Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151661/klub-nenapravitelnych-optimistu-151661.jpg
5
922
922
Bohatý, mnohovrstevnatý román dosáhl ve Francii prodeje přes 400 tisíc kusů, obdržel nadšené kritiky i několik literárních cen - např. Prix Goncourt des Lycéens 2010. Píše se rok 1959 a dvanáctiletý Michel Marini prožívá první krizi v rodině. Rodiče se nemohou na ničem shodnout a bratr Franck přes jejich odpor narukuje do války v Alžírsku. Michelovým jediným útočištěm se stávají knihy a utajený šachový klub ve čtvrti Montparnasse, kde se scházejí uprchlíci z východního bloku a vyprávějí si jen stěží uvěřitelné osobní příběhy. Během několika let přichází Michel o přítelkyni i o iluze a předčasně dospívá, přesto se však stává právoplatným členem šachového klubu a jedním z nemnoha nenapravitelných optimistů.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno:
2012
,
Argo
Originální název:
Le Club des incorrigibles optimistes, 2009
více info...
Přidat komentář
Vynikající román. Není to zrovna optimistické čtení, ale je to tak dobře napsané, že těch skoro 600 stran lze rychle zhltnout.
Klub nenapravitelných optimistů tvoří chlapíci, kteří utekli z různých komunistických zemí (většinou ze SSSR), aby si zachránili holou kůži. Každý má svůj příběh a skrze ně nahlédneme různé formy absurdit socialismu. Vypravěč je Francouz, díky čemuž můžeme sledovat, že důvod k útěku se najde i mimo socialistický blok.
Kromě první kapitoly, která mě téměř odradila od dalšího čtení, je to moc pěkné čtení (co do formy samozřejmě, obsah je chvílemi až mrazivý). Pokud znáte tuhle dobu z četby nebo dokonce z vlastní zkušenosti, určitě oceníte tuhle beletrizovanou rekapitulaci. Můžu vřele doporučit.
Knížce se nedá upřít, že je dobře a čtivě napsaná. I když je to bichle a moc mě nebavila, tak se četla dobře a rychle. A to není jen tak. Ale... těžko najít zalíbení v knížce, kde není ani jedna sympatická postava. Všichni jsou to nějakým způsobem blbci a hlavní hrdina se chová často jako idiot. Pubescentní idiot. Což je další problém, protože jak zjišťuji, přestává mě bavit číst knížky vyprávěné dítětem či adolescentem. Všechny postavy jsou taky samozřejmě značně nerealistické, prostě takové románové.
No a pak je to podle mě až zbytečně natahované, hluchých a opakujících se míst je tam dost. Zvlášť když si po dočtení uvědomíte, že se tam vlastně nic moc nestalo. Lidi se potkávají a plkají, vyprávějí, hrají šachy nebo fotbálek. Hodně z důležitých postav se objeví jen proto, aby mohly zmizet, a rozuzlení se nedočkáte. Asi by bylo férové na rovinu říct, že tohle je prostě nefalšovaný první díl, jen nahozené osudy bez většího vývoje. Ale s tím jsem to nerozečítala, čili trochu nemilé překvapení. A poslední připomínka je k mísení fikce a non-fikce, kdy pořádně nevíte, co je a co není reálné, což nemám ráda, protože to na mě působí jako klam.
No, jak tak koukám, vydání pokračování knížky je na spadnutí, ale nechám si ho ujít a tohle pošlu do světa.
P. S. Na to, že jde o klub nenapravitelných optimistů, tak se na můj vkus moc často hádají, dobrou náladou taky zrovna nehýří a optimismus z nich rozhodně nevyzařuje.
tak kým som sa rozčítal, mal som sto chutí knihu odložiť. neviem, kde sa v spisovateľoch berie tá potreba týrať čitateľa a šponovať jeho trpezlivosť.
príbeh z iného sveta - čo my vlastne vieme o Alžírsku a jeho vzťahu s Francúzskom? skôr romanticky zbystríme pozornosť, keď príde reč na ruských imigrantov. lenže šľachta, ktorá ušla pred masovým vrahom Leninom bola z iného súdka ako tá, ktorá sa v Paríži ocitla po druhej svetovej a potrebuje svoju existenciu haliť do hmly tajomnosti.
pretože je to všetko zabalené akoby do pohľadu decka a dospievajúceho mladíka, má to veľa romantizujúcich a idealizujúcich prvkov. za tieto barličky sa mohli schovať aj prípadné nedopovedané a načrtnuté obrazy a osudy.
v každom prípade je to však kniha, ktorá je oveľa živšia ako existencialistické ľapotanie Simone de B. v Mandarínoch.
a čo osobitne stojí za uznanie a pochvalu je vynikajúci preklad. máme excelentnú prekladateľku a už sa mi veľa ráz stalo, že práve meno Aňa Ostrihoňová ma prinútilo vziať neznámu knihu do ruky a prečítať ju. čiže okrem perfektnej práce s jazykmi má aj pre mňa vynikajúci vkus a je zárukou skutočnej hodnoty.
Skvelá kniha. Milujem hrubé knihy, milujem knihy v ktorých sú odkazy na iné dobre knihy . Keby žil Remarque v 60 rokoch,myslím ze by to nenapísal lepšie. Paríž utečencov z východnej a strednej Európy. Ich tragické osudy sprevadzaju dospievanie hlavného hrdinu. Jeho očami vidíme ako bojujú s osudom , byrokraciu aj s minulosťou. Aj keď prišli do nového života bez dokladov, bez batožiny, prišli obtazkani svojou minulosťou, ktorej bremeno vlacia stále so sebou. Určite stojí za prečítanie, zamyslenie. Skvelá kniha.
Prvních padesát stránek testuje vaši trpělivost. Vyčkává, zdali se ke knize obrátíte zády. Já jsem na nich měla svoje pochyby, ale přesto jsem je se zatnutými zuby přešla a nikdy jsem nebyla víc vděčná. Následovaly dokonalé propojení, zvraty, psychologie postav, příběhy a myšlenky. Kniha mi nedávala spát. Silně mě oslovila. Konec mě tak dojal, že ztráta tekutin v podobě slz mě málem dehydrovala. Za sebe dávám pět hvězd, ale ta kniha je těžká. Pro někoho může být nudná a těžko přelouskatelná. Proto předem doporučuji si rozmyslet, jestli to je vážně to co hledáte. Přestože se jmenuje Klub nenapravitelných optimistů, není nějak příliš optimistická. Taky je pro pochopení nutné mít něco v hlavě z politických záležitostí z období mezi lety 1930-1980.
Souhlasím se ZÓNA prakticky ve všem. Díky nemocí jsem knihu zvládla poměrně rychle, ale některé pasáže jsem v klidu přeletěla a nemám pocit, že by mi chyběly. Nicméně kniha je to úžasná a doporučuji každému, ať ji zkusí, i když působí tak objemně. Pro mne literární zážitek.
Román zkoumající lidskou zodpovědnost prostřednictvím mnoha osob, názorů a politických událostí.
Programově složité a mnohdy unavující čtení, které vždy koriguje láska a částečné rozkrývání smysluplnosti celého příběhu.
Podstata všech sdílených událostí je děsivá a slouží k dobrému pochopení poválečných let, ať už ve Francii, či Sovětském svazu. Některá vyprávění jsou zajímavá a podnětná, jiná zbytečně knihu znásilňují. Autor chtěl zřejmě prodat co nejvíce znalostí a informací, které získal. Začlenění jich do příběhu, je ovšem mnohdy nadbytečné a svévolné.
Vadu na kráse má i podoba vypravěče. Dvanáctiletý a později o něco málo starší Michel na mě působí příliš dospěle a jeho postava tudíž vyznívá mírně ploše.
Odmyslím-li tato drobná negativa a vyzdvihnu-li korektnost celého subjektu, vychází mi ze všeho čtení nadprůměrný společenský román pro badatele a milovníky ne zcela jednoduchých příběhů.
Ocenění, která román získal, běžnému čtenáři při konzumaci příběhu nikterak nepomohou. Ale když napíši, že při některých scénách budete tajit dech, nepopiratelně vás ke čtení téměř šesti set stránkové "bichle" přiměji snáz...
NEODKLÁDAT! na dvacáté stránce jsem se zalekl: tohle má 567 stran? - ale na čtyřicáté už jsem litoval: tohle má JEN 567 stran! úchvatný, autentický, mistrně gradovaný, důmyslným střídáním krátkých úseků vždy dvou prolínajících se vyprávěcích linií napínavý příběh se strhující pointou; Francie první poloviny šedesátých let s retrospekcí do Ruska počátku let padesátých; prostě žádná limonáda, žádné čtenářsky líbivé efekty, ale kniha, kvůli které si člověk musí v práci vybrat sick day = DOPORUČUJU
Velice zajímavý román, kde se spolu mísí život dospívajícího chlapce ve Francii v polovině 20.století a imigrantů a jejich důvodů k opuštění vlasti.
Moc věcí se v dějinách opakuje, tudíž se pasáže z téhle knihy hodí i na tuhle dobu:
„Naše neschopnost přesvědčit druhého je nevývratným dokladem toho, jak užitečné mohou být u každého dle jeho možností urážky plné opovržení, rány pěstí, nože, automatické pistole, dynamitové nálože spojené s roznětkou, nukleární letadlové lodě. Naše neštěstí má jedinou příčinu: nedotknutelnost našich názorů. Ti, kdo odmítají své přesvědčení změnit, jsou pitomci, a ti, kdo se přesvědčit nechají, taky.“
Co takhle pravda?
„Existují nepřekonatelné úkoly, jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: ZAMLČOVAT PRAVDU NEZNAMENÁ LHÁT.“
Jak je snadné být šťasten!
„Lidé se bojí, že ztratí paměť.
Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení.
Dobře se žije jen v zapomnění.
Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí.
Šťastní lidé zapomínají.“
Opravdu se to hodí na tuhle divnou dobu!
Divnou dobu?
Jejda, asi to platilo vždycky! :-)
Jak už tady v komentářích bylo několikrát napsáno, souhlasím s tím, že jsem několikrát začala s myšlenkou, že to nedám, náročný začátek. Ale na doporučení kamarádky, že je to úžasná kniha, jsem se prostě dostala přes ten "složitý začátek" a kniha to úžasná opravdu je. Je taková úplně jiná a zvláštní. Autor si dal hodně práce - a za to díky - se seznámením určité skupiny emigrantů v daném období v Paříži. Zajímavé osudy, zajímavý klub. Klobouk smekám i před překladatelkou. A děkuji náhodě, že mi tuto knihu přivedla do cesty.
Tak tahle knížka mě fakt dostala. Nejsem nadšenec ani do revoluce ani do šachů ani do intelektuálovství, takže zpočátku jsem myslel, že to ani nebudu číst dál. Ale pak se nějak rozjely charaktery a těch asi 30 hodin audio uběhlo, že jsem ani nepostřehl jak. Nakonec jsem si musel dát znovu ten úplný začátek, abych vůbec zjistil, jak to celé dopadlo. Sice to člověk věděl od začátku, ale nesměl by to zapomenout. Jediné co mi vadilo, že Saša není jméno ale zkratka od Alexandr. Ale i na to se dalo zvyknout.
"Hlas našeho špatného svědomí je tady proto, abychom ho neposlouchali. Jinak by výčitky neexistovaly a život bez lítosti nemá cenu."
Takřka den za dnem prožívá čtenář společně s Michelem Marinim a jeho východoevropskými přáteli z šachového klubu v pařížském Montparnasse jeho roky dospívání v poválečné Evropě. Jean-Michel Guenassia čtenáře promyšleným způsobem provádí jejich spletitými osudy, které jsou každý sám o sobě tak zajímavý, že by snesl samostatnou knihu. Prostor nachází i emigrant z Československa. Do děje zasahuje také alžírská válka a v příběhu se tak mísí životy Francouzů s východoevropskými imigranty a alžírskými přistěhovalci. Francie je nepochybně národnostním tavicím kotlem, dnes více než kdy dřív. Mám sice trochu pochybnosti o onom nenapravitelném optimismu, zejména v závěru. Jenže ten může být i skrytý a život by bez něj nejspíš byl mnohem méně snesitelný.
Přiznám se, že mě trochu překvapila jedna zřejmá historická nepřesnost. Guenassia využil jako důležitou zápletku v životě jednoho z protagonistů knihy, do Francie emigrovaného sovětského pilota Leonida, a to popravu manželů Rosenbergových, ke které ve skutečnosti došlo o téměř 10 let dříve, než uvádí autor... Svou literární excelenci tak mohl doplnit trochu lépe odpracovanou faktografií, když už ji zakomponuje do svého románu. Ale je to jen drobná vada na kráse. Nádherný, mnohovrstevnatý román, u kterého bych bývala ráda strávila pár dalších hodin.
"To je absolutní trest... Jestliže neexistoval Trockij, nemají důvod existovat ani anti-trockisté."
chvíli mi trvalo, než jsem se do této knihy začetla, ale pak už jsem se od ní těžko dokázala odtrhnout. Konec byl vysloveně napínavý. Téma zajímavé, doplnila jsem si i nějaké mezery ve vědomostech
"Dobrodružství" mladého chlapce. Řekla bych - nic moc veselý život. Celou dobu jsem mu přála aby se alespoň něco podařilo. Zda se mi přání splnilo, je třeba si knihu přečíst. Je to kniha neobyčejná, čtivá a doporučuji najít si čas a číst v co nejdelším zátahu, aby ten zážitek byl úplně dokonalý.
(SPOILER)
Po prvých desiatkach strán som ju chcela odložiť k nedočítaným, veľmi ťažko sa rozcítavala. Ale keďže mala vysoké hodnotenia, nevzdala som to.
Dej nie je moc napínavý, ale chytí za srdce a možno bude na konci aj slzička ako u mňa. Je písaný tak dôveryhodne, že čitateľ má pocit, že sa to skutočne stalo a všetko to prežíva spolu s postavami.
V knihe sa prepletajú akoby dva príbehy. Príbeh Michela a jeho lások, rodinných vzťahov a silných priateľstiev a na druhej strane členov klubu, ktorí mu vyrozprávali svoje strastiplné životné cesty.
Najsmutnejšie bolo sledovať, ako pomaly počas celého príbehu niekoho v živote stráca. Začalo sa to Philippem, potom brat Franck, odchod Cécile ma najviac zamrzel, opustí ho aj jeho láska Cécile, starý otec odíde, opustí ich otec aj keď nie z vlastnej vôle a nakoniec verný priateľ Sašo. Trošku veľa v živote dospievajúceho chlapca…
Jediné mínus pre mňa ťažká orientácia miestami a ulicami Paríža, nepamätala som si názvy. A tých postáv tam bolo na mňa príliš veľa, niektorých som si do konca knihy nedokázala zapamätať.
Skvělé čtivo, které jsem si bohužel pokazila příliš dlouhým čtením, čímž pro mě příběh ztratil konzistenci. Každopádně moc zajímavé postavy, jejich propojující se příběhy a i vyvrcholení knihy.
Štítky knihy
20. století Francie šachy francouzská literatura psychologické romány studená válka uprchlíci emigrace optimismus oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
Krasne!!