Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532960/bmid_nikdo-neni-sam-65dd7b3891475.jpg
4
1332
1332
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát.... celý text
Přidat komentář
Obvykle tento typ literatury, kdy ze sebe hlavní postavy jen v první osobě chrlí svoje problémy, moc ráda nemám. Ale tato kniha se mi hodně trefila do noty, asi proto, že Petra Soukupová mě obecně dost baví a že sama začínám okoušet slasti sendvičové generace. Autorka to popsala dost trefně, Veroničino "už nemůžu" je tedy pro mě velmi sugestivní, uvěřitelné a deprimující. Nebylo to příjemné čtení, ale dost mi vlezlo pod kůži.
Autentické a sugestivní, - výčitky, obviňování, bezradnost, šikana, zapřísáhlé veganství, nemoc ... Rozhodně si při čtení neodpočinete. Trochu mi chybělo označování přímé řeči, ale nakonec jsem si zvykla.
Knihy Petry Soukupové miluji. Její krátká novela K MOŘI patří k tomu málu knih, které jsem četla několikrát a několikrát také její výtisk někomu podarovala. Tato knížka mě zatím oslovila asi nejméně – možná díky starší hlavní hrdince, vypravěčce, se kterou jsem nebyla schopná se tolik ztotožnit, ale viděla jsem v ní naopak svou matku. Příběh je (jak je u Soukupové zvykem) vcelku banální. Jde o emoce, skrytý vnitřní svět. S každou další kapitolou jsem se ale dokázala začíst víc a víc a nacházela i pasáže, které mě vyloženě bavily. Vnitřní hlas – alias matka – mě vlastně příliš neoslovil, ale stárnoucí morous otec byl vtipný i tragický zároveň. Celkově bych řekla, že je to netradiční knížka od autorky. Stylem i příběhem. Nejspíš se k ní nevrátím, ale své kvality nepochybně má.
Soukupová má dar autentického psaní. Postavy a jejich dialogy jsou reálné, bez příkras. Takhle spolu lidi (možná bohužel) mluví a takhle žijí.
Nikdo není sám popisuje tíhu, kterou musí nést sendvičová generace. Pokud se v některé části sendviče nacházíte, tak s vámi bude kniha rezonovat. Je to tíseň a zároveň odloučení. Každý chce a zároveň nechce být sám.
U čtení jsem si neodpočinula, postavy jsem si nezamilovala, po povrchu se neplulo. A za to dík.
Prostě ze života. Obzvláště sugestivní, pokud máte podobně strukturovanou rodinu. Jen mi tam tentokrát chyběl úhel pohledu z hlavy manžela.
70%
(SPOILER)
Knížky od Petry Soukupové mi byly doporučeny. Podle internetových recenzí jsem byla zvědavá a docela natěšená, že jsem našla další slibnou českou autorku... Moje pocit po přečtení této knihy jsou rozporuplné. Na jednu stranu je téma rodiny a problémů s tím souvisejících dobře zpracované. Myslím, že každý z nás někdy bojoval s nepochopením a "dobrými radami" starší generace.
Na druhou stranu musím říct, že než mít takové děti, tak radši žádné... Samozřejmě za to může přístup rodičů. Ani nevím co je horší, jestli mít flegmatického syna, který na první pohled respektuje a jakž takž poslouchá své rodiče a potom se podílí na šikaně spolužáka. Nebo mít přecitlivělou, ale neuvěřitelně sobeckou a rozmazlenou dceru. I když jsem proti fyzickým trestům u dětí, při čtení mě velmi často svrběla ruka.
Když se nad celým příběhem čtenář více zamyslí, tak zjistí, že tato špatná výchova má základy ve výchově, které se dostalo matce od jejich rodičů... (nedostatek lásky a pochopení vedl k přehnané lásce a pochopení u jejích dětí).
Tuto knihu doporučuji každému, kdo se chce zamyslet nad dnešním vnímáním rodiny a třeba si i vzít příklad jak nikdy nevychovávat své děti. :-)
(SPOILER)
Moje hodnocení předchozí autorčiny knihy 'Věci na které nastal čas' začínalo takto: "Rozmazlené děti, velice často zralé na facku, nechám stranou, na mnohem větší facku byli rodiče. Oba. Ona ale asi přece jen o chlup víc."
A vida! Klidně se to dá použít i na novinku autorky - Nikdo není sám! :-D
Kniha je každopádně čtivá, myšlenky, pocity, nálady, trápení a radost, to všechno se na čtenáře valí jako lavina a to hned od tří hlavních hrdinů.
Autorka otvírá několik celkem zajímavých, aktuálních témat.
Např. přístup k výchově dvou dospívajících dětí (nebudu lhát, mně se při chování a přístupu obou rodičů k dětem otvírala kudla v kapse! Pizza a telka jako "odměna" za to, že syn spolušikanoval spolužáka? Nechat si od dcerušky srát na hlavu, omlouvat její chování a ještě ji prosit, aby s vámi letěla do Londýna?)
...Nebo balancování mezi tím, co by člověk měl, co se od něj očekává (postarat se o stárnoucího otce s počínajícím Alzheimerem) a co by skutečně chtěl (věnovat se svojí rodině a práci, žít svůj život). Pocit, že ať děláte, co děláte, je to stejně špatně. Jak se rozhodnout správně? A existuje vůbec "správné" rozhodnutí, po kterém nebudete mít výčitky svědomí..?
Samotná šikana nebo urputné veganství hraničící s PPP je pak už jen taková omáčka okolo...
S počtem přečtených knih od Soukupové klesá počet udělovaných hvězd.
Tento příběh mě moc nedostal. Chybělo mi nějaké “ponaučení. Monotónnost příběhu mi vadila a ke konci už i nudila.
Nikdo není sám
Dočetla jsem román, který mě hodně bavil a také chvílemi lezl na nervy, tedy některé osoby. Příběh běžné rodiny s dvěma puberťáky vyprávěný střídavě matkou, synem a dcerou. Jediné, co mi chybělo byly uvozovky v přímé řeči, i když jsem si časem zvykla. Román výborný za 4 hvězdy doporučuji.
Petra Soukupová tak, jak jí máme rádi - takže nečekejte žádnou rodinnou selanku. Při čtení jejích knih si připadám jak na mučidlech - no ano, poznáte se v konání jejích hrdinů asi místy i vy. Pojmenování všech těch problémů jde tak na dřeň, že z toho jednomu naskakuje husí kůže. Tentokrát sledujeme příběh Veroniky, ženy ve věku mládí v místech, kam slunce nesvítí a do důchodu daleko, drcené ze všech stran - starost o rodiče, starost o děti, starost o kariéru a úporná snaha být ve všem když ne nejlepší, tak alespoň dostatečně dobrá. Úmrtí matky pak nastartuje sestup do hlubin, kde povinnosti doléhají ze všech stran a nejvíc z vlastní hlavy (ačkoli hlasem matčiným). Hvězdičku strhávám za uspěchaný konec - chápu, že je hezké vidět světlo na konci tunelu, ale tady mi to přišlo jako roj hvězdiček po tvrdém úderu do hlavy, nikoli jako cesta za světlem...
Opět skvělá kniha od Soukupové. Úžasně propracované postavy, naprosto uvěřitelní lidi. Až tak moc, že se s nimi člověk často dokáže ztotožnit. Moc se mi líbí, jak vidíme do hlavy skoro všem, jak autorka mění vypravěče. Tím to dostává další rozměr, že je stejná situace popsaná různými osobami. Je to výjimečná knížka o úplně obyčejných věcech.
Opět brilantní psychologie postav, velmi sugestivní, autentické, věřila jsem všemu :) Petra Soukupová zase ukázala, že v tomto směru nemá konkurenci. Díky tomu, že vidíme do hlavy více postavám/vyprávěčům, nás celý příběh semele o to víc.
Výborně napsané, bezvadně se to čte, ale čtení to bylo vcelku náročné, vstřebat všechna ta dramata naší knižní rodinky..Ve spoustě situacích a myšlenkách hlavních aktérů se čtenář bez problémů najde - ty každodenní starosti, obavy a pochyby.. právě to na knížkách Petry Soukupové miluju. Díky za Vaši práci!
Mám-li ale srovnávat například s knihou Nejlepší pro všechny, kterou jsem četla nedávno, tak ta se mi líbila o chlup víc:) Ale i tak doporučuji, paní Soukupová je moje nová velice oblíbená autorka!
Petra Soukupová je skvělá. Dokáže popsat běžné rodinné i osobní situace tak, že máte pocit, že je právě prožíváte. Dějí se každému z nás a ona je dokáže vykreslit s takovou upřímností a silou...
Petra Soukupová píše stylem, který čtenáře ke knize přilepí. Syrové a čtivé. Autentické a pohlcující. Během čtení jsem se přistihla, jak bych ráda, postavě matky, poradila nebo se za ni její trable vyřešila. Pokud autor dovede toto svým psaním ve čtenáři vyprovokovat, tak je to u mě pan/paní spisovatel/spisovatelka.
Absence přímé řeči byla občas matoucí, i když jsem na tento styl psaní u této autorky zvyklá. Příběh je ze života a o životě. Komplikované rodinné vztahy, smrt, šikana, první nešťastná láska, propukající nemoc. Člověk si při čtení uvědomí, že má být vděčný za maličkosti.
Jak to ta autorka dělá, že mě při čtení rozbolí břicho úplně stejně, jako kdybych se v popisované nepříjemné rodinné situaci zrovna taky vyskytovala?
Místy je mi z předkládaných scén tak úzko, že zatím můžu přečíst průměrně jednu knihu od Petry Soukupové ročně, víc nedávám. Tak je to uvěřitelný...
Kniha "Nikdo není sám" je plná výčitek, které si člověk od rodiny vyslechne nebo si je sám vytváří - že dost nepomáhá, není dost dobrý jako rodič/dítě/manžel/zaměstnanec, nejezdí dostatečně často na návštěvu, není vděčný... Ale kolik toho může jeden člověk v tak toxickém prostředí, kde jeho názor není respektovaný, unést?
Paní Soukupová nám dává. Pěkně bez chození kolem horké kaše. Rodina je bezva věc, ale generační střety, stáří, puberta, pocit, že něco někomu dlužím, to jsou ostny, které bodají i mně. Rodiče nikdy nepřestanou vychovávat své děti, i když už dávno dospělé, myslím, že tohle vybalancovat umí málo kdo.
V knížkách od Soukupové se musí každý najít, i když to nebývá úplně příjemné shledání.
Štítky knihy
česká literatura rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Rozhodně čtivý a zajímavý, ale chování ženy-mamky-manželky mi nesedlo, i když jsme cca ve stejném věku.