Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464834/bmid_obraz-doriana-graye-MHx-464834.jpg
4
6838
6838
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1915 , Akademické knihkupectvíOriginální název:
The Picture of Dorian Gray, 1891
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla poprvé snad v 15 letech kvůli poslednímu filmu natočeného podle knihy, nedočetla jsem, ale když jsem se k ní poté vrátila, nedokázala jsem jí odložit.
On Oscar Wilde umí všeobecně skvělé popisovat pocity, okolí, prostě všechno. Umí natáhnout monolog na dvě stránky ale stejně nepřeskočíte ani větu a dokonce si ještě pár myšlenek podtrhnete. Je zajímavé sledovat vývoj Doriana Graye a čekat, jak to vše dopadne. Názory hlavních postav jsou sympatické a svým způsobem stále aktuální.
Je to kniha ke které se vracím skoro každý rok. Z klasické literatury je to, co vás zaujme a vůbec se nečte špatně.
Knihu jsem si vybrala do maturitní četby, ale sama jsem si ji chtěla přečíst. Je to velmi zvláštní příběh, čtení jsem ale nelitovala. Je jen škoda, že film totálně zkazili, slušně řečeno.
Loni jsem četla Draculu od Stokera a Obraz Doriana Graye mi ho neuvěřitelně připomínal, co se týče vyjadřování hlavních postav. (Je to pochopitelné, přece jen Wilde a Stoker žili ve stejné době). Přišlo mi divné, jak se dva lidé sotva poznali a už si skládali poklony, jak je krásný, chytrý, jak budou nejlepší kamarádi apod. Působilo to na mě nějak neupřímně...
Samotná kniha byla převážně vyplněna myšlenkami a úvahami Doriana a Harryho (Henryho). Dějově byl příběh poměrně krátký. Musím se přiznat, že jsem zajásala, když se Dorian konečně rozhodl obraz někomu ukázat a jaké to pak mělo následky. Přestože část knihy nudila, našly se v ní i zajímavé názory, které stály za zamyšlení. Ostatně nakonec způsobily postupnou devastaci Dorianovy duše. Zaujala mne třeba myšlenka, že každý vliv na druhého je nemorální - "Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří vrozenými vášněmi..."
O Dorianových konkrétních hříších jsme se toho moc nedověděli. Buď bylo řečeno něco ve zkratce a nebo jen naznačeno. Takže si hodně věcí můžeme domýšlet. Na druhou stranu je pak zajímavé se zamyslet, co je to vlastně hřích. Doba se mění a s ní i její hříchy.
Místy zajímavé a čtivé, se zajímavými myšlenkami, ale zároveň často i nudné a zbytečně poeticky popisné. Konec příliš useknutý.
Velice zajímavá hloubavá kniha, je to klasická literatura, která člověka buď strhne a nebo nezaujme. Mě strhla. :)
Společnost 19. století nebyla jiná, než ta naše. Jenom museli lépe skrývat to, co mi dnes ukazujeme veřejně - hříchy.
My je vystavujeme na sociálních sítích. Kdyby tohle Wilde věděl, zestárl by jako Dorian, než by knihu dopsal :).
Knihu jsem slyšela formou rozhlasové hry. Byla skvělá, všechny ty myšlenky a názory, našeptávači a darebáci :).
Ke konci byl z hlavního hrdiny už trochu ufňukánek. Holt minulost ho dohnala, to se děje běžně. Jen ti, co si myslí opak, si zaslouží prožít muka pekelná :). Myslet si, že se můžete ke druhým chovat hnusně a nezaplatit za to? Na to zapomeňte.
Zajímavá byla úvaha o tom, že se člověk nemůže změnit. Že když se choval jako darebák, bude takový vždycky.
No, ono to jde, pokud se to nedělá násilně - změna kvůli změně. Prostě upřímně. Jen málokdo je ale toho schopen. Ani já si iluze nedělám.
Třeba odpouštět moc nedovedu, furt se hrabu v minulosti. Škrabe mi na záda a funí za krk. Jenom se neotočit. A nebo když jo, být připravena na to, co na mě skočí.
Audio knihu jsem poslouchala jako četbu j maturitě,ne že bych neznala lepší, ale bavilo mě to bylo to napínavé a jsou zde jasně vidět prvky dekadence.
Kniha je úžasná! Plná hlubokých myšlenek. Myslím, že jí ocení spíše přemýšlivý čtenář... V téhle knize bych si mohla každou větu podtrhnout, pokud bych si chtěla vypisovat citáty. Oscar Wilde byl génius!
Prečítaných 20 strán. Iritovali ma neskutočne neprirodzené monológy lorda Henryho. Vkladať mu v rozhovoroch do úst vety, na ktoré by potreboval písomnú prípravu...moc to škrípalo...
Z počátku jsem byla ke knize velmi skeptická, ale rozhodla jsem se ji přečíst a nyní patří mezi mé nejoblíbenější knihy.
Všechny postavy mi byli sympatické a děj byl jednoduše skvělý.
Jediná věc, která mě na knize mrzí je, že není delší.
Děj na můj vkus ubíhal až příliš rychle, začátek velice podařený, prostředek aka Dorian a jeho vášně v drahých kamenech a látkách, či co to vlastně bylo - příšerná nuda, konec zase opět parádní. Nejlepší na celém příběhu je rozhodně psychologie a charakter hlavních postav, zejména tedy lorda Henryho, ten mne naprosto uchvátil a velmi se s ním ztotožňuji!
Začátek a konec jsou dobře napsané, hezky čtivé, jen prostředek pokulhává. Děj je tam vyprávěn spíš pasivně, mohu-li to tak nazvat, a popisky napříč knihou jsou sice hezké, ale nudné, dělalo mi problém u nich udržet pozornost. Zajímavé téma a spíš než o příběh jde o psychologii postav, především té hlavní. Pro mě kniha na 3 hvězdičky, ale znovu bych ji asi nečetla.
Byla to jedna z mých učitelek na základní škole, která nám převykládala obsah tohoto díla tolikrát, že mě od jeho četby odradila na dlouhé roky. Naštěstí jsem mu dala šanci a teprve teď si uvědomuji povrchnost výkladu Obrazu Doriana Graye jak na škole základní, tak v rámci povinné četby na střední škole.
Mám ráda Oscara Wildea. Vtipem, se kterým píše, a svými trefnými poznámkami si mě naprosto získal. Obraz Doriana Graye pak považuju za jeho dílo ve všech ohledech stěžejní. Jeho ostatní tvorbu převyšuje jak svým obsahem, tak formou, které jsem propadla.
Malíř Basil se seznámí s pohledným mladým chlapcem Dorianem, kterého považuje za svůj ideál a zdroj umělecké inspirace. Jednoho dne se s ním má opět sejít ve svém ateliéru, aby jej namaloval, a ten se tak setká s Basilovým přítelem Harrym. Harry, s poněkud kontroverzní životní filozofií, vnutí Dorianovi v krátkém rozhovoru představu, že jeho mládí a hezký vzhled je to nejcennější, co má. Dorianovi se po návratu do ateliéru při pohledu na svůj vlastní portrét zdá, že Harry má pravdu- a vysloví přání zůstat navždy mladý, ať portrét stárne namísto něj a on si navždy uchová hezkou tvář.
Dorian se dále setkává s Harrym, jehož zálibou je lidem nenápadně podsouvat svou ideologii a z psychologického hlediska jimi manipulovat, a jako předmět svého studia si vybral právě jeho. Stane se tak, že Dorian začne svět vidět jako on, jako svět, ve kterém má nejvyšší hodnotu estetická krása, a zamiluje si proto umění. Když později vidí na jevišti divadla herečku Sibylu, připadá mu dokonalá- každý večer je někým jiným, ale vždy stejně krásná- bez ohledu na její charakter se rozhodne s ní zasnoubit a nadšeně to oznamuje Basilovi i Harrymu.
Ti jdou následující večer do divadla s ním, hraje se právě Romeo a Julie- ale Sibyla úmyslně hraje svoji roli nevýrazně a bez emocí. Dorian ji jde po představení navštívit do zákulisí a ona tvrdí, že teď, když poznala pravou lásku, je všechno ostatní jen parodie. To ovšem není to, co chtěl Dorian, který ji miloval jen a pouze pro umění, slyšet, zasnoubení ruší, nechává ji plačící na kolenou v šatně a odchází. A toho večera, když se vrátí domů, všimne si, že na jeho portrétu se něco změnilo- jeho vlastní obličej se na něj dívá s krutým úšklebkem.
Harry je výrazná osobnost s neuvěřitelně vyhraněnými názory, zejména proti intelektuálům, ženám, manželství a jiným závazkům. Až jsem se cítila při jejich četbě jako by mě osobně napadal, a upřímně se mi to líbilo. Některé z myšlenek a aforismů, kterými se Obraz Doriana Graye jen hemží, jsou spíše úsměvné, ale u jiných jsem měla pocit, že Wilde uhodil hřebíček na hlavičku. A opakovaně. Úmyslně nebudu mezi nimi rozlišovat a uvedu některé z nich:
Ale krása, opravdová krása, ta přestává tam, kde začíná intelektuální výraz. Intelekt je už sám o sobě jistý druh přehnanosti a ruší harmonii každé tváře. V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet, je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného. Jen se podívej na lidi, kteří vynikli v kterémkoli učeném povolání! Jak jsou dokonale oškliví!
Je smutné si to připomínat, ale duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk- to je moderní ideál. Ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitný krám, samá obludnost a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu.
Vždycky! To je strašlivé slovo. Zamrazí mě, když je slyším. Tuze rády ho užívají ženy. Ženy zkazí každý milostný románek tím, že se snaží, aby trval provždycky. Vždyť to slovo nemá žádný význam. Mezi rozmarem a láskou na celý život je jediný rozdíl: že rozmar trvá o trochu déle.
Ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy- je-li vůbec něco takového jako hřích- jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na tu nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému.
Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.
Děti své rodiče zprvu milují; jak stárnou, začínají je soudit; a jen někdy jim odpouštějí.
Jen dva druhy lidí jsou opravdu okouzlující- lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí naprosto nic.
Lidumilové ztrácejí všechen smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
Když se obviňujeme sami, máme pocit, že už k tomu nemá právo nikdo jiný.
Kdybych měla vybrat jediné dílo z povinné četby, které si zaslouží být čteno a je v tomto smyslu legendou, jednoznačně bych zvolila Obraz Doriana Graye.
Příběh mi přišel jednoduchý, ale i tak zajímavý, ale ten nový film je naprosto úděsný.
Ale hlubší zážitek to ve mne nezanechalo. Na silné příběhy se zamyšlením mám jiné autory a knížky. A tahle mezi mé oblíbence patřit nebude.
Kniha se nezabírá moc příběhem, ale postupně nám rozvíjí osobnost Doriana. Občas až příliš rozepsané myšlenky vás nechají se ztrácet a zapomenout o čem vlastně čtete. Tahle knížka má v sobě spousta myšlenek, nad kterými jsem občas jenom kroutila hlavou či nevěřícně přemýtala nad tím jestli to opravdu myslí vážně.
Kniha mě mile překvapila. Nějaké části byli sice trošku těžší a zdlouhavé, ale příběh pěkný a hodně myšlenek..
Příběh dobrý, děj v podstatě jednoduchý. Spíš než o příběhu je ale kniha o myšlenkách, úvahách, též o době a společenských poměrech, životních postojích. Styl je hodně květnatý, až tak moc, že někdy musíte hodně domýšlet, o čem se vlastně mluví. Ohledně zvrhlého Dorianova života tedy nezjistíte téměř nic konkrétního, většina věcí je uvedena pouze v náznacích, a to mnohdy dost obecných. Každopádně to není zas tak dlouhé, aby se to nedalo přečíst a některé myšlenky byly zajímavé.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura irská literatura rozhlasové zpracování gotické romány nesmrtelnost viktoriánská fantastika
Autorovy další knížky
| 1999 |  Obraz Doriana Graye |
| 2005 | Jak je důležité míti Filipa |
| 1999 |  Lady Fuckingham |
| 2004 | Strašidlo cantervillské |
| 1992 | Lady Fuckingham / La Rose d'Amour |
Knihu jsem četla dvakrát a patří mezi moje nejoblíbenější. Pro své popisy postav, vnitřní boj hlavního hrdiny, lítost ze svých činů, strhující děj napínavý až do konce je tato kniha opravdu skvěla. Navíc Oscar Wilde je výborný spisovatel i pro variabilitu žánrů, v kterých je schopný psát. V tomto ohledu doporučuji jeho Pohádky a také zábavné Cantervillské strašidlo. Avšak Obraz Doriana Graye patří mezi světovou literaturu, kterou by dle mého názoru měl znát každý sečtělý čtenář.