Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1341
1341
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Návykové, ale ne úplně komfortní čtení; stránky rychle ubíhají, bavíte se, přitom některé věci byste raději nevěděli... V prvním plánu všednodenní fungování Veroniky, jejího muže Michala, patnáctileté Máji-Včely a syna Míši-Pindi, ovšem v životní situaci, která je nelehká a která generuje několik dramatických zákrut (otec na pokraji Alzheimera, stres mířící k závislostem, první pubertální láska, plíživě se projevující šikana...). Veronika a děti se střídají ve vyprávění o tom, jak tančí tak rychle, jak dokážou (a Michal mlčí a je tak chápavý a bezpohlavní, že celou dobu čekám, jaká rána od něj přijde). Ve druhém plánu zpráva o generační nekompatibilitě (a je úplně jedno, že jeden ze zásadních hlasů má matka, která je mrtvá - či spíše dceřina představa o jejím hlasu). A ve třetím snad zachycení doby pohledem "zdola" - politika ani společnost se výslovně nepopisuje, ale rodinné fungování a nutnost řešit konkrétní situace ji myslím ilustrují dost přesně. (A mimochodem - na jakýkoli tvar slovesa "řešit/ vyřešit" jsem přečtením této knihy získala silnou alergii.)
Nikdo není sám je perfektním zachycením současného českého obyčejného a rodinného života. Jestli se někdo v budoucnu bude zajímat o to, jak vypadal v naší době život obyčejné české rodiny, tahle kniha mu poskytne jeho skvělý obraz.
Obdivuji, že autorka nepotřebuje skoro žádná velká dramata, aby udělala knihu čtivou a zajímavou. Dokázala z mála udělat mnoho.
Kniha je hrozně moc čtivá, stránky mi úplně mizely pod rukama.
Hlavní postava Veronika je skvěle popsaná a napsaná. Taková ta obyčejná ženská dnešní doby, která má vlastní rodinu, ale zároveň ještě rodiče a o obě části rodiny se musí starat a neví, kam dřív.
Hlavní vedlejší postavy jejích dětí jsou taky perfektně napsané. Prostě tak, jaké děti dnes jsou. Řeší starosti, které mají v dneska holky a kluci.
Akorát táta od rodiny Michal je trošku idealizovanou verzí dnešních manželů. Takového partnera by si přálo mít mnoho žen, realita je bohužel často úplně jiná.
Tahle kniha se mi hrozně moc líbila v tom, jak popisuje neobyčejně obyčejný život. Měla jsem pocit, že čtu o nějaké známé, či kamarádce. Prostě mi ten příběh byl hodně moc blízký. Perfektní příběh.
Jak to tak u autorky bývá, nejde tady o žádná velká dramata a hrůzy. „Jen“ řešení možná dost častých problémů v rodinách. Ale na mě to působilo jako jedna velká depka, neschopnost komunikace v rodině, neschopnost otevřeného jednání, jen samé „to bych neměla“ a „teď na to není čas“, chození kolem sebe po špičkách, abych se někoho nedotkla a v konečné fázi - na rozdíl od titulku knihy - je naopak každý sám. V takové rodině bych žít nechtěla ani jako rodič, ani jako dítě (a že teda Mája byla na ránu lopatou). Vlastně jsem byla ráda, že už to mám za sebou. A asi ne jen kvůli depresivní náladě, ale i proto, že Soukupová už uměla líp.
Všední radosti, ale i starosti tvoří čtivý příběh jedné rodiny, která může být klidně ta naše.
Kolik je člověk schopen unést nebo obětovat pro blaho svých blízkých, a je to ještě vůbec on nebo jen postava snažící se najít rovnováhu v tom, co se od něj očekává, že udělá a v tom, o co sám skutečně stojí.
Rozhodování se není snadná věc, a to, zda správná byla či nebyla ukáže až čas, ale do té doby zkusme věřit, že správná byla, tak jako tomu věří i hlavní hrdinka knihy, Veronika.
Další skvělá Soukupová, ve které jsem se opět nacházela. Tentokrát dokonce o to víc, o co podobnější je Veroničina rodina mé vlastní, chápajíci manžel, dcera veganka, mladší syn... Veronika se dostává kvůli rodinným problémům, vyčerpání i nadměrnému pití do problémů, které moc nezvládá řešit, i když pro to dělá své maximum. Občas mě hrozně štvala, ale i tak jsem jí fandila a doufala, že to všechno nějak ustojí. Zajímavé bylo sledovat rodinu nejen z pohledu Veroniky, ale i jejích dětí, hlavně to, jak to vnímají jinak a jak se často zbytečně míjíme. Naprosto respektuju autorčin záměr, ale mně osobně trochu scházel pohled Veroničina manžela, který mohl tuto mozaiku ještě doplnit.
Tato česká oblíbená autorka je pro mě už několik let na prvním místě. A po přečtení knihy Věci, na které nastal čas jsem věděla, že si potřebuji přečíst všechny. Takže jakmile nakladatelství Host Brno zveřejnilo, že bude v prosinci vycházet nová kniha od Petry Soukupové, předobjednávka byla samozřejmostí.
Nikdo není sám,… ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni - bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme?
Hlavní hrdinka Veronika má skvělý život. Práci, která ji naplňuje, manžela, který ji rozumí a dvě pubertální děti, se kterými není žádný větší problém. Jediné, co její životní rovnováhu narušuje je špatný vztah s rodiči a nečekaná matčina smrt. Spokojený život se ji náhle začne rozpadat jako domeček z karet.
Především bych ráda vyzdvihla autorčin styl psaní, který mě zaujal hned při čtení její první knihy. Syrovost, absurdita a dokonalé popisy všedních rodinných bitev. Cítím velký vděk za to, že mohu být jeden z mnoha čtenářů těchto rodinných dramat.
Díla Petry Soukupové bych mohla číst pořád a v posledních dnech si pohrávám s myšlenkou, že bych si Věci, na které nastal čas přečetla znovu.
Když čtu knihy Petry Soukopové, mám vždycky chuť říct: Tohle je ono, přesně tak se to stalo. A nezáleží o tom, jestli čtu její knihy pro dospělé, nebo beletrii pro děti.
Protože takhle to bylo, takhle se to stalo. Takhle jsem se cítila, když jsem byla malá a svět byl divný (nebo jsem já byla pro svět divná?) (Klub divných dětí), takhle hloupě jsem se přesně chovala, když jsem měla své rebelantský období (Bertík a čmuchadlo), když jsem se rozcházela s přítelem (Věci na, které už nastal čas).
Takhle nějak to bylo, když babička odešla. (Nikdo není sám)
A přestože nic se samozřejmě nestalo přesně tak, ani to přesně tak neprobíhalo. A ani slova, která jsme si řekli, nebyla a ani nemohla být tatáž.
Myšlenky a pocity, které to vyvolává, jsou tentýž.
A pokud pro někoho ne, tak pro mě je to umění.
Protože – i když takhle se to nestalo, přesně tohle jsem cítila. A myslím, že jsem nebyla jediná…
Rodinné vztahy z pera Petry Soukupové jsou vždy trochu depresivní, ale zároveň poutavé a knihy jsou pro mě velmi čtivé. Ani Nikdo není sám nebyla výjimkou a já už se těším na další autorčiny knihy.
Kniha vypráví o rodině Veroniky, čteme ji z pohledu jak Veroniky, tak jejich dětí a to příběh pěkně oživuje. Vztahy jsou napjaté, mnohdy vyhrocené, činy unáhlené, ale to už tak v krizových situacích bývá. Četlo se velmi dobře, občas jsem se usmívala, občas mi bylo úzko a občas mě velmi štvala. Popisy některých dnů mi přišly až neuvěřitelné, co všechno ta Verča stihla, ale jinak věřím, že takové rodinné vztahy existují a najde se zde aspoň trochu každý.
Kdo se v tom aspoň trochu nepoznal, ať hodí kamenem... Petra Soukupová má vlastně jen jedno téma a tím jsou rodinné vztahy, ale za mě ať se ho drží, protože to umí fantasticky. S tím, jak si neumíme říct to podstatné, jak si (ne)záměrně ubližujeme a snažíme se ve vztazích všechno (často marně) vybalancovat, míří přímo na komoru. Chvílemi mě až chytla úzkost, jak skvěle umí popsat vztahy a pohnutky v rodině. Opět výborné.
...tak tohle byla depka. Po dlouhé době jsem myslela, že knihu nedočtu. Ale miluji tu lehkost, s jakou se mi Soukupová čte. Dočetla jsem před pár dny a stále toho mám plnou hlavu.
Jak jsem již psala v komentářích u minulých knih Petry Soukupové, tak opět musím opakovat, že všechny tyto knihy jsou o lidech, kteří nejsou schopni spolu normálně komunikovat, všichni v rodině k sobě mají "divný" vztah. Neznám rodinné zázemí spisovatelky, takže netuším, jestli čerpá z nějaké své zkušenosti, ale ve svém okolí mám všechny kolem sebe, kteří samozřejmě mají problém s puberťáky, i se starší generací rodičů či prarodičů, ale nikdo nekomunikuje v rodině tak divně - téměř bez vřelejšího citu. Všechny postavy jsou na mě "studené", negativní, bez naděje, bez radosti..... Nechtěla bych takto žít, i s problémy se dá žít radostně. Život strašně utíká, jsme tady jen "na návštěvě", tak se snažme být pozitivního myšlení.
Na knihu jsem se opravdu hodně těšila, přečtenou jsem ji měla za chvíli, ale úplně se nedostavilo to nadšení, které jsem nějak automaticky očekávala. Rozhodně neříkám, že je kniha špatná, jen za mě nedosahuje kvalit jiných knih Soukupové. Nejde ani tak o to, že bych se nedokázala s postavami ztotožnit (to bohužel v některých případech ano), ani že bych nevěřila jejich reálnosti. Spíš mi asi chyběl ještě nějaký další pohled na dané události (minimálně pohled manžela hlavní postavy nebo případně i toho jejího táty), který by do různých situací vnesl i další úhly, z kterých se na ně dá dívat. Jasně, spoustu věcí si můžeme domyslet, ale asi bych tady uvítala, aby mi to spíš autorka řekla.
Tak k těm chvalozpěvům na knihu se opravdu nepřidám. A to jsem se na ni těšila.... Tak tak jsem ji dočetla,je to průměrná knížka a už jsem od autorky četla daleko lepší. Místy se mi to četlo dobře,ale bylo to pořád dokola stejné,kapitoly psané dětmi jsem musela částečně jen přelétávat jak mne to nebavilo. Péče o svéprávného otce,který odmítal pečovatelku i domov důchodců mi připadala přehnaná,prostě aby ten román měl nějaký děj... Asi bych dala i tři hvězdičky kdyby to byla jiná autorka, ale Soukupová mě zklamala.
Zhltla jsem to jako jednohubku. Mám podobně staré děti i podobné starosti , naštěstí jsem žádnou další podobnost s mou rodinou nezaznamenala. Klidnou mě to ale nenechalo. Jedna emoce střídala druhou. Žasla jsem nad stylem výchovy , nad množstvím neuvážených rozhodnutí a nesplnitelných slibů. Kniha ve mně zanechala pocit uspokojení na tím, že my to máme jinak. A to je moc hezký pocit, takže mé první setkání s autorkou určitě nebylo poslední .
Dost mě děsí, kolik lidí se s knihou ztotožňuje a vidí v ní sebe a svou rodinu. To já naštěstí vůbec. Na druhou stranu - když se něco s..., tak většinou na jednu hromadu. Akorát tady každý přistupuje k problémům tak, že si je vlastně jen zhoršuje. Možná kdyby Verča byla schopná lépe komunikovat s manželem, který je v celé knize jediný rozumný, tak by bylo vše jednodušší. Každopádně Verčina máma byla fakt šílená a bylo mi Verči fakt líto, že není schopná dostat ji z hlavy. No a když si tak po sobě ten text čtu, tak mi dochází, v čem je Soukupová tak dokonalá - mluvím o těch postavách, jak o skutečných lidech, které znám. Fakt se mi dostaly pod kůži a přemýšlela jsem nad nimi i ve chvílích, kdy jsem nečetla.
Je to tak věrohodné, až je z toho člověku úzko. Postavy jsou reálné, tím způsobem, že máte pocit, že každou chvíli vyskočí ze stránky. A celé vás to strhne, že to zhltnete když ne najednou, tak nadvakrát.
Ve vyprávění se střídá matka, náctiletá dcera a mladší syn. Přijde mi fascinující, jak je každý napsaný svým způsobem a přitom to dohromady skvěle funguje.
Možná to oproti starším autorčiným knihám není nic extra nového, ale mě to nijak nevadilo. Pokud totiž někdo umí vystihnout věci přesně tak, jak jsou, je to právě Soukupová a to mě prostě baví!
Tady byl někdo u nás na návštěvě a pak o tom napsal knížku. Úsporný styl psaní a při čtení je to pěkná jízda. Myšlení puberťáků je tady trefně zachyceno. Matka v hlavě.
Prostě realita všedního dne. :-)
Velmi zajimavý styl vyprávění. Nehledí na formu, ale každou větou vykresluje velmi trefně rodinné vztahy či vztahy obecně. Psychologie postav se nejlépe ukáže na konfliktech a to je zárověň největší slabostí tohoto vyprávění. Konflikt za konfliktem navozuje sklíčený pocit z četby, a proto už nevím, jestli s dalším románem dám autorce šanci. To si raději přečtu naivního a optimistického Hartla :-)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Asi je to dobrá kniha, protože ta tíseň z ní ve mně rezonovala ještě několik dní po dočtení.
Proč jen asi? Téměř všechny postavy jsou nesnesitelné a těžko se k nim hledá cesta. Manžel Michal byl tak dokonalý, až to knize ubralo na uvěřitelnosti - Veroničino chování by nikdo skutečný tak dlouho nevydržel + takhle podporující manžel a otec by nemohl vychovat tak frackovité děti.
Ten nudný kolotoč každodenních povinností autorka vykreslila skvěle a věřím, že spousta lidí se v těch nefunkčních vztazích našla. Otázka, kde je hranice mezi vděčností a sebeobětováním (Veronika) a mezi sobectvím a pudem sebezáchovy (její sestra), trápí spoustu lidí včetně mě, ale na celou knihu nevystačí.