Hordubal
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12655/bmid_hordubal-WWN-12655.png
4
1056
1056
Noetická trilogie série
< 1. díl >
Čapek se ve svém psychologickém díle Hordubal inspiroval skutečným příběhem. Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky domů, ale žena se k němu nemá a dcerka ho nepoznává. Následně se od svých kamarádů dozvídá, že ho žena podváděla s čeledínem. Milostný trojúhelník končí tragédii...
Přidat komentář
Četla jsem to v rámci povinné četby a bylo to vlastně celkem fajn. Já jsem od toho ale moc nečekala. .. Myslela jsem si že budu mít víc problém s jazykem ale to bylo v pohodě. Díky krátkým kapitolám se to rychle četlo. Ze začátku mě styl celkem Mátl (nemohla jsem se zorientovat, co je realita a co je jen přání hlavního hrdiny. Zápletka byla celkem snadno odhalitelna, ale stejně jsem něco předpokládala jinak. Chování postav jsem úplně neschavalovala ale asi se dalo pochopit. Atmosféra byla taková ponura a depresivní, až jsem pak i čekala kdy snadno to zlomi a konečně mu něco vyjde. Libilo se mi, jak tam byla ukazaana vesnická společnost. Ne žeby mi priběh pri sel nedoreseny ale vime vlastne jakto presne bylo. Autor nám nabízí hodně pohledů a teorií ale co je pravda? ...
Nebylo to úplně špatné celkem 3/5*
Čapek skvěle vystihuje mučivé procesy lidského nitra, kdy člověk, aby nezešílel, odmítá si přiznat krutou pravdu.
Přál bych si, aby byl Čapek více znám jako autor románů než jako dramatik. Nemíním tím, že jeho dramata jsou špatná, ale zatímco ta jsou postavená na myšlenkách, takový Hordubal je především knihou psychologickou. Čapkovo moderní perspektivizované vyprávění nemá v českém dobovém kontextu obdoby, dostanete se díky němu přímo do Hordubalovy mysli a třebaže nejspíše nebudete s protagonistovými skutky souhlasit (o to přece vůbec nejde!), budete fascinovaně naslouchat jeho vnitřní řeči. Části druhá a třetí, jakkoliv se mohou zdát nesourodé, pak celé vyprávění posouvají do lehounce filozofující roviny a jsou napsány s pozoruhodnou lehkostí.
Já nevím, na mě to dílo působilo strašně smutně a depresivně. Hlavního hrdiny mi bylo strašně líto. Jinak to ale bylo úžasné, jak je u Čapka zvykem, tak čtivé a zároveň hluboké. Od začátku mě to bavilo, popisy přírody byly krásné. Tento příběh otevírá celou Noetickou trilogii a skvěle mě navnadil na ty další dva díly, které jsou jiné, ale společně tvoří úžasný celek. Není to jednoduché čtení, pokud se nad textem chce čtenář zamyslet a skutečně jej pochopit.
Taková škoda. Začátek knihy (i přes prvorepublikovou staročeštinu) byl vynikající, sonda do jednoduché duše navrátilce z Ameriky na vesnici, zavrhnutí okolím, chování jeho rodiny. Brilantní. Poté ale dvě následující kratší části jsou na dnešní detektivní standardy velmi slabé. Přesto celkově úsměvné (byť velmi smutné) dílo.
Velmi dobře napsané, mrazivá atmosféra by se dala krájet. Líbí se mi, jak Čapek v jednotlivých "knihách" mění styl vyprávění. S určitostí můžu říct, že to není to nejlepší, co Čapek napsal, ale i tak je to velice působivé a k zamyšlení.
Vůbec jsem nevěděl, že Čapek něco takového napsal (trochu ostuda). Náhodou jsem ji objevil v nové čtečce a zhltnul jsem i na jeden zátah. Mám rád hlavně Čapkovu češtinu a to jak pracuje s jazykem.
Tady platí přísloví "Líná huba holé neštěstí". Pořád jsem měla totiž pocit, že kdyby přece jen řekl něco z toho, co se mu honilo hlavou... Ale v tomhle případě by to bylo stejně asi marný. Psychologický romány nejsou nic pro mě, ale tady zaúřadovala čapkovina a asi i to, že jsem stejný střevo jako Juraj, takže jsem mu hodně rozuměla a v jeho mudrování si libovala. Navíc jsem si zároveň promítala v hlavě film pro pamětníky, kde Jaroslav Vojta jako Hordubal byla naprosto přesná volba. Doporučuju shlídnout. Ponurá atmosféra by se dala krájet stejně jako v knize.
Suverénně to nejslabší, co jsem od Karla Čapka četl. Příšerný pseudolidový "československý" jazyk, vyprávění, slepené ze dvou nesourodých částí, kdy si v první připadáte jako v psychedelickém pastorále a ve druhém najednou mezi případy Povídek z jedné a druhé kapsy. A didaktický patos. Prostě ne.
(SPOILER)
V této knize Čapek neřeší žádné velké civilizační problémy jako ve svých nejznámějších dílech. Ba naopak, věnuje se zde obyčejnému člověku, obyčejnému životu.
Ač si příběh pan Čapek vypůjčil ze skutečné události, převyprávěl ho skvěle. Genialita této knihy spočívá zejména v jejím multiperspektivním vyprávění. Tedy v tom, že můžete sledovat události a postavy z různých úhlů pohledu. Nejdříve se s celým příběhem seznámíte očima hlavního hrdiny. Potom pohledem dvou četníků, kteří se sami v mnohém neshodnou, a nakonec ještě pohledem soudu a sousedů z vesnice. Autor si tak se čtenářem hraje a zcela podle svých filosofických postojů noetického skepticismu mu zabraňuje poznat jednu pravdu. Je Polana skutečně tak krásná, jak ji vylíčil na začátku Hordubal? Četníci a později i sousedky o ní hovoří jako o ošklivé, vychrtlé, staré (no 30 letá). Je tak snadné podlehnout vypravěči. Nakonec si vlastně sami můžete zapřemýšlet, co bylo skutečným motivem vraždy.
Jak moc věrný byl Čapek při líčení Podkarpatské Rusi a života na vesnici v tehdejší době posoudit nedokáži, ale rozhodně to bylo napsáno tak, že to ve vás zanechá velmi silný dojem.
A nakonec nesmím vynechat ani v tomto díle Čapkův jazyk. Obdiv k tak krásné práci s českým jazykem. Snad nikdo jiný nedokáže ukázat, jak bohatý jazyk máme, tak prostě, tak jednoduše, abychom k tomu musely brát do rukou slovníky a všelijaké jazykové příručky. I když tady se možná někomu ten slovník hodit bude, ale spíše cizojazyčný. Juraj si z Ameriky kromě peněz přivezl také nějaké anglicismy a samozřejmě se v Podkarpatské Rusi setkáme se slovenskými výrazy, o dialektu ani nemluvě.
Přečíst tedy rozhodně doporučuji. Sami uvidíte, jak snadno se kniha čte. Ať už to bude příběh, co vás vtáhne, nebo myšlenky o hledání pravdy, určitě nebudete zklamaní. Tato kniha se dá číst vlastně víckrát. Když si mezi jednotlivými přečteními necháte dostatečný odstup, může se vám stát, že knihu budete vnímat zcela odlišně.
(SPOILER)
Po dvou letech znovu a musím přiznat, že mám úplně jiné dojmy. Hordubal je pasivní a naivní snílek. Pořád jen čeká a nic neřeší. Následně volí zoufalé kroky (zásnuby), odvolává slíbené a pořád dokola. Až ho zoufalá situace udolá.
Tentokrát mě líčení krajiny neoslovilo. Filmový Hordubal z roku 1937 byl přesvědčivější.
Mně to tedy nepřišlo tak dobré. Karel Čapek je genius intelektuál a novinář. Ale když popisuje psychologii vztahů, tak tomu nějak nevěřím... Tady vzal skutečný příběh, který se stal, a bylo to o manželské nevěře a vraždě. Ale Čapek si vytvořil vlastního Hordubala, přeplnil ho vnitřními monology, ale výsledná osobnost hlavního hrdiny, tak jak byla vytvořena, mi nepřišla důvěryhodná, spíš taková spisovatelská hříčka o kladném a dobráckém člověku.
V knihobudce na mě čekalo tohle čtivé Čapkovo dílo ... Hordubal - Povětroň - Obyčejný život , slupla jsem jej jedním dechem , možná mě první dvě povídky nechytly tak jak poslední - Obyčejný život , ale určitě stojí za přečtení a já s radostí dávám 3*
Hordubal byla první knížka od Čapka, kterou jsem četla, kromě pohádek. Stal se z něj můj oblíbený autor. V Hordubalovi se mi líbilo prostředí a hlavně jazyk. A kniha samozřejmě obsahuje nějakou nadčasovou Čapkovu myšlenku.
Útlá novela o dvou částech. Nejprve vidíme Hordubalovýma očima - muž se vrací k ženě z práce v Americe, jde jako by šel z války, těší se moc, ale žena není ráda a dcerka ho už nezná. Navíc je ve stavení čeledín Štěpán. Hordubal z toho všeho onemocní. Ve druhé části už čteme že "zabili mrtvého" a my sledujeme s lehkostí popsané, jakkoli těžkopádné - konání úřadů ve věci vraždy na vsi. Jak se mi to líbilo? První část je krásně napsaná, moc smutná, poutavá. Plyne pozvolna, je myslím třeba si text pomalu vychutnávat - i s tou hořkou příchutí žalu, melancholie a marné naděje. Druhá část je zas svižná, trochu i humorná - ale celkem se mi nelíbila. Takový moritát. V součtu tři hvězdičky.
Už tu někdo vyzdvihoval tu Čapkovu obrovskou znalost života na venkově ?! Odkud to má? Buď se neuvěřitelně nadrtil, nebo má skvělou pamět. Myslím ale, že spíš to první, jeho otec jako lékař asi moc "gazdovat" nemusel.
Skvěle napsaná kniha, kterou ale rozhodně není lehko čísti. Minimálně z první poloviny doslova sálá smutek a volání opuštěného člověka po lásce bližního. Vnitřní myšlenky Juraje Hordubala ve Vás vyvolají potřebu mít po boku někoho blízkého, někoho, kdo Vás obejme, a zaplní pocit prázdnoty, který četba dozajista vyvolá.
Druhá polovina je obžalobou, obžalobou lidské chamtivosti a sobeckosti. S každým písmenem voláte po odsouzení a trestu. Doslova se stáváte účastníkem procesu, hltáte každé slovo žalobce, odmítáte argumenty obhajoby.
Velice silná kniha, její síla je především ve schopnosti vyvolat emoci, emoci, pro kterou se nestáváte pouze čtenáře, ale účastníkem příběhu. Účastníkem, který trpí s Jurajem, účastníkem, který vyšetřuje a soudí, účastníkem, který přeje a nenávidí.
Závěrem jedna věta z textu, která obzvláště v tyto časy aktuální: Žádná bezúhonnost vás nekryje proti křivé a zneuctívající pomluvě..
Trochu jiný Čapek, než na kterého jsem byla doposud zvyklá. Takže další rozšíření jeho obsáhlé tvorby. Každopádně skvěle napsané, strašně mě bavily ty Hordubalovy vnitřní myšlenky, hlavně to, jak nad spoustou věcí uvažuje, ale nakonec k nim nenalezne odvahu. Jak v reálném životě, holt prostě se ukazuje, že Čapek rozuměl lidem a jejich motivům a chování. Konec vnímám dost otevřeně a nejednoznačně a možná trochu uspěchaně, ale proč ne. Jinak se to čte samo.
Poměrně krátká kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Asi se nebude líbit každému, ale já jsem byla spokojená.
Štítky knihy
vraždy venkov Amerika psychologické romány první republika, 1918-1938 vystěhovalci, emigranti Podkarpatská Rus rozhlasové zpracování Karel Čapek, 1890-1938 podle skutečných událostí klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Od Čapka mám přečteného Loupežníka, RUR, Bílou nemoc, Matku, Továrnu na absolutno a teď ještě Hordubala. A nevím proč, ale pokaždé, když jdu Čapka číst, čekám něco pěkného, milého a pokaždé jsem strašně překvapen, že tomu tak není. Na jeho díle je máloco milého. I Hordubal je opravdu dosti temným příběhem.
Ač je mi samotnému záhadou, jak se to stalo, hlavní postava Jurij Hordubal je mi velice příjemný. Mnozí by řekli, že je pomalý, že je hloupý, ale není to pravda. Jurij, ač nevzdělaný, je relativně bystrý člověk, který je ovšem jednak zaslepený svou láskou, jednak příliš naivní a tak nedokáže vypozorovat zradu, ani životní nebezpečí. Sám Jurij, z jehož pohledu je první část knihy napsaná, činí začátek dosti obtížně čitelným. Čapek krásně zasadil vypravěče do mysli Jurije, která samo o sobě odráží jednak nářečí zakarpatské ukrajiny a navíc – jako by to samo o sobě nestačilo – ještě tunu amerikanismů. Zpočátku text, který zachycuje myšlenky Jurije, je opravdu poněkud těžší na porozumění, ale um pana Čapka to na druhou stranu velice rychle napraví a člověk si pohotově zvykne.
Nu a potom už procházíte příběhem, který je smutný a nepříjemný. Nedá se říci, že je jednoznačně určitelné morální postavení všech aktérů, ale myslím, že všichni se tak nějak shodneme co si myslet jak o Polaně, tak o Štěpánovi. Ovšem zde přichází ten asi nejslavnější motiv. Relativizace pravdy. Je fakt, že my se ani v jednom bodě celé knihy nedovíme, jaké její postavy vlastně jsou. To se nám Čapek rozhodl nepovědět a tak se musíme spoléhat na citově zbarvené popisy Jurije, na křik sousedek v soudní síni a případně na popis dvou velice rozdílných policistů a získáváme tak jakýsi pohled čtyř stran, z nichž žádná není objektivní. A tak tomu není pouze s postavami, ale i se samotným příběhem. My vlastně nemůžeme říci, co se stalo, jak se to stalo, či proč se to stalo. Dovolím si tvrdit, že se můžeme velice oprávněně a účinně domnívat, ale nevíme a to je tu to hlavní. O to tu jde, proto noetická trilogie.
Nemohu tvrdit, že by tento motiv byl kdovíjak originální, ale je alespoň velice příjemně zpracovaný a ač i příběh je v zásadě primitivní, je příjemné jej číst.