat až k doslovu, který popisuje povídky... Aha! Nu, přestože je nemám rád, teď zjišťuji, že spíše proto, jak mi je znechutili autoři, co je nesvedou napsat. Drda ovšem patří na opačnou stranu jejich němé barikády! 26/23
" Povinná četba na maturitu"
Povídky ukazující odvahu a hlavně odpor k válce. Jsou důkazem toho, že i běžný člověk se může jednou stát opravdovým hrdinou.
Ani jsem to celé nedočetl. Nevím jestli má Němá barikáda v dnešním světě ještě jiný význam, než jako otisk tehdejší doby. Patetický, často burcující text. Nezájem.
Jak napsat Němou barikádu (jasně, období po roce 1945 bylo náchylné ke vzniku takových textů):
Postavy. Typizujte, seč vám síly stačí. Národnostní rozlišení (až na pár českých kolaborantů a cizinců z interbrigád) je jednoduché: Čech – statečný, často tzv. obyčejný člověk (uhlíř, učitel, hlídač, včelař, lodník, úředník) s mimořádným morálním kreditem. V případě konfrontace s nepřítelem musí Čech pochopitelně čelit přesile, navíc má maximálně pár domácky vyrobených granátů, v horším případě musí rvát ze země dlažební kostky. To však nemění nic na tom, že povětšinou to fašistům neskutečně nandá, nebo alespoň hyne s myšlenkou na to, že udělal co mohl. Čech je zpravidla družný, zdůrazňuje kolektivní sílu, se všemi okolo houževnatě spolupracuje, o Sovětském svazu rozhodně nemá špatnou představu. Němec – svině, bestie, nácek, nelidský, křivonohý, nestvůrný, ohavný, zákeřný. Všichni bez rozdílu.
Příběh. Je válka, takže všude kolem jsou Němci. Objevuje se tzv. obyčejný Čech, který se zprvu jeví neprůbojně a nepřipadá nám jako typický hrdina, ale dojde (čert vem, že většinou velmi klopotně) k přerodu a těm Němcům dá co proto. Vždycky je tam taky nějaká láska k rodině, národu, tradici a tak. A to je vlastně – s minimálními změnami – celé. Jedenáctkrát.
Jazyk. Patos, velmi explicitní vyjadřování, aby si náhodou někdo nemyslel, že Češi nekonají naprosto fenomenálně. Občas se Drda odváže a místo přímého pojmenování něco pouze naznačí, ale pak mu to nedá a radši to vysvětlí, aby to bylo srozumitelné naprosto každému. Tu a tam se mi celkem líbila nějaká naturalisticky laděná pasáž. Je to dobrodružný a napínavý a tak vůbec, i když obojí se vytratí po dvou textech, když člověk zjistí, že to zase dopadne podle předem daného schématu.
Co mi přišlo obstojný:
Povídka Vyšší princip, v níž přerod obyčejného člověka nepůsobí tolik kostrbatě (učitel navrací význam vyprázdněné floskuli, kterou předtím donekonečna omílal).
Možná si to sám sugeruju, ale některé prózy (Pancéřová pěst) trochu nechtěně zobrazují i jistý avanturismus (byť vypravěč je fanda všech Čechů a nezapomene hlásat, že to všichni dělají pro národ, ale i tak tam tu a tam probleskne spíš snaha se ukázat).
Povídka Včelař – závěrečná scéna s včelí královnou a některé popisné pasáže:
Bylo jim jasno, že tu nezbývá nikdo, kdo by se mohl postavit na odpor se zbraní v ruce, a to jen rozněcovalo jejich stádnou krutost. Pak objevili anténu ve větvích hrušně nad včelínem. Nebyla špatně ukryta, vinula se mezi temně zeleným voskovým listím po větvičkách zezdola nezřejmých. Leč její spojení se střechou včelína nebylo možno utajit. Řítili se ke včelímu staveníčku, předháněli se v ctižádosti, kdo ji najde první, ale když odtrhli dveře, zůstali stát v rozpacích. Deset úlů na stolicích, zlámané plástve v truhlíku, na malém stolku pár kousků včelařského náčiní. Nic, co by vedlo k výsledku.
(s. 21)
Dostal jsem se k ní kvůli povinné četbě na škole a filmu Vyšší princip, který je neuvěřitelný a v knížce je tato povídka ještě lepší a ostatní povídky o moc nezaostávají za ním. Díky tomu se jedná o povídkovou knížka, která má spád a čtenáře vtáhne do děje a nepustí. Přečetl jsem to jedním dechem a můžu jen doporučit.
Přečten vyšší princip - opravdu velmi kratonká povídka u které by mi vůbec nevadilo, kdyby byla o nějakých 50 i více stran další. Drda to napsal opravdu velmi hezky a trefně, a podařilo se mu i na tak malém prostoru vytvořit velmi zajímavou atmosféru a postavy....uvědomuju si, že bych určitě chtěla vědět víc...ale bohužel je to jen velmi krátký útržek, i tak ale klobouk dolů, že to funguje i přes tak malý rozsah.
Povídka věrohodně zachycuje atmosféru válečných let roku 1942 .... člověk pořád žasne nad tou brutalitou a naprostou chladnokrevností vůči lidem co se tak málo protivili. pan učitel Vyšší princip je přesně ten typ hrdinského člověka, kterého prostě musíte obdivovat...je opravdu velmi zajímavé, že byli lidé schopni za své přesvědčení obětovat i svůj život.
Čtenářsky nejúspěšnější knihou s válečnou tématikou se v roce 1946 stala Němá barikáda. Jedná se o sbírku jedenácti povídek, kde autor podává obraz nepatetického hrdinství svých postav. A tak se v jeho povídkách setkáváme s uhlířem, zámečníkem,
strážníkem,středoškolským profesorem, včelařem, inženýrem, hlídačem a ostatními. I když povídky obsahují prvky schematismu, kniha je čtivá a přibližuje nám válečné období, které je pro nás nepředstavitelné. Člověk začne přemýšlet, jak by se zachoval v mezních situacích, ale stejně to nedokáže jen tak odhadnout, pokud nenastanou.
Při celkovém hodnocení se mi kniha líbila, vyvolává silné emoce a nejvíce mi utkvěla povídka Vyšší princip.
Z literárního hlediska je kniha velmi slabá. Drda si literárně ani omylem nezadá např. s Řezáčem, jenž byl také poplatný režimu, ale jeho díla byla umělecky na úrovni. Ze stylistického hlediska by lepší povídky na stejný námět napsal mnohy literárně nezkušený student.
Samozřejmě není ani pravda ono zmiňované, že nepřekrucuje historii. V povídkách o osvobozování Prahy není např. jediná zmínka o vlasovcích. Kniha dosti poplatně době uplatňuje vůči Němcům princip kolektivní viny, což je samo o sobě zrůdnost. Kniha samozřejmě zdaleka objektivní není, je krásným příkladem velké čecháčkovské malosti a ubohosti.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) povídky zfilmováno odboj okupace války antifašismus rozhlasové zpracování Jan DrdaAutorovy další knížky
| 1975 |  Němá barikáda |
| 2007 |  České pohádky |
| 1965 | Hrátky s čertem |
| 1982 | Vyšší princip |
| 1960 | Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert |
Já dávám 6 hvězdiček.