Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/177600/osvetimska-knihovnice-177600.jpg
5
1374
1374
Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2013
,
Akropolis
Originální název:
La bibliotecaria de Auschwitz, 2012
více info...
Přidat komentář
Ano, zajimava kniha, jelikož me tema valky velmi zajímá a jeji příběhy hltam. Bohuzel moc takovych knih na konte jeste nemam, ale obecne v pripade takto vazneho tematu vitam ciste faktograficke ci autobiograficke zpracovani. Ackoli autor neznal ani nemohl znat radu detailu, ktere se v rodinnem tabore odehravaly, podařilo se mu zpracovat velmi kvalitni dilo. Z pocatku jsem si bohuzel myslela, ze je knihovnice castecne smyslena osoba a prvni strany cetla velmi skepticky. Ted uz vim, ze to byla chyba a tesim na napr. na knihu Odlozeny zivot od Dity Kraus.
Na začátek musím říct, že popularita Osvětimské knihovnice a vysoká procenta mě osobně navnadily na četbu a pak zklamaly moje vysoká očekávání. Román by chtělo zvláště ze začátku proškrtat, zvolit jiný styl vyprávění, okořenit něčím, neopakovat některé situace, takže dávám jenom dvě hvězdy. Je to závažné téma, nerada dávám tak nízký počet, ale podle mého subjektivního názoru to je prostě hůře napsáno než jiné knihy o koncentračních táborech. Jsou silnější a záživnější knihy a tato si můj zájem nedokázala udržet.
Osvětimská knihovnice je příběhem české čtrnáctileté dívky Dity, která se v Osvětimi, v dětském bloku, tajně starala o 8 zakázaných knih, z nichž se děti například učili číst abecedu a poznávat písmena. Byl to úkol složitý a podle údajů v románu nebezpečný, neboť četba se prý v táboře trestala smrtí. Děti nevlastní slabikáře, jen geometrii, neaktuální roztrhaný atlas s chybějícími stranami a například francouzsky psanou knihu. Přesto je to pro učitele poklad, byla to alespoň nějaká pomůcka k zakázané výuce bez tabulí a sešitů. Spojenectví s knihami a vzdělání je důležité, nutí člověka přemýšlet, dělat rozhodnutí, přenáší do jiných světů, osvobozuje.
Následují popisy, jak se žilo v rodinném, dětském bloku, v čele s vedoucím Alfredem Hirschlem, který je další z důležitých postav románu.
Kniha několikrát nadhodí dramatickou udici, například všudypřítomnost doktora Mengeleho s nejasnými plány, na něhož Dita naráží, jehož se obává a který jí dokonce vyhrožuje, že si jí vezme na pokusy, ale kniha většinou přesto nemá příliš bohatý ani košatý děj ani spád, který by nadhozené motivy více využil. Dlouho jsem čekala co se stane a dlouho se nedělo skoro nic, příběh plyne dost pomalu a dozvídám se to, co už znám z jiných publikací. Dita si vyměňuje s jinými vězni pár vět a příhodiček, odskočí si na barák k rodičům, objeví udavače atd., aniž by to rozsekla nějaká zásadní událost a vše je podáno většinou strohou, sušší, věcnou formou.Domnívala jsem se, že půjde o román bohatší na informace, ale jsou tam i dávno známá klišé.
Dita se občas vrací ve vzpomínkách k životě před válkou, ale ani to text dostatečně neoživilo. Vydržela jsem zhruba do poloviny knihy a pak už jsem ztratila trpělivost a musela přeskakovat.
onec byl snad nejlepší část z celé knihy. Některé pasáže, když byla Dita v táboře, byly zdlouhavé a skoro mi přišlo, že se opakovaly. Do 100 stránky se mi kniha nějak extra moc nelíbila, ale pak už to bylo jen a jen lepší a četlo se mi lépe, než na začátku. Kniha se mi líbila, ale rozhodně není TOP kniha. Přesto dávám 4 * na ten závěr, který byl nejkrásnější.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, ano nečte se snadno, ale podle mě by knihy o Osvětimi a válce vůbec jako takové měly být jako povinná četba... Lidé totiž velice rychle zapomínají, nebo nechtějí slyšet a tváří se, že se jich to netýká... Vůbec si neumím představit, že by příběh Dity musely prožívat moje děti, vnoučata a nebo jakékoliv jiné čtrnáctileté dítě... Je dobře, že se ti co přežili začali ozývat a nenechali si svoje příběhy pro sebe i když jim zpočátku lidé nechtěli naslouchat, mysleli si o nich že jim přeskočilo a nevěřili jim, že se něco takového mohlo dít.
Velmi silný příběh. Chvílemi mě napadalo, že je možná až trochu zbytečně natahován. Ovšem po dočtení si to již nemyslím.
Příběh Dity, její rodiny, a přátel, mě hluboce zasáhl.
Autor velice pěkně zkombinoval skutečné zážitky s fikcí. Je obdivuhodné, jak dokázal lidem vložit slova do úst tak věrohodným způsobem.
Doporučuji.
Hodně silné téma. Občas se může zdát, že obsahuje zbytečné pasáže, ale nakonec všechno dává opravdu smysl. Rozhodně doporučuji přečíst i když se samozřejmě nejedná o lehké a pozitivní čtení.
Co napsat,,knihu jsem musela dávkovat,četla jsem i odložený život,,,spisovatelku jsem viděla a kousek slyšela na světu knihy a bylo to velice emotivní,,,ty osudy jsou strašné,,,podmínky,zacházení,,,ponižování,,,by nikdo z nás nechtěl zažít,ale nejhorší je,že se to dělo,a není to zas tak dávno...kniha je čtivě napsaná,,musela jsem dělat přestávky,slzy v očich a husí kuže.....
Kniha se nečetla snadno, tohle téma nikdy není lehké, ale určitě za přečtení stojí
Velmi poutavě napsaná kniha o temném tématu z minulosti. Knih z koncentračních táborů je poměrně velké množství. Mám pocit, že jsem obdobné pojetí už někde četla. S ohledem obsáhlost knihy bych uvítala ještě hlubší práci s tématem knih, knihovny a knihovnice v rodinném táboře. Knihu jsem přečetla za jeden den.
Velice hezky napsané. Četla jsem více knih na toto téma, ale žádnou vyloženě z rodinného tábora, proto jsem se o něm ráda dozvěděla více. Také jsem se ráda znovu "setkala" s lidmi, které jsem znala z jiných děl, především Rudym Rosenbergem (alias Rudolfem Vrbou) a Viktorem Pestekem. Zatímco podrobnosti o útěku Rudyho pro mě nebyly žádným překvapením, protože jsem četla jeho knihu Útěk z Osvětimi, velice ráda jsem se dozvěděla něco více o Viktorovi Pestekovi. Fandila jsem mu, protože jeho návrat do Osvětimi nebyl naivní a hloupý, jak by se mohlo zdát, ale měl vše velice dobře promyšlené. Bohužel to nevyšlo. V knize je mnoho úžasných myšlenek k zamyšlení, které by se měly tesat do skály. Kniha je jedním z nejlepších děl na toto téma, rozhodně stojí za přečtení.
Další skvělá kniha o tomto tématu. Příběh mě opravdu zaujal, a to nejen faktem, že španělský autor rozplétá příběh české dívky.Nelze si ani představit ty hrůzy, co si tito lidé prožili.
Na knihách miluju, jak dokáží člověka vytrhnout z reality a dostat jej do úplně cizího světa.
A to stejné milovali lidé v Osvětimi. Unikli každodennímu utrpení, strachu, pachu smrti ve vzduchu. Knihy byly v koncentračních táborech přísně zakázány, avšak čtrnáctiletá Dita se knih ujme a stane se Osvětimskou knihovnicí.
Kniha je psána velmi čtivě, 450 stran uteče jako nic.
Kniha se mi dostala do ruky na doporučení ostatních čtenářů a ačkoliv se nejednalo o nijak lehké čtení, je skvělé, že takovéto knihy existují. Zařadila bych všem do povinné četby! Z pohledu dnešního člověka je životní příběh Edity Krausové jen těžko uvěřitelný a člověk k takovéto knize těžko nenachází slova k hodnocení. Osobně ve mě asi nejvíce zůstala osoba a linka profesora Morgensterna (kromě samotné Edity). Jednoznačně 5*
Na první pohled nenápadná knížka s ještě nenápadnější obálkou.
Ovšem ten obsah, ten rozhodně nenápadný nebyl.
Příběh mě opravdu zaujal, a to nejen faktem, že španělský autor rozplétá příběh české dívky.
Mohu říci, že kniha byla kvalitně napsaná a také jedna z nejlepších, které jsem kdy četla na téma druhá světová válka.
Jednoznačně 5×hvězdička!
*** hodnocení obsahuje spoilery a z velké části prozrazuje část děje ***
Další z řady neskutečných knih s touto tematikou. Znovu smekám pomyslný klobouk před lidmi, kteří nejenže přežili, ale dokázali o zažitých hrůzách vyprávět.
Dita Adlerová je jednou z nich.
__________________________________________
Dovolím si citovat pasáž ze závěru knihy:
"Možná se najdou lidé, kteří nebudou sdílet nadšení nad tím, že někteří nasazovali život, aby v
Osvětimi-Březince udrželi při životě tajnou školu a utajovanou knihovnu. Možná se najdou lidé,
kteří si pomyslí, že ve vyhlazovacím táboře, kde existují jiné, naléhavější starosti, jde o odvážný,
ale nepotřebný čin. Knihy neléčí nemoci, ani se nemohou použít jako zbraně k porážce vojska
katů, nelze jimi naplnit žaludek ani zahnat žízeň. Jistě, kultura není zapotřebí k tomu, aby člověk
přežil. K tomu slouží chléb a voda. Je pravda, že s chlebem k jídlu a s vodou k pití člověk přežije,
aby však přežilo lidství v člověku, to nestačí. Nedojímá-li nás krása, nezavřeme-li oči a
neuvedeme-li do pohybu mechanismy představivosti, nejsme-li schopni klást si otázky a spatřit
hranice naší nevědomosti, jsme buď mužem nebo ženou, nikdy však člověkem. Není nic, co by nás
odlišilo od lososa, zebry nebo tura pižmového."
______________________________________________________
I já jsem byla jednou z těch, kteří nechápali, proč se v Osvětimi snažili uchovat při životě knihy. Nemohla jsem se začíst a celé mi to připadalo jako úplně jiná Osvětim, než o které jsem doposud četla. Ale jak se postupně prohluboval příběh a odkrývaly všechny hrůzy, pochopila jsem, že jde jenom o jiný pohled na věc. Knihy měly tu moc, že na chvíli odváděly děti i dospělé pryč z Osvětimi, do svobodného světa.
Bylo mi líto Ditiny maminky, že přežila celou válku, nelidské zacházení, "omylné" zařazení při selekci, ale nepřežila nemoc už při osvobození a nemohla opustit Bergen-Belsen jako svobodný člověk.
Překvapil mě popis Bergen-Belsenu. Myslela jsem si, že Osvětim byla nejhorší ze všech táborů. Ale v Bergen-Belsenu chodily lidské trosky bez vůle žít. Nemuseli zabíjet lidi v plynových komorách, nebyla to továrna na smrt jako Osvětim, lidé padali vyčerpáním, nedostatkem jídla a pitné vody a hygieny jako mouchy. Stovky každý den. nedokážeme si nikdo představit, jak hrozné to muselo být odnášet mrtvoly spoluvězenkyň. Když byla popisována pasáž, jak Dita nesla jako 16letá jedno z mrtvých těl, nemohla jsem ani pokračovat.
Obdivuji Ditu za to vše, co vydržela. Dojal mě dovětek na konci, jak aktivní byla Dita i jako osmdesátnice.
Stojí za přečtení!
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) španělská literatura knihovníci, knihovnice Fredy Hirsch, 1916-1944 podle skutečných událostí rodinný tábor BIIbAutorovy další knížky
| 2013 |  Osvětimská knihovnice |
| 2018 | K otevřenému nebi |
Přečteno v rámci ČV. Silný příběh.