Osvětimský orchestr
Fania Fénelon (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428397/bmid_osvetimsky-orchestr-DNz-428397.jpg
4
285
285
Výborně napsaná, sugestivní výpověď francouzské klavíristky, která strávila jedenáct měsíců v „dívčím orchestru“ v koncentračním táboře Osvětim. Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u bran tábora přicházejícím a odcházejícím pracovním četám nebo na koncertech pro dozorce a SS. Ve své knize tak popisuje jednu z mnoha absurdit táborového života s plným vědomím skutečnosti, že byl její osud shodou okolností snesitelnější než pro ostatní vězenkyně, zmiňuje rovněž černý humor, žárlivost a napětí mezi členkami souboru. Fania Fénelonová, vl. jménem Goldsteinová (1919–1983), francouzská hudebnice, zpěvačka a spisovatelka, jejíž rodiče pocházeli z Ruska. Vystudovala konzervatoř v Paříži a posléze se živila kromě hry na klavír i zpíváním v barech. Po okupaci Francie se zapojila do odbojového hnutí, záhy však byla deportována do koncentračního tábora Osvětim. Osvobození se dožila v táboře Bergen-Belsen, a přestože nakažena tyfem,zpívala ještě ten den vojákům na vlnách BBC. Své zážitky z pobytu v Osvětimi sepsala v 70. letech 20. století. O pár let později byl natočen film Playing for Time, ke kterému napsal scénář spisovatel Arthur Miller.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , GaramondOriginální název:
Sursis pour l’orchestre, 1981
více info...
Přidat komentář
Pěkně napsaný příběh líčící hrůzy strašného místa ve zlé době. Plný počet hvězdiček dát ale nemůžu, ty jsem dala Mengeleho děvčeti a to u mne zatím žádná knížka nepřekonala.
Velmi specifický autobiografický příběh z posledního roku v Březice. Kniha sice vyšla až 30 let po válce, ale sama autorka tvrdí, že si začala vzpomínky zapisovat ihned po návratu z koncentráku, tak snad ke zkreslení ani moc nedošlo. Nicméně subjektivita znát je, zejména v hodnocení sama sebe (rozdala by se) a ostatních (na všech jsou jisté mouchy).
"Březinka je jediný tábor, který má ženský orchestr, jediný v celém Německu a na obsazených územích."
Hráčky se samozřejmě měly lépe než "běžné osazenstvo" pracovního tábora, ale třeba zrovna jídlo mezi benefity nepatřilo - všichni jedli tutéž bryndu.
"Nikdo se nesměje. Jídlo není předmětem žertů. Člověk se může smát smrti, ne však tomu, co uchovává život."
Hodnotit lze těžko. Příběh autenticky děsivý (opravdu nechápu, jak to někdo může označit za _krásný příběh_), podání čtivé, samozřejmě se zdůrazněním autorčina pohledu, mj. "spravedlivého" rozhořčení nad chováním ostatních členek orchestru a zejména dirigentky, a vůbec přísného hodnocení ostatních členek orchestru (o většině se dozvíme něco o jejich minulosti, často také o budoucnosti). Na sobě neshledává prakticky jedinou špatnost. Přitom také poněkud generalizuje, vynáší soudy nad ženami ve svém okolí v souvislosti s jejich národností, náboženstvím a příslušností (sama značně rozporuplná: Francouzka - židovka - katolička - marxistka ...).
Emoce ohledně hudby samotné, případně hudby v daném prostředí, byly ale podány uvěřitelně:
"U mne se s hudbou nežertuje! Nestrpím, nesnáším to. Je to totéž, jako by mi někdo plivl do tváře, jako by mi šlapal po duši. Zasvětila jsem jí celý svůj život a nikdy mě nezklamala. Při ní a jejím prostřednictvím jsem poznala štěstí!" (Alma, dirigentka)
Pozn.: v novém vydání byly hodně rušivé podivné "překlepy"; skoro výhradně se týkaly háčků - kolik jich chybělo u _ď_ (typicky "ted"), tolik jich zase špatně přibylo třeba u _ě_ (typicky "něž").
Skvělá kniha líčící osudy žen v jediném ženském orchestru v osvětimském pekle...
V poslední době jsem četla několik románů z koncentračních táborů a tento mě zaujal zatím nejvíc. Zajímavé, dobře napsané téma + nevšední námět dívčího orchestru = tento román rozhodně doporučuju. Je lepší než Vypravěčka, čtivější než Osvětimská knihovnice a přístupnější než po umělecké stránce určitě hodnotnější Lustig. Je tak akorát a troufám si říct, že skoro pro všechny.
Knihu jsem kdysi četla už na střední škole; teď jsem se k ní vrátila díky tomu, že jsem zjistila, že vyšla v novém vydání. Do ruky jsem ale vzala to staré, které na mne tehdy tak zapůsobilo, a ani po několika desítkách let text nezafungoval jinak. Autorka popisuje velmi specifickou zkušenost s koncentračním táborem, o to víc sugestivní, oč intenzivnější emoce vládnou mikrosvětem orchestru. Smrt je přítomná latentně, málokdy přímo, a ani hudba není převážně nositelkou naděje. Psychologické charakteristiky, ač jsou velmi trefné, přesto nedovolují hodnocení motivací, zvláště u některých postav. Není divu, že hned na počátku knihy autorka sdílí svou zkušenost, že vlastně tábor nikdy neopustila. Kniha rozhodně není prvoplánová; a tak ji rozhodně mohu jen doporučit.
Knihu čtu už podruhé, poprvé se ke mně dostala víceméně náhodou před mnoha lety. Dnes jsem si ji chtěla "zopakovat" v rámci čtenářské výzvy a civilní líčení osudů ženského orchestru v Březince, jak je vylíčila Fania, mně znovu "rozsekalo".
Už první kapitola mně vehnala slzy do očí a dál už jsem se nechala vtáhnout do doby, kterou by nikdo z nás rozhodně nechtěl zažít na vlastní kůži. Fania a ostatní členky táborového orchestru zažívaly válku trochu jinak než ostatní vězni, přesto ani jejich privilegované postavení je neuchránilo od toho, aby zažívaly dnes a denně krutosti, které byly běžnou součástí táborového života. Všudypřítomný strach je ale nezlomil a smích, pocit sounáležitosti a vzájemná podpora byly tím, co jim pomohlo přežít posledních několik měsíců po rozpuštění orchestru. Zároveň jsme svědky proměny některých děvčat v krutá monstra. Ukazuje se, že mezní situace dokáží odhalit charakter až na kost. A jak dokážou Ti "zlí" (byť jsou zlí ve jménu strachu ze smrti) žít v poválečné vlasti sami se sebou???
Kniha o těch,kteří přežili vyhlazovací tábor v Březince.Neskutečně drsné vyprávění,u kterého naskakuje husí kůže a slzy.
Fania měla určitě výbornou paměť a vypravěčský dar, protože tu působivě vykreslila život na hudebním bloku, i velmi těžké období v karanténě a později v Belsenu. Hudba opravdu některým dokázala zachránit život. Moc se mi líbila kapitola, kde měly dívky možnost ochutnat na chvíli zase opravdový svět "tam za plotem", i když to bylo pro ni vlastně smutné. Fania skvěle zachytila charaktery svých spolubydlících i některé zvláštnosti esesáků, pro které musely hrát. Sama se bála toho, jak se "potom" znovu všechny zapojí do normálního života, protože je přežívání v lágru tak změnilo. Nikdy ale nepochybovala, že se vrátí.
Další hrůzný příběh z koncentračního tábora, tentokrát vyprávění o zpěvačce z „ženského orchestru“, který bavil esesáky po jejich těžké „práci“. Francouzka Fania vypráví o přežití hrůzné doby v Březince, kdy malé „výhody“ členek orchestru jim možná zachránily život. Syrové, kruté a opravdu skvěle napsané dílo, které rozhodně doporučuji.
Tuhle knížku jsem si půjčila v knihovně, když mi bylo šestnáct let. Do té doby jsem o koncentračních táborech a o tom, co se v nich dělo, slyšela jen sem-tam ve zprávách nebo ve škole - stručně jednou větou. Tohle čtení je silná káva, zároveň velmi poutavě napsané, zajímavě vykresluje jak hrůzy holokaustu, tak sílu člověka žít a přežít. Doporučuji.
Další z řady knih ze 2. světové války, která má úplně jiný "nádech", než předchozí, které jsem četla. Tady mluvíme o jediném ženském orchestru v koncentračním táboře a autorka skvěle, bez příkras, popisuje, jaké měly členky orchestru "výhody" oproti ostatním vězňům. Velmi zajímavý úhel pohledu a zase trošku jiné informace z období "za ostnatými dráty". Knihu určitě vřele doporučuji k přečtení.
Velice osobitá kniha, jež nám popisuje vyhlazovací tábor Březinka z trošku jiného úhlu pohledu. Tentokrát nás táborem provází zpěvačka Fania, která zpívá v "koncentračním orchestru", jenž slouží pro pobavení velícím důstojníkům a vojákům v táboře. Silná to kniha.
Skvela kniha, co dodat? Zeny, ktere mely vetsi stesti nez ty ostatni. Zily v teple, mely obleceni, boty, zadne selekce, bylo to vubec v Osvetimi mozne? Ani se nedivim, ze se na ne ostatni divaly skrze prsty. Osvetimska elita - orchestr, ktery bizarne hraje esesakum, kteri jsou z vrazdeni unaveni, ktery hraje ostatnim veznum, kdyz odchazeji po rannim apelu pracovat. A co vedouci tabora Mandelova? Vezme si zidovskeho chlapecka, ukazuje se s nim, obleka ho, krmi cokoladou a pak ho za ruku odvede do plynove komory. Je to mozne? Dalsi elitou byly zeny, ktere tridily obleceni, veci po lidech, kteri prijizdeli transporty tzv. Kanada, dobre se mely zeny v kuchyni. Ale jen Arijky. Zidovky na tom byly nejhur. Co jsou hladovi lide schopni udelat pro kus zvance? Typicky priklad Klary.
Doporucuji, budete se chvet strachy, co zase bude na dalsi strance.
Kniha se mi dostala do ruky úplnou náhodou. Je to jeden z nejsilnějších a nejděsivějších příběhů, které jsem kdy četla. Souhlasím s názorem, že by měla být tato kniha zařazena do povinné četby.
... krásně napsaný příběh o síle přežít. Někdo měl to štěstí, že byl něčím nadaný nebo něco uměl, a kteří mohli být Němcům nápomocní. I s hudebním, byť malým, či jen v náznaku, sluchem tahle skupinka přežila.
Silný, emotivní a pravdivý příběh o hrůzách Osvětimi, vyprávěný ženou, která přežila. Náročné čtení, které s člověkem pořádně zacloumá. Bylo i zfilmováno (Playing for Time 1980) a je to děsivé.
O knize jsem do nedávné doby nevěděla. Jsem ráda,že jsem si ji přečetla. Je to strašně silný příběh. A honí se mi v hlavě věta, tak sakra málo o Osvětimi doposud víme. Tato kniha by se podle mě měla číst,jako povinná četba (jistě by to bylo potřeba,nemůžeme na tohle téma zapomenout,vždyť se to dělo nedávno) ... Poslední věta v knize mě docela děsí.. Přestava něčeho teď v téhle době no ani na to nemyslet! Tato kniha je krásně napsaná a je škoda,že padla do zapomnění!! Doporučuji všemi deseti.
Tento příběh mě velmi zaujal, jelikož jsem o ženském orchestru nikdy neslyšela, což je docela s podivem, jelikož se o tuto tematiku zajímám již déle. O to víc jsem se do příběhu dostala. Podle mého názoru není příběh vylíčen příliš drasticky, ale doplňuje dalšími střípky obraz toho všeho, co se událo. Někomu se může zdát kniha odporná, drastická nebo příliš drsná. V tomto případě bych porovnávala s "Ženy z bloku 10" nebo "Ďáblovi doktoři", kde jsou popsána ta největší zvěrstva a rozhodně to není čtení pro "lehké žaludky".
Zde se jedná o příběh podle paměti hlavní hrdinky, která se zaměřuje spíše na orchestr samotný, životní příběhy a osudy žen a jejich pobyt v KT. Je zajímavé podívat se na tuto tematiku zase z jiné stránky, a mrzí mě, jak bylo v očích "normálních" vězňů na orchestr nahlíženo. Také neměly na růžích ustláno, i když minimálně co se týká zázemí a hygieny na tom byly o trochu lépe.
Jediným mínusem knihy byla spousta překlepů - a to chybějící háčky a naopak přebývající, tam, kde být neměly. Jednou to dokonce úplně měnilo smysl věty.