Normální lidi
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535874/bmid_normalni-lidi-6613b0ce2f2e0.jpg
4
918
918
Jak se pozná, že je to opravdová láska? Dvojici spolužáků – opovrhovanou Marianne a oblíbeného Connella – spojuje víc, než se na první pohled zdá. Přestože spolu ve škole ani mimo ni veřejně nepromluví, mají spolu milostný poměr. A ten nestojí a nepadá pouze se sexem, protože v sobě vzdor všem protikladům našli spřízněné duše. Jenže Connell se za vztah stydí a nechce, aby se o něm vědělo. Ještě před jeho případným prozrazením se ale pár rozejde. O rok později se opět setkávají na univerzitě v Dublinu – a zatímco on vinou dělnického původu mezi intelektuály jen obtížně nachází místo, z ní se mezitím stala královna večírků. Byť se nyní pohybují v odlišných kruzích, pořád se přitahují a nadále čelí vnitřním běsům. Co všechno dokáže jeden pro druhého udělat, aby ho zachránil? Světový bestseller, jehož se prodalo přes milion výtisků, obdržel cenu Costa za nejlepší anglickojazyčný román roku 2018. Probojoval se rovněž do nejužších nominací na Bookerovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Originální název:
Normal People, 2018
Interpreti: Tereza Dočkalová
více info...
Přidat komentář
Cítím se tou knihou poškrábaná…
Zhojím se. Nějakou další.
Nemám pocit, že bych si mohla "Normální lidi“ dovolit hodnotit. Nevím, jestli jsem Marianne a Connella pochopila. Nevím, jestli to jde – proniknout do nich. Jestli se jde vykoupat v jejich bezútěšnosti, pak se z nich vynořit a ignorovat tu úzkost, kterou ve vás oba způsobili.
Já ani nevím, jestli je mám ráda nebo jimi opovrhuji.
Nevím, jestli je to dobrá kniha nebo ne.
Vážně: nevím to.
Nechala jsem ji na sebe jen působit. Nebylo to příjemné. Většinou.
Nechám se znovu lapit seriálem…
Nechám Connella s Marianne v sobě ještě chvíli žít. Možná, že na něco přijdu… Ale už je nechci živit dlouho.
Možná není pro mé dnešní já. Možná za pár let… A možná už nikdy.
Já si prostě dovoluji nemít na ni názor.
knížka se mi moc líbila. přečetla jsem ji za jeden večer, byla to taková příjemná oddechovka. občas mi to přišlo chvílemi pořád to stejné dokola, což byla škoda. moc se mi ale líbil vztah hlavních hrdinů a zajímalo by mě pokračování.
V určitém věku všichni toužíme po tom "být normální". Marianne a Connell si to uvědomují až moc. Jejich životy se protnou na střední a mohla by to být krásná lovestory s happyendem nebýt té nutnosti "sebekontroly", popírání vlastních myšlenek a ohledů na okolí.
Sally Rooney skvěle zachytila vnitřní svět obou hrdinů, jejich úzkosti a strachy, které je vedou ke špatným rozhodnutím. Útržkovitý styl psaní, kdy děj skáče dopředu v týdnech a měsících, naznačí nějakou epizodu, nenechá ji dohrát a už se zase posune dál, vše skvěle dokresloval.
Velmi čtivě napsáno, i když pocit deprese a marnosti z toho místy úplně odkapával.
Mně se to líbilo moc!
Žádná červená knihovna, žádný šílený drama, ale reálnej/nereálnej vztah 21.století. Existenciální krize, pochybnosti, fast sex, problémy s vlastní identitou, přežívající kastovní systém bez týhle nálepky.
Tak to prostě je.
Nemozem povedat, ze to bolo dobre ani zle, citala som zo zvedavosti vsetkych tych oceneni na ceste domov jednym tahom az do konca, pre mna to je take zvlastne - styl pisania zaujimavy a rychly, obsahovo - celkom dynamicky to slo - aj ked divnym spadom, asi najviac to vystihol kamarat- pomerne cynicky literarny kritik- “moderna lovestorka dvoch v zivote stratenych mladych ludi 21. storocia” - nieco take teraz leti a je to “in”, ale ci to ma tu skutocnu literarnu hodnotu - asi kazdy posudi sam - neurazilo, nepotesilo, druhy krat urcite necitam, ale dalsej knihe autorky skusim dat sancu;)
PS Ono to asi bude tym, ze este stale premyslam nad Brilkou a to bolo genialne citanie!
Naše generace se v tom životě občas nějak plácá a autorka to hezky vystihuje.
Absence uvozovek je nezvyk, ale zrychluje tempo čtení. Knihu jsem si užil i přes vliv seriálové adaptace, která mi přišla o dost depresivnější.
Ještě jsem se nerozhodl, jestli kniha skončila dobře nebo špatně. Ani jestli spolu hlavní postavy mluvily až moc nebo až příliš málo. Jestli autorčina zvolená forma a brouzdání po povrchu mělo dostatečný efekt. Normální lidi jsou však plní pochybností. Stejně jako vzniká spousta nejasností kolem našich skutečných vztahů, kdy k situacím chce člověk zaujmout nějaký jednoznačný postoj, ale není to jednoduché. A je to vůbec možné?
Autorka se dotýká aktuálních společenských témat, ale co oceňuji je především to, že poukazuje na to, že láska není patentem na porozumění a její projevy si každý může vyložit na sto způsobů. Je to depresivní? Trochu ano. Nicméně ono zjištění je v rámci dospívání velmi zásadní.
Kniha se četla dobře, i když jsem se s ní jen těžko ztotožnila ( a to sem studovala ve stejné době). Večírky, nepovedené vztahy, zkoušky, Erasmus, psychické problémy. Klišé, která by fungovala, kdyby hlavní hrdinové nebyli jen dva obyčejní narcisti.
Měla jsem audio. Trochu zvláštní, jakoby odosobněný styl četby měl asi evokovat nezúčastněného pozorovatele, no já jsem se několikrát přistihla, že ztrácím pozornost. (A to bych se z jinak úžasné Terezy Dočekalové klidně i vobkreslila.) Přitom mi příběh připomínal moc fajn knížku, kterou jsem četla vloni, Jeden den. Myslím, že kdybych to četla, bavilo by mě to víc.
Poměrně otevřený příběh dvou mladých lidí, kteří nedokážou být spolu ani bez sebe. Jejich vztah prochází různými peripetiemi, vlastně se nic zvláštního neděje a přitom se děje všechno. Bohužel si to asi nebudu pamatovat z výše zmíněných důvodů... Možná to časem s odstupem zkusím přečíst, protože mi to přijde škoda.
Rooneyová píše čistě generační knihy - nemyslím, že by dnešní padesátníci pochopili Connella a Mariannu, spíš by je rozčilovali. Já mám ale pocit, že autorka mi mluví z duše: nejistota dospívání a rané dospělosti, obavy o to, co si o nás myslí okolí, spolužáci a rodina, strach z přijetí, vlastní pocit nejistoty a nedostatečnosti, který se snažíme zakrýt okázalým nezájmem a z toho pramenící nezdary v komunikaci, kdy se ani jeden nechce plně odhalit partnerovi, protože se bojí odmítnutí. Pane bože, ještě, že už mám tohle životní období za sebou, tak, jako oba hlavní hrdinové na konci knihy, který mimochodem přinese pěknou katarzi. Moc se těším na (prý povedený) seriál.
Zpočátku jsem s knihou dost bojoval. Nemohl jsem si zvyknout na přímou řeč bez uvozovek a samotný příběh mě příliš nezaujal. Postupně jsem však hlouběji pronikl do psychického rozpoložení hlavních postav.
I když román je primárně určen mladší generaci čtenářů a popisuje jejich životní styl, nemohu říci, že bych jednání protagonistů příběhu nějak odsuzoval, resp. neměl pro jejich činy pochopení.
Normální lidi žijí své obyčejné životy, trápí se svými láskami a vztahy s nejbližším okolím (rodinou, přáteli), občas se opíjí nebo rozchází s partnery, řeší svou budoucnost. Myslím si, že hlavně o tom ta kniha byla.
Školácky napísaný príbeh o láskových útrapách mladých ľudí určený predovšetkým pre násťročných. Veľmi sa mi páčil spôsob rozprávania, ako autorka posúvala dej v mesiacoch a potom sa vracala a objasňovala pocity a správanie ústrednej dvojice.
Koniec bol celkom slabý, resp. nedošlo k nejakému vyvrcholeniu a obsahoval iba mierny záchvev drámy a napätia, ktoré bolo rýchlo zahnané. V podstate som rád, ako to dopadlo, ale mohlo to byť viac dramatické.
Očarilo ma to. Možno ani tak nie príbehom (aj keď bol prudko čitateľný a zaujímavý a láskyplný a aj kus zábavný) ako štýlom, akým bol príbeh napísaný. Vety tak lahodili, akoby boli príjemné na jazyku. Keď budem veľká, aj ja by som sa tak chcela vyjadrovať :D Už dlho som nečítala tak dobrý príbeh o vrstvách a vzťahoch medzi dvoma ľuďmi, aký majú vplyv, ako rozhýbu a mútia rieku života
Tato kniha není až tak obyčejná a zároveň není až tak neobyčejná. Forma člověka dovede do mizerné nálady, protože vystřelí na povrch z jednou jedinou barvou a to s šedí. Vidim tady že nekdo to dal do podobných knih Kde zpívají raci : to prosím ne. Opravdu byť Kde zpívají raci je kniha též smutná a silná, je to ale celkově úplně jiný obraz. Normální lidi není ani tak silná kniha, protože psát na malém prostoru s minimem slov se musí umět aby to zanechalo jinou než takovou pouze šedivou a mlčící stopu. To autorka podle mého neumí tak úplně dobře. Jsou autoři a autorky kteří to zvládají perfektně. Tady je to zóna dívčího románku, který poukazuje na určité tvrdé punkty, ovšem ne natolik nevšední a ne natolik nevšedně. Vytvořit obraz řečeného, o co se kniha snaží celou dobu a své hrdiny po svém zkouší a zároveň si jich nevšímá je nevšední nápad ale zpracování zaniklo. Řekla bych že to chtělo širší koncept, který by budil menší dojem že vlastně všechno o čem čteme nikoho nezajímá. Možná to byl ten moment smíření s tou knihou, když mi došlo že bych mohla dostat víc ale musí mi stacit tenhle šedý obrázek, kalná clona a nic víc. Knihu jako takovou neposuzuji nízko, protože záměr autorky plně neznám a jelikož jsem citila patřičný diskomfort něco jí muselo vyjít takže 4*
Úplně mi nevyhovuje forma, jak je kniha napsaná, ale příběh je pro mne víc než uvěřitelný. Bylo to, jako podívat se do reálného života těchto dvou lidí.
Ke knize mne přivedl seriál, který mě úplně uchvátil a líbil se mi víc než kniha.
Komunikace je základ porozumění, ale v jejich věku, to člověk nemůže vědět. Život by byl ale o hodně jednodušší :)
Určitě je to zajímavé čtení pro mladé od 15 do 20 let. Příběh je zasazen do současné doby a odráží úplně normální život dvou lidí, který není obohacen o nic hlubšího (proto se to asi jmenuje Normální lidi). Jako výplně tohoto plytkého děje slouží popisy jako "měla modrý kabát s červenými knoflíky", a mnoho dalších vůbec nepodstatných údajů. Možná jsem náročný čtenář a očekávám od knihy, že mě nějak zasáhne, něco se dozvím, zasměju se nebo si odpočinu. Ani jedno se tady nestalo. Připadalo mi to jako vlákno na Facebooku. Pořád dokola číst jak ona neví a on se stydí...asi jsem na to už stará. Je to můj názor a můžete s ním nesouhlasit. To je úplně v pořádku.
Pohled do duší dvou mladých lidí popisující bez zbytečného balastu i ty nejniternější myšlenky, řešící složité rodinné i přátelské vztahy. Zajímavý popis vývoje osobnosti, změny priorit a překonávání nelehkých ran osudu. Konec pro mě byl vyjádřením vnitřního sebepřijetí obou hrdinů, kteří se snaží jít vstříc nejisté budoucnosti.
Čteno v anglickém originále.
Asi jsem ještě nečetla nic depresivnějšího a smutnejšího. Absence přímé řeči mi na začátku trochu vadila, ale po pár stránkách jsem si zvykla a nakonec se to četlo velmi lehce. Člověk pořád čeká, kdy už přijde to štěstí a kdy se celý příběh obrátí, ale místo toho jsem ke konci měla dojem, že jeden z nich musí zemřít... To se naštěstí nestalo, ale ani tak to, myslím si, nedopadlo šťastně. Dávám 5 hvězdiček, protože to ve mě zanechalo silný dojem i když smutný...
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední školy mladí lidé prostředí školy, studentské prostředí zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2020 |  Normální lidi |
| 2019 | Rozhovory s přáteli |
| 2022 | Kdepak jsi, krásný světe |
| 2024 |  Intermezzo |
Myslím si, že autorka moc dobře vystihla život mojí generace a všechny obavy a úzkosti, které se s tím pojí. Celý příběh byl protknutý specifickou melancholií, bylo mi kolikrát neskutečně teskno z toho, co všechno Marianne a Connell dělají, a proč si k sobě nedokáží najít tu správnou cestu.