Nikola Šuhaj loupežník
Ivan Olbracht (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/141542/nikola-suhaj-loupeznik-141542.jpg
4
887
887
Baladicky laděný román o posledním zakarpatském loupežníku vznikl na pozadí skutečného příběhu z let 1920-1921 a vyšel poprvé v r. 1933, kdy byl poctěn státní cenou. Hrdina vyprávění, válečný zběh, který utekl před frontou dorodných kopců a lesů, je v duchu tvořící se legendy povýšen na zbojníka - symbol odporu proti sociálnímu útisku. Svazek ve formě příloh uvádí i ohlasy tisku na první vydání knihy.... celý text
Přidat komentář
osobně si myslím, že je to zajímavý příběh. Nejsem si jist, jestli nějak dokonalý, ale hezký. Vypravovaní je však svižné a energické, což se mi na knize líbilo.
Miluji balady a Olbrachtovy jsou perfektní. Kdo by se hned nechtěl podívat do Koločavy? A k tomu si zazpívat Zabili, zabili... i muzikál je totiž perfektní.
Autorovi se povedlo do příběhu skvěle promítnout atmosféru drsného kraje, tvrdých lidí a těžké doby. To že se nejedná o historicky věrné vyprávění mě nevadí.
Loupežníkovi jsem nějak nepřišla na chuť a to ani v knižní ba ani filmové podobě.
Nic není černobílé a když si někdo stojí slepě za svojí pravdou, může se z hrdiny stát nenáviděným odpadlíkem.
Autor zdlouhavě popisuje a plácá se kolem, než aby dal příběhu hloubku. Snaží se čtenáře sžít se s hlavním hrdinou, aby nám bylo nakonec líto jeho skonu, akorát k tomu využívá spíše délku knihy, než hloubku děje. Pokud to není dost jasné, kniha je zbytečně dlouhá a autor věnuje více času popisu určitě krásné přírody, než dál ději a vlastně pořád omílá dokola to samé. Konec je velmi slabý. Celou dobu víme k čemu se schyluje, ale když se tak stane, nepůsobí to jako pořádné vyvrcholení, ale spíše jenom jako další nezáživná událost, která se prostě stala.
(SPOILER) Četla se celkem dobře. Děj je zasazen do zajímavého a neotřepaného prostředí. I když Nikola byl vypravěčem představován jako velký hrdina, občas jsem měl s jeho počínáním problém. Přesto byla jeho smrt popsána s takovou samozřejmostí a tak nenadále (i když k ní autor dlouho připravoval atmosféru), že mě zaskočila a bylo mi velkého loupežníka ve finále líto.
Z výběru povinné četby k maturitě mám drobné resty, které se s odstupem více než deseti let snažím odmazávat. Z toho důvodu jsem zvolil i Nikolu Šuhaje a dostal to, co jsem od příběhu předem očekával. Knížka mě z veliké části bavila (kromě začátku), závěr jsem předem znal, a proto mě nejvíce v paměti utkví asi nenávistný postoj ke zdejším židům a těžký život obyvatel Koločavy. Po dočtení knížky vím jen jedno. Budu si muset zajet Koločavu omrknout, abych si prohlédl přírodu, o které zde pan Olbracht tak hezky píše (Někdy teda až moc zdlouhavě). Pro mě 3,5* a díky čtivějšímu závěru se přikláním ke 4*
Tento baladický příběh se odehrává v Podkarpatské Rusi, pro nás už dávno zapomenutém kraji. Kniha tento kraj vykresluje jako místo velmi zvláštní, hodně zbídačené a zmítající se v národnostních konfliktech. Žijí zde nejchudší Rusíni vedle bohatých Židů a na pořádek dohlížejí čeští četníci. Lidé zde žijí podle pověr a hodně vzdálení vyspělé civilizaci. A tak není divu, že i příběh knihy je opředen bájemi.
Nikola Šuhaj je v knize popsán jako lidový hrdina, loupežník, který nikdy nikoho nezabil, leč v sebeobraně. Loupežník, který bohatým bere a chudým dává. Nakonec však skončí zradou kamarádů.
Takovéto příběhy už v literatuře máme. Na tomhle se mi však líbilo, že v sobě spojuje rovinu reálnou (reálie doby a kraje Podkarpatské Rusi) a rovinu mýtickou (kouzla a nadpřirozeno). Příběh o lásce a zradě, který vychází ze skutečnosti, ale jehož původní verze je naprosto odlišná. Nikola Šuhaj byl dezertér, vrah a násilník, v lidových pověstech si ale lidé vybájili jiného Nikolu a Olbracht jim/nám ho dal.
Nádherný jazyk, přiblížení drsného života v čarokrásné Zakarpatské Ukrajině cca před sto lety. Podmanivý dramatický příběh dobra a zla, pravdy a lásky. Není však pravdivý. Nikola byl ve skutečnosti bandita, násilník a vrah, nicméně Olbracht jako správný zakládající člen strany (komunista 1921-1929) jeho příběh po bolševicku převrátil zcela na ruby, takže vznikla další národní legenda.
Také je třeba uvést, že v letech 1945-1949 působil Olbracht jako cenzor, který vyřazoval z knihoven "závadné" knihy.
Nicméně literát to byl dobrý a tato kniha a příběh patří do naší národní pokladnice.
"Muži voní větrem a ženy kouřem jizeb. ... A v každé krvince jejich žil jest nejasné vzpomínání křivd minulých a palčivé vědomí křivd dnešních, a v každém jejich nervu jest divoká touha po svobodě." (227. str.) Mýtotvorný Olbrachtův jazyk vytvořil z příběhu o prachsprostém vrahovi a loupežníkovi mýtus, který může být v době nesvobody živorodou inspirací (viz stejnojmenný projekt sourozenců Ulrychových nebo úžasná Uhdeho provázkovská Balada pro banditu).
Stydím se. Opravdu, jako bývalý student českého jazyka a literatury se stydím za to, že nezvládám docenit česká díla. České knihy, které se mi opravdu líbily, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nevím, čím to je. Ale i slavný Nikola Šuhaj mi přišel tak strašně nudně napsaný. Snažím se to připisovat roku vzniku, ale četl jsem i starší věci, které dodnes drží kvalitu nahoře. Že by to bylo Olbrachtovým stylem psaní? No každopádně, za mne ne, usnout zvládám i bez čtení.
Klasika, kterou zná asi každý Nikola, který po po dezerci z armády vypije od čarodějnice kouzelný lektvar a vrátí se do rodné Koločavy za svojí Eržikou. Ale protože je po válce a je velká bída stává se zbojníkem, kterým pánům bere a chudám dává. Ovšem peníze plodí zradu ... Každý národ má prakticky stejnou historku, akorát s jiným hrdinou. A mě tyhle příběhy moc baví
Já nevím... Jako jo, je to klasika, ale když ono je to psaný TAK divně a nudně. Jasně, já chápu, že to není novodobá literatura, ale jsou i starší knihy, které se čtou jedna báseň a tahle mezi ně určitě nepatří.
Knihu jsem poslouchala na radiu Vltava jako dramatizaci a moc se mi takto zpracovaný příběh Ivana Olbrachta líbil ...
Tak jsem si zase něco přečetl k maturitě. V rámci klasiky se jedná o jedno ze slabších děl. Děj je po začátku, kdy čekáte, že se to pořádně rozjede, poněkud zdlouhavý a několikrát jsem se přistihl, jak se mi chce u knížky usnout. Po chvíli rozjedu však kniha začala mít poněkud rychlý spád. Hltal jsem každé slovo a moje já chtělo vědět, jak to všechno skončí. I když můžete tušit, jak román skončí, přesto ve Vás něco Olbrachtův román zanechá. 4/5
Živé vykreslení chudého, ale krásného kraje, bídy, sociálních konfliktů a vztahů obyvatel Zakarpatské Ukrajiny. Autor měl smysl pro dramatičnost, spád i tempo děje. Zajímavé je spojení lyrických a epických prvků a jazykové rozmanitosti (archaismy, biblické prostředky, hovorovou řeč, nářečí i spisovný jazyk). Míšení pohledů různých lidí se mísí ze zvyky různých národnostních skupin. Baladičnost příběhu a romantický pohled na něj se mísí s živočišnou, vášnivou a přirozenou láskou (včetně sexuální stránky). Kniha není pro čtenáře, který se bojí složitější jazykové stavby.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) mýty a legendy zfilmováno napětí zrada muzikály loupežníci Podkarpatská Rus zbojníci rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1991 |  Biblické příběhy |
| 2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
| 1937 |  Golet v údolí |
| 1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
| 1963 | Žalář nejtemnější |
Klasické dílo české literatury, bohužel mě ničím nezaujalo. Dobře že kdysi před maturitou jsem se do toho nepustila - měla jsem v té době určitě méně trpělivosti a asi bych to nedala do konce.
Z knihy jsem měla dojem rozvláčného příběhu o hnusných časech a hnusných lidech. Hlavní hrdina je, přes veškerou snahu autora učinit ho sympatičtějším, odporné a sobecké individuum, které udělalo ze života peklo vlastní rodině i celé vesnici a v jejích obyvatelích probudilo ty nejtemnější stránky. Kniha je navíc prodchnutá antisemitismem a přesvědčením, že "bohatým brát" a eventuálně je vraždit jen proto, že jsou "bohatí", je vlastně v pořádku - nevím, zda je to póza, nebo opravdu autorův světonázor, což by mě moc nepřekvapilo. Jazyk květnatý a popisný - až moc. Po nějaké době se i podkarpatoruská krajina, její žijící mýty a svérázní obyvatelé v tisícím opakování člověku zají.
Jinak na Podkarpatské Rusi jsem byla před dvaceti lety a měla jsem dojem, že až na pár orezlých satelitů a nějakou tu budovatelskou sochu se tam od dob Nikoly Šuhaje zase tolik nezměnilo.