Osm hor
Paolo Cognetti
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349488/bmid_osm-hor-ihJ-349488.jpg
4
666
666
Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou – pro protagonisty románu Osm hor platí tohle tvrzení beze zbytku. V horách se do sebe zamilovali rodiče Pietra, jednoho ze dvou hlavních mužských hrdinů, v horách se Pietro seznámí s Brunem, svým nejlepším kamarádem. Výšlapy do hor se stanou výchovnou metodou Pietrova otce, samotářského chemika střádajícího v šedi Milána svůj vztek na celý svět i svůj stesk po horských vrcholech. Také Pietrův i Brunův dospělý život bude pevně svázán s horami…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , OdeonOriginální název:
Le otto montagne, 2016
více info...
Přidat komentář
Cognettiho kniha pro mě představovala čtení, které prakticky nešlo odložit (po rozečtení jsem taky četla do tří do rána), byla to taková ta návyková záležitost, kterou jsem zároveň chtěla ihned přečíst, ale současně mě neuvěřitelně mrzelo, že se ubírám ke konci příběhu. Všechno bylo málo, chtěla bych víc. Ale uvědomuji si, jak precizně autor svoje vyprávění rozvrhl a nadávkoval. Každé další písmeno, které by doplnil, by bylo navíc, a každé, které by vynechal, by chybělo. Osm hor je dokonalou knihou - vyrovnanou, poučnou, propracovanou, a přesto živou, spalující a zdrcující. Je to kniha, kterou si opravdu chcete přečíst.
Hory jsou jako život – ukazují nám své vrcholy, lákají ke zdolávání, ale někdy přináší strastiplnou cestu. Když se ale podaří dosáhnout nějakého cíle, získáváme sílu a motivaci.
Při slunečném počasí se nedosažitelné vrcholy vyzývavě usmívají, při bouřkách se na nás zlověstně mračí…
Mám dvě hory – v jedné je ČERVENEC po celý rok, ta druhá je skrytá v lesích nedaleko Telče a je možné ji zahlédnout jen z některých míst.
Cognettiho příběh není jen o životě v horách, ale především o vztazích – rodičů a dětí, milenců a hlavně přátel. „Naše přátelství přebývalo tam
v horách a to, co se dělo v údolí, se ho nesmělo ani letmo dotknout.“ (s. 175)
Cognettoho hrdinové hledají… „Pokaždé, když jsem se tam vracel, zdálo se mi, že se vracím k sobě samému, na místo, kde jsem sám sebou a je mi tam dobře.“ (s. 182) Hledají pomocí hádanek, přírodních živlů. Pomáhá jim v tom zkušenost předků. „Podle tebe nás minulost může minout znovu?“ (s. 21)
Za nejvýraznější považuji motiv potoka, který je průzračný od úvodních stránek.
Hory jsou nádherné, ale i zrádné. V Cognettiho příběhu jsou zrada a smrt
zpovzdálí cítit. Zkříží postavám cestu?
Líbilo se mi členění příběhu, názvy kapitol. Oceňuji autorův styl i překlad Alice Flemrové. Styl je čistý jako horský vzduch, místy břitký, místy s lehkým letním oparem, jinde mrazivě zimní.
„Jestliže místo, kam se člověk ponoří do řeky, je přítomnost, pomyslel jsem si, pak minulost je voda, která protekla za něj, která teče dolů a v níž už pro něho nic není, zatímco budoucnost je voda stékající shora a přinášející nebezpečí a překvapení.“ (s. 30)
„Léto maže vzpomínky, stejně jako rozpouští sníh, ale ledovec, to je sníh
z dávných zim, je to vzpomínka na zimu, která nechce, aby se na ni zapomnělo.“ (s. 131)
„Dobře jsem si pamatoval, co znamenalo jít tam (do města, do Turína) bydlet, v době, kdy mi město připadalo obtěžkané přísliby do budoucna. Nevěděl jsem, jestli jsem si já něco namlouval, nebo jestli ono nedodrželo své sliby, ale vystěhovat během jednoho dne byt naplněný tolika roky, vynosit ven bez ladu s skladu předměty, které jsem dovnitř přinesl jeden po druhém, bylo jako vzít si nazpátek zásnubní prsten, smířit se s ústupem.“ (s. 172)
„Minulost je v údolí, budoucnost na vrcholu.“ (s. 223)
„Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou.“ (s. 224)
Krása. Samozřejmě ale předpokladem pro spokojeného čtenáře bude láska k přírodě a horám...
Nejsem rozhodně příznivcem patosu a popisných scén a tak jsem si lámala hlavu, jak je možné, že mě Osm hor tak oslovilo? Odpověď mi přijde nejpříznačněji definována v doslovu:
"... Cognetti nas i díky své dokumentaristické průpravě dokáže vzít s sebou na místa, kde jsme nikdy předtím nebyli. "
A tak jsem se nechala pohltit a i já se z nížiny na pár chvil vyšplhala na úpatí Grenonu.
Tato kniha byla pohlazením na duši. Měla jsem pocit, jako bych se sama brodila potokem, obdivovala rododendrony a pásla krávy. Magické prostředí, drsná krajina s majestátními mlčenlivými vrcholky, které jsem měla tu čest sama navštívit, vztahy mezi přáteli a v rodině,... kniha je o tom, kam až nás může zdánlivá náhoda zavést. Je o dosahování vrcholků, nejen těch horských.
Pro milovníky hor a ticha...
Je tu cítit vztah autora k prostředí hor, horských bystřin a jezírek.
Věty jsou formulovány stroze - horalé toho moc nenamluví a jejich přátelství bývá na život a na smrt...
"tomu, kdo zůstal doma, nelze předat to, co člověk zakouší tam nahoře"
Smutná. Nejde o příběh, ale spíše o vzpomínání-většinou na hory a na kamaráda Bruna. Zpočátku mne kniha bavila-hlavně to, jak se poznali atd., ale... Později mi připadalo, že je to stále o tomtéž. Miluji hory a chápu, že je někdo může milovat nebo nenávidět. Konec jsem nečekala... Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, ale stačilo pouze půjčit z knihovny...
Jako obvykle - čím větší je kniha bestseller, tím míň se mi líbí. Osm hor je román - tedy údajně, ale je napsaný jako ryze autobiografický příběh. Jednotlivé části nedrží tak úplně pohromadě, je to jakoby nepromyšlené a chybí tomu vypravěčský um. Což by se rodinné kronice dalo odpustit, románu už ne. Navíc nevíte, co je smyšlené a co ne, protože autobiografické věci tam bezesporu jsou, takže to pak zase vypadá jako skutečnost, která byla autorovi málo skutečná, proto ji vylepšil a zdramatizoval. Celé je to takové sentimentální, uměle lyrizované a plné klišé, nechybí obvyklá postava tichého vnímavého chlapce, který přemoudřele komentuje svět kolem, ani postava laskavé maminky, prostě tak jak to bývá. Jazyk nešetří příšernostmi typu "myšlenka na další den vytvářela cosi jako usebrání" či "sledoval jsem podivný rozpor mezi zoufalstvím lidských věcí a rozpukem jara". Jestli si v podobných textech libujete, jděte do toho. Na mě to celé působilo neupřímně a hlavně mě to dost nudilo. Atmosféra, postavy ani příroda mě nevtáhla, snad jen ke konci to bylo lepší. Celosvětový úspěch knihy je mi záhadou - ledaže se její kouzlo ztratilo v překladu, protože doslov překladatelky působí jak školometský rozbor díla snaživé studentky bohemistiky. Na jednom místě píše autor trefně o "poetických a duchovních banalitách", které píší lidé do sešitu na vrcholu hory. Omlouvá je namáhavým výstupem, který právě absolvovali. Jeho však neomlouvá nic.
Kniha zapůjčená, kterou jsem chtěla i zakoupit. Velmi krásně napsaný i detailně propracovaný příběh hlavně v autorovo popisech, který ocení každý čtenář. Příběh plný přátelství, pocitech a vzpomínkách, o životě který svedl z cesty i zároveň zpět navrátil na cestu. Příběh, kde se nachází hlavním tématem příroda a láska k horám spojená se silným příběhem obyčejných lidí a jejich životech. Čtivé a poutavé pro všechny různé čtenáře. Ač mě téma sedlo, knihu si ale kupovat nebudu
Osm hor je kniha, která mě chytla za srdce. Poetické vyprávění Pietra o hledání svého místa v životě. Jeho místo je úzce spjato s horami a s kamarádem Brunem, který v horách vyrůstá, žije a nakonec i zemře. Milovníkům hor by tato kniha neměla chybět v knihovně. Nádherné popisy přírody, mnohdy drsného života uprostřed ní, avšak života, který dává smysl. Silný příběh dvou kamarádů, kteří se vzájemně doplňují, jeden druhého znají natolik, ze mnohdy nemusí ani používat slov, aby pochopili toho druhého... Krásný začátek letošní čtenářské sezóny. Jak bych si přála mít tolik odvahy zabali svůj pohodlný městský život a vydat se napospas přírodním živlům pod vrcholky Alp.
Kniha mě nalákala slibným příběhem lidí žijících v horách, lidí, kteří milují jejich krásu, strohost, čistotu a osamělost. První polovina knihy mě bavila víc, v půlce mě příběh trochu nudil, ale závěr příběh opět vylepšil.
Knihu pochopí ti, co milují hory, kteří se do nich rádi vrací, kteří přemýšlí o tom, že by se v nich usadili, kteří jimi žijí. Autor krásně vykresluje ryzí přátelství, které nepotřebuje zbytečná slova a okázalá gesta, trvá navždy, je čisté a opravdové jako hory. A vůbec nezáleží na tom, že se dva přátelé roky nevidí. Je to příběh o hledání sebe sama, o smyslu života, o přátelství, životě v samotě. Vyprávění je stručné, bez zbytečných frází a zdlouhavých popisů čehokoliv. Knihu doporučuji především milovníkům hor.
Na malém prostoru velice pěkně zkonstruovaná kniha. Výborně napsané, slova zapadají do prostředí, které je komorní a přitom zvláštně otevřené. Zaujímají přesně ten daný okrsek který mají. Psané srdcem a psané s citem.
Hodně dobře napsaný příběh; zaujaly mě detaily, které ho dělaly opravdovým a surovým. Věřila jsem a věřím, že autor v horách prožil své - něco prostě nejde jen vyčíst a vymyslet ve vytopeném bytě s plnou lednicí, něco se musí poctivě "vychodit" a prožít a Cognettiho knížka je naštěstí tento případ.
Princip "osmi hor" je pro mě osobně poučný.
Paolo Cognetti napsal skromný román o milovaných horách, o chlapeckém přátelství, o rozpačitém vztahu k otci, o neviditelných poutech, o zasunutých vzpomínkách, o společné osamělosti, o životních prohrách i výhrách. A napsal to moc nádherně.
Rád v horách běhám, jako Pietrův otec. Rád po jejich hřebenech i kráčím pomalu a celou tu krásu na sebe nechávám působit delší dobu, ať už sám či v doprovodu dalších, jako Pietro. A láká mě i život v nich, jako Bruna, byť v duchu vím, že si jej idealizuji a spíše než horalem jsem turistou z města. Dva kamarádi, jejich rodiny a v hlavní roli hory, na které budete mít chuť během četby vyrazit! Aniž by to autor v textu přeháněl s emocemi, vytvořil silný emocionální příběh zachycující lidský život od dětství až po dospělost, proměnu času v přírodě, vztah otce a syna. Nádhera.
Sympatická, neokázalá, důvěrně působící kniha, psaná skromným strohým přesným a poctivým stylem, která mě zcela přenesla na italské horské pěšiny a suťoviska. Dotýká se přirozeným, až meditativním, způsobem věcí, které zažívá, potkává a promýšlí asi každý. Je to opak "akční" knihy, která může některým "akčním" lidem, které lze také v horách potkat, spíše vadit.
Paolo Cognetti dokázal na malém prostoru vytvořit krásnou horskou atmosféru i tísnivou atmosféru lidské psychiky. Je to dílko, na které si velmi často a rád vzpomenu.
Ačkoliv jsem člověkem, který vyhledává společnosti lidí, knihy jako Osm hor dokáží pěkně nahradit klid a samotu, neboť autorovy popisy čtenáře dokáží přesunout přesně do místa dění.
Už jen zatopit v kamnech a dát si grappu.
Naprosto souhlasí m s pinussiv. Příběh je napsaný tak krásnou formou, slova se ladně skládaly do vět a oči po nich pluly. Kniha se čte skoro sama. A jako bonus krásná a hluboká sonda do duší lidí, milujících hory.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno příroda italská literatura rodina Itálie psychologické romány hory a pohoří samota otcové a synové
Autorovy další knížky
| 2017 |  Osm hor |
| 2018 | Divoký kluk |
| 2022 | Vlčí štěstí |
| 2019 |  Nikdy nevystoupat na vrchol |
| 2018 | Sofia vždy chodí v čiernom |
Zase musím použít půl hvězdičky :-) Hodnotím tedy 3,5. Přemýšlela jsem, zda pro mě knížka byla spíše na hodnocení 3 či 4 a volím kompromis :-) Knížka je čtivá, pro mě "nehorala" krásně popsané scenérie, že mám i já chuť se do takových hor vydat, ale na druhou stranu vím, že ke knížce se už nejspíš nevrátím. Pro mě osobně tam asi byly málo vykresleny charakteristiky jednotlivých postav. Už dlouho jsem nebyla tak na vážkách, zda se mi kniha spíš líbila či ne. Přečíst určitě doporučuji a těším se na setkání s autorem na Světu knihy v Praze :-)