Nikdy nevystoupat na vrchol
Paolo Cognetti
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546988/bmid_nikdy-nevystoupat-na-vrchol.jpg
4
136
136
Co znamená vydat se do hor a nikdy nevystoupat na vrchol? Paolo Cognetti vypráví ve své knize o cestě jako touze po sebepoznání, o kroužení kolem smyslu vlastní pouti, o úniku i návratu, o snaze nechat se fyzicky prostoupit krajinou. Literárně pojatý cestovní deník Nikdy nevystoupat na vrchol zachycuje jeho zážitky z expedice do nepálského Dolpa, na niž se vydal koncem roku 2017 jako čtyřicátník, který se musí vyrovnat se skutečností, že definitivně překročil hřeben mládí a zpátky nevede žádná stezka.... celý text
Literatura světová Romány Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2024 , OdeonOriginální název:
Senza mai arrivare in cima, 2017
více info...
Přidat komentář
Take obycajne vyrozpravanie sa, oproti prvym dvom “horskym” kniham - vcelku sklamanie.
Pokud se chcete zpomalit a nadechnout, tak je to ta skvělá knížka. Už jen když jsem ji otevřela, měla jsem pocit, že medituji, až mi bylo líto, že už končí. Je o putování sama k sobě, ale ne v tom moderním duchu, kdy se cestovatel změní úplně o 180 stupňů, spíš o uvědomění si některých drobností, o doplnění mozaiky života, o naťuknutí některých problémů Tibetu apod. Rozhodně stojí za přečtení.
Krásná jednohubka z jedné cesty, kterou ale spolknete dřív, než si pořádně uvědomíte, jak chutná a další už bohužel není. Je nám líto.
Je to vyprávění o himálajském treku, o přátelství, o boji s vlastním těle a jeho slabostmi, o lidech (a zvířatech), které na takové cestě potkáte, trochu o tradicích, trochu o životě tam nahoře, tam daleko...
Óm mani padme húm
(Je mě trochu cynicky po přečtení doslovu napadlo, jestli útlá knížka nevznikla jen proto, že se autor rozhodl krapet vytěžit slávu, které se mu konečně dostalo, protože budovat z ničeho zero waste penzion uprostřed Alp je určitě dost drahá sranda...)
Tentokrát to nebylo docela ono. V podstatě jen autorovy myšlenky a citace z knihy Sněžný levhart. I když ta krása Cognettiho jazyka je tam stále. Pochvala pro překladatele.
Asi nejslabší z jeho "horské trologie", možná proto, že tentokráte to nejsou italské Alpy ale daleké Himaláje, nekonečné, rozhodně se mi ale líbilo vysvětlení různé symboliky, třebas všudypřítomné praporky jako symbol vládce tamějšího prostředí - vítr
Další kniha ze světa hor italského autora. Vlastně deník z jeho cesty do Himaláje, který uskutečnil jako poctu ke knize Sněžný levhart. A taky zamyšlení, co my, Evropané, vidíme tak zázračného na Himaláji, Tibetu atd.
Moc pěkná knížka pro všechny, kteří milují pocit svobody a čistého vzduchu v horách! Líbilo se mi, že autor také zmiňuje problémy, které vyvstávají na povrch v souvislosti s čínským vlivem v oblasti, mírou globalizace apod. Rozhodně doporučuji, budete se cítit, jako byste se ve vysokohorských údolích procházeli s krosnou na zádech vy sami, jako by bylo špatně z nadmořské výšky právě vám... Paolovi a celé skupině včetně toulavé fenky jsem prostě přišla na chuť.
Pod nánosem každodennosti je stále těžší najít podstatu sebe sama ....
A Paolo ji hledá v horách :
" Chtěl jsem zjistit, jestli někde na světě dosud existují netknuté hory .... "
Má s sebou knihu Petera Matthiessena " Sněžný levhart" - bude mít štěstí jej najít ?
" .... světlo v sobě mělo v téhle výšce cosi absolutního - jako světlo v tom nejčistším stavu....
té čistotě odpovídala jiná - ta uvnitř mne .... "
A po sestupu :
" Nechával jsem za sebou cosi, co jsem neviděl a čeho jsem se nedotkl, ale dostal jsem se k tomu tak blízko ....
Na pár stránkách touha po úniku z civilizace a naslouchání sobě ...
V podobném duchu jako Osm hor, tentokrát je to ale bez jakéhokoliv děje, příběhového oblouku. Podobně jako sama cesta, která nikdy nevede na vrchol, ani kniha neobsahuje úvod, stať a dramatické vyvrcholení. Je to ještě lyričtější a melancholičtější, než předchozí Cognettiho knihy, což mi ale naprosto vyhovovalo.
"Od chvíle, kdy jsem se tam do hor vydal žít, mě víc než vrcholy začala zajímat údolí a víc než horolezci horalové. Zalíbila se mi myšlenka, že by ve vysokých krajinách celého světa existoval jediný velký národ ale byla to jen romantická představa: na svazích Alp už z nás byli občané obrovské evropské megalopole, nebo nějaké její lesnaté periferie. Bydleli jsme, pracovali jsme, přesouvali jsme se, pěstovali jsme vztahy jako lidi z města. Existovali ještě nějací horalé? Existovaly ještě někde ryzí hory, nepodléhající kolonizaci z města,nedotčené ve své horské podstatě"
P. Cognetti má dar vyjádřit několika málo slovy podstatu toho, co člověk milující hory a přírodu cítí. Krásu hor, zkázu hor, civilizaci, do které všichni patříme, a hledání toho původního...
Jeho styl není dobově uspěchaný, jen jde přímo k jádru důležité stránky věci. Přesně jak to výstižně zachytila P. Přívozníková v doslovu: "Paolo Cognetti nepatří k manýristickým autorům, kteří se vyžívají v budování jedinečného osobního stylu, zároveň ani není plytký ani naivní. Svá slova volí přirozeně a jednoduše, bez kudrlinek a cukrbliků."
A já se těším, až vezmu krosnu, přibalím do ní Sněžného levharta, který v mé knihovně už pár let čeká na tu správnou dobu, a zase vyrazím.
Nenadchlo ma to tak ako Divoký kluk alebo Osm hor. Strašne kratučké bez deja viac citované dielo Snežný levhart ako samotné autorové myšlienky. Aspoň mám tip na ďalšiu knihu.
Paolo Cognetti patří mezi mé oblíbené autory. Píše o horách, ale nejde o klasické cestopisy, jeho knihy jsou protkány tichém hor, jejich magickou atmosférou a světem, který odkrývají v našich srdcích a myslích. Musí se číst s duší otevřenou a připravenou přijímat tento prostý svět. Navíc se jeho nová kniha v českém překladu objeví vždy na konci kalendářního roku, takže patří mezi vánoční dárky a také první knihy, které v daný rok čtu.
Nejnovější kniha nás zavede do Himaláji. Nikoli však na trek, kterého se každoročně účastní tisíce horchtivých turistů doprovázený armádou nosičů a pomocníků, ale do míst, kde před desítkami let putoval Peter Matthiessen, který o své cestě napsal knihu “Sněžný levhart”. Konkrétně do oblasti Dolpa v Nepálu, na dohled od Dhaulágiri. Příběh Sněžného levharta Paola provází celou cestu a často jej v knize vzpomíná.
Moje srdce si rozhodně získala Kandžiroba, nejoblíbenější postava knihy. Pro nezasvěcené nebudu prozrazovat, o koho jde, aby měli důvod si příběh přečíst.
Kniha vpodstatě nemá žádný děj, je prostá, musí se číst pomalu a k některým odstavcům je dobré se opakovaně vracet. Podle mě má ve čtenáři zanechat pouze “pocit”.
Rozhodně tedy není pro každého.
Ve mně “pocit” zanechala a to velmi pozitivní. Jednu hvězdičku však ubírám, protože jsem mnohem silnější “pocit” prožila při Divokém klukovi. A přišlo mi správné tento rozdíl, alespoň pro sebe, nějak rozlišit.
Óm Mani Padmé Húm.
Útlá knížečka mi dala zabrat, ale přikládám to spíš jazykovým těžkostem. Není v ní totiž příliš děje, jsou to spíš popisy horské krajiny a vnitřního rozpoložení poutníků, drobné filozofické úvahy, na což moje italština kolikrát nestačila. Určitě si budu chtít přečíst český překlad. Přesto se mi toto knižní putování Himalájí velmi líbilo, tím víc, že vychází z autorových skutečných prožitků.
To, co nám dělá radost a uvádí nás v úžas, při kterém pouze koktáme či sdílíme se spřízněnci pouhým vydechnutím, umí on prostě a živě popsat.. ten slovenský název knize pristaně víc:).
"..když se silnice objeví, vždycky se zdá, že slouží k tomu, aby něco přinesla, pak ale zjistíme, že jejím úkolem je odvádět pryč."
"...oni se usmívaj. Pamatuju si mámu, tetu, když kolem začali chodit první turisti...byly uzavřený, nikoho ani nepozdravily. A oni se pořád usmívaj."
Některým knihám sluší ticho. Ticho během čtení, ticho po přečtení... ticho, které už dnes takřka neexistuje. Po Osmi horách jako vzpomínce na dospívání v mnoha podobách je tohle vydechnutí během soumraku mládí, líčení pouti na místa, kam se ne každý vydá, ilustrovaný deník přechodu do neznáma středního věku. Pěkných a čistých necelých sto stránek.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Osm hor |
| 2018 | Divoký kluk |
| 2022 | Vlčí štěstí |
| 2019 |  Nikdy nevystoupat na vrchol |
| 2018 | Sofia vždy chodí v čiernom |
Utlá knížka, kterou bych si klidně vzala s sebou do hor místo Sněžného levharta.