Osudy dobrého vojáka Švejka I - IV
Jaroslav Hašek
https://www.databazeknih.cz/img/books/76_/76644/osudy-dobreho-vojaka-76644.jpg
4
1447
1447
Dobrý voják Švejk je jedna z nejznámějších a nejoblíbenějších postav nejen české, ale i světové literatury. Svědčí o tom spolu s četnými vydáními doma a v zahraničí také skutečnost, že se z díla stala v pravém slova smyslu klasika, která se neustále čte a cituje. Možná bychom mohli mluvit i o součásti naší národní povahy, ať už v dobrém nebo pejorativním smyslu. Švejk, hostinský Palivec, polní kurát Katz, nadporučík Lukáš, sapér Vodička, Baloun a další postavičky nadále žijí svým životem.... celý text
Přidat komentář
Tady není o čem, navíc ve formě audioknihy načtené panem Werichem. Švejk je fajn, ale všechny ty dohady o tom, co tím vlastně autor chtěl říci, přenechám povolanějším. To já neumím uchopit a ocenit. Mým hrdinou je Baloun, jeho chápu na 100% a pokaždé, kdy nemohl ochutnat, jsem trpěl s ním.
Snad nic nevystihuje postoje a povahy lidí v Česku, než jejich vnímání, hodnocení a vysvětlování téhle nesporně nejznámější literární osoby, pocházející od nás. Podle určité skupiny takzvaných intelektuálů a příslušníků "elit", kteří si osobují právo všechno hodnotit a vysvětlovat druhým, je obchodník se psy z Prahy a potom pěšák jednadevadesátého pěšího pluku z Budějovic Josef Švejk přímo ztělesněním české zbabělosti, vypočítavosti, vlezlosti, a neschopnosti chápaní čehokoliv velkého a vznešeného. A samozřejmě naprosté absence respektu, úcty a podřízenosti nezpochybnitelným autoritám a "velkým" idejím. Jenže tak to prostě vůbec není. Švejk rozhodně není zbabělec. Jeho komunikace i aktivity vyžadují nezřídka kdy značnou odvahu. Ze svého počínání rozhodně žádný výrazný profit nemá. A o jeho intelektuálních schopnostech maskovaných onou předstíranou „blbostí“ svědčí, že se umí vždycky trefit naprosto přesně a adresáty svých aktivit vysoce převyšuje, protože je vždycky dostane tam, kde je chce a potřebuje mít. Švejk má řadu předchůdců, vrstevníků i následovníků. Asi není náhoda, že i v české literatuře má své souputníky, ale nikdo nedosahuje jeho úrovně. V zahraničí je oblíbený, je pozoruhodné, že hloupé řeči o české zbabělosti jsou domácího původu. Ve skutečnosti je Švejk zrcadlo. Nemilosrdné, hladké a nezkreslující. Jisté přísloví, jehož autorství si střídavě nárokuje ukrajinská slovesnost a samotný Gogol, nabádá, aby člověk nenadával zrcadlu, když má sám hubu křivou. A přesně tohle platí pro Švejka. Ti, kteří v něm vidí zbabělce, hlupáka a vyžírku mají tyhle vlastnosti podvědomě sami v sobě. Zejména onu zbabělost a vyčůranost. Švejk není odpůrcem autority jako takové, ale autority předstírané, dané ne vlastnostmi nositele, ale autority vynucené a dané jenom vnějšími znaky. S nadporučíkem Lukášem – podle mě kladnou a sympatickou osobou, vychází dobře a je ochoten pro něj i leccos udělat. Nejlépe to dokládá scéna, kdy ho Lukáš pošle s milostným psaníčkem k paní Kakonyiové. Když se to celé zvrtne, také vinou maďarobijce a sapéra Vodičky, nadporučíka Lukáše zaštítí a nepodrazí. A není to zdaleka jediný případ. Lukáš představuje určitou přirozenou autoritu, stejně jako třeba drogista Vaněk. I potrhlého, ale v jádru sympatického feldkuráta Katze je schopen hájit do roztrhání těla. Ve skutečnosti je ve Švejkovi jiná osoba, která je předobrazem oněch negativních vykladačů Švejka – rezervní lajtnant Dub, největší pitomec u kumpanie, všeználek – je přece středoškolský profesor, a navíc o všem už někdy mluvil s panem okresním hejtmanem. Na všechno má hned ten jediný správný názor. Přitom podvědomě chápe, jak ho Švejk vysoce převyšuje, ale nemá absolutně na to, aby ho někdy a nějak „dostal“. Nepřipomíná nám to leckoho z naší žhavé současnosti? A tak se Dub aspoň vybíjí na pod ním se nacházejících vojácích, kteří ho ale rovněž nerespektují a jehož autoritu představuje právě jen ta jedna hvězdička na límci. A samozřejmě nebohý Kunert. A pak ještě hipster (smál jsem se snad celý zbytek dne, když se mi vybavilo, že ho takhle označila jedna moje kamarádka, která byla nucená Švejka ze studijních důvodů přečíst) kadet Biegler. Tihle dva spolu představují dvojku, ve které i dneska můžeme vidět rádoby inteligenty a myslitele, znalce všehomíra a lidi nadřazující se oné šedé mase dole. No, a tím se dostávám k tomu jedinému, co mi na tomhle svým způsobem úžasném díle vadí. Tím je, jak se od chvíle, kdy marškumpačka míří do Haliče, začíná dosud perfektně sevřená struktura děje rozpadat. Jistě, kniha je nedopsaná, ale s tím se nedá nic dělat. „Vaňkovinu“ bych do ruky nevzal, o podobný počin, jako bylo dopsání Švejka, se pokusil jiný „lajtnant Dub“ – pokračovatel Jirotkova Saturnina Macek. A tak nezbývá, než být rád, že tohle dílo máme, ale spoň v takové podobě, jako je. Ono se totiž primárně nejedná o antimilitaristické a nebo dokonce protirakouské dílo, jak je také někdy vykládáno. Je to sžíravá satira, mající svou trvalou platnost i dneska. Poručík Goodbody je sice ještě prvoplánově zábavnější, Černí baroni rovněž, ale je to zábavnost klouzající po povrchu a více svázaná s čistě vojenským prostředím, a to ještě v určité konkrétní situaci. A tak na závěr děkuji Mi-380 za přesnou citaci onoho parku na Karláku na stromech s vojáky bez disciplíny...to je přesně to, o čem ta kniha je.
Skvělý Haškův nedokončený román, u kterého jsem se na konci rozčiloval, že se už nikdy nedovím, jak to vše dopadlo. Ano, zkusím Vaňkovu verzi, ale moc si od toho neslibuji.
U knihy jsem se opravdu bavil a porovnával jsem se scénářem filmového Švejka. Vesměs se to ve zkratce překrývá, ale plno známých filmových hlášek z filmu jsem v knize nenalezl. Výborné ilustrace Lady jsem zase paralelně čerpal z knihy Můj přítel Švejk, kde je i dokončení Švejka podle samotného Lady.
Nezkrácená verze je velmi dobře namluvená jako audiokniha Oldřichem Kaiserem, který propůjčuje svůj hlas postavičkám z románu tak bravurně, že celý příběh se vám krásně promítá v mysli jako na filmovém plátně. Občas se mi zdálo, že se Kaiser snaží hlasem imitovat herce z filmového Švejka. Jeho imitace a intonace poručíka Duba (F. Filpovského) je famózní.
Poslouchala jsem jako audioverzi v podání Jana Pivce. Tento světově proslulý satirický román nemůže zklamat snad v žádném podání, ať už jako úžasný příběh svěřený papíru, film hraný, kreslená nebo loutková verze, divadlo nebo jako poslech. Člověk se může s kontroverzní postavou Švejka potkat 100x a stejně se bude vždy dobře bavit.
Příběh nemehla a blbce Švejka patří k tomu nejklasičtějšímu, co česká literatura nabízí. Skrze satiru Hašek kritizuje válku a společnost obecně, kdy je na samém vrcholu samozřejmě první díl. Pokud bych to měl hodnotit po částech, dal bych prvnímu a půlce druhého dílu vyšší hodnocení, později je to již jen jedno a totéž, akorát v jiných kulisách a s jinými postavami. V přítomnosti Švejka vám musí být nadporučíka Lukáše občas i líto. Chvílemi mi to dokonce připomínalo vztah Sépiáka se žlutým Spongebobem (taktéž skvělá satira na společnost). Ve výsledku je dílo jinak jedna velká sbírka lhářů, podvodníků a toho nejhoršího, co lidské plémě nabízí. No a Švejk prochází životem a setkává se s nimi všemi.
Poslušně hlásím. Film jsem viděla párkrát, knížku jsem četla poprvé. Švejka vidím jako pana Hrušínského, jinak to ani nejde :) Neomrzí
Haškův Švejk zůstává v české literatuře jedním z nejméně pochopených románů vůbec, a to ukazuje na dvě věci. Za prvé: na záhadnost a nejednoznačnost Haška, kterého by mnozí rádi odbyli coby alkoholika a povaleče, ale bohužel se jim to tak úplně nedaří, a za druhé: na totální nepochopení obsahu díla, o čemž svědčí klišé, které skoro každý (i literárně vzdělanější vrstvy) už sto let omílá pořád dokola.
Švejk není o české povaze, stejně ani tak o rakouské, či jiné povaze a dokonce postava Švejka není ani jediným hrdinou románu. Stejně tak pražský místopis je zastírací manévr. Co chtěl autor románem ve skutečnosti sdělit, je záhada hodná šifry mistra Leonarda a obávám se, že ji už nikdy nerozluštíme. Pro ty, kdo se s tímto vysvětlením nespokojí - možná je román o tom, že, my lidé, jsme veskrze všichni totální hovada.
Od čtení knihy mne dlouho odrazovalo ztvárnění Švejka Rudolfem Hrušínským. Nakonec jsem se odhodlal a nelitoval. Haškův Švejk je opravdu někdo jiný než ten blb z filmů.
Možná se divíte tak nízkému hodnocení, ale Švejk mě nijak neoslovil. Netvrdím, že kniha není napsaná čtivým způsobem, ale nějak nemohu uvěřit, že někdo je tak hloupý, že se mu tohle všechno může přihodit. Mé racionální já tuto skutečnost nedokáže přijmout, a tak mi bohužel unikl celý vtip této knihy. Možná jsem příliš mladá. Zkusím se k ní za pár let vrátit, třeba se můj názor změní.
Knížku jsem četl ještě v pubertě, filmove zpracování viděno několikrát a audio poslouchání doslova za odměnu.
Švejk je prostě klasika nejklasikovější. Často se v různých situacích jako Švejk sám cítím, častěji ale postrádám ten pravý švejkovský náhled na svět a mnohdy jsem to já, kdo dělá z komára velblouda.
Asi nemá smysl rozepisovat se o ději. Stačí vlastnoruční autorův námět: "Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, aby vystupoval jako řádný vojín."
Kdybych si na pustý ostrov mohl vzít jednu knihu, tak si vezmu tuhle. Četl jsem ji už v dětství a bavila mě tehdy i dnes. Pro mě je Švejk koncentrovaná dávka češství, českého humoru, improvizace, vyčůranosti, atd. Je taky o mně blízkém přístupu k životu: být nad věcí, a nedělat z komára velblouda.
Pro mě Švejk je hlupák, vždyť to i sám autor napsal, tak nevím, proč je o tom taková diskuze. Jenomže Švejk je hlupák "přiznanej".
No a za války se potkává se spoustou hlupáků, kteří si myslí jak jsou důležití a chytří, a přitom jsou mnohem hloupější než on. A Švejk to ví a tak toho sem tam využije. Hlavně pro to aby pobavil okolí, a taky sem tam, aby ho rovnou nezastřelili a asi taky aby se z toho všeho sám nezbláznil. V tom jsou trochu Osudy dobrého vojáka Švejka podobné Hlavě XXII (zajímalo by mě, jestli autor Švejka četl).
Samozřejmě nelze nezmínit i dokonalé filmové zpracování Karla Steklého a skvělé načtení knihy Janem Werichem.
Asi nemá smysl dál tady pět chválu. Kdybych měl přece jenom něco vytknout, tak je to množství německých vojenských pojmů, ve kterých jsem se opravdu moc neorientoval. Ale taková prostě byla doba. :-)
PS: "Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!"
Nehodlám tu rozepisovat náturu hlavní postavy (ostatně - takových debat je k dohledání snad na tisíc), ale rozhodně doporučuji si tuto klasiku přečíst a udělat si na ni vlastní názor.
Mně osobně se kniha čte hezky a často se přistihuji při jemném úsměvu.
Geniální proti válečný román od Jaroslava Haška patri mezi nejpřekládanější českou knihu na světe škoda jen že nestihl dokončit
(RE-EDIT) Vím, že budu, a to ještě v lepším případě, za rozumbradu, co musí zkazit každou legraci, ale když mě teď nějak fakt praštilo do očí, jak chmurným čtením vlastně ve svém jádru Švejk je; vždyť i celá ta „ztracená“, poválečná generace, s Remarquem v čele, ještě něčemu věřila. Na kost cynický Hašek ne, on rezignuje na vše (láska, dobro, smysl...jasně, haha; zas úplně je ale taky zavrhnout nejde, ne? nebo jo?...a to je ono, ta slova jsou pro smích). V jeho vnímání neexistuje, krom bezprostřední, „z ruky do úst“, reality, nic. Přičemž pak marnost takového bytí, coby pískáním ve tmě, přebíjí halasným výsměchem a alkoholem. Nevykládejte si má slova zle; jeho trefný humor má co říct, jen mě zpětně zaskočilo, jak je ve své okázalé bodrosti zároveň...bezútěšný; můžete namítnout, že je to právě humor a smích, co skýtá útěchu, ale věřte mi, že bez víry (v nejširším smyslu slova) i ten časem zhořkne v ústech...jako jasně, furt lepší, než brečet, ale dlouhodobým „řešením“ není (a i když chovám filmovou sérii s Rudolfem Hrušínským v úctě, tak mám pocit, že celkové vyznění své předlohy posunula, hlavně hudbou a jakýmsi, vším prostupujícím, optimismem lehce jinam)
Možná i v tomhle smyslu jsou Haškovy Osudy opravdu velkým dílem, neboť ve svém (bezděčném?) proroctví odráží hlubší skutečnost (vnitřní společenské proměny) než by se na první pohled mohlo zdát. Jen si nejsem jist, zda o tom chci do třetice číst všechny čtyři díly, jejichž kvalita je, marná sláva, sestupná.
4 trochu posmutnělé ****
PS: ááh, zas víra bez smíchu je jak racek bez křiku nad, na pláži vyvalenou, hostinou ze zdechlé velryby, zkrátka pojde hlady :) Šmarjájosefe, kam jsem se to dostal...
První dva díly super, druhé dva slábnou. Za sebe mám stejně nejraději část, kdy je Švejk u feldkuráta Katze. Film je taky fajn, i loutkový, za top audio pak považuju verzi pana Wericha, kdy Katze mluví Vlasta Burian.
Stejně jako Hellerova Hlava XXII - dílo má velmi specifický náboj pro příslušníky ozbrojených sil. "Nebojte se, i zmatené rozkazy vás nakonec přivedou do zákopů."
Klasika klasik. Ale již poněkolikáté jsem si ověřila, že mě baví hlavně ten notoricky známý začátek až po nadporučíka Lukáše, pak se má pozornost ztrácí. Alespoň jsem díky ČRo objevila verzi absolutně fantasticky načtenou Oldřichem Kaiserem a protože jsem to nestihla doposlouchat, než vypršela, "dorazila" jsem se paneme Somrem.
Knihu jsem četla kvůli povinné četbě...a nedočetla. V podstatě o ničem, jediný o čem se mluví je alkohol a ulívání, podlézání...no prostě přesně Češi. A jak se říká, knihu buď milujete nebo nenávidíte. Já se řadím do té druhé skupiny.
Je Švejk hlupák, nebo naopak génius, který ze všech situací vyklouzne? Nevím. Každopásně je to geniální kniha. Čtu opakovaně, to se neochodí. A třeba Poláci to vědí už dávno - těch soch a náměstí věnovaných Švejkovi a Haškovi!
Po několikarém poslechu audio verze s Janem Werichem mám na tomto díle závislost. Je neskutečné, že se všemi postavami románu se setkáváme i v dnešním životě, i s různými drobnými specifiky, které Švejk ve svých povídačkách uvádí. Galérka postav je dokonalým rozborem české společnosti platným jak ve 20. tak i v 21. století. Švejk je dokonalý znalec lidských vlastností a díky tomu se dokáže vysekat s každé šlamastiky. Taková postava by byla hvězdou každého psychologického pracoviště. Kniha mi hodně připomíná psychologická dramata Dostojevského, zde však k vystižení povahy postav místo depresivního drsného dramatu nastupuje vtipná karikatura, mráz z požitku a pochopení však běhá po zádech v případech Haška i Dostojevského.