Než jsem tě poznala
Jojo Moyes
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470879/bmid_nez-jsem-te-poznala-a0z-470879.png
5
8516
8516
Než jsem tě poznala / Predtým ako som ťa poznala série
1. díl >
Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud. Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivního Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise… Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2018
,
Ikar (ČR)
Originální název:
Me Before You, 2012
více info...
Přidat komentář
U této knihy stále nevím. Hodně mě zasáhla a taky poučila do života. Je to i taková motivační kniha. Nečetla se mi špatně, ale stále jsem se do ní dostatečně nemohla pohroužit. Příběh byl velice silný, vyvolával ve mě plno emocí, je to určitě kniha na zamyšlení. Je v ní od každého trochu. Ke konci jsem měla opravdu na krajíčku a i po přečtení knihy, jsem nad příběhem neustále uvažovala. Kdo chce zažít silný emocionální pocit z příběhu, sahá po správné knížce.
Románů jsem přečetla už nepočitatelně, ale žádná mě nedojala tolik jako tato. Ikdyž už jsem několik knih na to stejné téma četla, už si je téměř nepamatuju, ale tahle se vám strašně moc vryje do paměti.Je skvěle napsaná a neuvěřitelně emotivní a vy si ke knížce musíte povinně ještě koupit balík kapesníků. Do hlavní postavy se vcítíte během několika prvních stránek a přemítáte, jak by jste se asi zachovali na jejím místě... co byste udělali jinak nebo naopak neudělali vůbec a jak byste se chovali na místě ochrnutého Willa, který se na světě už nemá z čeho těšit.
Jsem hrozný cíťa, ale tato kniha by určitě dojala i člověka, co si myslí, že má srdce z kamene. Moc knih jsem zatím nepřečetla, ale jsem si jistá, že na tuto nezapomenu. Čekala jsem na ní dlouho v pořadníku naší knihovny a teď jsem rozhodnutá, že si jí musím koupit, protože se mi tohoto pokladu co leží vedle mě vůbec nechce vzdát. Poslední stránky se mi hrozně špatně četly, nemohla jsem přestat bulet. Nádherný a dojemný příběh!!!!
Kniha se dobře čte. Od začátku víte, kam směřuje. Dokonce i doufáte v dobrý konec, i když by to byl kýč. A vzhledem k tomu, jak je kniha úspěšná, čtete s obavou, že smutný konec se blíží.
Pět hvězdiček dávám za téma!! Rozhodně změnila můj pohled na moje chování k postiženým! Kdy v jejich přítomnosti znejistím,.... A otevřela můj postoj k eutanazii. Zase mám nad čím přemýšlet.
Knihu jsem přečetla v za pár dní, ale když jsem cokoliv během dne dělala, přistihla jsem se, že přemýšlím, co asi dělá hrdinka špatně, co bych dělala na jejím místě ..... Myšlenky jsem těžko vyháněla z hlavy. Nevím, zda si knihu někdy přečtu znovu, ale rozhodně ji schovám do knihovny pro dceru.
Knihu jsem přečetla jedním dechem, nejdříve mě moc nebrala, ale začetla jsem se a udělala jsem velice dobře. Dnes jsem ji dočetla(odpoledne) a ještě stále jsem myšlenkama na konci knihy. Asi jsem dnes trochu přecitlivělá nebo co. Kapitolu 26 jsem četla se strachem a tekly mi slzy. A upřimě jsem z toho tak rozhozená a smutná, že když si to vybavím, chce se mi zas brečet.
Pro mně moc pěkná kniha,samozřejmě dojemný příběh,ráno jsem začala a ted večer dočetla.Občas jsem vyprskla smíchy,občas ukápla slza.
Jedni ji vychvalují, jedni zatracuji. Asi nejlépe to popsala Siraelxy. Lovestory skrizena s Pygmalionem. Jo jako oddychovka to šlo a uprimne jsem čekala asi něco vic. Libily se mi postrehy od jiných postav. Co ale asi chybělo nejvíc byl jeho pohled. Nechapu proc tam psal otec a sestra. Jeji vyprávění jakoby rikalo ze autorka najednou nevi kam dal... kniha přečtena za jedno odpoledne nakonec zas tolik casu nezabrala. Presto a mozna prave proto jen 3*.
Tak dočteno! Tenhle komentář bude zvláštní, protože mám k Willovi blíž než většina zdejších čtenářů - jsem totiž od narození na vozíku v důsledku mozkové obrny. Nejsem ochrnutý tak jako Will a ani tak bohatý, ale jediné, co zvládnu sám, je najíst se. A to mi někdo musí donést talíř s už pokrájeným jídlem.
Tuhle knížku jsem zakoupil pro mou nejlepší kamarádku v srpnu 2013. Tehdy tu měla hodnocení od 40 lidí s průměrem 94% a mou kámošku absolutně uchvátila. No, a já se rozhodl si ji koupit taky. Dorazila minulý čtvrtek, 13. března, a dnes, v pátek 21.3., jsem ji dočetl. Bylo to krásné, vyloženě jsem nebrečel, ale oči mi párkrát zvlhly, třeba při návštěvě svatby nebo při scéně na pláži.
Musím říct, že jsem Willovi rozuměl. Jsem Martin, je mi 31 a občas mívám pocit, že mi život utíká mezi prsty a vlastně mě ani moc nebaví. Je pro mě čím dál těžší žít, žiju hlavně kvůli rodičům a kamarádům, protože je mám moc rád, ale že bych se cítil nějak naplněný, šťastný, spíš přežívám. Dřív jsem býval veselejší, protože v 16, ve 20, v 25 letech mi ten život přišel snazší. A nikdo vás nevaruje, že to v budoucnu bude čím dál těžší. Že přijde pocit osamělosti, kamarádky a kamarádi se berou, těhotní a vy máte strach, že jednou nebude ke komu utíkat, když je vám smutno. Ano, mám rodiče a jsou skvělí, ale i oni mají své starosti a člověk je nechce trápit moc často.
Zkoušel jsem seznamky, už od 20 let, dvakrát se (nešťastně) zamiloval, ale nikdy za mnou žádná nepřijela, vždycky to bylo jen virtuální, a když to takhle zkoušíte sedm nebo osm let, začnete (a myslím že právem) rezignovat. Smyslem života je láska, někoho udělat šťastného, ale jak roky ubíhaly, uvědomil jsem si, že bych tu dotyčnou zničil. Že nemám moc co nabídnout (i když kamarádi mě mají rádi, občas přijedou na pokec), a že aby do mě nějaká šla, musela by být blázen nebo sebevrah. Případně obojí. Dřív jsem snil o tom někoho mít, ale někde v 29 jsem si řekl, že to veškeré mé snažení bylo zbytečné, že jsem byl naivní a že by to pravděpodobně nefungovalo.
Psal jsem si se spoustou dívek - vzpomínám na slečnu J., jejíž přítel byl ochrnutý, a ona pracovala jako zdravotní sestřička v léčebně Háje. Byli zasnoubeni. Vzpomínám na slečnu V., velmi hezká, studovala dvě vysoké školy, a její přítel byl ochrnutý úplně, dokázal hýbat jen hlavou. Vídali se o víkendech, tajně. Její maminka o tom nevěděla, protože by nikdy neskousla to, že chodí s postiženým. Ale tehdy, tehdy mě tyhle dva páry neskutečně nakoply, povzbudily. Že to může fungovat. Že snad mám taky šanci. A doufám, že se jim daří. Obě ty slečny si uvědomovaly, že je nesmí opustit. Ty kluky by to zničilo. Totálně. Ano, já vím, že se lidi rozcházejí a že to patří k životu, ale zdravý člověk má přece jen větší šanci, že si opět někoho najde, kdežto vozíčkář není zrovna terno a nemá na každém prstu 10 holek.
Takže když jsem četl tu scénu na pláži, kde Lou vyznávala Willovi lásku, přemýšlel jsem, jestli by mě přesvědčila. Jestli bych ji dal šanci. Vy, zde přítomné slečny, daly byste mu..šanci? Lou se totiž nedívala dál. Byla by její láska dost silná? Jak by to bylo třeba za 5 let? I kdyby Will nebyl zdaleka tak postižený, neměl bolesti, infekce, jednou by určitě chtěla mít Louisa děti (o sexu nemluvě). Chodit s postiženým člověkem vyžaduje hrozně silnou morální integritu. Dokázala by s ním vydržet celý život? A šťastně? Aby s ním nezůstávala jen kvůli strachu opustit ho a výčitkám? A i kdyby měli děti, třeba adoptované, jak by se Will cítil, když by viděl, že si s nimi nemůže zahrát třeba fotbal nebo vzít je "na koně" (posadit za krk). Tohle všechno by bylo hrozně bolestné.
Pravdu? Chtěl jsem slečnu, věřil jsem, že jednou narazím na tu pravou, která bude mít kombíka, bude za mnou jezdit a dáme kino, večeři (kdy se budu dívat, jak ona jí, já budu jen popíjet brčkem, protože taky nerad jím před cizími lidmi:-)). Chtěl jsem být milovanej, pro někoho důležitej...Ale pak mi došlo, že bych byl sobecký hajzl...Kvůli touze být milován, kvůli vlastní sobeckosti, někomu dovolit, aby si se mnou zničila život? A pokud bych to náhodou nedovolil, byl bych pro změnu sobec vůči ní. A jednou, jednou by mě třeba opustila, až by zjistila, že jí zdraví chlapi nabízejí mnohem víc možností. Tohle nemá být seznamka, vím to. A už jsem na opačné pohlaví rezignoval, byť kamarádky tvrdí, že jsem milý, zábavný, že jsem opora, vrba a že je na mě spoleh. Ale já nevím, jestli tohle stačí pro život s někým. Nikdy nedojdu na nákup, nevymaluju pokoj, neumím tančit, plavat, na kolo mě nedostanete. A občas trpím depresema. Ale z života se neutíká a já bych tuhle partii, i když mám nic moc karty, dohrál až do konce...
P.S. Trochu netradiční komentář, ale chtěl jsem se podělit o to, jak to vidí někdo, kdo je na čtyřech kolech taky:-)
P.P.S. Zkoukněte film "Uvnitř tančím". Pohladí duši, rozesměje i dojme.
Je mi líto, ale já nijak nadšená jsem z této knížky nebyla. Četla se dobře, ale přišlo mi to takové nanicovaté. Na konci žádné slzy nepřišly, žádné vlny emocí na mě nedolehly. Průměrná kniha. Škoda, zdála se tak nadějná. Hvězdy 3a1/2.
Dá se říct, že jsem úplně cítila s Louisou a prožívala tu bezmoc - až tak je příběh živý. Opravdu silný příběh, který se dotkne srdce a donutí člověka přemýšlet nad tím, co je opravdu v životě důležité..
Hodně silný příběh! Manžel se mě taky ptal co se děje, když jsem hystericky brečela se čtečkou v ruce...Ta představa, že se tohle stane milovanému člověku a on už nebude chtít dál žít je strašná, na druhou stranu, když se zamyslí člověk, že by se to stalo jemu...Nedoporučuju číst slabým povahám. Ale krásné, krásně dojemné a člověk si u toho drsně uvědomí hodnoty....
Ježiš co se stalo? On vážně umřel :( moji rodičové mě našli sedět ubrečenou nad knihou u krbu a mysleli si bůhví co. Jak jsem z komentářů vzčetla jaký bude konec uvnitř sebe jsem doufala v opak... moc silný příběh, včera jsem na plese potkala pána na vozíčku a myšlenky mi odlétly ke knize... krásný příběh posleních 50 stran jsem zhltla jak nic. Určitě si ještě jednou přečtu a to minimálně.
Možná byla chyba, že jsem si napřed přečetla Poslední dopis od tvé lásky... A možná taky ne :-) Každopádně žádné obrovské nadšení se nekonalo. Nebyla jsem schopná knížku dočíst, ani slzu jsem neuronila - což je buď známka citové plochosti nebo absolutního nenaladění na tento typ knížek, nevím. Tři hvězdy a dost.
To byl teda doják..... Čekala jsem NĚCO a dostala červenou knihovnu zkříženou s Pygmalionem. Ano, knížka je čtivá, dojemná, občas srandovní, je v ní i kus hloubky v podobě otázky asistované sebevraždy.....ale nic víc. Kdybych si nepřečetla ty oslavující komentáře tady, asi bych nic moc nečekala a knihu schroupla jako romantickou love story od které se nic moc neočekává.
Neodsuzuji ji, ale čekala jsem víc.
Jo, a nebrečela jsem ani jednou....asi jsem necita :-)
"Poslední dopis od tvé lásky" byl skvělý, jímavá story a zamotaný děj plný zvratů a očekávání. Co však předvedla Jojo touto knihou? Smazala veškeré hranice oné první zmíněné knihy, předčila sama sebe a veškerá očekávání jejích čtenářů, dokonce možná i nejlepší čas severského vikinga.
Dala nám knihu, která sebere dech, noci spánku, všední starosti a přiměje vás cítit, polemizovat a zjišťovat, co je v danou chvíli správné a co ne, jak bychom se my v té či oné situaci zachovali, dokázali bychom být tak silní jako Lou? Bojovat tak urputně se všemi milosrdnostmi vesmíru jako Will na svém kolečkovém křesle a zůstat vůči nim imunní? Dokázali bychom být lepšími matkami než Camila Traynorová? Lepšími a věrnějšími manžely? Partnery, partnerkami, kteří by měli více naslouchat a ne stavět své zájmy na první místo jako Patrick, Lousin přítel?
Dostali jsme dar, dar myšlení a pochopení, dávku soucitu, citu a nezměrnou míru lásky.
Naděje prostě vždy umírá poslední... A já si prostě stejně jako ostatní tady, ale i okolo celého světa přála, aby nikdy neumřela.
Piš Jojo, piš hodně a nenech nás zapomenout.
Nevím, zda si troufnout rozbíjet všechny ty pětihvězdičkové komentáře negativním komentářem, ale nemůžu jinak. Velká očekávání, která se rozhodně nenaplnila. Nevím, jestli to bylo českým překladem, nebo zda kniha působí hloupě i v originále. K tomu, abych příběh považovala za silný a dojemný potřebuji malinko víc než jen prvoplánové ingredience ne zrovna umně namíchané dohromady. Vždyť tam už chybělo jen opuštěné psisko! Vlastně ani jedna postava nebyla sympatická, hlavní hrdinka je husička, co potřebuje muže k tomu, aby jí ukázal, jak se může realizovat, Will je zapšklý týpek, který si na každém vylívá zlost, že už není tak strašně cool jako byl a třeba hrdinčin přítel je tak trapná figurka až to bolí. To opravdu musí vždycky hrdinka chodit s naprostým mamlasem, co si ji nezaslouží, abychom mohli více milovat osudového muže? Jsem ve věku Lou a opravdu mě štvalo, jak naivně se chovala a nedokázala jsem k ní najít ani špetku sympatií, až natolik, že mi bylo úplně jedno, co se jí v minulosti stalo. K tomu celá její rodina byla naplněním předsudku o "chudších", naproti čemuž Willova rodina se zase přesně trefila do škatulky "bohatí". Prostě vše podle šablony. Jasně, na ženský román nebo co to má být je to asi odvážné a silné téma a ještě odvážnější konec, ale to je asi tak vše. Napadá mě deset knih, které mě dostaly víc, aniž se o to snažily a popravdě nechápu současný trend "velkých příběhů", kde se ždímou emoce. To autoři dostávájí bonusy za každou ženskou, co rozbrečí?
Všechno šlo stranou, četla jsem od rána do večera a při každým vyrušení jsem se tvářila jako naštvanej pitbull. :D Prostě mě to dostalo, krásný! :)
Štítky knihy
láska pro ženy zfilmováno cestování eutanazie Velká Británie romantika nešťastná láska dramata lidé se zdravotním postižením
Autorovy další knížky
| 2013 |  Než jsem tě poznala |
| 2013 | Poslední dopis od tvé lásky |
| 2015 | Dívka, již jsi tu zanechal |
| 2018 | Sama sebou |
| 2015 |  Stříbrná zátoka |
Velmi silná kniha. Dotkla se několika ožehavých témat (život kvadruplegiků, asistovaná sebevražda...). Velmi čtivě napsaná. Jedna z velmi mála knih, která mě dokázala "rozplakat". Primárně určeno pro ženy (Román pro ženy), ale troufám si říct, že je to příběh, který "musí" zasáhnout všechny čtenáře bez ohledu na pohlaví.
Dlouho jsem nečetl tak citlivě napsanou, smutnou a přitom v určitých místech veselou a optimistickou knihu. Jedna z mála knih v edici Světový bestseller, kde dávám 5* bez jakéhokoliv uvažování, opravdu silný čtenářský zážitek.