O letadélku Káněti
Bohumil Říha
https://www.databazeknih.cz/img/books/74_/74941/o-letadelku-kaneti-74941.jpg
4
707
707
V půvabné knížce prožijete spolu s dětmi Vojtou, Anežkou a Pepíčkem mnoho dobrodružství. Dočtete se v ní, co hlídá dědeček Kozelka na letišti, jak dopadne Vojtův let se psem Kociánkem a jak se jim podaří zachránit život pilota Hejduka.
Přidat komentář
Určitě každý ze školy ví, že pan Říha napsal kromě Honzíkovy cesty i Letadélko Káně. Samo i já to vím přes třicet let a přesto jsem knihu četla až teď synovi. Podařilo se mi sehnat krásně ilustrované vydání z padesátých let, příběh se líbil nám oběma a když děti letěly letadélkem samy, syn poslouchal pod dekou, jak se o ně bál... Spíš se tedy bál toho, že po přistání dostanou pár facek. :-) Pěkná kniha.
knížka s pěknými ilustracemi krásným dějem na které vyrůstaly naše děti.Takové knihy vedly děti ke kamarádství a slušnému chování.Prostě je nutné tu malou dětskou dušičku směrovat k tomu lepšímu já.Knížka je opravdu roztomilá i srozumitelným textem a pěknými obrázky kdy si dítě představí i postavy o kterých čte.A ty mu třeba s laskavostí vstupují do snů
Po mnoha letech knížka oprášena, abychom si jí s dcerkou mohli přečíst před spaním. Věřím, že tyto krásné příběhy baví všechny, bez ohledu na věk.
Mé děti byly nadšené a já jsem se dostala k příjemné pohádce, která mě v dětství záhadně minula :).
Kdysy jsem četla na základní škole, ale už jsem si nepamatovala o čem kniha je. Jsem ráda že jsem si jí po dlouhé době přečetla a jsem ještě radši, že jsem jí mohla číst synovi.
Syna to moc bavilo a to je pro mě podstatné, věřím, že se k příběhům Vojty, Anežky, Pepíčka a Káněte vrátí, až bude číst sám.
Moje první knížka z knihovny. Moje první láska. Nostalgie a obdiv. Pořád je mi ten příběh sympatický a obrázky mi stále připadají milé.
Knihu jsem si přečetla díky Knižní výzvě, abych mohla splnit další bod v knize a jsem ráda, že jsem s k ní dostala. O letadélku Káněti je prostě moje dětská srdcovka.
Napínavý příběh, který doceňuji až ve svých třiceti letech. Knížku jsem četl na základní škole a až nyní jsem se k ní zas vrátil.
Tohle jsem jako malý četl několikrát a až bude čas, tak si milerád knížku zopakuju.. :)
„Káně“ je – pokud si správně pamatuju – první příběh, který jsem si přečetla sama jako cca sedmiletá potom, co jsem se naučila číst. Už si přesně nepamatuju detaily, o čem kniha byla (nebýt anotace, tak budu dost tápat), nicméně si pamatuju, jak velkou radost jsem z toho měla, když se mi podařilo přelouskat knihu do konce a bez cizí pomoci. A také mi zůstal takový příjemný poct z knihy takové – děj si moc nevybavuju, ale ta příjemná letní prázdninová pohodová atmosféra té knihy ve mne přetrvává.
Jako malá holka jsem ji četla několikrát a vždy se mi to líbilo. Je to milé a laskavé čtení a ilustrace Heleny Zmatlíkové, jsou prostě úžasné. Ach a jak já měla vždycky chuť na škubánky... Mám ji i teď:)
tuhle krásnou knížku jsem četla jako malá pořád dokola a o jáhlové kaši jsem tajně snila, nemluvně o výletu v letadle . Jen mě moc mrzelo, že moji kamarádi se mnou nechtějí něco podobného vymyslet- srabíci. Po letech jsem vytáhla knihu a dala ji mým dětem s tím, že se jim bude moc líbit. Jakmile knihu dostali do rukou začalo veselo - jednou, takhle večer, kdy jsem přišla z práce a vešla do jejich pokojíčku jsem málem dostala infarkt. Uprostřed světlého koberce stál rozmontovaný dětský kočárek, dotažený ze starého panelákového sklepa ( kdo bydlí v paneláku, ví o čem mluvím)a na sedadle od toho kočárku z papundeklu nachystaná křídla na létání, psa jsme taky měli, takže vlastně - co nám brání v létání? - z druhého patra to přece musí být legrace. Infarkt jsem naštěstí nedostala ( předpokládám , že ze strachu, aby pro sanitku kluci neletěli právě tím svým letadlem), ale příběhy Vojty, Anežky i Pepíčka Slámy jsem jim radši začala znovu číst na spaní a pokaždé, když jsem zhasínala jsem kontrolovala, co mají zase druhý den na programu a pak už vždycky včas zareagovala - přeci jen, jsem holka a těm jejich plánům jsem nerozuměla, ale naštěstí zbytky rodičovské autority(nebo spíš strachu z "práskačských" sousedů- kteří byli tajně informováni a mnou naléhavě prošeni o občasný dohled) jim nedovolili další podobné akce. Kecám - když dočetli Honzíkovu cestu a jali se v létě cestovat sami k babičce ( s dvěma přestupy na velkých nádražích) přemýšlela jsem, jestli ten Herodes nebyl lidumil.
Je to jedna z mála knih , které baví děti i dospělé , jež jim tuhle knížku předčítají.Navíc jsem měl to štěstí , že se mi dostala do rukou s nádhernými obrázky od Rudy Švába. Ty této knize dávají další úžasný rozměr.
Jako dítě jsem ji milovala. A teď se do ní zamilovali a moji tři synové. Každý večer už upozorňují, abychom šli číst. Nejstarší syn mi tuhle říkal - nemusíš křičet, nejsem děda Kozelka:) Knížka je veselá a pro děti i dost napínavá.
Společně s Honzíkovou cestou kniha mých školních začátků. Trochu mne mrzí, že má vnoučata obě knihy zcela odmítají a mají raději klasické pohádky.
Autorovy další knížky
| 1957 |  O letadélku Káněti |
| 1977 | Přede mnou poklekni |
| 1986 | Vítek |
| 1984 | Dětská encyklopedie |
| 1976 | Velká obrázková knížka pro malé děti |
Když mi bylo sedm-osm - antičtivé odbobí - dospěláci mě nutili číst knížky a já na ně vždycky: ,, A k čemu mi to bude? Nikdy nebudu číst knížky!" A podívejte se teď. Je ze mě knihomol :) - nikdy neříkejte nikdy
No každopádně v tomhle období se tahle knížka stala mou oblíbenou a já jí přečetla dvakrát. A to bylo radování: ,, Jupíííí tahle holka přečetla knížku dvakrát! Asi se jí líbila!" A od té doby jsem začala tak nějak číst a dospěláci -_- se chlubili: ,, Hele ta naše dcera čte."
Takže, jak už jste si mohli povšimnout z textu, knížka se mi moc líbila.