Němá barikáda
Jan Drda
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81492/nema-barikada-81492.jpg
4
881
881
Povídky s okupačními náměty ukazují okázalé hrdinství prostých lidí za nacistické okupace. Autor dokládá, že i prostí, mírumilovní lidé se stávali v revoluci přesvědčenými bojovníky a že právě oni jsou hrdiny květnových událostí. Je zde zdůrazněna myšlenka mezinárodní solidarity v boji proti fašismu. Některé povídky byly zfilmovány. ... celý text
Povídky Literatura česká
Vydáno: 1953 , Československý spisovatelOriginální název:
Němá barikáda, 1946
více info...
Přidat komentář
Povinná četba která mi skončila ve školním čtenářském deníku. Tehdy byla jiná doba a tyto příběhy se braly zcela vážně. Je to dílo, které má svojí hloubku, co člověk je ochoten udělat pro svobodu a spojit síly proti fašismu.
Podle mě je to hodně dobrá knížka a trochu mě překvapilo, že nemá na Databázi až tak dobré hodnocení. No prosím, je to věc názoru.
Tak já se vám pokusím vysvětlit ten svůj.
Proč se mi Němá barikáda opravdu líbí?
Předně proto, že ji Drda vydal ani ne rok po tom, když po šesti letech konečně končí protektorát Čechy a Morava a okupace. A k tomuto období se všechny povídky vracejí. Autorovy vzpomínky na tuto dobu byly tedy bezprostřední, autentické, nebyly ještě pokryty nánosem času. Neměl sklon si dobu nějak "upravovat", ať už s tendencí na Východ nebo na Západ. Psal o Češích a pro Čechy.
Všechny povídky jsou o obyčejných situacích a zachycují příběhy, které se v té době asi skutečně děly. Viz např. Vesnická historie o kolaborantech nebo Včelař o pomoci partyzánům.
Hrdiny povídek jsou obyčejní lidé. Teprve situace, v níž se ocitli, z nich dělá hrdiny. Ať už je to stará paní v povídce Hlídač dynamitu, která v bezvýchodné situaci zabije sebe, svého muže i pár gestapáků, kteří je přišli zatknout, nebo třeba pan účetní Babánek, který se za protektorátu učí ve střelnicích na poutích střílet, aby pak během pražského povstání v květnu 1945 pomstil svého syna.
Drda má v knize ještě jednu specialitu - rozlišuje dějový a etický vrchol povídek.
Vezměte si např. asi nejznámější povídku Vyšší princip.
Když tedy starý pan profesor s touto přezdívkou přijde jako třídní do třídy, ve které chybí několik studentů, den před tím popravených za údajné schvalování atentátu na Reinharda Heydricha, postaví se před třídu a těm mladým lidem řekne, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranovi není zločinem a že i on sám tento atentát schvaluje. Řekne to s plným vědomím toho, že ve třídě je možná udavač. To je bezesporu vrchol této povídky. Ale není to ještě její konec! Třída, která si po jeho příchodu sedla, celá vstane. Všichni se přihlásili k tomu, co řekl. Ke slovům, která v té době stanného práva znamenala okamžitou smrt. A to je ten zmiňovaný druhý, etický, vrchol povídky.
Neodpustím si ještě jednu poznámku k jednomu zde sepsanému komentáři:
Za nacistické okupace zemřely tisíce našich lidí a ano, skutečně si myslím, že jim, těm obyčejným bezejmenným, Drda touto knížkou vzdává čest! A ano, pro mě, tak jako pro tu třídu, atentátníci nebyli sprostými vrahy, ale HRDINY. Stejně tak jako všichni ti, kteří se jim snažili pomoci.
Myslím, že je to kniha když ne skvělá, tak aspoň velice nadprůměrná a mých pět bodů si bezpochyby zaslouží.
Četla jsem jako holka na ZŠ a bylo to zajímavé čtení. Opravdu se mi kniha líbila a myslím si, že mohou číst jak starší děti tak dospěláci. Ale na druhou stranu Drda nemusí sednout každému.
Česká poválečná klasika. Příběhy vyprávěné bez patosu, stroze, skoro nezaujatě, jednoduchým jazykem, přesto vyzní svou hloubkou. Drda vyzdvihuje hrdinnost obyčejných lidí, kteří se nebáli za svobodu nasadit život.
Velmi čtivá kniha o nelehké době. Krátké povídky z dob Protektorátu. Každá povídka má co říci a některá nahání husí kůži. Skvěle popsal pocity postav, ale i situace, které nebyly lehké.
Černobílé, propagandistické, patetické, ale... čtivé.
Ano, věděla jsem, do čeho jdu, když jsem sáhla po Drdovi a díle, které bylo napsáno v roce 1946. I přesto mi ale černobílé vybarvení postav (á la Němec = zlý, zbabělý vrah bez špetky svědomí; a Čech = hodný, heroický vlastenec) poměrně vadilo, snad tedy kromě povídky Vyšší princip, kdy mi při závěrečných slovech učitele přejel mráz po zádech.
Jak ale říkám, soubor byl napsán krátce po válce, takže ta čistá nenávist vůči všemu německému a škatulkování na "dobré" a "zlé" je pochopitelné.
Tato kniha se těžko hodnotí. Je tak smutná a tragická. Ale Jan Drda píše dobře, proto si pět hvězd plným právem zaslouží.
Krásně napsaná kniha o problémech v sobě Protektorátu a Pražského květnového povstání. Povídky byly i zfilmované, ale popravdě jsem zůstala u knižního zpracování.
Krásné, realistické a vlastenecké Drdovy povídky z dob Protektorátu Čechy a Morava a Pražského květnového povstání. Většina z povídek byla zfilmována a tento soubor je považován za Drdovo vrcholné dílo a největší přínos české literatuře. Koho nedojal Vyšší princip není Čech.
Myslím, že Jan Drda měl zůstat u pohádek, ty byly nesrovnatelně lepší a pro mě byly více uvěřitelné, než tyto povídky. Ano byla to velmi krutá doba, ale je hodně mnohem lepších knih, které se týkají Protektorátu a třeba i Pražského povstání. Na těchto povídkách je hodně vidět to, že Drda byl zapálený komunista
Moc pěkná kniha. U spousty povídek jsem měla husí kůži. Jak autor dokázal vykreslit pocity postav, to bylo něco úžasného. Za mě doporučuji přečíst.
Všechny povídky byly moc hezké. U některých i ukápla slza. Takže za mě určitě skvělé čtení.
Je smutné, že se tady někteří recenzenti musí až omlouvat, že je Drdovy povídky chytly za srdce. A kolikrát jim vyrazily dech. Popis okupacei jednotlivých lidí a lidiček je velmi realistický, ať k tomu má svoje připomínky, kdo chce. Stejně jako deformovali představy o dané době svého času komunisté, stejně jako falšovali historii, tak dnešní masáž není o nic lepší. Řeči o zbabělém národu z úst nejrůznějších prokomunistických kolaborantů z období před rokem 1989 jsou stejně trapné, jako výlevy lidí, kteří svoje povrchní a plytké soudy vynášejí na základě chabých a jinými pečlivě vybraných "faktů" a znalostí a především vlastní neznalosti a emoční nedostatečnosti.
Tvrdit, že všichni Němci nebyli zrůdy a přitom opakovat naučená klišé o české zbabělosti, která se projevila tím, že neochránili své židovské spoluobčany a že po válce brutálně vyháněli Němce je jenom primitivní propaganda. Proto se ani nedivme, že i třeba v přímé souvislosti s mnichovem´38 se neobjeví skoro nikdy fakt, že Němci vyhnali skoro ze dne na den na přelomu září a října 1938 z pohraničí nejméně 180 tisíc Čechů. A že třeba za války vysídlili z oblasti Neveklova 30 tisíc lidí, aby zde bylo zřízeno území pro výcvik zbraní SS včetně několika koncentračních táborů. Nějak se "řízeně" zapomíná, že kromě oněch 73 tisíc občanů z našich zemí, označených nacisty za "židy" přišlo o život ve válce nejméně 75 tisíc osob, popravenými a umučenými počínaje a zhruba 25 tisíci padlých vojáků z oněch ozbrojených sil, které ke konci války dosáhly na obou frontách počtu až 100.000 mužů a žen. Jenom během posledních dní války padlo, nebo bylo vyvražděno 8 tisíc osob...
Tam je třeba vidět počátek oněch opravdových a nebo i často vyfabulovaných poválečných hrůz a je strašně dobře, že na tuto skutečnost tady mnozí spolu přispěvovatelé poukazují. A v tomto kontextu je třeba Němou barikádu chápat.
Přes nesporné kvality všech povídek (včetně famózně zfilmovaného Vyššího principu, který je asi nejznámější) mi kupodivu nejvíce utkvěla v paměti ona Vesnická historie, kde se mi v osobě onoho starosty a obou četníků vybavila ona čapkovská spravedlnost.
Jan Drda vstoupil do KSČ v roce 1945 a na rozdíl od řady konjunkturálních kariéristů a najednou zapálených salonních levičáků, rekrutujících se spíše z vyšších a středních tříd měl pro svoje komunistické přesvědčení důvody, vyplývající z jeho životních zkušeností, zejména pak z dětství. V padesátých letech byl předsedou svazu spisovatelů a společně s Václavem Řezáčem podílel na perzekuci zejména tzv. katolických spisovatelů. Jenže si stačí připomenout čelného představitele tohoto směru, Václava Renče a jeho nekrolog Karla Čapka, kterého v něm označil za nepřítele českého národa č.3. Nic není černobílé. V roce 1968 se Drda postavil proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy a proslavil se článkem, který vyšel v Rudém právu pár dní po okupaci pod titulkem Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody.
Takto se dívejme na Drdu. Jeho prozření v onom osmašedesátém bylo podle všeho stejně opravdové, jako falešné bylo převlékání kabátů všech těch Kohoutů, Pelikánů a jim podobných o rok a méně předtím.
Jan Drda byl skvělý spisovatel a jeho Němá barikáda patří k tomu nejlepšímu a nejupřímnějšímu, co bylo o 2. světové válce u nás doma napsáno. U těch, kteří tady již (a dost dlouho) nejsou, hodnoťme co po nich zbylo a co je tady vlastně dodnes - jejich dílo.
Přestaneme číst Falladu jenom proto, že se na čas de facto přidal k Hitlerovi? A naopak Feuchtwangera, který byl salónním levičákem par excellence a naprosto nekriticky podporoval a velebil Sovětský Svaz v dobách nejhoršího období stalinismu (i když které období z téhle zrůdné epochy bylo vlastně nejhorší...)?
Fakt, že kromě Němé barikády je od Drdy nejznámější pohodové Městečko na dlani a jeho pohádky taky svědčí o tom, co mu asi bylo nejbližší...
Soudruhu Drda, tohle tedy byla prda! Zapálený, ba do ruda rozpálený třicátník sepsal quazi tucet povídek na pod-úrovni literárně "vyzrálého" třináctiletého klučiny, kterýžto popatřuje na svět černobílýma, či spíše rudo-hnědýma, očima, vraždu poVyšuje na vyšší princip (sic!) a patetičnost s naivitou neznají mezí.
Při revizi mé knihovny mi padla do ruky Němá barikáda. Autor dokonale popsal situaci v Protektorátu za druhé války na našem území. Při povinné četbě před padesáti lety mi nepřipadala tak hezká - až dnes se líbí více.
Jak už to u povídkových knih často bývá, málokdy se stane, že by Vás stejnou mírou zaujaly všechny. Myslím, že s čistým svědomím mohu říci, že Vyšší princip je naprosto fenomenální. (Stejně tak jeho filmové zpracování z roku 1960 s úžasným Františkem Smolíkem). Hned za ním je v těsném závěsu Včelař, Hlídač dynamitu nebo Pancéřová pěst. Z ostatních povídek mi toho bohužel časem v paměti moc nezůstalo. Přesto ale každá z nich stojí za přečtení. V každé totiž nalezneme odvahu, lidskost a morálku v jejich nejčistší a nejpřirozenější podobě.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) povídky zfilmováno odboj okupace války antifašismus rozhlasové zpracování
Část díla
Autorovy další knížky
| 1975 |  Němá barikáda |
| 2007 |  České pohádky |
| 1965 | Hrátky s čertem |
| 1982 | Vyšší princip |
| 1960 | Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert |
Naprosto nádherná kniha krátkých povídek, které v pár stránkách dokáží zanechat ve člověku neskutečně silný pocit.
*recenze níže od boyas je za mě naprosto vystihující