Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435714/bmid_obraz-doriana-graye-66d-435714.jpg
4
6837
6837
Jediná rozsáhlejší próza Oscara Wilda předvádí na fantastickém příběhu aristokrata, jemuž kouzelná moc propůjčila věčnou krásu a mládí, rozpor mezi morálkou a estetickým prožitkem – zatímco Dorian Gray zůstává stále dvacetiletý, jeho dokonalá podoba na plátně stárne a oškliví podle toho, kolik dívčích srdcí zlomil a kolik nadějných mladíků přivedl do zkázy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , CooBooOriginální název:
The Picture of Dorian Gray, 1891
více info...
Přidat komentář
Jak to ten Oscar dělal, že každá druhá věta je perla, (nad)životní moudro, k podumání, zapamatování, zapsání a opětovnému rozjímání, a ještě je kolem vystavěn více než solidní příběh - tu veselý, tam dramatický, či dokonce "utopický".
I Obraz Doriana Graye se vyplatí číst víckrát, poprvé pro příběh, podruhé až posté pro větší porozumění životu.
Zajímavé myšlenky, bohužel to ale nebylo to, co jsem očekávala. Navíc shazování žen také nebylo úplně příjemné.
Portrét Doriana Graya nie je kniha o zle, aj keď ho v duchu radím k svojim obľúbeným viktoriánskym hororom. Je to kniha o kráse. Je neobyčajne opojný, sladký, neodolateľný. Zvlášť nádherný je úvod, ktorý, podľa mňa, udáva veľmi výstižný pohľad na umenie a jeho odporcov. A prvá kapitola, kedy sa vždy nanovo nechám omámiť príťažlivými paradoxmi lorda Henryho, ktoré sú často zámerne nepravdivé a práve tým tak pôsobivé, jemnými, nezvyčajnými replikami maliara Basila a nadpozemskou krásou Doriana, ktorý je vtedy skôr predstava ako človek. Všetko sa to odohráva za letného večera a vy cítite vo vzduchu orgován, sedmokrásky a letný vietor. V celom diele asi nie je príťažlivejšia kapitola. Dej ale stále popisuje mnoho, krásy, ktorú postupne zastiera zlo. Lebo zlo je odpudivé. Sluhovia ho spoznali len podľa prsteňov. Jeden z najsmutnejších a najdesivejších koncov za celú históriu literatúry.
Každý musí mít v životě nějaký smysl, smyslem života Oscara Wilda to byla dekadence.
Aristokrati opovrhující tradičními hodnotami společenského chování, opovrhující a znechuceni ženami, láskou a city. Věčný filozofové a cynikové „Kdo jsi, abys mi přikazoval, co mohu a nemohu, kdo jsi, abys říkal, co je morální a nemorální“. To vše se projevovalo v jeho „upadající“ literatuře, jeho největší dekadentní dílo jest „Obraz Doriana Graye.“
Půvabný, krásný, mladý, okouzlující, a hlavně nevinný Dorian i tak bych ho mohl na začátku knihy popsat, i když „nevinný“ je v tomto případě hodně zavádějící a diskutabilní, však už v té době byl bohatý aristokrat. Nemůžeme z určitostí říci, jak se choval, takže raději zůstaneme u té krásné myšlenky, že byl zkrátka nezkažený.
V tomto díle jsou podle mého názoru dvě důležité postavy (když nebudu počítat Doriana). Basil Hallward a Henry Wotton, dvě naprosto odlišné osobnosti. Basil řídící se společenskými normami chování, který se zamiloval do svého modelu Doriana, především kvůli jeho duši, a poté Henry, úplně jiný umělec, cynik, zvrácený filozof, faust tohoto příběhu, všude známý svými obskurními názory, a proto je taky všemi milován. Dvě postavy, které se spolu i přes svoje jaksi paradoxní chování přátelí.
První dojem u těchto dvou postav byl, že sám Oscar stojí na obrovském, zlatém hledišti jako loutkař a sám si s loutkami hraje podle vlastních not. Ale to je mylné! Tyto postavy představují mnohem víc, představují samotného Oscara! Umělce se dvěma tvářemi, umělce, který naprosto propadnul dekadenci, a zvrácené filozofii, ale i přesto v něm zůstalo kousek mravní zásady, kterou tak trochu vyjádřil právě v Basilovi. „Umělec je stvořitel něčeho krásného. Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla.“ Naopak, když se na to koukneme z jiného hlediska můžeme to pojmout tak, že Oscar v Dorianovi zhmotnil sám sebe a v Henrym zase jeho věrného přítele Alfreda „Bosie“ Douglase. Něco jako autobiografické dílo. Basilovi se Dorian ihned zalíbil, spatřil v něm ideály mládí i dobroty, proto hned zatoužil, aby se mu stal modelem. I přes vážném začínajícím přátelství se objevil pan Henry, který zapůsobil jako klín. Naprosto Doriana očaroval. Přátelství mezi Dorianem a Henrym se dále víc a víc prohlubovalo, společně s Basilem strávili většinu společného času spolu, až do toho zlomového okamžiku, okamžiku, která poznamenala všechny tři osudy těchto postav. "Kdyby se obraz měnil a kdybych já zůstával nezměněným.“ Tahle spontánní prosba, ta žádost, změnila Dorianovi život. Kdo by si pomyslel, že tohle lehké rouhání se může vyplnit. Od této chvíle byl život Doriana nerozlučně svázán s obrazem. Jeho duše, jeho hříchy to vše se projevovalo na tomto úchvatném mistrovském díle, které vytvořil malíř Basil.
Filozofie lorda Henryho si pomalu prohryzává cestu k Dorianovi a mění ho k nenávratnu. Stává se z něj člověk, který naprosto propadá chtíči, narcismu a hledání vášně ve všem možným od sexu, přes opium až k hudbě. Proto nemám rád tvrzení, že to byl prachsprostý úchyl, byl to objevitel, člověk s příležitostí, objevit něco co nikdo před ním neobjevil. Váhal Kryštof Kolumbus objevit Ameriku? Ne.
Co je člověk bez duše? Přízrak? Zrůda? Jako zrůda se choval. Netrvalo dlouho a rozešel se svojí přítelkyní Sibylou, když nepředvedla na jevišti to, co on si představoval. Jak taky mohla? Milovala ho a nedokázala ani na jevišti předstírat lásku k někomu jinému. Ještě tu noc se zabila. Smrt Sibyly mě opravdu zasáhla, byla to jediná čistá duše v tomto hororovém díle. Jak to, že jediná? A co malíř Basil? Podle mého názoru, to on je tvůrce toho krásného a při tom zrůdného obrazu, jeho chamtivost namalovat dílo, tak krásné, jako žádný umělec před ním. Jak Basil řekl. „Nemohu ti ho ukázat, namaloval jsem příliš. Zobrazil jsem tam sám sebe.“ Proto se nedivím, že ho Dorian v afektu zabil, to on mu to způsobil, to on ten obraz namaloval, to on mu ukradl duši. Tudíž z pohledu Doriana musel zemřít, jenže ani smrt Basila Dorianovi nepřinesla klid. Musel žít ve vlastním chtíči po všem a po všech rovněž ve strachu, že jeho malé tajemství někdo zjistí.
Co se stane, když se člověk už nemůže pro nic nadchnout? Nic ho neuspokojovalo, žádný chtíč už ho nelákal, vyzkoušel vše, co mu jeho prokletí dovolilo. Vyzkoušel vše kromě smrti, v knize bylo popsáno, jak se chtěl osvobodit z okov obrazu a žít normální život, proto obraz zničil a zemřel.
Já to chápu trošku jinak, pokud se čtenář začte, tak ví, že obraz byla jeho duše, jeho zrcadlo. Proto si nemyslím, že se chtěl osvobodit, když už skoro žádnou duši neměl. Samozřejmě, že občas měl výčitky svědomí a utíkal na okraj Londýna, avšak pokušení ze zakázaného ovoce je obrovské.
Zase to ve mně evokuje objevení lidské chamtivosti, mohl a měl vše co chtěl, objevil a ochutnal vše, kromě smrti.
Většinou bojuji s pocitem, že když se něco číst musí, nemám do toho chuť nebo mě knížka nebaví. To se ale nedá říct o této! Po celou dobu sledujeme rozklad duše zpočátku dobrého člověka na nelidskou zrůdu, která se nezastaví před ničím. Při čtení se mi od začátku tajil dech a i já spolu s Dorianem propadala kouzlu přesvědčivého lorda Henryho...
Opět jsem sáhl po originálu, který jsem si koupil v Bukurešti. Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy dostal, ale čím dál jsem byl, tím víc jsem knihu hltal. Rozhodně doporučuju!
Pro mě to bylo trápení, jednak mi byl odporný lord Henry a za další, nebaví mě čtyřstránkové popisy inventáře. Možná neumím ocenit styl autora, ale hlavní myšlenka je jistě nadčasová, to se Oscarovi nedá upřít. A Cantervillské strašidlo potěšilo. Suma sumárum 3*.
Doháním povinnou četbu ze střední školy a je jasné, že Obraz Doriana Graye tam jednoznačně patří. Na tohle dílo jsem se těšila ovšem mě zčásti zklamalo. Ano, je napsáno před téměř 130 lety a kniha je psaná celkem pěkným jazykem. Dělalo mi ale problém se do knihy začíst, prostě mě první polovina vůbec nebavila. Tlachání smetánky a jejich neustálé setkání, obědy, čaje, večeře, to nebylo nic pro mě. Ovšem vydržela jsem to a druhá část už byla o 100% lepší. Závěr je oslnivý, ten mě dostal. Wilde velmi dobře vykresluje, jak se lidská duše dokáže změnit a jak temné hlubiny a zákoutí v sobě můžeme ukrývat.
Povinná četba k maturitě z dějin literatury. Naprostá klasika, kterou by si měl každý alespoň jednou přečíst. Ke knížce se určitě ještě vrátím.
Konečná myšlenka, děj, Dorianův úpadek a obraz, ano.
Předlouhé popisy a tolik filozofie, ne pro uspěchanou puberťačku.
Možná příště.
Famózní pohled na proměnu krásné duše, kterou později Henry přisoudí hlad po ničení lidských životů.
O kráse tohoto díla svědčí dle mého názoru také poslední věta knihy.
Některé pasáže bych klidně vymazala, zbytečně popisné části se týkají hlavně umění.
Příběh je ale dechberoucí a vyvolává emoce.
Zajímavá kniha a vzhledem k tématu i celkem nadčasová. Časy se mění, ale společnost prakticky zůstává stejná. Zaujaly mě více filosofické části. Šlo hlavně o naprosto sobecké a apatické teorie lorda Henryho. Dokazují, že výběr slov má silné účinky, protože při čtení mi jeho úhel pohledu na život nepřišel až tak hrozný.
Jediné co knize ubralo je celá jedna kapitola, která pouze popisuje, co všechno má Dorian Gray v bytě a co všechno ho bavilo a přestalo bavit.
Oscar Wilde je génius! Génius, kterého ovšem nejsem nejspíše schopen docenit.
Dílem jsem přes některé pasáže, které se, snad pro mou neschopnost vstřebávat vyčerpávající výčet minerálů, gobelínů a dalších, staly nezanedbatelnou měrou těžce stravitelnými, musel opravdu prokousat. Ovšem to je snad jediný kaz na kráse tohoto díla. Jazyk, kterým je dílo napsáno má své nádherné kouzlo, které po několika přečtených stranách člověka pohltí a po celý zbytek příběhu ho hřeje ta rozkošná hra se slovy. Naprosto výtečné jsou pasáže, ve kterých diskutuje lord Henry Wotton a propaguje svůj hédonismus.
"Už mě ani nenapadne něco schvalovat nebo neschvalovat. Takový poměr k životu by byl nesmyslný."
Je smutne že som sa k tejto knižke dokopala až teraz ale nelutujem.Zaujímavý nápad.Páčilo sa mi spracovanie deja,dialogy,opisy a koniec ktorý tam jednoducho zapadol.Pre mňa nadčasové dielo ktoré dáva menu Oskar Wilde literárny klenot.
Tahle kniha je v mnoha směrech unikátní a také nadčasová, bez ohledu na úctyhodný věk 128 let. V několika literárních rovinách ji lze označit za výjimečnou. V Obrazu Doriana Graye nalézám následující poselství, které podle Wildova vyjádření nebylo předmětem díla -
tím měla být jen výpověď umělce o podstatě a nástrahách umění, ovšem bez morálního odkazu. Vztah mezi uměním, potěšením a krásou je v pokřivené mysli Doriana Graye až bizarně přímočarý. Ochota vzdát se všeho, dokonce i své duše, pro krásu mládí se v různých podobách objevuje i dnešní době. Posuzujeme a hodnotíme formu. Velebíme "vyvolené", kteří jsou schopni si různými způsoby udržovat vnější krásu a těch "ošklivých" se straníme, nebo je litujeme, v krátkozrakosti a niterném předsudku, že jejich vzhled kráčí ruku v ruce s utrpením, zlostí a závistí. Pod maskou šarmu, stylu a umělé krásy se leckdy skrývá člověk takřka prázdný. A za oponou vždy stává alespoň jeden našeptávač, který jej opěvuje. S neslýchanou zpupností se tak protivíme rozsudku času. Přitom nám nedochází, že cesta vedoucí k věčnému mládí je mnohem prostší - pečovat o svou duši. Podobně jako to kdysi uvedl a následně rozpracoval jeden z největších českých moderních filozofů.
Vynikající nápad, který měl tak obrovský potenciál. Kniha je plná krásných, lehce a vzdušně působících popisů. Obsahuje spoustu zajímavých myšlenek, které člověka nutí se zamyslet nad svými vlastními hodnotami.
I když chápu, že ne každému se zalíbí, a to díky již dříve zmiňovaným popisům. V polovině knihy je jedna kapitola, kde je popisováno co Dorian dělal, proč a jak to dělal. Zde jsem se modlil, ať kapitola skončí! Bez těchto stran by se kniha, dle mého názoru, klidně obešla.
Ale i přesto se pak kniha vrací zpět na svou úroveň. A zalíbila se mi postupná přeměna Doriana z nevinného mladíka v záporného parchanta.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura irská literatura rozhlasové zpracování gotické romány nesmrtelnost viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 1999 |  Obraz Doriana Graye |
| 2005 | Jak je důležité míti Filipa |
| 1999 |  Lady Fuckingham |
| 2004 | Strašidlo cantervillské |
| 1992 | Lady Fuckingham / La Rose d'Amour |
Hned několik prvních vět mě fascinovalo. Četla jsem je mnohokrát. Zněly jako krásná hudba. Oscar Wilde měl rozhodně obrovský cit pro jazyk. Věty plynou a navazují na sebe jako vlnka na vlnku na hladině jezera. A ty spojení. Zaujal mě "mrzoutský bzukot včel". Ikdyž jsem tuto nadhernou knihu četla již před půl rokem, stále ve mě zachovává hluboký dojem. Ani nevím, proč jsem ji vlastně začala číst, ale jsem za to neskonale ráda. Je to krásná kniha, kterou stojí rozhodně za to přečíst.