Normální lidi
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441472/bmid_normalni-lidi-rxI-441472.jpg
4
909
909
Hlavní hrdinové románu Marianne a Connell vyrůstají na malém městě, ale tím jejich podobnost končí: na střední škole patří Connell ke hvězdám a Marianne je outsider. Když se spolu jednou dají do řeči, změní to jejich život. O rok později už oba studují na vysoké škole v Dublinu. Z Marianny se mezitím stala královna večírků, zatímco nejistý Connell jen velmi těžko nachází své místo ve společnosti. Ačkoliv se oba pohybují v rozdílných kruzích, přitahují se k sobě jako dva magnety. Marianne čím dál víc propadá sebedestrukci a Connell hledá svůj smysl života jinde, oba jsou však konfrontování tím, jak daleko dokáží zajít, aby druhého zachránili.... celý text
Přidat komentář
Nejsem seriálový sledovač, ale po přečtění knížky nejspíš nejméně nakouknu. Knížka se četla pěkně, psáno bez přímé řeči, vybrala jsem si ji, že není americká ani anglická..., před ní zjsem zkusila rakouskou, francouzskou, švédskou...
Sally nás nechává nahlédnout do života mladé irské generace, citlivě podaný příběh dvou mladých lidí, kteří nemohou být bez sebe, ale možná ani spolu. Navzdory tomu, jak spolu skvěle komunikovali, vše si říkali, svěřovali se, naslouchali jeden druhému, to několikrát kikslo na nepochopení, špatém vyložení si i chování i reakcí i odpovědí i náznaků. A na druhou stranu jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Nejvíce jsem si oblíbila Lorraine.
Jedna hvězdička dolů, děj plynul, čas běžel.... a nic... žádný větší ústřední příběh, zápletka, zádrhel a byl konec, jakoby odvyprávěný časový úsek života dvou mlaldých lidí. Na mládí autorky povedená kniha, udržela moji pozornost, ale nehltala jsem ji.
Moje druhá kniha od této autorky. První byla Rozhovory s přáteli, která mě velmi nadchla a čekala jsem podobné nadšení i u této knihy. Bohužel jsem byla zklamaná. Vyprávění samo o sobě není špatné, kniha je čtivá a občas na zamyšlení, ale chybí mi nějaká hlubší zápletka nebo nějaké vyvrcholení děje.
Rozhodně neočekávejte epický příběh, je to spíš takový náhled do života 2 lidí. Charaktery zajímavé a určitě vás kniha dovede k zamyšlení nad svými vztahy, když ji necháte. Konec se mi ale moc nelíbil - chápu jak to autorka zamýšlela, ale něco tomu prostě chybělo.
Autorka se mi jeví jako dobrá, přesná a poměrně "intelektuálská" pozorovatelka života a složitých mezilidských vztahů. Její popis je docela odtažitý, chladný, "neženský", ale přesto pod povrchem citlivý. Nebude to sedět každé čtenářce (muži o knihu asi zavadí jen výjimečně), ale pro mě je lepší 221 poctivých stránek než stovky stran iritujících plytkostí. (Seriál je značně rozvláčný, však má bezmála šest hodin, ale hlavní hrdinka je slušná herečka, o které doufám ještě uslyšíme. Stejně jako o Sally Rooney.)
Normální lidi u mě v srdci mají zvláštní místo. Možná je to tím, že jsem nejdřív viděla seriál, a ten mi pomohl knihu pochopit a zároveň i uchopit. Možná je to i tím, že když v knize něco hledáte, najdete to. A já zřejmě hledala. Hledala jsem postavy, které jsou zranitelné, realistické a svým způsobem normální. Hledala jsem příběh, který mi v srdci zůstane ještě hodně dlouho. A to vše jsem v Normálních lidech našla.
Musím souhlasit s většinou, kniha není pro každého. Je napsána velice zvláštním stylem - bez uvozovek. Na což si člověk ale po pár stránkách zvykne. Obsahuje spoustu časových mezer, které vás najednou přenáší o pár měsíců dopředu a vy se až takzvaně za pochodu dozvídáte, co že se to vlastně dělo. A i na tohle si člověk zvykne a vlastně už s nějakým vysvětlením dané situace, před kterou vás autorka postaví, počítá.
Postavy samotné jsem si moc zamilovala. Hlavně Connella, který není typickým alfasamcem, pro kterého není nic problém, ale zranitelným člověkem, který je velice citlivý. Marianne mi někdy až neskutečně připomínala mě samotnou, což mi ve spojení se vším ostatním do sebe prostě tak nějak zapadlo.
"Normální lidi" jsou pro mě rozhodně zvláštní knihou, to se nedá popřít. Všude, kde jsem se pohybovala – na internetu, v knihkupectvích, po recenzích – jsem se setkávala jen se samou chválou a nekonečným opěvováním. Není pak divu, že jsem ji považovala za absolutní nutnost a s koupí ani na chvilku nezaváhala – něco takovýho přece musí zdobit mojí skromnou knihovničku! No… ale co dál? Co pak? Co z toho vlastně?
Popravdě… nic. Protože všechna ta sláva, ten hype, ty pozitivní ohlasy... kvůli čemu že to bylo? Připomeňte mi to, prosím. Jo, je pravda, že se to hezky četlo, což přikládám hlavně jednoduchým větám a nijak složitému formátu a podání, ale to, že se kniha dobře čte, ještě automaticky neznamená, že se jedná o dobrou knihu. After nebo Padesát odstínů se v rámci svýho žánru čtou taky celkem fajn, ale o nějakejch geniálních, přelomovejch románech se tady nemůžeme vůbec bavit. (A to radši ani ze srandy.)
"Normální lidi" jsou obdobnej případ – možná líp napsaný, možná o něco chytřejší, možná nedělaný pro takový masy, možná víc hipster, možná víc umělecký… ale ve svý podstatě se jedná pořád o tu stejnou pohádku, s těma samýma problémama. Chtěla jsem pochopit, co je na týhle knížce tak speciálního, a proto si pustila i seriál z roku 2020, kterej je podle ní natočenej. Doufala jsem, že mi to celkovej pocit z čtení trochu přibarví – a říkám to fakt nerada, ale tohle je pro mě jedna z mála výjimek, kdy je filmový zpracování o poznání lepší než samotná předloha. (Pravděpodobně hlavně díky představitelům Marianne a Connella v podání Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala – ty jsou oba fakt famózní.) Ten seriál má zvláštní hutnou atmosféru, která se přetransformovává v jemnost a cit, a i když jsou tam některý momenty vyloženě nervy drásající, má to zvláštní, nezapomenutelnej šarm. V knize jsem něco takovýho nacházela jen těžko. A když nad tím víc přemýšlím, vím přesně, co mě na tom mrzelo.
Zaprvý: Délka. Podle mě tomu hrozně uškodila ta délka. "Normální lidi" jsou politováníhodně krátký – výtisk, kterej mám já, čítá jen asi 220 stran. A to je na témata, který se na tak malym rozsahu autorka snažila rozvést, strašně málo. Byla bych spokojenější, kdyby byla knížka delší, nevadilo by mi třeba i 100 stránek navíc, protože problémy, který se v ní vyskytujou (neschopnost komunikace, úzkosti, domácí násilí) by určitě stály za to prozkoumat víc do hloubky, odkrýt víc dopodrobna.
Zadruhý: Přeskoky v čase. Knížka dělá jednu zvláštní věc – přeskočí v čase dopředu, kde se stane něco zásadního, a v následující kapitole, když se pohled změní z jednoho protagonisty na druhýho, zpětně dovysvětlí, co se během toho dělo, co si ten konkrétní člověk myslel, co za tím vším vězelo. Fajn, zezačátku to bylo možná docela zajímavý, ale po nějaký době mě to spíš mátlo a nudilo, a vzhledem k tomu, že jsou jednotlivý "zvraty" z větší části jen tahaný, zbytečný, lehce zapomenutelný konflikty, se v tom začnete tak trochu (nebo i tak trochu víc) ztrácet.
No… a zatřetí: Postavy. Ach jo, ty postavy. Někde jsem četla, že psychologie postav v týhle knížce je přímo perfektně vykreslená. A tak se ptám... kde? Pro mě bylo vážně hrozně těžký vyznat se v jejich myšlenkovejch pochodech a hlavních motivacích. Možná měla autorka zvolit styl vyprávění v ich-formě místo v er-formě, bylo by to o poznání lepší. Ale takhle jsem měla vážně hodně velkej problém se s postavama sžít a pochopit jejich jednání. Například: Proč se na střední Marianne chovala tak odtažitě? Proč jí spolužáci neměli rádi? Proč Connellovi tolik záleželo na tom, aby nikdo nezjistil, že s Marianne spí? Proč se Marianne na vysoký tak rychle „otrkala“? Proč naopak Connell neměl na vysoký žádný přátele? Proč vlastně Mariannin bratr Mariannu tolik nenáviděl? Proč jí chtěl za každou cenu ublížit? Jeho jediná motivace byla fakt jen ta, že je "ten zlej" a Marianne je "ta divná"? I téma zármutku po ztrátě kamaráda, který vyústí až v depresi, je tu naznačený dost ledabyle a nedbale. A přitom zrovna to by byl dost zajímavej bod na přezkoumání… Nevím. Potenciál tahle kniha měla obrovskej, protože z ní přímo čpí takovej zvláštní melancholicko-nostalgickej podtón, kterej vás nutí zalézt někam do rohu pokoje, přikrejt se huňatou dekou a upíjet teplej čas, zatímco venku prší, ale zkrátka… tomu něco chybělo. A bohužel to "něco" nebylo tak malý, aby se to dalo přehlídnout nebo ignorovat.
Sečteno a podtrženo – rozmyslím se, jestli se mi bude chtít pustit do nějaký další knihy od Sally Rooney, protože "Normální lidi" mě, bohužel, opravdu zklamaly.
Není to kniha pro každého a styl psaní je neobvyklý. Usoudila jsem, že nechci ztrácet čas a tak jsem nedočetla nehodnotila.
Zajímavá a intenzivní kniha popisující komplikovaný vztah dvou mladých lidí. Příběh je uvěřitelný, postavy jsou "jako živé", přirozené. Kniha v druhé polovině trochu ztrácí tempo, na závěr se ale opět rozjede. Stojí za přečtení.
Dlouho sem premyslela, jestli se mi vlastně kniha líbí a nebo ne. Ale člověk se na to musí dívat jako na příběh mladých skoro dospelaku a podle toho i případně hodnotit. Ve výsledku hodnotim velmi kladně a to především kvůli příběhu a opět přiblížení toho, jak nás prostředí, ve kterém vyrustame, formuje a ovlivňuje naše budoucí vztahy. Velmi zajímavé čtení, při kterém mate chuť hlavní hrdiny někdy obejmout a někdy jim dat facku :).
Tato kniha je sice o mladých, ale není pro mladé. Četla jsem ji současně se svou dvacetiletou dcerou, která ji v půlce odložila s tím, že větší nudu už dlouho nečetla. A já byla unešená. :o) Je to opravdu zvláštní kniha. Musím dát za pravdu těm, kdo říkají, že je vlastně o ničem, bez příběhu. Přesto má v sobě určité kouzlo, kterým mě úplně polapila. Netřeba příběh. Stačí atmosféra. Nejspíš musí mít člověk už něco odžito. Pak pocítí jistý nádech nostalgie... Protože si vzpomene na vlastní mládí, které bylo vlastně taky tak trochu o ničem. Velké příběhy se stávají málokomu. :o) A kdo měl život jen sluncem zalitý a nic z popisovaného nikdy nezažil, ten je opravdu šťastný člověk.
Pozoruhodná vztahová a niterná próza v pravém slova smyslu, čtivá a z hlediska kontextuálního ukotvení na irské maloměsto a dublinské univerzity pro mě nová a obohacující. Tematicky obsahuje celou řadu silných motivů a momentů: obrazy vnitřní změti, mladistvého hledání sebe sama, tíživého potácení se světem zvratů, deprese a určitá nesmělá katarze. Jen má člověk zvláštní - a při jediném a vcelku rychlém přečtení (a až zpětném sepisování tohoto hodnocení) těžko argumentovatelný - pocit, že autorka nejde při popisu vztahů a pocitů postav dostatečně do hloubky, na dřeň. Nemusí to nutně být chyba a nedostatek knihy, která je snad díky tomu dynamičtější, snáze se čte a udržuje pozornost, ale stopu na čtenáři zanechává mělčí, krátkodobější, mlhavější. Jako by klouzala, prokluzovala v náznacích, které však v sobě inherentně nenesou takovou tíži, jako to znám od jiných autorů (jimž je, ač třeba píšou prózu, vlastní básničtější prožívání světa).
Uf. No, těžko říci, jestli bych nehodnotila ještě níže, nebýt skvělé audioverze v podání Terezy Dočkalové. Po prvotním nadšení nastal extrémně rychlý sešup dolů, když jsem si uvědomila, že mi ani jedna z hlavních postav není sympatická a vlastně mě oba dost iritují. A příběh sám je cíleně tak obyčejný, že ten to opravdu nevytrhne. Asi hodně záleží na tom, v jaké životní fázi se nacházíte, a na tom, jestli se dokážete alespoň s některým z hlavních hrdinů dostatečně ztotožnit. Bez toho pro vás asi příběh Marianne a Connella nebude moc dobře fungovat. Pro mě absolutně zapomenutelná záležitost.
Zvláštní, rozhodně ne "normální" kniha-pojetím, stylem (absence přímé řeči) i dějem, ktery není zrovna bohatý. Jsem Husákovo dítě, takže i když mě některé věci asi míjely, rozuměla jsem oné ztracenosti a tápání hrdinů, které je do určité míry univerzální bez ohledu na dobu dospívání. Ani nevím,zda bych knihu doporučila či se mi (ne)líbila, byla prostě zvláštní. Působila,že jde jen po povrchu a v náznacích (může někomu přijíť až plytká), ale myslím,že to je prostě autorčin záměr nebo aspoň její styl. Kniha nakousává hlubší témata, ale prokousat se hlouběji musí už čtenář sám...Zkusím i jinou knihu autorky a uvidíme,zda můj názor vykrystalizuje do jasnější podoby. Protentokrát dávám 4*,hlavně za originalitu.
Vůbec mě to nebavilo. Postavy úplně nijaké, děj taky. Zvládla jsem necelé dvě kapitoly.
Zajímavá sonda do společnosti studentů, smutné, někdy depresivní, ale člověk má pocit, že autorka psala knihu poctivě a nakonec z toho vznikla kniha, která dokázala oslovit tolik lidí a o které se píše jako o hlasu generace.
Na hodně lidi knížka působí depresivně. Na mě ne. Působí na mě velmi reálně. Tak nějak to v životě je. Jedna nevyslovená myšlenka může změnit celou budoucnost.
Zajímavý styl psaní. Proud slov, ale dost dobrý.
Perfektně odpozorovaná podstata života. Ta knížka je v podstatě "o ničem", je prostě o životě a o všech jeho zvratech, vrcholech a pádech. V této knížce se stanete součástí života dvou postav a bude vám připadat, že je to prachsprostý a obyčejný život, do kterého jste si našli nové známé a kamarády. Velmi tomu přispívá i nepoužívání uvozovek. Zezačátku trošku těžší si zvyknout, ale potom děj plyne tak nějak méně přerušovaně (pokud si tedy zvyknete). Krásně napsané, velmi dobře přeložené, krásná oddechovka, která je zároveň velmi chytrá.
Četlo se mi krásně, takže po stránce schopnosti vyprávět příběh se autorce nedá vytknout mnoho. Problém jsem měla trošku s postavou Conella. Hned ze začátku se mi zprotivil svým chováním vůči Marienne (kdo knihu četl, ví) a přišlo mi proto těžko uvěřitelné, že ji skutečně tolik miloval, když jí dokázal tak ponížit a ublížit.
Marienne je zajímavá postava, ale autorka si toho na sebe naložila hodně, jelikož se rozhodla zpracovat několik těžkých témat. Nevím, jestli by se na Marienne nepodepsala ještě trochu více, než jako Rooney popisuje.
Viděla jsem i seriál. Líbil se mi. Snažil se trošku polidštit matku Marienne, ale jinak se knižní předlohy věrně držel. Hlavní herecká dvojice byla úžasná, jejich výkonům nebylo co vytknout.
Textově je to skvělé, tok slov, který nese spoustu důležitého. Styl vyprávění se mi fakt líbil. Ale jinak ten příběh, nevím no. Četla jsem na to dost chvály, že to prej je o mileniálech, skoro úplně must-read... Tak jsem si říkala, o nás pro nás, že jo ale pak jsem si našla definici mileniála a zjistila jsem, že já už jsem vlastně staromileniál, rozumějte dobře situovaná, usazená s vysokým příjmem :D, takže pro příběh o lidech, co spolu neumí mluvit, a neumí řešit svoje problémy, prostě už nejsem cílovka. Bohužel.
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední školy mladí lidé prostředí školy, studentské prostředí zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 2020 |  Normální lidi |
| 2019 | Rozhovory s přáteli |
| 2022 | Kdepak jsi, krásný světe |
| 2024 |  Intermezzo |
Opravdu si nepamatuju, že by některá kniha vystihla líp moje pocity ve věku hrdinů.
Myslím, že tv série skvěle nahradila jejich vnitřní hlasy/osvětlení jejich emocionálních pochodů fyzickou přitažlivostí, - ta pro mně tehdy byla určitě stejně důležitou.
Skvělý.