Než vzpomínky vyblednou
Tošikazu Kawaguči
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/491233/bmid_nez-vzpominky-vyblednou-4kh-491233.jpg
4
137
137
Funiculi funicula série
< 3. díl >
Tokijská kavárna Funiculi funicula není jediným podnikem v Japonsku, kde lze cestovat časem. V kavárně Dona dona ve městě Hakodate, kterou provozuje matka majitele tokijské kavárny Nagareho, je také možné vrátit se do minulosti nebo navštívit budoucnost. Pravidla tu platí stejná: do jiné doby můžete jen na tak dlouho, než vystydne káva. Ani tentokrát čtyři protagonisté realitu změnit nedokážou, mohou ale změnit svůj pohled na život – a tím i vlastní budoucnost. Příběh první Dcera, která nedokázala říct K čertu s vámi! Příběh druhý Komik, který se nedokázal zeptat Jsi šťastná? Příběh třetí Mladší sestra, která nedokázala říct Promiň. Příběh čtvrtý Mladík, který nedokázal říct Mám tě rád. Kdybyste se mohli vrátit do minulosti, s kým byste se chtěli setkat vy?... celý text
Literatura světová Novely Sci-fi
Vydáno:
2022
,
Kniha Zlín
Originální název:
思い出が消えないうちに (Omoide ga kienai uči ni), 2018
více info...
Přidat komentář
Naděje, klid, pohoda a atmosféra všech provázaných povídek. Bavili všechny tři knihy a na čtvrtou se brzy chystám...
Tenhle díl je trochu zklamání. Pokud bych měla napsat proč, tak bych musela prozradit děj a tak si to každý musí zjistit sám
Kavárna Funiculi funicula a tady nová Dona dona je jako vracet se domu. Čekala jsem na tuhle knihu 3 roky, myslela jsem, že se ani nedočkám, a tenkrát mi nikdo nevěřil, že nějaký třetí díl je, ale přání se stalo realitou.
Knihy od Kawaguchiho byly jedny z prvních, co jsem z japonské literatury četla, a hned jsem se zamilovala a stal se jedním z mých oblíbených spisovatelů. Strašně mě mrzí, když vidím, že má tato série nižší hodnocení, ale spíš, než to, mě mrzí, že to je jen proto, že ty příběhy lidi nechápou nebo necítí. Japonská literatura není pro každého, to určitě, ale v dnešní zrychlené a zmlsané době, kde všechno musí být ultra a nastrojené, neumí lidi ocenit prosté, přirozené a všední příběhy, postavené na opravdovém životě, který všichni zažíváme. Hloubka, kterou tyto knihy předávají, je v běžných, nepřikrášlených myšlenkách mezi řádky, které jsou vlastně tak jednoduché.
Upřímně se směju nad tím, jak lidem vadí, že se v knize opakují myšlenky a pravidla kavárny. Jsou to všechno samostatné příběhy, ačkoliv na stejné vlně, ale logicky se každému musí tato pravidla říct, určitě byste byli šťastní, kdybyste se přišli vrátit do minulosti a nikdo vám tato pravidla a podmínky neřekl, no a pak byste byli třeba najednou duchem. Takové malichernosti. To je právě to, čím si lidi tyto knihy kazí. Ale vůbec, je to součást příběhu a těch pár řádků určitě nikoho nezabije.
Zažírá se do mě víc a víc ta myšlenka návratu. Za tu dobu, co jsem četla tyto (teď už) čtyři knihy, u nich čím dál častěji přemýšlím o tom, jestli a za kým bych se do minulosti vrátila. Po první knize jsem si říkala, že ne, že to nemá cenu, žít se má v přítomnosti. A taky bych musela hodně zvažovat, komu stojí za to ten čas věnovat a jestli vůbec. A vracet se kvůli sobě, abych měla dobrý pocit a klid mi přijde sobecké. Ale teď už mi to nepřijde jako blbý nápad, někdy aspoň ta vize a vědomí pravdy není od věci a asi to jediné a nejlepší, co člověk může udělat.
Myšlenka cestování časem je stále dobře zvládnutá, ačkoliv tyhle příběhy mi přišly malinko slabší, ale o nic méně pěkné. Má to spád, není to monotónní vykrádání nápadu a vždycky se mi to moc dobře čte, vlastně si u toho odpočinu. To je to kouzlo japonské literatury, podat i těžká a emotivní témata lehce a lidsky, přirozeně jako život.
Vědomí ztráty milované osoby je těžké a drásající. Vědomí, že se na tom nic nezmění, drásá a kouše ještě víc.
Cesta časem nezmění přítomnost, minulost ani budoucnost. Tak proč vlastně cestovat? Cestujeme, abychom změnili sami sebe, protože to je to jediné, co skutečně měnit lze. A každý z návštěvníků kavárny k tomuto momentu došel. Do pomalu chladnoucího hrnku s kávou skanulo nespočet slz. A i přes moře slz, uvnitř cítíte klid a lásku, a to mám na japonské literatuře hrozně ráda.
Oproti Než vystydne káva lehké zklamání. Příběhy jsou pořád hezké, nicméně kostra se z určité části opaku. Pořád jsem si knížku ráda přečetla, ale již tam nebylo takové nadšení jako u té prvé.
Vybráno do ČV a bylo to příjemné čtení. Příběhy vlastně ponoukají k tomu, abychom neváhali a opravdu v životě říkali, činili a zkrátka žili tak, abychom později nemuseli litovat, neboť kavárna s takovouhle možností se v našem městě nejspíš nenajde. Místy mě sice trochu zdržovalo jakési polopatické opakované sdělování téhož, ale na druhou stranu se mi líbilo, že se vlastně každý příběh dal číst samostatně, přestože bylo fajn, jak byly provázané. Oceňuji, že jsem četla něco, s čím jsem se zatím nesetkala; cestování v čase se sice v knihách objevuje docela často, ale takovýhle způsob byl nový, tedy alespoň pro mne. Co se mi zvláště líbilo, byla zmínka o knize otázek. Člověk má o čem přemýšlet i po dočtení. Jestlipak taková kniha opravdu existuje?
Ani třetí díl nezklamal, víc se zaměřoval na na druhou kavárnu a její vlastní lidi než návštěvníky.
Důkaz toho, že se stejným obsahem třetí knihu neuvaříš. Asi jsme měli zůstat v kavárně Funiculi Funicula. Téma rozšířeno o další, spasitelka v podobě majitelky kavárny cestuje po světě, vše ví, ve všem ve spojení s kavárnou je za kvrdlačku, vše řeší a vyřeší. Tento nový prvek mě nezaujal.
Než vzpomínky vyblednou byla pro mě velmi očekávaná kniha tohoto roku.
Bohužel musím říct, že jsem malinko zklamaná…
Dalo by se říct, že nemám být proč, opět sledujeme čtyři příběhy cestování časem na dobu než vystydne káva, opět jsou dojemné a silné, opět se potkáváme se známými i novými tvářemi, i když tentokrát v trochu jiné kavárně…
Ale to je všechno.
Já jsem doufala, že to tentokrát bude někam víc směřovat, něco se změní, nějak se to uzavře, přijde zvrat… cokoli!
Ale nedočkala jsem se.
Navíc mi přijde zbytečné v každé “povídce” pořád opakovat kdo je kdo, jaká jsou pravidla a tak dále…
Pokud vás bavil autorův koncept v předchozích dílech, bude vás pravděpodobně bavit i teď. Jen neočekávejte nějaký vývoj… všechno je při starém. Jako čtyři krátké příběhy ke kávě proč ne, otázka je jestli chceme pořád číst to stejné?
Prva kniha z tejto serie bola pre mňa top.Druha bola uz mierne nudnejšia, no a táto tretia bola uplna nuda . To, co mi v prvom dieli nevadilo, napr.dookola sa opakujúce myslienky o tom, ako sa clovek moze vrátiť do buducnosti,dokedy tam moze ostať atď mi v tomto pokračovaní bolo veľmi na obtiaž.Citala som so sebazaprenim a niektoré, uz spominajuce sa opakovacie state, som preskakovala.
Vidim to tak, ze autor sa nejak zacyklil, a nema nové napady.
Chcelo by to uplne niečo ine,nove a hlavne odlišné.
(SPOILER)
Knize musím dát bohužel nižší hodnocení než předchozím dílům. Byť se mi styl stále líbí, kniha se dobře čte a zatím mě ani neomrzelo opakované připomínání pravidel, autor se podle mě vypsal z nápadů a už jen ždímá povídky, které už napsal v předchozích dvou dílech. Jak jinak si vysvětlit opět mrtvou mladší sestru? Pár, který si nedokázal říct o svých citech? Mrtvou ženu? Ze všech tří dílů byl na příběhy nejnápaditější díl první, druhý díl byl ozvláštněn "odchodem" ducha Kazuiny matky. Třetí díl už je tak nějak nudný. Všechny postavy jsou záhadně nemocné a zbývá jim velice málo času, aniž by to bylo nějak odůvodněno. V prvním díle bylo téma vážné nemoci lépe zpracováno dilematem, jestli donosit dítě a cestou do budoucnosti. Docela mě i mrzí, že autor čerpá pouze z tématu smrti, a tak jedinou povídkou neobsahující cestu za mrtvým, nebo cestu mrtvého, zůstává první ztřeštěná povídka této série.
Přitom by se se zábavnějšími tématy bez smrti dalo tak dobře pracovat. U povídky s komiky v této knize mě ihned napadlo, že by bylo lepší kdyby jeden z komiků cestoval do budoucnosti aby zjistil, jestli dokázali prorazit a z toho by poté napsal zábavnou divadelní hru (třeba). Také mě napadl příběh, v němž by chtěl jeden sourozenec oznámit druhému velkou novinu (těhotenství, svatba, úspěšné ukončení vysoké, povýšení), ale ten druhý sourozenec by byl ťulpas, co naprosto ignoruje lidi kolem sebe a odešel by před tím velkým oznámením, čímž by se ten s novinou naštval, a pak by se jeden z nich vrátil do minulosti, aby si ten rozhovor zopakovali.
V podstatě i postava Jukari je nevyužitá. Našla toho otce zákazníka? Co dalšího vyváděla, že se za ni syn v podstatě stydí? V knize poslala jednu ženu do budoucnosti bez vysvětlení pravidel, nabízí se tedy povídka v níž někoho pošle na cestu časem ,ale ten se kvůli špatně vysvětleným pravidlům stane duchem. V knize mohl být také zmíněn příběh ducha z této "nové" kavárny. Prostě se s tím dalo pracovat o tolik lépe a nedělat z toho jen umíráček 4 povídek, které jsme ovšem již v této sérii četli.
Další krásné příběhy, tentokrát sice z jiné kavárny, ale kouzlo zůstává stejné. Vůbec mi nevadí, že se vlastně vše opakuje a autor nepřináší nic nového, mne se to tak líbí a ráda si přečtu další příběhy, pokud ještě budou napsány.
Ani třetí díl nezklamal. Pohodové čtení, a to že se stále opakuje stejné a mění se jen jádro příběhu je naopak příjemné.
I když mne to mrzí, tuto knihu odkládám nedočtenou. A je mi to fakt líto, protože první díl této volné série se mi líbil velmi. Ale už i u toho druhého dílu jsem cítila, že ten zážitek ze čtení je trochu slabší, a tady to dopadlo, jak to dopadlo, no. Přitom nemůžu říct, že autor by psal špatně. Jeho styl psaní je pořád na stejné úrovni a ten nápad jako takový je zajímavý, ale jak už potřetí vám autor servíruje vlastně ten samý koncept, ale nenabídne vám nic navíc, tak na mne to už nějak asi nefunguje. Nemám dojem, že bych dostávala něco nového, co by mne nějak vnitřně obohatilo.
Další potíží pro mne je to, že se mi strašně moc pletou postavy. Autor se tu odkazuje na postavy i z dřívějších knih, ale já se v nich prostě ztrácím a ve výsledku vlastně nedokážu rozlišit, o kom čtu, protože tu nit mám zcela přetrženou. Což je pravda, mojí chybou, ale tak bohužel, no. Hvězdičkové hodnocení nedávám, nemám na základě čeho, nedočetla jsem.
Hodně je tu kritizována podobnost všech autorových příběhů, opakování stejného námětu apod. Nemyslím si ale, že je to dáno nedostatkem kreativity, ale samotným stylem psaní, jinymi slovy jde o autorský záměr. Nejsem znalec přes japonskou literaturu, ale přesně takhle si ji představuju. Klidné tempo, pomalé plynutí příběhu, neustále opakování událostí, které se již staly, a připomínání již vystupujících postav... Podívejte se jen na tu kavárnu, je pořád stejná, lidé se v ní obměňují, ale jejich problémy zůstávají podobné, stejně jako ve skutečném životě. Z toho pak plyne i ta podobnost všech příběhů. Autorovi totiž (podle mého skromného názoru) nejde o jednotlivé příběhy jako takové, ale o myšlenku, jež je všechny spojuje. Jde o myšlenku, kterou mají čtenáři v závěru dokonce shrnutou několika slovy Jukari Tokity.
Na druhou stranu ani mně se knihy z této série nečetly úplně nejlépe a přemýšlela jsem, jestli je to dáno tím, že my v naší kultuře zkrátka nejsme zvyklí na takový styl vyprávění. Ale v posledním příběhu mi došlo, co mi styl vyprávění neustále připomíná - vzpomněla jsem si na Platónovy (respektive Sokratovy) dialogy, na maieutiku. Možná tedy nejde o rozdílnost kultur, možná jde jen o to, že jako „moderní čtenáři” se už prostě neumíme jen tak zastavit, číst knihy takhle pomalým tempem a zároveň nad nimi filosofovat (nejlépe nad šálkem horké kávy s dalšími přáteli-mysliteli). Naše škoda...
3,5* Na třetí díl této série jsem se nesmírně těšila, protože obě předchozí knihy se mi moc líbily. Třetí díl mi ale už stejný požitek a nadšení nepřinesl, alespoň ne tak, jako díly předchozí. Opět se ocitáme v kavárně, ale není to ta v Tokiu, ale tentokrát v Hakodate, kde jsou opět stálí hosté (jeden velmi stálý, kdo četl, chápe) a rozvíjí se opět čtyři příběhy. Kapánek mi to už přišlo tzv. „na jedno brdo“, jednotlivé příběhy jsou opět zajímavé, srdcervoucí a dojemné, ale po jejich dočtení mi byly osudy hlavních postav nějak jedno, už se mě to tolik nedotklo, což mě opravdu mrzí. Knížku přesto můžu doporučit, ale…
Po všech těch komentářích jsem se bála, že mě tento díl mé oblíbené série zklame, ale nestalo se tak. Stále jsem nadšená a nepohrdnu dalšími díly. Žádná knižní série si mé srdce nezískala tak jako tato.
Pro mě ztráta času, jedna hvězda za obálku. Kniha mě vůbec nebavila a styl psaní mi vůbec nesedl.
Štítky knihy
japonská literaturaAutorovy další knížky
| 2019 |  Než vystydne káva |
| 2020 |  Než pravda vyjde najevo |
| 2022 | Než vzpomínky vyblednou |
| 2023 | Než se stihnu rozloučit |
Ve třetím díle se přesuneme do druhé kavárny, kterou vlastní matka Nagareho Tokity, Yukari. Kavárna funguje stejně jako ta v Tokiu. V čase se dostává příběh o 7 let dále. Je to opět pěkné čtení. Příběhy jsou tu trochu jiné. Hlavní svými motivy. Vidím to, co nejdříve na poslední díl.