Nulté číslo
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/262456/bmid_nulte-cislo-5si-262456.jpg
3
439
439
Najnovší román autora bestselleru Meno ruže a Pražský cintorín je provokatívnym rozprávaním aj o 21. storočí. Pri čítaní tejto knihy platí: čím bizarnejšie sú denné správy, tým lepšie vidieť, kde to vlastne žijeme. Miláno 6. jún 1992. Niekto sa vlámal do bytu novinára Colonnu. Páchateľ nepochybne hľadal disketu s kompromitujúcimi informáciami, no nenašiel ju. Colonna nie je nijaký zelenáč a háklivý materiál ukryl na miesto, ktoré považuje za bezpečné. Bezpečné, lenže dokedy? Je možné, že mu niekto ide po krku, lebo tak ako mnohí iní, aj on hrá dvojakú hru: zostavuje nulté číslo novín, ktoré majú namiesto serióznych článkov publikovať fámy o dobrej spoločnosti, a zároveň píše ako ghostwriter knihu, čo tento naprogramovaný škandál odhalí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
Numero zero, 2015
více info...
Přidat komentář
Audiokniha. A příhodně první věc od Eca, co jsem dokončil, ačkoliv okolo jeho tvorby kroužím už řadu let a pořád jsem si tak nějak dával na čas, vyhýbal se mu, nebo začal a následně nečetl (Dějiny ošklivosti, Jméno růže (film jsem viděl dvakrát), nebo Foucaultovo kyvadlo, které se na mě šklebí z knihovny už od roku 2013 a pár let předtím jsem ho vyhlížel, než jsem si ho pořídil). 'Nulté číslo' mě oslovilo námětem, definitivně se mi líbilo to neustálé fabulování, konspirační teorie, brouzdání mezi tím, jaký vliv mají média na každodenní život, odkazy na spousty věcí, co jsem definitivně nepochytil, ale to se dá očekávat. Věřím a vidím, že to asi není ten nejvybroušenější a nejpodmanivější Ecův počin, ale i tak má mnoho elementů, které člověka dokážou bavit. Definitivně ne špatný úvod, pokud jde o autora, ale beru to jako předkrm, než načnu ty větší věci. Ale hele, na tomhle příběhu je cosi komorního, co mě podmaňuje stejně jako moje oblíbené sitcomy, Red Dwarf, Black Books, The Office, Odehrávají se v malých uzavřených prostorech, jsou zvláštně intimní, i když globální (stejně tak skupina novinářů v 'Nultém čísle'), nemůžu to uchopit a popsat, stejně jako intepretovat gramatiku (kterou vím, jak psát, protože hodně čtu, ale nedokážu obhájit proč), takže jen, příhodně, jako se vším, začínám obráceně, Ecem, od konce a upřímně, líbí se mi na co koukám, ač hodnotím jen třemi, průměrně (ale holt očekávám větší big bang, abych šel výš).
To, že autor má v knize na mušce sedmou velmoc, je třeba vzít v úvahu.
Protože jsem nedávno byla tak říkajíc zasažena příběhem z Milána, v knize Pod krvavými nebesy, tak mi historie z fašistické okupace tohoto města ještě z paměti nevymizela, takže osudové okamžiky krvavé pomsty a následné možnosti přežití a možný návrat na scénu B.M. z jiného úhlu, mě od U.Eca skoro malinko :-) nalomily, jo když se fabulace vyvede pak je i kniha zajímavá.
Fantazie je bezbřehá, a tak proč alespoň na chvilku nezabloudit v bludech, a o to v Nultém čïsle jde.
Audiokniha.
Eca miluji. A přesto, nebo právě proto jsem si po přečtení téhle knížky povzdechl "v nejlepším se má přestat", což bohužel Eco neudělal. Nemohu říci, že by knížka byla nezajímavá, ale za díly, která Eco vydal dřív, zůstává o několik délek. Myšlenka samotná je vcelku zajímavá, nicméně....musím se přiznat, že po přečtení jsem přemýšlel, čím bych měl být překvapen - tím, že media s námi manipulují? Nic objevného, všední skutečnost. Že jistí, významní politikové nebo podnikatelé s námi manipulují, často i prostřednictvím medií? Opět nic objevného, nebo je to pro někoho ze čtenářů novinka? Pochybuji. Že se objevují spekulace o osudech válečných zločinců, jejich spolupráci s tajnými službami, jejich nových identitách a podílech různých složek na jejich využívání - ať už je to Vatikán, STB, KGB, CIA, MI5, Mosad....? Zase nic nového - stačí vzpomenout Mengeleho, Eichmana, řada německých druhoválečných vynálezců - opět nic objevného. Dokonce ani hypotéza zavraždění papeže není originální. Takže za mne - oddechová kniha, od které jsem měl větší očekávání. Ale ani nejlepší kuchařce se každý den nepodaří prvotřídní menu - v tomto případě to bylo z mého pohledu rutinní meníčko.
Kniha má velký spád, ale i v té rychlosti autor přináší praktickým způsobem zamyšlení nad fenoménem dezinformace, o kterém se nás média snaží přesvědčit, že je něčím novým. Nosnou myšlenkou (postavenou na italských specifických reáliích) je, že existují jen 2 typy novinářů - ti co vám podstrkují dezinfomace vědomě a ti, kterým jsou dezinformace podstrkovány a oni je v dobré víře šíří dál.
Od Eca jsem zatím četl jen Jméno růže (na další se chystám) a tohle si dal jen jako takovou jednodenní oddechovku. Musím se oprostit od obřích očekávání, která jméno Eco vyvolávají, v tom případě pak nemám problém hodnotit tuto knihu veskrze kladně - je napínavá, je čtivá, má minimum slabších stránek (nikdy delší slabší úseky), děj odsýpá svižně a zajímavě, základní zápletka s novinami, které nikdy nemají vyjít, je dostatečně tajemná (stejně tak jejich investor) atd. Ale to nejcennější se ukrývá ještě dál - dějová linka tady není to hlavní (novináři na něco přijdou, řeknou si to mezi sebou a pak...). To, co mě nejvíce potěšilo, jsou přesahy i k nám a do dnešní doby - jak fungují redakce novin, jak udělat z hovna senzaci, jak pomluvit oponenta, jak ututlat opravdu důležitou zprávu, jak na každého schraňovat kompro... Nepřipadá vám to jako situace v anoferťácké mafře? Mi teda stoprocentně: Přísáhám na svě děti, že nebudu zasahovat do novin... střih... to asi nevíte, s kým máte tu čest... já bych s tím počkal až po jejich sjezdu... :) možná, že to teď vyvolává úsměšky, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak je to dost odpudivá a smutná situace českých médií. A za tenhle vhled si této knihy nesmírně cením.
U Nultého čísla nastává ten problém, že jeho autorem je Umberto Eco, člověk s neuvěřitelnými znalostmi a rozhledem, vizionář a filozof, i proto čeká čtenář automaticky víc, čehož se u tohoto románu nedočká. Eco záměrně umisťuje děj do devadesátých let a stejně jako hlavní hrdina i on jako by předjímá, co se stane do budoucna a možná proto nemá kniha takovou sílu, protože vše, co se děje, Eco zná, všichni to víme a bereme to jako samozřejmost. Kniha má nicméně spád, je čtivá, tematicky zajímavá, jen zkrátka postavy nejsou úplně sympatické, nejsou ani moc propracované a jsou načrtnuty dost povrchně, což je u Eca nezvyk. Konspirační teorie, která tvoří větší část knihy, je až příliš komplikovaná, po chvíli se v ní čtenář ztratí, a především ji ocení jen ten, kdo detailně zná dějiny Itálie a takových lidí asi u nás moc nebude. Ocenit se musí nostalgická atmosféra a takový ten stesk po dobách, kdy i ty nejmenší uličky měly svůj příběh, svět se nezdál být úplně prozkoumán a na každém rohu mohlo čekat nějaké tajemství. Napsat Nulté číslo většina jiných spisovatelů, šlo by o dobrou a lehkou knihu, která je chvíli hořce humorná a chvíli příjemně nostalgická, vzhledem k tomu, že jejím autorem je Eco, musím hodnotit trochu níž, protože přece jen automaticky očekávám rozvinutou filozofii, určitý přesah a minimálně dvě roviny děje a ničeho z toho jsem se tu nedočkal. Dostal jsem vlastně jen realitu, kterou žijeme, bez návrhu řešení nebo vize do budoucna a to je na Eca trochu málo. 60 %
Eco představuje několik nesympatických figurek, které reprezentují nejnižší formu novinářské profese. Paranoik, redaktorka bulváru, spisovatel píšící na objednávku a naprosto bezpáteřní manipulátor v podobě šéfredaktora. Za nitky tahá jakýsi vikomt sledující své mocenské i finanční zájmy. Celý příběh je vlastně smutná fraška o společnosti, kde jednotlivé postavy charakterizují současný stav medií nejen v Itálii, ale kupříkladu i u nás. Absurdní spiklenecká verze o Mussoliniho smrti, které je věnována značná část knihy, nejspíš odradí některé čtenáře. Pro jiné bude těžko stravitelné chování postav a jejich podivná sebejistota. Ovšem nelze zapomenout, že román je vnímán očima jednoho z nich a tudíž je v podstatě panoptikem jednoho novinářského mikrosvěta uměle vznikajícího periodika. Kdo chce něco na způsob Jména růže musí hledat jinde.
"Moc textu o ničem a občas nějaká perla" je absolutně výstižné :) a také to, že postavy nebaví, asi proto, že jsou reálně takové, jaké neradi potkáváme? Poslouchám audio a ani Petr Oliva není ten, kdo by dílo povýšil:( Minimum pozitivity, naděje, optimismu:( Ztráta času:(
Díky k předchozím komentářům jsem čekal slabší román, ale Ecův styl mám rád, je to pro mě jeden z největších literárů poslední doby. Knihu jsem přečetl rychle a kdyby byla od jiného spisovatele, dám jí asi 4 hvězdičky. Vzhledem k významu autora ale dávám plný počet.
Asi jsem nechytla děj. Knížka mě nebavila, dočetla jsem pro to, že jsem čekala, co se začne dít. A nedělo se toho moc. Spíše nic, než moc...Líbil se mi nápad "nultého číslo" a přemýšlení nad tím, co by jak mohlo být, ale děj se téměř nehýbal, dlouhé konspirační pasáže mě moc nemotivovali...tak snad příště.
Bohužel mi tato kniha připadala trochu jako vykuchaná recyklace děl předchozích. Knihu jsem měla přečtenou rychle, ale nic moc mi po ní v hlavě nezůstalo. Byla poněkud bezbarvá. Se vší úctou k věku spisovatele, ve kterém dílo napsal, však nemohu hodnotit lépe.
Krátký příběh o novinářské redakci. Novináři se snaží odhalit konspiraci o Musollinim. Asi nejhorší kniha od Eca, kterou jsem četl.
Na román od Umberta Eca mi Nulté číslo přišlo trochu jako soft čtivo, přesto jsem knihu zhltl na jeden zátah. Eco klasicky vrství významové roviny i žánry - zprvu až humoristicky laděný kus ironizující svět tištěných médií (spíše těch bulvárněji založených...rezonuje ale i dnešní ,,žurnalistika" sociálních sítí a vytváření ,,hoaxů"...) a metody žurnalistů, později se nabalí rovina konspiračních teorií (dnes v době konspirační mánie zvláště aktuální) a mihne se i historický (okolnosti Mussoliniho popravy) a detektivní prvek. Eco si bere na paškál tradiční italskou zálibu v politických extrémech a inklinaci k volení komunistů i fašistů...nevím, co více aktuálního by si mohl český čtenář dnes přečíst! Kdyby ji nenapsal právě Umberto Eco, řekl bych - výborná kniha!
Snad první kniha tohoto autora, kterou jsem četl a nenarazil při tom na charakteristické mudrování, kdy zároveň s lehkým despektem pomrkává na čtenáře, aby mu dal najevo, jak zanedbatelné jsou jeho znalosti ve srovnání se vzdělaným, moudrým a velezkušeným panem spisovatelem.
Nejedná se o žádný skvost patřící do síně slávy typu Jméno růže či Baudolino. Na druhou stranu bez uzardění řadím knihu mezi ty příjemné ztráty času, kterých nelitujete.
Stejným dílem mě zaujala novinářská, i ta historická část Nultého čísla, ačkoli bohužel patřím k těm lidem, kteří mají určité znalosti antického Říma, vcelku úspěšně zasazují italské dějiny v kontextu dějin středověku a od renesance v nich naopak, taktéž vcelku úspěšně, plavou. Následuje sjednocení Itálie, první světová válka, Mussoliniho vláda, Corrado Cattani, Mario Puzo a lyžování v Alpách provázené a provázané s italskou gastronomií. Tudíž alternativní výklad Duceho smrti nedokážu náležitě prožívat. A navíc našinci je přece jenom bližší operace Anthropoid nebo polemiky ohledně operace Karpatsko-dukelské.
Taková trošku přehnaná konspiračka. Za mne neurazí-nezaujme. Jako prvotina od nového spisovatele by to bylo výborné. Na Eca je to málo.
ak to beriem ako opis princípov siedmej veľmoci, tak celkom poučné, ale ako celok ma to moc nechytilo.
"Nikde není psáno, že šéfredaktor musí umět psát. Nikde také není psáno, že ministr obrany umí házet ruční granáty."
Neřekla bych, že kniha je celkově špatná, ale občas byla dost zdlouhavá. Člověk se snadno ztratí ve změti jmen a událostí, zvlášť když Braggadocio popisuje svou teorii, na které stojí zápletka. Také mi přišlo divné, že v příběhu je jen jedna jediná žena, Maia. Nevím proč, ale nějak mi tam estrogen chyběl :D
Na druhou stranu kniha nebyla až tak špatná (a tak tlustá), abych ji nedočetla. Popis chování většinové společnosti byl pro mě velmi zajímavý, a některé pasáže byly napsány moc hezky. 2/5
Štítky knihy
satira italská literatura poslední kniha autora
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Na Ecovy poměry vlastně jen taková hříčka. Samozřejmě brilantní a dobře napsaná, jak taky jinak, ale od téhle legendy člověk prostě čeká víc.
Popis fungování fiktivní redakce bulvárního časopisu je asi to nejlepší co tu najdete, je to zábavné a vtipné a asi ne moc daleko od reality :) Super jsou rady zkušenějších kolegů začátečníkům např. jak manipulovat s fakty, vyrábět kauzy, lepit články z jiných časopisů... Konspirace ohledně Mussoliniho a dalších mě až tak nezaujaly, bylo to celé hodně přitažené za vlasy. Působilo to na mě nejspíš jako svého druhu parodie na konspirační romány, a v téhle disciplíně mám jiné favority, třeba trilogii Illuminatus. Od Eca si příště raději znovu přečtu třeba Foucaultovo kyvadlo, Baudolina a vlastně tu ještě na mě čeká Pražský hřbitov :)