Nohama v zemi, hlavou v oblacích

12.11.2023

Moc hezky vydaná fotografická monografie poněkud opomíjeného tvůrce z Hejnic pod Jizerskými horami. Kdo má rád jizerskohorské bučiny, nedávno ostatně zapsané jako první naše přírodní území do seznamu UNESCO, měl by si tuto knížku určitě prolistovat a ještě lépe vlastnit (za příznivou cenu je k sehnání třeba v libereckém Severočeském muzeu).

Na fotografy měly Jizerky vždy docela štěstí, pro řadu z nich se staly trvalým a kultovním místem, kam se tito umělci vraceli nebo se zde dokonce usadili (to pro většinu našich pohoří, i větších - třebas Jeseníky či Orlické hory - zdaleka neplatí). A v poslední době se s technicky kvalitními a tematicky nápaditými snímky těchto hor doslova roztrhl pytel... Přesto si myslím, že snímky bučin/stromů Jiřího Bartoše z této knihy tkví svou výtvarnou hodnotou a básnivostí o kategorii výš. Pěkně a inspirativně to v krátkém doslovu glosuje Ludvík Baran, který trefně poukazuje na Bartošovu inspiraci dálněvýchodním, zenovým minimalismem, k němuž ostatně odkazují i úvodní citace ze starodávného čínského básnického mistra (a tvoří tak s doslovem svébytný, patrně ne zcela plánovaný rámec celé knihy).

Jediným lehce rozpačitým momentem je podle mě úplně poslední snímek knihy, kdy autor - již starší - patrně oslněn novými možnostmi montáže či kombinace černobílé a barevné fotografie (omluvte neprofesionální názvosloví) vytvořil dílo, které je pro mě na hranici kýče. Ne snad v době a kontextu svého vzniku, ale s vědomím dnešní zkušenosti s různými víceméně paskvily na instagramech či ve stále ještě hojně vydávaných publikacích rozličných fotonadšenců již ano.