Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502310/ostre-sledovane-vlaky-JoS-502310.png
3
4100
4100
Malou stanicí projíždějí za války nacistické vojenské transporty a tato skutečnost bezděčně prověřuje charaktery hrstky lidí, kteří na tomto zastrčeném místě pracují. Autor nesmírně plasticky vykreslil několik svérázných postav zaměstnanců nádraží od přednosty stanice přes naivní telegrafistku až k mladému, milostnými problémy se trápícímu elévovi, jehož ústy je celý tragikomický příběh vyprávěn. (v Městské knihovně Praha 2. elektronické vydání)... celý text
Přidat komentář
Zjistila jsem, že znalost tohoto základního díla mi uniká a neznám ani film, ale raději jsem zvolila novelu. Text se četl sice hůř, ale děj zajímavý, ne uchvacující, znova určitě číst nebudu, ale dalšímu Hrabalovi šanci dám.
Četba k maturitě, co k tomu říct, četl jsem lepší, hrabal není úplně moje, jeho styl mi nesedí. Ta souvětí fakt strašný. ;-d
Jsem dost ráda, že jsem si knihu přečetla. Na to jak je krátká, tak mě dokázala zaujmout (hlavně v druhé polovině). Styl psaní mi ani moc nevadil (zase je to něco jiného) a asi se pustím i do knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Obsaženy byly i vtipné části a konec mě zasáhl více, než jsem čekala, že by mohl.
Hrabal se mi čte všeobecně špatně a jaksi vláčně. Není to můj autor, ale za atmosferický vygradovaný konec knihy ho musím pochválit. Závěry jsou často spisovatelským oříškem. Ale Hrabal to má vymyšlené dobře.
Také bych vyzdvihl napínavou scénu, kdy hlavní hrdina jede ve vlaku s nacistickým důstojníkem. Jinak mi ale kniha přijde nezáživná.
Někdo nazývá autorův styl osobitým, ale těžkopádná souvětí přes půl strany plná jednoduchých vět spojených spojkou a mě úplně neberou. Celé se to četlo jako koncept k potenciálně lepší knize, rozhodně ne jako hluboké dílo hodné rozboru a studia. Pokud se někdo dostatečně snaží, najde ušlechtilé myšlenky v sebevětším blábolu, ať si tu na něco hrál už autor, nebo si skupina češtinářů sedla a spokojeně mlaskala nad tím, jak jsou inteligenčně na výši, protože v tom vidí, co spoustu lidí ne. Cookie-cutter protiválečné myšlenky se dají najít i jinde a tohle "dílo", o tomhle rozsahu v podstatě e-mail, může jakýkoliv student před maturitou s klidem přeskočit.
Doba dospívání je problematická vždycky. A doba dospívání v takových kulisách se nedá úplně pochopit. Dá se do ní ale alespoň částečně vcítit.
Hrabal mi k srdci asi nikdy nepřiroste. Moc nechápu, proč je zrovna tato kniha vnímána jako jedna z největších novodobých českých klasik.
Děj je hodně jednoduchý a věci, které se dějí, jsou dost často až lacině vulgární. Nemám nic proti sexuálním scénám a koneckonců ani proti naturalistickým scénám (sám mám rád Zolu), ovšem Hrabalovi se to tam nějak...nehodí. Je to tam nacpané na sílu a proto to působí nevkusně a až vulgárně.
Možná je to jenom můj pocit. Když si tohle odmyslím, tak Hrabal nepíše zle - ovšem tedy ten děj samotný taky žádnou výhrou není. Takže se obecně není moc o co opřít.
Ztrácela jsem se v příběhu, tak jsem se podívala na film a zkusila přečíst znovu. Absolutně nezajímavé, o ničem. Ze scén se zvířaty mi bylo nevolno, navíc tam vůbec být nemusely.
(SPOILER) Přísahám, že se na každé knize snažím najít alespoň něco pozitivního. U Ostře sledovaných vlaků snad lze vyzdvihnout autorův specifický literární jazyk, ale po obsahové stránce je kniha tak zoufalá, že to už sebevytříbenější sloh nezachrání. Hlavní hrdina má velké trápení (nestojí mu to), což samozřejmě nejlépe vyřeší tím, že si podřízne žíly. Celá kniha se pak odehrává v jediném dni, kdy se Miloš vrací po pobytu v léčebně zpět do práce u železnice. V příběhu se donekonečna popisují tři motivy: průjezd vlaků s německými vojáky, explicitní surovost vůči zvířatům (můj žaludek možná zvládne horory Stephana Kinga, ale tohle už je příliš) - zřejmě zamýšleno jako důkaz nacistické špatnosti, až na to, že násilí na zvířatech se v knize dopouští stejně dobře Němci jako Češi - a propírání trapné eskapády místního výpravčího, který si v noci užíval s telegrafistkou (koho tato rádoby vtipná a hlubokomyslná dějová linka obohatila, ruku nahoru...nehlaste se všichni). Vyvrcholením děje je pak Milošova dohoda s výpravčím, že se pokusí vyhodit do vzduchu německý vlak, což není prezentováno jako nějaké hrdinství nebo odůvodněný zásah proti Němcům, ale vyzní to tak, že se výpravčí s Milošem v noci na stanici nudí, a tak se prostě rozhodnou shodit do vlaku rozbušku, aby bylo co dělat. Při tomto činu přijde hlavní hrdina o život a když si v takové situaci pomyslíte: ještě že tak, už mi šel pěkně na nervy, je asi něco špatně. Dílo je plné železničářských výrazů a popisů, které nejsou nijak vysvětleny a čtenář si je tudíž jen obtížně představí - ruku na srdce, kdo dnes zná vybavení železniční stanice v polovině čtyřicátých let a ví, jak fungovalo? Samotný děj je často také nepochopitelný (na to, abych pochopila, proč němečtí vojáci vyvlekli Miloše do vlaku a pak ho milostivě propustili, mi zřejmě chybí dostatečná mentální kapacita). A hlavní postava se chová už úplně na facku - nevím, zda měl trpět autismem, nějakou duševní poruchou anebo co měl za problém, ale vám se snad zdá normální, že když hrdinně umírá vedle absolutně nehrdinně umírajícího vojáka, jediné, co ho zajímá jsou vojákovy kopající nohy a všechen svůj zbývající čas a sílu se rozhodne využít k tomu, že se mu je pokouší svázat k sobě? Hele, ještě se hýbe, co se asi stane, když mu ty nohy zavážu? Zřejmě neoplývám dostatečnou inteligencí, abych pochopila, co tato plytká, citově prázdná kniha dělá na seznamu povinné četby - zřejmě se kvalifikovala tématem druhé světové války a tragickým koncem. Nikdo mi nevymluví, že si Ostře sledované vlaky jen hrají na něco, čím nejsou, a snaží se o něco, na co zkrátka nemají.
Hrabal patří mezi naše klasiky a tahle kniha se určitě řadí mezi ty lepší, co napsal. Není příliš dlouhá, takže se dá přečíst jedním dechem. Všechny postavy jsou tragické a zároveň vlastně komické.
Hrabal mně nikdy nebral. Jeho knihy jsem nemohla nějak pobrat. Přečteno v rámci povinné četby a příprava na maturitu, jinak za mně ztráta času, bohužel.
„Nikdy jsem v životě nic nedělal s takovou láskou jako službu na nádraží. A když byla noční, žasnul jsem nad tou slavností, jak staniční pomocník rozžíhal petrolejové lampy a lucerny, jak ve staniční kanceláři neustále hrkaly a cvakaly a pípaly a vrněly telefonní a telegrafní přístroje a vybavovala se kolečka v bezpečnostním bloku, tak jsem pořád měl dojem, že jsem v hodinářském krámě, anebo v obchodě se zpěvným ptactvem. Kdybych si měl zvolit jedno zaměstnání, která jsem kdy měl, zase bych chtěl být panem výpravčím.“ (Bohumil Hrabal)
Pan Hrabal byl (díky svému životnímu osudu) mužem mnoha profesí, a protože se uměl dívat na věci kolem sebe a psát o nich … „tak, jak jsou, ne, jak by měly být“ a protože, byl známý, jako častý návštěvník hospod, kde se rád účastnil debat a vyprávění, a příběhy, které si vyslechl pak dokázal zpracovat ve svých příbězích (byl totiž neskutečně vnímavý postřehnout ty nejjemnější detaily), byla nám, čtenářům, dána možnost vyslechnout si jeho „verze“ příběhů … plných kultivované obraznosti, a zamyslet se … nad jejich tragikomickým obsahem.
Jedním z takových příběhů je i tato krátká novela o přerodu chlapce v muže.
I její slova jsou plná hrabalovské hravé pábitelské poetiky, která si mj. uchovává kouzlo lidové mluvy, tedy, TO kouzlo toho lidsky prostého v nás.
V tomto příběhu pan Hrabal konfrontuje osobní drama - intimního života jednoho nezkušeného mladého muže a jeho strastí s láskou, nebo spíš, s nezvládnutou erotikou – s tragickou realitou války, s jejím vlivem právě na obyčejné životy obyčejných lidiček, kteří nejsou žádní hrdinové a přesto jsou konfrontování s hrdinstvím odboje, a pak, s paradoxem soucitu - soucit si totiž může zasloužit každý, ať už je na jakékoliv straně přítel/nepřítel – i ten totiž může trpět válkou úplně stejně. Nevinní jsou většinou na obou stranách!
Je to příběh hodně dojemný, prostý a neskutečně lidský!
PS: Pábitel, je podle pana Hrabala, někdo, kdo hodně slyšel a zažil, kdo říká věty, o kterých prý rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, kdo dělá věci, o kterých prý slušní lidé říkají, že jsou neslušné, … ale hlavně … kdo shledává věci lepšími, než připadají jiným! Prostě, člověk něčím zvláštní, který má potřebu sdílet svoje dojmy s ostatními … ještě, že tak! :-)
Trvalo mi hodně dlouho , než jsem si k panu Hrabalovi našla cestu . Naprosto chápu , že nesedne každému , ale když si zvyknete na jeho osobitý styl , tak to jde samo :-) Teď se ještě musím podívat na film s Vaškem Neckářem a budu to mít komplet .
Kniha mě moc nebavila. Četla jsem ji spíše z donucení. Styl psaní autora mě nezaujal. Připadalo mi, že spisovatel přecházel s jednoho tématu do druhého a skoky do minulosti na mě byly moc zmatené.
No já tedy nevím... Pokud by se zde vyškrtala slova, co se v jedné větě (která je klidně na celou stránku) opakují, kniha by měla max dvacet stránek. Přišlo mi to nastavované, nezáživné a podprůměrná závěrečná práce na jakékoliv univerzitě má větší slohové kvality.
Co se týká příběhu, jedním slovem nezáživné. Pro mě první a poslední kniha od autora.
Musím se přiznat, že ačkoli jsem věděl o čem tahle novela je a docela znal i děj, film jsem nikdy neviděl. Na jednu stranu je to ostuda, na druhou stranu jsem jím zase nemohl být už dopředu ovlivněn.
Je to opravdu krátká novela (audiokniha má něco přes dvě hodiny), možná i to je důvod, že se ji povedlo tak dobře zfilmovat. Je to i docela jednoduchý příběh o dospívání, je však podán jedinečným hrabalovským stylem, který dokáže poetiku, brutální násilí i erotiku neskutečně zkombinovat. To této knížce, i když vznikla v jiné době, dává nadčasovost.
Kdo ještě nečetl, přečtěte si, Já si zase doplním film.
Byla to má první od Hrabala. Očekávala jsem ledacos, ale tohle ne. Celou dobu jsem přemýšlela, jaký má dílo smysl. Nelíbily se mi sexuální scény a vulgarismy. Nezaujal mě autorův styl, kdy se prolínaly dvě dějové linie. Linie současná mi připadala prvoplánová. Možná teď vypadám, že nedokážu ocenit toto dílo, tomu tak ale není. Chápu, že nějakou hodnotu má, ale pro mě ne.
Štítky knihy
sex druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno partnerské vztahy dospívání železnice maturita bombardování protifašistický odboj
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Přemýšlím, jak to popsat knihu, kterou jsem kdysi s nechutí četl v rámci povinné četby. Kterou jsem mám rád jako film, ale jeho zhlédnutí četbu nenahradilo, kvůli mnoha podstatným rozdílům. Nakonec jsem se k ní vrátil jako k audioknize a byl jsem uchvácen. Možná je to jedna z knih, ke které musí člověk dozrát. Protože je milá, lidská (někdy až moc) a celkově je to taková epizodka, která byť krátká, obsahuje mnoho z osudů svých postav.