Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1341
1341
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
Kniha super, napínavý děj prakticky nedovoluje ji odložit. Autorka otevírá společenská témata, která se týkají mnohých z nás.
Jen ten závěr bych si představovala velkolepější.
přečetl jsem skoro všechny romány Petry Soukupové a konstatuji, že popisek "tak jak ji znáte" opravdu sedí - téma, styl ani formu autorka nemění; už název však napovídá, že tentokrát se mění konstelace postav: rodina drží pohromadě (manželé se dvěma dětmi) a přes občasné protesty některých jejích členů dokáže fungovat, kooperovat a v rámci možností se i vypořádat se závažnými životními komplikacemi, které mají patrně odrážet obecný obraz současné společnosti - jeho reálnost nedokážu dost dobře posoudit, jelikož mám jinou, velmi odlišnou zkušenost: věřím, že spoustu čtenářů se v tom najde, zatímco mně přišel Michal až moc dokonalý, Veronika extrémně přecitlivělá, nezodpovědná a manipulovatelná a obě děcka zpovykaná, líná a bez respektu, naopak prarodiče Soukupová trefila myslím přesně
v příběhu je nahuštěno příliš mnoho negativních společenských jevů, které by si zasloužily podrobnější rozvinutí a řešení, takhle fungují jen jakoby pro připomenutí a pro množení epizod (destrukce rodinných i mezigeneračních vztahů, alkoholismus, šikana, sebepoškozování, osobní vyhoření, deprese, ponižování, stařecká demence...)
v rozhovoru s autorkou mě zaujalo její označení "sendvičová generace", tj. asi tak čtyřicátníků až padesátníků, kteří kromě svého zaměstnání musejí zvládat péči o své pubertální děti a současně i své staré (nemocné, umírající) rodiče - sám bych to vylepšil na bitevní "sendvičové sevření"
román určitě stojí za přečtení, na rozdíl od části recenzentů mně závěr přišel velmi jasný, dokonce i se zřetelným poselstvím
Hodně depresivní knížka. Smutný příběh , který ukazuje jak , dětství které rodiče připraví svým dětem
může ovlivnit tyto děti v jejich dospělosti a jaký ty o může mít další dopad na psychiku jejich a na jejich rodinné vztahy a především na vztahy v rodině dál. Navíc pokud si rodiče a posléze prarodiče neuvědomí ,že by na svém chování měli něco změnit
zůstanou sami. Děti je budou navštěvovat jen z povinnosti a velmi neradi.
A co bude dál , až přijde nemoc? Nebo je budou jinak potřebovat?
Autorka popisuje tento stav jedné rodiny a to hodně otevřeně. Nemusíte souhlasit, nemusí se vám to líbit, ale myslím , že to bohužel může být pravda. Život je těžký a bolestný.
Prostě to umí... realita každodenního života, tak jak to opravdu je, bez žádného zbytečného plkání. Za mne opět skvělá kniha.
Nikdo není sám - a někdo by občas byl rád sám ....
To je asi problém Veroniky, která se točí na kolotoči rodiny ....
A každý si zde chce najít svoji poziční situaci - nejvíce asi náctiletá Mája ....
I když rodiče Veronice situaci příliš neusnadňují - a ona stále slyší jejich názory ....
Protože pokud dítě má rodiče - je stále jejich dítětem ....
Dobře napsáno - s postřehem a vhledem do našich rodinných pout - a každý si tu najde něco pro sebe ....
Ovšem v závěru přijdou okamžiky, na které nastal čas ....
A to už čtenáři neprozradím - a knihu doporučím.
Skvěle popsané niterné pocity, které asi každý zná (a možná raději nepřizná) a rodinná (mini)dramata. Na mě už trochu moc depka, proto jedna hvězdička dolů.
Nikdo není sám je první knížka, kterou jsem od Petry Soukupové přečetla a musím říct, že byla moc fajn. Četla se mi dobře a bavila mě od samého začátku. (Na začátku možná i trochu víc než v některých pozdějších částech.) Po celou dobu čtení jsem byla zvědavá, kam se příběh bude ubírat a jak to celé může dopadnout. Konec mi potom přišel možná zbytečně moc uspěchaný a trochu nedořešený, ale asi to bylo tím, že jsem chtěla vědět, co bude dál, což svědčí o tom, že kniha mě fakt bavila. Způsob vyprávění, kdy se střídaly pohledy Veroniky a jejích dětí, mi přišel zajímavý a nějakým zvláštním způsobem mi byla nejvíc sympatická Mája, na jejíž vypravování jsem se vždycky těšila. Veroničiny rodiče (později teda hlavně otce) bych nejradši profackovala. Nějak na tyhle typy lidí nemám nervy...
Nikdy nevíte, co se děje u někoho doma za zavřenými dveřmi. Velká i malá drama jedné rodiny.
Realistické, syrové, čtivé. Pozor, kniha způsobuje tísnivé pocity.
Tak na mě to byla strašně depresivní kniha od začátku do konce. Tady bylo prostě všechno špatně. Druhá knížka od autorky, co jsem četla a stále stejný styl...Nevím, zda nepopisuje svůj život..
Super čtení. Ale co jsem si jako čtenář měla odnést z toho zakončení, to tedy jaksi nevím.
Petra Soukupová je prostě nejlepší, miluji každou její knihu, je mistr rozvrácených rodinných vztahů, které dovede popsat tím svým strohým stylem s absencí uvozovek jako nikdo jiný. Mnozí jí vyčítají, že si vybírá stále stejná témata, ale právě to mi na ní absolutně vyhovuje. Nepotřebuje velké dějinné události, dokáže stvořit drama z pouhé víkendové návštěvy rodičů. Jen tak dál, jste skvělá, Petro!
Brilantni. Kolikrat jako kdybych slysela rozhovory v nasi rodine. I kdyz tady to bylo vyvedene Vic do extremu. Totalne prirozene, realisticke. Az se bojim, co me vsechno jeste v zivote ceka. Ubiram jednu hvezdicku za zaver, ten jde primo proti smerovani cele knihy I proti memu presvedceni.
Petra Soukupová mě bavila už potřetí. Běžný každodenní život a stres z rodinného života v dnešní době. Neveselá kniha, u které je čtenáři líto, že už je konec a nedozví se víc.
Opět se mi potvrdilo, že autorka to umí se slovy. Její styl psaní mě baví. Žádné složité popisy ani vysvětlování. Jasně popsaný děj a vykreslené postavy, o kterých si brzy uděláte názor. A věřím, že i brzy zjistíte, kdo se vám líbí a kdo naopak. Autorka sice nemá lehká témata, ale o tom přeci život není. Dokáže nás vtáhnout do složitějších vztahových problematik, které se často odráží v životech mnoha z nás. Věřím, že každý z nás se někdy viděl alespoň v některé z postav nebo situací, které ve svých knihách zobrazuje. V této knize jde také o celkem těžké a citlivé téma smrti rodiče, o které se jen těžko dokážeme bavit. Ale také to patří do našich životů. A nejen to, autorka jde dál a popisuje i to, jaké to je vycházet s druhým rodičem, který zůstal osamocený. Jaké to je, když si člověk nepřipouští problémy v rodině, ale i v sám sobě, i když tu jsou patrné. V této knize toho je mnohem více. Příběh mě opět bavil. A navzdory tomu, že nejde o lehké a zábavné čtení, bylo mi smutno, když už se chýlil ke konci.
Přesně ten typ knížky, kdy mi bylo líto, že už ji mám přečtenou.
Na knihy Petry Soukupové se vždy moc těším, proto jsem se na Nikdo není sám vrhla jen co byla dostupná v knihovně. Nebude to moje nejoblíbenější kniha této spisovatelky, protože jsem měla problém s hlavní hrdinkou, jejíž počínání mi připadalo dost neracionální. Z chování otce si hned sama stanovila diagnózu a na základě svého pocitu začala otce do něčeho nutit... Nějak jsem si to neuměla vysvětlit, a bylo tam i pár dalších takových pro mě zmatených momentů. Manžel hlavní hrdinky musel být světec, to mi taky trošku nesedělo. Ale i přes to jsem spokojená, každá kniha nemůže být nejlepší. :)
Knížka klouže jako na bruslích po ledě. Žádný velký zdržování s popisama, prostě jenom děj a to, jak na něj postavy reagujou. Co si o něm myslej. A jak do jejich životů zasahujou druhý. Taková typická Soukupová no. Vlastně se skoro chce říct, že škoda, no.
Hlavní postava Veronika neprožívá úplně dobrý období, a to v mnoha směrech. Sledujeme její marný snažení se se všema těma problémama vyrovnat. Aby bylo jasno: jedná se jenom o rodinný problémy. Zase. Škoda, no.
Na Veroniku to je toho tolik, že jí musíte začít fandit, i když některý její kroky a míra pochybování je někdy neúnosný. I když jasně, nese si to, v čem ji vychovali její povedený rodiče. A o ty tu jde především. A taky o její děti.
Jo, pokud máte děti, budete se proti Veronice hodně vymezovat, protože všichni rodiče ví nejlíp, jak by se měly děti vychovávat, že jo. Veronika má za sebou dost odporný dětství, takže na to jde trochu jinak, jenže extrémy jsou vždycky blbý.
I když vychovávat děti v pubertě je vždycky na palici.
Nic, končím. Trochu mě mrzí, že se Soukupová neodváží do trochu jinejch vod (nebo ledů), prostě někam, kde se nebudou řešit pořád jenom rodinný trable. Protože to klouzání v jejích románech je hodně příjemný. Tak snad příště, no.
Takovouhle frustraci jsem necítila ani ve svém vlastním životě, jako když jsem četla tuhle knihu.
Ale četlo se to skvěle. To zase joo.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Jo. Dobré to bylo. Taková jednohubka ze života. Ten, kdo se kdy staral o někoho blízkého, tu nechuť, to každodenní musím, moc dobře zná. Ví, jak to člověku zamíchá s nervy, s pocity špatného svědomí vůči dětem, psychické vyčerpání, protože je to kolikrát opravdu nevděčná práce, a ti příbuzní plní výmluv - ani mi nemluvte. Jo, znám. Fakt dobré to bylo :)