Ohněm a mečem
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/99_/9949/bmid_ohnem-a-mecem-4NN-9949.JPG
5
349
349
Ohněm a mečem (1884, Ogniem i mieczem) je román od polského nositele Nobelovy ceny za literaturu Henryka Sienkiewicze. Jde o první díl autorovy volné trilogie z polských dějin, jejíž další dva díly se jmenují Potopa a Pan Wołodyjowski). Děj románu, který měl obrovský úspěch, se odehrává v období vypuknutí ukrajinského kozáckého povstání Bohdana Chmielnického (tedy okolo roku 1648) proti polskému státu. Ohněm a mečem je velmi čtivá kniha s napínavým, až dobrodružným příběhem, který se s historickou skutečností shoduje jen ve velmi hrubých obrysech. Na pozadí mocenských a společensko-politických sporů autor současně rozvíjí milostný příběh rytíře Jana Skrzetuského a Heleny Kurczewiczové. V knize vystupují také pan Wolodyjowski a pan Zagloba, postavy, které provázejí čtenáře celou trilogií. Sienkiewicz psal román také s myšlenkou, aby byl morální vzpruhou pro Poláky, jejichž stát byl už sto let rozdělen mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Podle románu natočil roku 1999 polský režisér Jerzy Hoffman stejnojmenný velkofilm. Hoffman natočil i následující díly Sienkiewiczovy trilogie, je však zajímavé, že tento film vznikl jako poslední. První byl Pan Wołodyjowski roku 1969 a pak následovala roku 1974 Potopa.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1986 , OdeonOriginální název:
Ogniem i mieczem
více info...
Přidat komentář
Váhala jsem, moc se mi do té knihy nechtělo, ale jsem naprosto nadšená! Je to opravdu napínavý rytířský román. Určitě si přečtu i další.
Člověk při jeho čtení naprosto zapomene na realitu a přenese se do doby, kdy všechno probíhalo. Kniha je moc pěkně napsaná a nejspíš se k ní časem vrátím.
Skvělý historicko dobrodružný román, jimž se Sienkiewicz stal jedním z velmi důstojných pokračovatelů otce - zakladatele žánru (aspoň podle mně) sira Watlera Scotta. Jediným malinkým problémem knihy je, že realita byla nějak tak poněkud jiná, smyslem knihy ve své době bylo povzbudit rozdělený a utlačovaný polský národ - především v onom ruském záboru, kde se děj vlastně odehrává a to jak na původně polské straně, tak na straně ukrajinské.
Nicméně historické nesrovnalosti a nepřesnosti nic nemění na faktu, že se jedná o román zalidněný řadou výrazně vyprofilovaných osob, že děj má spád a dobrodružnost je zde výrazně vyšší, než u dalších dvou románů trilogie. Pravdou ale je, že oni divocí a brutální kozáci se kozáky stali mimo jiné díky útlaku ze strany "polských" pánů. Přitom řada oněch "Lachů" nebyli ani etničtí Poláci. Jednalo se o Rusíny - například kníže Jarema Wiśniowiecki pocházel z moldavského rodu a ke katolictví přestoupil od pravoslaví. Ovšem on a jemu pdobní na svých rozsáhlých panstvích vládli tvrdou rukou, neuznávali pomalu ani autoritu polského státu, což vedlo k tomu, že jejich nevolníci (a byli mezi nimi i etničtí Poláci...) prchali na Divoká pole, aby zde měli "kozáckou" svobodu.
Kozáci nebyli ani Ukrajinci, ani Rusové, prostě byli to - kozáci. Vše, co ovšem Sienkiewicz v dobré víře a z pochopitelných pohnutek popsal v onom historickém backgroundu strhujícího románu, uvedl famózním způsobem na pravou míru režisér Jerzy Hoffman, který, aniž by jakkoliv sáhl do děje předvedl brutalitu samotného Wiśniowieckého, chování značné části polské "szlachty" (samozřejmě s výjimkou pánů Skrzetuského, Wolodyjovského, Longina i Zagloby), ale neopomněl zde zdůraznit fakt, že Rusíni (Ukrajinci) nijak netoužili stát se poddanými ruského cara. Stáli (zejména jejich elity) o vytvoření republiky tří národů z tehdejší republiky národů dvou (polsko-litevská unie).
A tak, když jsem naposled Ohněm a mečem dočetl, vybavila se mi slova, kterými končil film a která asi ani v knize nejsou: "A pak probíhali další války, přišly další pohromy a nakonec si Rusové podrobili všechny - Rusíny, Poláky i Litevce". Jak smutně pravdivé. A na filmu, který tvoří s románovou předlohou pozoruhodně jednotný celek - za komunistů a během existence SSSR nemohl Hoffman z ideologických důvodů Ohněm a mečem natočit. O to víc oceňuji, že když tak v roce 1999 naopak zcela svobodně už učinit mohl, nedal se strhnout k nějakému šovinistickému postoji, ale naopak poukázal na hlubokou pravdu o této části jak polských tak ukrajinských dějin. To, co Sienkiewicz podal trochu druhoplánově, když Chmelnicki (mimochodem rovněž "polský" šlechtic s erbem...) kritizuje ony polské "králíčky", kteří se v následujících stoletích svým sobectvím postarali o neblahý osud Řeči pospolité předvedl Hoffman hezky natvrdo a nahlas.
Ale to už je trochu jiná story, román lze doporučit každému, kdo má rád historická dobrodružství (mimochodem, podobně jako existoval d´Artagnan existoval i onen pan Skrzetuski a dokonce je pravdivá i ona story, jak se dostal z obležené Zbaraže….), nemusí si oněmi předchozími úvahami vůbec zatěžovat hlavu, děj i figury mu budou stačit více než bohatě.
Páni, to bylo něco. Zpočátku jsem měla trochu problém s těmi polskými výrazy, ale pak jsem příběh hltala jak jen to šlo. Je to inspirativní dílo.
Chuť přečíst knihu jsem dostal, přiznávám, až po shlédnutí stejnojmenné trojdílné filmové série. Ten film mě tak zaujal, že jsem se prakticky obratem pustil do knihy a musím říct, že jsem nadšen. Není mi úplně jasné jak v roce 1884 mohl autor napsat tak skvěle čtivou knihu, které od první stránky nechybí napětí, dramatičnost děje, historické poučení i humor. Prostě dokonalé epické počteníčko :-) Osobně se domnívám, že autor byl zkrátka spisovatelský génius a Nobelova cena mu po právu náleží. Historie sice trochu plave na vodě, udatní polští rekové jsou až trochu moc udatní a přesila kozáků a tatarů "nesmírná", ale to nevadí. Při čtení je zkrátka třeba myslet na to, že (jak sám Sienkiewicz uváděl) psal knihu hlavně pro "povzbuzení srdcí" národa (tedy toho polského) v době nesvobody. Sháním Potopu :-)
Sienkiewicz je pro mě tak trochu polobůh, dle mého je to jeden z nejlepších autorů historických románů. Ohněm a mečem a vlastně i Potopa a Pan Wołodyjowski - všechny díly jsou skvěle napsané, čtivé, chytlavé a zábavné.
Možná, že pro někoho trochu moc pohádkové, příliš udatných rytířů a krásných panen, ale mně se celý styl, jakým píše a vypráví, neskutečně líbí. A nechybí ani skvělý humor.
Rozhodně jsem se z jeho knih dozvěděla o polské historii a povstání kozáků více, než za celou školní docházku.
Velký autor psal na svou dobu dokonalá díla. Je pro mne přínosné občas si něco zase přečíst od nositele Nobelovy ceny.
Po přestávce od prvního dílu jsem dočetl druhý. Tento autor, klasika, nemůže zklamat, i když na druhou stranu přiznávám, že si dám zase na nějaký čas přestávku.
Výpravné a strhující. Sienkiewicz mistrně skloubil osudy "malých" lidí na pozadí velkých událostí s krajinomalbou, to vše pod aureolou polského lidu.
Nutno zmínit též skutečnost, že se obratně vyhnul tendenčnímu vyznění díla, i postavy záporné jsou vykresleny živě, skutečně a lze jim dokonce fandit. Navíc se člověk díky panu Zaglobovi i zasměje. Už se těším na další díly.
PS : není náhodou pan Podbipieta potomkem Zbyška ( Křižáci ) ? Ten přece také toužil po třech hlavách...
Musím říci, že tato kniha mě příjemně překvapila. Vyprávění plné dobrodružství a napětí; nechybí ani záchrana dámy v nesnázích :-) Trochu rušivým elementem pro mě bylo až zbytečně velké množství poznámek pod čarou. Bez většiny z nich bych se obešla. I tak se kniha velice dobře četla a mohu ji vřele doporučit.
Odpouštím autorovi jeho hrdiny, kteří jsou tak trošku supermani... Ale oni takový opravdu jsou! Alespoň já je tak vidím. Skvělý román, který mě doslova pohltil. Přečetl jsem si ho až po prostudování Chmelnického povstání. Že to není historické? Je mi to úplně jedno.
Skvělá, skvělá kniha! Od dětství miluju Pouští a pralesem, před několika lety mě pak diskuse o křesťanství přivedla ke geniálnímu Quo vadis a potom už jsem se do Sienkiewicze pustil systematicky.
Četl jsem kdysi, že se před 112 lety (to to letí!) uvažovalo o rozdělení Nobelovy ceny mezi Sienkiewicze a Jiráska, jako vyjádření uznání slovanským autorům, a trochu mě mrzelo, že jsme na naši Nobelovku museli čekat dalších dvaasedmdesát let, ale to rozdělení by nebylo spravedlivé. Mám Jiráska rád, ale když si přečtu – a to odhlížím od Quo vadis, které samotné si zaslouží absolutorium – v této knize (str. 34 v odeonském vydání) jedinou větu, „V močálech a říčních ramenech si stavěli osady bobři, o nichž se v Záporoží vyprávělo, že jsou mezi nimi století starci, stářím zbělelí jako sníh.“, tu vím, že v osobě Sienkiewiczově mám tu čest s Básníkem.
P. S.: A ten báječný humor!
„Pane náměstku, toto je pan Povsinoha.“
„Podbipięta,“ opravil ho šlechtic.
„To je jedno. Erbu Zervigatě...“
„Zerwikaptur,“ opravil šlechtic.
„To je jedno. Ze Psíchkišek.“
„Z Myszykiszek,“ opravil ho opět šlechtic.
Jak rada bych dala svemu oblibenemu spisovateli vice hvezdicek, ale za tuto knihu opravdu nemohu. Vim ze je nefer srovnavat s "modernimi" historickymi romany, ze kniha je poplatna dobe a ucelu (povzbuzeni narodniho sebevedomi), ale lepe opravdu hodnotit nemohu, protoze me celou dobu pomerne nudila. Jak pisi ostatni uzivatele, stridaji se nudne pasaze s pasazemi zivejsimi, a vetsinou to zahranuje fantasticka postava pana Zagloby. Celkove jsem se vsak s knizkou (kterou jsem si zvolila do ctenarske vyzky a kterou jsem vyzvu zavrsila) docela trapila a napinava mi moc neprisla. Zahladni dejova linie (pribeh Jana a Heleny) je takova nemastna neslana, Helenu stridave unaseji Bohun a pan Zagloba a az na par dramatickych uteku se vlastne nic prevratneho nestane. Jednoduche a predvidave. No a do toho se stale bojuje, coz by tak nevadilo kdyby ty boje byly trochu prehlednejsi, mene vycpane povidanim o narodni hrdosti a nudnymi pasazemi, kde skupina panu premita co dal. Kniha proste mohla byt tak o 200 stran kratsi a jen by ji to prospelo, z boju bylo nejzajimavejsi az zaverecne oblehani Zbaraze. Ze zacatku mi trochu vadilo mnozstvi neznamych/cizich slov, ktere jsem si neustale musela hledat ve slovnicku, coz od cteni pomerne zdrzovalo - toto nakonec hodnotim jako klad knihy, alespon si clovek rozsiril obzory a zase se podival nekam jinam nez do obvykleho dejiste historickych romanu jako Francie nebo Anglie. Minimalne dvakrat jsem se vsak dopustila neceho co pri cteni knih NIKDY nedelam - preskocila jsem urcite pasaze. Poprve se jednalo o zdlouhavy popis krajiny/pomeru, podruhe o rozjimani knizete Jeremiho co a jak dal rozvedene snad na 10 stranach. Mimochodem, knize Jeremi me svoji uzasnosti az stval:) Stejne tak nemastni neslani mi prisli Jan a Helena, to uz by clovek pomalu vic fandil Bohunovi:) S postav jsou tak nejzajimavejsi Zagloba a Podbipieta. Dalsi dily si mozna nekdy v budoucnu prectu, ale ted se radeji vratim k Folletovi, Merlemu nebo Cornwellovi.
Vždycky, když čtu některou ze Sienkiewiczových knih, moje duše touží stát se na chvíli Polkou a prožít naplno ten pocit, že není lepší věci v životě, než být rodákem Rzeczypospolitej. Polské dějiny, jak už je psáno níže, jsou leckdy zapeklitým oříškem, a polská mentalita v nich hraje velkou roli. Polští husaři s rysími kožešinami a křídly na zádech jsou pro mě symbolem sebevědomí, víry v sama sebe a toho, že i kdyby si člověk jel pro smrt, musí to alespoň sakra dobře vypadat :).
Kromě nezapomenutelného čtenářského zážitku (protože Sienkiewicz je pan spisovatel) a skvělého popisu jedné zásadní éry polských dějin je podle mě kniha i zajímavou studií toho, co to pro polský národ znamenalo, být Polákem.
Nadčasové dílo. Sienkiewicz si mě tímhle dílem získal. Amen. Málokdy se mi stane, že mám hned několik oblíbených postav v ději. Nebo že fandím srdnatému záporákovi (Jurko Bohun) více než zbožnému dobrákovi (Jan Skrzetuski). Pan Zagloba je postava naprosto fantastická, pan Podbipięta zase dojemná - hlavně jeho neslavný konec. Malý a šikovný rytíř Wolodyjowski, který vystupuje i v dalších dvou románech, mi kupodivu nikdy k srdci nepřirostl. Sama netuším proč. O ženské postavy tu také není nouze, ale kněžna Helena vede ve všech směrech, protože je tak krásná a pro svou lásku a záchranu obětovala i ty vlasy :-D, stejně jako zlá čarodějka Horpyna, protože když se ta objevila na scéně, přísahám, po těle mi běhaly zimomřivky.
Některé pasáže jsou v knize k pláči, nad jinými se člověk od srdce zasmál - tady jednoznačně vede důvtipný Zagloba, který se prostě rád podívá na dno sklenice. Je tu kombinace všeho. Rovněž se mi líbil dobře popsaný střet rozdílný světů ukrajinských kozáků a polských husarů, pro něž rytířská čest znamenala totéž co pro kozáky svoboda. "Takže Bratři, komu je kozácká sláva milá za mnou!"
PS: V roce 1999 byl podle knihy zfilmován i film - dle mého soudu výborný, navíc se docela věrohodně držel dějové linie. I když jsem se opět divila, že si Helena vybrala Jana, a ne Bohuna, který by pro ni položil i svůj život! To se o Janovi nedalo říct... Ten se totiž striktně řídil rytířských zásad a měl být vzorem/ideálem pro tehdější polské čtenáře.
Četl jsem to jako kluk, miloval jsem tyto knihy H. Sienkiewicze, vyrostl jsem na nich. Je to taková krásná nostalgie mládí a rytířských časů, které jsou pryč.
Mohutný úvod k rozsáhlé trilogii. Je to veliký příběh, v němž mě mimo jiné zaujala jen taková drobnost na samém začátku, kde se píše, že na Síči se dalo vždycky poznat, kdy se schyluje k rebelii, podle toho, že se kozáci po celé Síči dali do strašlivého pití...
Pro mě knížka taková rozporuplná, ze začátku jsem se musel do čtení nutit, popisovaný zeměpis a historie mi nic neříkaly a ztrácel jsem se v nich, ale později mě chytla a dočetl jsem ji rád, i když místy byla pořád vyloženě zdlouhavá a nudná. Držely mě víceméně zajímavý jazyk a Zagloba, i když popisy epických bitev byly taky poutavé. Romantická dějová linie taky docela bavila, i když byla jinak nepříliš zajímavá a předvídatelná. Místy mě četba vtáhla, místy jsem se zasmál, ale místy jsem se horkotěžko prokousával. Ty zábavné části sice převážily, ale víc než za tři hodnotit nemůžu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Bohdan Chmelnický , jeden známý ukrajinec říká , to je takový náš Žižka.