Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151661/klub-nenapravitelnych-optimistu-151661.jpg
5
922
922
Bohatý, mnohovrstevnatý román dosáhl ve Francii prodeje přes 400 tisíc kusů, obdržel nadšené kritiky i několik literárních cen - např. Prix Goncourt des Lycéens 2010. Píše se rok 1959 a dvanáctiletý Michel Marini prožívá první krizi v rodině. Rodiče se nemohou na ničem shodnout a bratr Franck přes jejich odpor narukuje do války v Alžírsku. Michelovým jediným útočištěm se stávají knihy a utajený šachový klub ve čtvrti Montparnasse, kde se scházejí uprchlíci z východního bloku a vyprávějí si jen stěží uvěřitelné osobní příběhy. Během několika let přichází Michel o přítelkyni i o iluze a předčasně dospívá, přesto se však stává právoplatným členem šachového klubu a jedním z nemnoha nenapravitelných optimistů.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno:
2012
,
Argo
Originální název:
Le Club des incorrigibles optimistes, 2009
více info...
Přidat komentář
Nádherná knížka, kterou mohu jenom doporučit. Hluboký čtenářský zážitek, chvíli po přečtení jsem se s hrdiny knížky nechtěla rozloučit.
Kniha poutavě a živě líčí dospívání zvídavého Michela v Paříži přelomu 50. a 60. let na pozadí války v Alžírsku, napětí v rodině nebo lásku ke starší dívce Cécile – ostatně kdo by se do ní nezamiloval…? Jádrem vyprávění jsou však příběhy emigrantů z východní Evropy, kteří se začali scházet v zadní místnosti jedné pařížské hospody, hráli tam šachy, popíjeli a povídali si o svých životech, které museli nechat za železnou oponou. Byť má tento příběh reálný základ, popisované blízké přátelství dospívajícího kluka a všech těch životem protřelých exulantů mi přišlo až příliš umělé a příběhy uprchlíků byly někdy jak vystřižené z nějaké západní „čítanky o komunismu“. Přesto kniha určitě stojí za přečtení, zanechává v paměti takovou příjemnou atmosféru. (7/10)
Bylo to dlouhé a nádherné čtení. Román se rozprostírá do ohromné šíře i hloubky, od mikrokosmu Michelovy rodiny a od svízelí jeho dospívání až po evropské politické události šedesátých let, do toho salonní marxismus intelektuálů i přímočará radikalita mladých revolucionářů, kteří chtějí spasit svět - a hlavně životní příběhy exulantů z východu. Autor přímo chrlí spousty příběhů, zásadních i epizodních, které pro celek zdánlivě nemají další význam, ale přitom přibarvují a dokreslují románový svět do plnosti. Postavy působí skutečně a lidsky, chovají se přirozeně, každý má své světlé i temné chvíle, každý je nezaměnitelný originál, ke každému jsem si vytvořil citový vztah. Poprvé jsem si tu jasně uvědomil, že pobývat v exilu na západě nebylo pro mnohé žádné terno, že takový ten můj pocit z osmdesátek "ten se má, utekl na západ" v reálu asi vypadal jinak a krušněji. Kniha se mi četla dobře, pohltila mě a uchvátila, dlouho jsem nic tak po všech stránkách dobrého nečetl. Doporučuji.
Když jsem si tuto knihu vyzvedávala v bezkontaktní skříňce v knihovně překvapilo mě jaká je to bichle,ale po přečtení říkám klidně by mohla mít těch stránek víc!Už teď se mi stýská po všech postavách.
"Raději budu žít jako optimista a mýlit se než žít jako pesimista a mít vždycky pravdu."konečně jsem našla své životní motto.
Krásná kniha,moc za ní děkuji.
Opravdu velký román o první lásce, hlubokém přátelství, složitých rodinných problémech, životě v Paříži očima dospívajícího, citlivého chlapce a musím se připojit ke všem superlativům, které zde v komentářích zazněly. Krásně postaveny do protikladu naivní představy mládeže 60. let o vítězství revoluce a skutečných výsledků revoluce v Rusku se všemi krutými dopady do životů všech, kteří si užívali vítězství pracujícího lidu v praxi. No, někdo stejně nepochopí nejen po přečtení tohoto skvělého díla, ale ani kdybys ho do hlavy kopal.
[audiokniha]
Francie. Paříž. Rusko. Ruští Židé. Ruská inteligence. Básně a básníci. Pravdivost. Vzájemná provázanost.
Uprchlíci. Maďarsko. Polsko. Čech.
A na samý závěr Dante Alighieri
Miluju Paříž. Stejně tak umně provázaný děj, chytře napsaných knih. Jenže tohle?
Do poloviny fakt nic moc . . . topila jsem se v postavách i ději. Taky jsem se hecla nebo kousla.
Přesto, že si taky jako Michel čtu na přechodu a dost mě zajímá osobnost autora . . . bylo to takové velké, francouzské, svobodomyslné, volné, rovné, bratrské :o)
Upovídané mi to přišlo. Sem tam milé moudro. Dlouho jsem kolísala mezi trojkou a čtyřkou. A dost jsem vyhlížela konec . . .
"Obchodování naučit nelze, je to hra. Nic nežrat. Ty jsi kocour a zákazník je myš, myši jsou chytré, kočky jsou trpělivé. Hlavně proto, že chtějí myš sežrat, umějí se vcítit do myší kůže. Myslí jako myš. Kočka musí mít velkou fantazii, aby myš chytla. Je na tobě, jestli chceš být myš nebo kočka."
"Jestli někdy uvidíš nějakou ženskou na kraji silnice jak stopuje a prosí, abys jí pomohl. Hlavně nezastavuj. Vyměňovat pneumatiky to je práce pro autoservis. Ti jsou imunní. Nepletou dohromady práci a city. Kdybych dodržoval své marxistické zásady dělby práce, nebyl bych dneska tady. Cpou nám do hlavy zbytečné zásady jako zdvořilost nebo galantnost a nenaučí nás základní pravidlo: "Dej si pozor na ženské, které se usmívají, mají nějaké postranní úmysly. Žena je přirozená, když se neusmívá. Když spadne do vody a volá o pomoc, hoď jí záchranný kruh a jdi si svou cestou!"
A potom přišlo finále a já vím, že se potkáme znovu. Nebo to rovnou sjedu ještě jednou a dám si k tomu pivo s limonádou?
3/4
Tak tohle byla láska na první pohled a pak stále hlubší a hlubší zamilovávání na několik poslechů. Ano, mám za sebou audioknihu, necelých 21 hodin ve společnosti téhle nádherné a dechberoucí knihy o...o celkem těžkých a neveselých tématech podaných tak svěžím, lehkým, milým a krásným způsobem, že na toto setkání budu vzpomínat ještě hodně dlouho a už teď vím, že se ke knize stoprocentně ještě znovu vrátím, protože to chci zažít znovu! Chci znovu chodit po ulicích Paříže a zažívat vše s Michelem, jako bych chodila po celou dobu s ním, jako by se mě to celé osobně dotýkalo... Všichni víme, že to nebylo jako, že jsme tam opravdu byli a zažívali všechny strasti dospívání a postupného zjištění o tom, co je život a jaký ve skutečnosti je. Cítili jsme tu ztrátu iluzí, která však nikdy nenarušila nenapravitelný optimismus, který do nás všech vdechla tato kniha. Postavy jsem si zamilovala velice snadno, protože byly lidské. Postupně jsem se seznámila se všemi a to byl podle mě i důvod, proč je to dílo tak celistvé, tak opravdové, tak úžasné. Stále se divím, jak mohl autor uchopit tolik těžkých témat, všechny svázat a prolnout a docílit efektu lehkosti a nadšení. Ku podivu ve mně není po dočtení smutek (kromě smutku z dočtení a opuštění všech postav a jejich příběhů), ale radost a to mě nepřestává udivovat.
Kniha také obsahuje nespočet mouder. Rozhodně si k ní vemte pro jistotu i zápisník, nebo mobil.
Zase jsem zažila o život více...Co dodat, jen asi to, že tuhle knihu by si měl přečíst každý! Ale pozor, ať ji nečte moc brzy, pak by ho mohla minout...
Ach jo, je to pár dní, co jsem opustila Paříž, a už se mi po Michelovi stýská. To rozkrývání minulosti, skutečnost, která všechno mění, staré fotky, desky, knížky, filmy, fotbálek, pivo ředěné limonádou a hlavně nenapravitelný optimismus mi asi budou chvíli pořádně chybět...
Velmi zajímavá a překrásná kniha, kterou jsem přečetla téměř jedním dechem. Donutí čtenáře i k zamyšlení o různých životních tématech. Hlavně o záchraně života po útěku do svobodné Francie a snaze zase žít.
Nádherná kniha! Svou atmosférou, plynutím děje i dospívajícím hrdinou mi trochu připomínala neapolskou ságu Eleny Ferrante, svými do exilu vyhnanými svéráznými postavičkami zase trochu hrabě moskevského gentlemana Amora Towlese. Nenechte se ale mýlit, žádné plagiátorství se nekoná! Čeká vás mnohovrstevný román o dospívání, síle přátelství, o politice, historii, křivdách minulosti... vše v koncentraci tak mimořádně citlivé a příjemné, že se od knihy nebudete chtít odtrhnout. Nyní mě omluvte, jdu napsat Ježíškovi, tenhle klenot rozhodně musím mít doma.
Na tuto knihu jsem si brousila zuby už dlouho. Pochvalné komentáře mě jen utvrzovaly, že to bude čtenářská zážitek. A pak to přišlo, začala jsem číst a...nerozehrálo se to špatně, ale, že by to bylo až tak skvělé? Spousta postav, zajímavé osudy, myšlenky, pořád jsem čekala, kdy se to začne tedy nějak proplétat, vyjasňovat, někam směřovat. Místo toho přibyly další postavy. Někdy kolem poloviny knihy jsem začala mít velmi silné pochybnosti. Ano, čtení dobré, ale že by to bylo až tak skvělé? Ale vydržela jsem. A je to víc než skvělé! Posledních 30 stran dalo celé knize úplně jiný rozměr a udělalo z ní knihu, nad kterou budu ještě hodně dlouho přemýšlet.
"Jsi naživu, tak si nestěžuj, stát se ještě může cokoli."
Milý Micheli Marini,
byl jsi mi báječným společníkem po mnoho večerů a jen těžko jsem se s Tebou loučila. Díky Tobě mám chuť učit se hrát šachy a na svět kolem sebe se dívám s větším optimismem.
Je to tak, a ne jinak.
Krásný představitel francouzské literatury. Z pohledu školáka Michela představuje Paříž na konci padesátých let. Ukazuje rozdělení společnosti alžírskou otázkou, které zažívá ve své rodině. Únik nachází v hospodském šachovém klubu, kde se schází s uprchlíky ze zemí obsazené nebo pod vlivem sovětského svazu. Jeho očima vidíme životy a osudy těchto lidí, kteří stojí jaksi bokem běžného života.
Krásná kniha o dospívání, o rodinách a jejích problémech, o tom, že každý si musí najít vlastní cestu a být především sám sebou a možná i tím nenapravitelným optimistou.
Trvalo mi, než jsem se do knihy začetla, zorientovala se v příběhu a jménech a snad ještě v půlce jsem přemýšlela, jestli jí neodložím... ale pak to nabralo spád a dočetla jsem to raz dva. Za ten vláčný rozjezd dávám tři hvězdy, jinak by byla na víc.
Kniha mě nejdříve zaujala svým názvem, a když jsem zjistila, o čem je, věděla jsem, že si ji chci přečíst. První kapitola mě sice trochu vyděsila. Bylo tam zmíněno hodně postav a já si připadala, jako když vyslechnu rozhovor v autobuse a vůbec nevím, o co jde. Ale pak se to pěkně rozběhlo od začátku, vše do sebe zapadalo a já se nemohla od čtení odtrhnout. Příběh u mě vyvolal tolik pocitů, že je ještě chvíli budu vstřebávat. A ten závěr... Kniha mě nadchla. No prostě: "Je to tak, a ne jinak."
" Člověk musí zůstat oběma nohama na zemi, pokaždé když se trochu rozletí, spadne z výšky."
"Nikdo by si neměl stěžovat, když je na tom dobře, to je urážka těch, co nic nemají."
"Jsou knihy, které by měl mít člověk zakázáno číst příliš brzy. Pak se s nimi mine nebo se ho nedotknou."
"Často bychom chtěli, aby náš život byl jiný. Sníme o čemsi odlišném, ale nic se nemění. Dáváme sami sobě sliby. Opíráme se o všelijaká jestli, která se nikdy nevyplní. Čekáme, odkládáme moment, kdy bude náš život lepší, a dny a roky míjejí i s našimi uvadlými nebo zapomenutými přísahami."
Knihu jsem vybrala díky čtenářské výzvě a byla jsem mile čtenářky překvapená. Skvělý román z Francie, kde se potkáváme nejen s obyvateli Paříže, ale i uprchlíky z východních zemí. Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak už jsem to četla jedním dechem. A konec, ten mi vyrazil dech.
Krásný dlouhý román o náročném dospívání jednoho francouzského kluka, který by se rád v životě o někoho opřel, ale nějak mu z něj blízcí spíš mizí, a partou emigrantů z východu, s roztodivnými osudy, absurdními i tragickými, kteří se scházeli a hráli spolu šachy, ať už dřív byli či nebyli komunisty, případně jimi zůstali dosud.
"Neměli nic, nebyli nic, jen žili. Opakovali si to jako leitmotiv: Jsme naživu a jsme na svobodě. Jak mi jednou řekl Saša: Rozdíl mezi námi a ostatními je v tom, že oni žijí a my jsme přežili. Když člověk přežil, nemá právo si na svůj osud stěžovat, to by urážel ty, kdo tam zůstali."
Tak se smějí, pijou, hádají se, vypráví vtipy, vzájemně si pomáhají, hrají šachy a snaží se nějak protlouct. Máme mezi těmi Rusy, Maďary, Poláky a dalšími i svého českého zástupce Pavla, který utekl v období před procesem se Slánským a Clementisem.
O minulosti a o svých rodinách se většinou nebaví, ale naštěstí nám každý z nich svůj příběh postupně převypráví.
"Nikdy nemluvíš o své rodině."
"Ani já, ani ostatní. Myslíme na ně denně, každou hodinu. Nemáme naději, že je kdy uvidíme. Je to nemožné, nereálné a nebezpečné. Tak nic neříkáme. Uchováváme je v koutku své hlavy."
Návyková směsice melancholie, kterou přebíjí vůle žít, většinou. Klade otázky, co znamenají ideologie pro náš život, jak spolu mluvíme v rodinách, jak se vlastně známe... A připomíná zločiny komunismu, skrz životy těch, co měli štěstí, i ty, co to štěstí neměli. A to všechno snad pomáhá mladému Michelovi si rovnat, co je v životě podstatné.
Štítky knihy
20. století Francie šachy francouzská literatura psychologické romány studená válka uprchlíci emigrace optimismus oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
Prvních asi sto stránek jsem se musela trochu přemáhat, než jsem se do toho ponořila. Pak se ale na scéně konečně objevil Klub nenapravitelných optimistů a já jsem se těšila na každé čtení. Nejvíc mě bavily právě příběhy členů klubu ať už z jejich vlasti nebo to, co prožívali v Paříži. Postupně mě ale začal zajímat i život Michela a jeho rodiny a hlavní hrdina mi přirostl k srdci tak jako všichni ostatní.
Zpětně si říkám, že na reálný život je tam těch událostí na jednoho dospívajícího chlapce až dost, ale Paříž té doby a zážitky východoevropských emigrantů jsem si díky autorovu stylu vyprávění tak užila, že mi to vlastně vůbec nevadí. Po dlouhé době jsem zase četla knížku, u které jsem byla nešťastná, že už končí.