Odpusťte mi, váš Leonard
Matthew Quick
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/229925/bmid_odpustte-mi-vas-leonard-gRi-229925.jpg
4
642
642
Právě dnes má Leonard Peacock narozeniny. Dnes si do batohu k učebnicím přibalí P-38, pistoli nacistického důstojníka, kterou zdědil po svém otci, a zastřelí svého bývalého nejlepšího kamaráda a potom i sebe. Už se nemůže dočkat. Ještě předtím se však musí rozloučit se čtyřmi lidmi, na nichž mu záleží: sousedem Waltem, posedlém Humphreym Bogartem, houslovým virtuózem a spolužákem Babakem, Lauren, jež miluje Ježíše (a do níž byl trochu zamilovaný zase Leonard), a herr Silvermanem, který ho na střední učí o holokaustu...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Knižní klubOriginální název:
Forgive Me, Leonard Peacock, 2013
více info...
Přidat komentář
Kniha jako taková sice nebyla tak špatná - moc pěkně napsáno, ale ten závěr a rozzuzlení? To mě naprosto zklamalo a pro mě se tak z příběhu vyklubala až téměř naprostá nesmyslnost. - je to škoda, závěrem to prostě autor dost pokazil.
Nevím, co si mám o téhle knize myslet. Je určitě lepší než Terapie.. to jo.
Titulky pod čarou mě tak neuvěřitelně štvaly a rozptylovaly.. Totálně zbytečná věc. Jako proč?
To rozdělování vět a divné smrskávání (nebo jak to mám napsat) v jakože napínavých částech a tak.. to taky nebylo nic moc a u mě se to minulo účinkem.
Nechápu, co má tahle kniha předat dál... když většina mamin a otců si to stejně nikdy nepřečte.. a mladýmu to nic nedá.. žádnou naději.. 1 nebo 2 lidi toho fakt moc nezachráněj.
Něco si z toho vzít, by mohli učitelé. Přesně takoví máte být. Trávíte s námi velkou část života, něco nám předáváte, tak byste občas nemuseli být toliko upnutí.
No.. když to všechno sečtu, tak mi z toho vyjde zase nic moc.. Jenže v téhle knize mi alespoň ten hlavní hrdina sedl a i ten učitel. Pro mě Leonard nebyl vůbec divnej.
Za mě asi dobrý (až na některý ty zbytečnosti).
Avšak spisovatel se mým oblíbencem nestane.
Krásný a citlivý příběh. O jednom klukovi, který to nemá jednoduché. I když si zdánlivě třeba řekneme, že zas tak nic strašného se mu neděje. Jenže dospívání je někdy hrozně komplikované a křehké období. A i když se tváříme, že je nám všechno jedno, mámu a tátu prostě hrozně potřebujeme. I jen proto, aby ti jeden z nich občas seknul pohlavek - nebo si prostě jeden z nich s tebou dal ty blbý lívance. Každý rodič by si alespoň kousek této knížky měl přečíst, aby věděl, JAK SE TO NEDĚLÁ. Osamělost a nechuť žít je hrozná věc.
Do knihy tohoto autora se mi moc nechtělo z předchozího zklamání z jeho knihy Terapie láskou, která byla přímo příšerná. Nicméně Leonard mi vězel v knihovně a já nemám ráda když tam mám nepřečtené knihy. Takže ke knize: horší než první kniga rozhodně není, ale už na začátku byl konec jasný. Poznámky pod čarou byly zbytečné - lepší by byly zkrátka v textu. Styl psaní příliš jednoduchý. Dvě hvězdy dávám za námět a za svižné čtení.
Zavřela jsem dočtenou knihu a nemohla ji odložit z rukou. Jenom jsem tak seděla a zírala a po tváři mi tekly slzy, a nechala jsem vyplavit ten smutek, že kolem nás je spousta Leonardů, kterým neumíme porozumět.
Silný příběh a Matthew Quick má můj obdiv.
Nejdřív mě Leonard hrozně rozčiloval. Přišel mi jako sebestředný spratek, který vyžaduje pozornost. A když ji nemá, zajde tak daleko, že chce zabít svého spolužáka a pak i sebe. Protože potom se o něm samozřejmě mluvit bude.
No musím uznat, že postupným čtením knížky se můj pohled na něj postupně lepšil, protože mi začalo docházet, o co v této knize jde. Nicméně jak už tu někdo psal, toto téma bylo zpracované za poslední dobu mnohokrát, takže až takové překvapení to nebylo: dopadne to přesně, jak předpokládáte.
Co mě ale nutilo číst dál a dál? Bylo to tajemství pana Silvermana. Byla jsem stejně zvědavá jako Leonard na to, co pan učitel skrývá. A po přečtení musím říct, že mě Silverman zaujal víc než hlavní hrdina. Promiň, Leonarde.
Kniha takový průměr. Rychle přečtená, rozčilovaly mě ale poznámky pod čarou, které byly dlouhé a přesahovaly i na víc stránek. Za mě 3*.
V porovnání s Terapií láskou, která byla vážně špatná, se mi Leonard moc líbil. Kniha byla velmi čtivá a příběh mě opravdu bavil. Vtáhl do děje a až do konce nepustil.
Co bych tedy určitě oželela bylo množství poznámek pod čarou. Kdyby jich bylo méně, bylo by to bezva, ale tady už byly většinou spíš rušivé.
Souhlasím, že vhledem k tématu, může působit až lehce banálně...ale nakonec to není na škodu. Nenechte se odradit zdánlivou bagatelizací, a určitě jí dejte šanci. Stojí za to.
Knihu jsem plánovala číst snad už před třemi měsíci a až teď jsem ji konečně přečetla! Kniha se četla sama a nedovolila mi se od ní odtrhnout. Seznamování s postavami, které jakkoliv ovlivnili Leonardův život, jsem si užívala. Čím víc byl hlavní hrdina v depresích, tím víc jsem si připadala smutnější. Na konci knihy jsem byla zlomena a nad knihou jsem ještě dlouho přemýšlela. Podle mě se tato kniha dá číst jenom párkrát za život, kdy to opravdu potřebujete.
Knihu hodnotím pozitivně. Nemám pocit, že mě nějak výrazněji obohatila nebo otevřela oči, protože podobné téma bylo ztvárněné mnohokrát a možná i o něco líp. Leonard si v tom svém nepochopení dost libuje, „plácá“ se v něm, a když už to vypadá, že by mohlo být líp, honem řekne nebo udělá něco nepřiměřeného, aby zase někoho poštval proti sobě. Natahování závěrečných rozhovorů s profesorem mi lezlo na nervy – ale! Bavily mě poznámky pod čarou, dopisy z budoucnosti mi taky přišly jako fajn nápad a už jen pro to, co řekl houslistovi Babakovi, jak mu poděkoval a vysvětlil, co pro něj znamená hudba a taky poděkování a rozloučení s Herr Silvermanem bylo tak silné, že už jen proto stojí knihu přečíst.
Prvních třicet stran se četlo samo. Leonard mi připadal zajímavý a rozuměla jsem mu. Pak se objevil první dopis z budoucnosti a celá kniha, která mi mimochodem přijde zbytečně zdlouhavá a rozcajdaná jako rozlejete inkoust. Z Leonarda se vyklubal obyčejný "ubožáček" outsider, který se pokouší o vraždu a sebevraždu (stejně na to nemá koule), aby upozornil svoje okolí na svoje zoufalství a konečně se mu dostalo potřebné lásky a přátelství, kterou každý normální člověk potřebuje. Občas se stylizuje do výjimečného jedince, vyděděnce společnosti, je přeci lepší než ostatní a proto ho nikdo nemá rád. Kecy. Nikdo ho nemá rád, protože se odmítá jakkoliv začlenit do kolektivu, špehuje cizí lidi, nedokáže normálně komunikovat a často se chová arogantně, drze a iracionálně. Jistě, nachází se v nejtěžším období života, dospívání. Podle knihy by mu mělo být devatenáct, ale přijde mi mentálně na šestnáct. Kniha mě příliš nebavila, i když obsahuje "důležité poselství", které se dalo zpracovat a bylo zpracováno milionkrát lépe, například ve filmu Oddělen, který velmi doporučuji.
P. S. Dost mě pobavilo, jak autor pracoval s tématem židovského holokaustu. V dnešní době musí Němci neustále pykat za své staré prohřešky, přitom Američané, jsou ti poslední, kteří by měli po někom házet kamenem. Vyvraždili původní obyvatele Ameriky, utlačovali Afroameričany segregací (a diskriminace je tam doteď), stále můžete v některých státech v USA skončit v léčebně pro homosexuály a takto bych mohla ještě chvíli pokračovat. Autor si klidně mohl místo Herr Silvermanna zvolit potomka Indiánů nebo Afroameričanů a nechat ho vyprávět o historii, o které se v Americe téměř vůbec nemluví. (Jenže to by pak knížku možná ani nevydali.)
Leonard se mi hrozně líbil. Jeho způsob uvažování byl velmi zajímavý a na jeho věk neobvyklí. Byla to jedna z těch knížek, která vás donutí zamyslet se nad způsobem vašeho života a to se mi na ní líbí. Rozhodně doporučuji si přečíst.
„Dělej celý den něco, co máš rád. Jdi na kolotoče. Zaplavej si nahý v oceánu. Jeď na letiště a kup si letenku na první volný let - je fuk, kam to bude. Nebo zastav prstem roztočený glóbus a pak si naplánuj výlet na místo, na které jsi ukázal; když to bude uprostřed oceánu, vždycky tam můžeš dojet lodí. Dej si nějaké exotické jídlo, o kterém jsi nikdy neslyšel. Zastav někoho, koho neznáš, a požádej ho, ať ti řekne, čeho se v hloubi duše nejvíc bojí, a ať ti dopodrobna popíše svoje skryté touhy, a pak mu řekni, že ti na něm záleží, protože je to člověk jako ty. Posaď se na chodník a namaluj něco barevnou křídou. Zavři oči a snaž se vnímat svět nosem - dovol pachům a vůním, ať nahradí tvůj zrak. Dožeň spánkový deficit. Zavolej starému příteli, se kterým ses léta neviděl. Vyhrň si nohavice a broď se mořem. Jdi do kina na cizojazyčný film. Nakrm veverky. Je jedno, co si vybereš, ale něco udělej. Protože revoluci můžeš začít jedním rozhodnutím, jedním nádechem.”
Leonard je člověk nesmírně citlivý a vnímavý, pochybuje a tápe ve svém životě. A vy můžete v této knize nahlédnout do jeho duše. Možná s ním nebudete vždycky souhlasit, ale možná ho budete chápat.
Tento chlapec to neměl vždycky lehké. Rodiče se mu nevěnovali, ale on se mezitím spřátelil se stařičkým sousedem Waltem, který ho měl rád takového, jaký byl. A potom je tu Herr Silverman, Leonardův učitel, který mu dokázal, že být jiný nutně neznamená být horší.
” Jsi jiný Leonarde. Já jsem taky jiný. Být jiný je dobrá věc. I když je to těžké. Já to vím, věř mi.”
Samozřejmě jsou v knize i další důležité postavy, o kterých se toho více dozvíte až při samotném čtení. Doporučuji. Už jen kvůli tomu, že na knihu, jako je tato, nenarazíte každý den.
Co mám dodat???
Tahle kniha byla prostě napsána pro mne, to jinak není možné, jak strašně jsme s Leonardem souzněli, jak strašně jsme si rozuměli.
Tohle je zatím nejlepší kniha mého života a se jí klaním. Brzy si jí koupím a přečtu ji ještě mnohokrát. Leonarde, ty jsi můj hrdina!
Má recenze o tom, jak je to všechno neuvěřitelné: http://knihy-jsou-duvodem-k-ziti.blog.cz/1606/odpustte-mi-vas-leonard-matthew-quick
Od knihy jsem podvědomě očekávala více, takže jsem obsahem byla malinko zklamaná. Myšlenka pěkná, ale s postavou jsem se nedokázala nějak sžít a tím pádem jsem řádky tolik nehltala. Závěr je předvídatelný, ale i tak pěkný.
Kniha, která dokazuje to, jak je v dnešní době opravdu těžké být originální či jedinečný. Pokud nejsi ovce, je to špatně. Proto se lidi bojí svou jedinečnost ukázat. Myslí si, že oni jsou kvůli tomu ti špatní a nenormální. Přitom je to právě naopak, alespoň dle mého názoru. ;) Jenže lidi se odjakživa bojí toho, co neznají nebo nemohou zaškatulkovat.
Chtělo by to více lidí jako je Herr Silverman, protože ten na mě z knihy zapůsobil nejvíce.
Dopisy z budoucnosti mi při přečtení prvního, vůbec nesedly. Ale pak mi přišlo, že tam prostě patří. Snad se přece jen Leonard dočkal svého potápění se s delfínem a dcerou S. ;)
No, nevím, knihu jsem málem odložila a nedočetla... začátek nepatří mezi to nejpovedenější... Potom ty poznámky pod čarou - nemusely by tam být, nic by se nestalo... Ale pak se to najednou rozjede a vy si říkáte, no konečně... a pak je najednou konec... Takový konec nekonec... Sice jsem si pobrečela, ale asi jsem chtěla něco víc...
Možná bych ocenila, kdyby kniha byla psána trochu náročnějším stylem, přeci jen se zabývá vážným tématem, přijde mi, že ho tato "čtivější" forma lehce zastírá.
Je to pravda, opravdu takovéhle knihy potřebujeme!
Díky Leonardovi jsem se vážně zamyslela. Nad sebou, nad vámi, nad námi. Jak rychle bychom asi takového člověka odsoudili, kdyby své "dílo" dotáhl do konce a nikdo by ani nemohl poznat jeho příběh? Kdo by se na ten příběh vůbec ptal?
Bojím se, že moc rychle.
A děkuju Leonardovi za to, že mi zas trochu víc otevřel oči.
Otravovalo mě to množství poznámek pod čarou - jsem si místy připadal, že čtu skripta do školy:) Určitě by ten tok myšlenek šel nějak zakomponovat do textu. No ale asi v tom je to "nóvum" a možná i jeden z důvodů, že je to bestseller... Ale jinak celkem fajn příběh, postupně to spělo k napětí. A myslím si, že spousta lidí má v současnosti podobné myšlenky jako Leo. Takže tahle kniha je alespoň může navést k uvažování jiným směrem.
Štítky knihy
přátelství sebevražda vraždy láska budoucnost střední školy učitel a žák
Odpusťte mi, váš Leonard
Kniha se mi moc líbila a dopadla tak, jak jsem doufala, že dopadne. Svět dospívajících není vůbec jednoduchý, zvláště když máte takovou rodinu jako Leonardo.