Osm týdnů v blázinci
Eva Lohmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/188384/mid_osm-tydnu-v-blazinci-zjR-188384.jpg
3
173
173
Osm týdnů v bláznici je autentický, působivý román o šílenství v časech normálnosti. Třicetiletá Mila se s diagnózou deprese octne na psychosomatické klinice. Její ambiciózní rodiče jsou z toho šokovaní a nejen u nich, ale i u Milina přítele vyvolá tento fakt jisté obavy a úzkost. Nikdo z těch, kdo se v takovém zařízení octnou, přece nemůže být normální, že? Ale nakolik je vlastně Mila blázen?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Ikar (ČR)Originální název:
Acht Wochen verrückt, 2011
více info...
Přidat komentář
Po přečtení některých zdejších komentářů jsem na knihu začal pohlížet jako na brak, ale po dočtení knihy se můj dojem rozhodně změnil. Myslím si, že knihu můžou pořádně docenit jenom lidé, kteří si nějakou tou psychiatrickou nemocí prošli nebo procházejí, zejména depresí. Komentář od DominaCZ je naprosto zcestný a pro mě nepochopitelný, až urážlivý.
Kniha je autorčinou prvotinou. Je napsána čtivě, v lehkých dávkách obsahuje i různé odborné informace a celkově na mě působí dojmem, že sama autorka si právě pobytem na klinice prošla. Dojem z knihy snad může kazit jen to, že je psaná skoro až vypravěčskou formou a nemůže se rovnat knihám jiných autorů, ale já ji přečetl za jedno odpoledne a bavilo mě otáčet stránky. Dávám 4*/5, kniha si to dle mého zaslouží.
Kniha se mi četla dobře, hlavní postava mi nebyla nesympatická (a už vůbec si nemyslím, že by se ostatním bývala vysmívala nebo byl děj prázdný) a docela snadno jsem dokázala chápat její problém (muset, pořád jen muset: plnit očekávání a představy druhých, plnit ubíjející povinnosti a nikde nevidět konec toho tunelu).
Nejdřív mě kniha nebavila, ale zhruba od půlky to celkem začalo být čtivé. S hlavní postavou jsem příliš nesympatizovala, šlo to celé jen jaksi po povrchu, pořád si nepřipouštěla, že je jedna z nich a většině se posmívala. Pár myšlenek dobrých, v některých situacích jsem se našla, ale kniha je spíš pro ty, co sami v sobě s něčím bojují, ostatní asi bavit nebude. Celkově bych uvítala větší sebereflexi, hloubku a ne konec hodný romanci s úšklebkem na tváři.
''Nevěřte všemu, co si myslíte.'' Knize dávám 4 hvězdičky, protože jsem se v ní v nějakých pasážích tak nějak našla a nekdy mozna vic nez bych chtela...a tedy mě donutila přemýšlet. Kniha je podle me napsána čistě bez zbytečností.
Neříkám ani ne a neříkám ani ano, je to jen jedna z mnoha knih, které jsem sice přečetla bez problémů je dočíst do konce, nicméně vím, že už se k ní nevrátím. I přes slibné téma ve mně nezanechala hlubší stopu, žádné emoce - a to je pro mě znamení, že je něco tak trochu špatně.
Ať si každý myslí co chce. Osobně se mi knížka líbila. Zamyslela jsem se nad svými pocity, kdy chci být sama, občas jsem se v hrdince viděla. Je to jednoduše napsaná kniha od srdce, je to výpověď, že každý z nás tam jednou může skončit a není na tom nic špatného. Člověk si spoustu věcí následně uvědomí.
Zdravím. Nejsem tu proto, abych objektivně zhodnotil knihu, protože jsem ji vlastně ani nedočetl. Nedočetl jsem ji kvůli transfobním poznámkám a vůbec stylu, jakým je psána transgender postava (Ron). A přestože to očividně nikoho jiného ani v nejmenším nesere, považuji za přinejmenším vhodné upozornit případné čtenáře: kniha je transfobní - nedoporučuji lidem se zvýšenou citlivostí na transfobní narážky a diskriminaci genderové identity. Děkuji za pozornost.
Mě se kniha celkem líbila, je pravda, že jsem se chvílemi prokousávala, ale nakonec jsem byla spokojená. Líbí se mi myšlenka, že jedině v psychosomatické léčebně či blázinci, se může člověk chovat přirozeně jak se cítí :- ) a pak také hláška přítele... teď nevím jak to bylo přesně, ale něco v tom smyslu: "tak pojď, ty můj magore" :-)
Jsem ráda, že se mi tato kniha dostala do ruky. Nevěděla jsem, co mám od ní očekávat... Nakonec mi dala jeden důležitý poznatek a to "Nevěřte vždycky všemu, co si myslíte!".
Knížka je srozumitelně napsaná a čtivá. Je vidět, že autorka ví o čem píše. A doporučovala bych ji k přečtení všem, kteří mají předsudky k duševně nemocným lidem. Bohužel je to utopie,aby člověk se středně těžkými depresemi, odcházel z kliniky v tak dobrém psychickém stavu po pouhých osmi týdnech hospitalizace.
Mě to docela pomohlo v tom,že je třeba si říci,že nic není normální definice co je a co už né je těžká,kdo to určí....
Jsem přesvědčený, že pár minut po napsání tohoto komentáře na tuhle knížku zapomenu. Ne, že by mě mě snad nějak urazila, ale ani mě nijak zvlášť nenadchla. Možná proto, že jsem od ní čekal podstatně víc. Čekal jsem podstatně hlubší sondu do pocitů hlavní hrdinky, ale dostalo se mi jen jakéhosi povrchního vyprávění. Celé to bylo popsáno až příliš jednoduše a autorka ve mně nevyvolala jakýkoliv pocit sounáležitosti, pochopení, nebo jakékoliv jiné emoce. Celé to bylo takové plytké a nezáživné. A především proto na tuhle knížku rychle zapomenu...
Z knihy je cítit, že autorka ví, o čem mluví, tudíž je jasné, že si něčím podobným prošla, ale za sebe musím říci, že to čtení je takové nijaké. Není to vtipné (vlastně ani nemůže), ale vlastně vás to ani nedojme, protože mi přijde, že tu chybí jakékoliv emoce i když hlavní hrdinka je buď nesmírně protivná anebo zrovna brečí. Říkal jsem si, že to bude zajímavé, když si to přečtu, zatímco sám trávím první týden ze šesti v blázinci, ale prakticky mě to zklamalo svou průměrností a odměřeností.
Nebudu se zbytečně rozepisovat. Pro mě to byla přínosná kniha. Ne příběhem, ale fakty. Věřím, že lidem, kteří se léčí s psychickými potížemi, může dodat trošku energie do unavených cév, že to prostě nějak jde...
Kniha reflektuje autentické pocity člověka, který se psychicky zhroutil, dostal do těžké deprese a došlo u něj k syndromu vyhoření. Autorka si tím zřejmě sama prošla, popisuje co depresi předcházelo a jak se cítila. Myslím, že hodně lidí s podobnou diagnozou bude vědět, o čem je řeč. Kniha se dobře čte, je to taková reportáž z psychiatrické kliniky, nebo spíš psychosomatické kliniky.
Osm týdnů v blázinci
Průměrně dobrá knížka, dalo se to....