Ovocie hnevu
John Steinbeck
Ovocie hnevu je román Johna Steinbecka z roku 1939. Už v roku 1940 zaň Steinbeck dostal Pulitzerovu cenu. Horlivo sa o ňom diskutovalo po celých Spojených štátoch a v niektorých štátoch bolo dokonca zakázané. Je to príbeh rodiny Joadovcov - chudobných farmárov vyhnaných z ich zeme počas Veľkej hospodárskej krízy. Tento román patrí medzi klasiku svetovej literatúry a najväčšie diela sociálnej literatúry. Naturalistické detaily, sugestívne opisy postáv, lyrizmus a symbolizmus sú hlavnými črtami tohto diela. Steinbeck mal však nezvyčajný problém a to vymyslieť názov pre tento román. S názvom Ovocie hnevu prišla jeho žena Carol a dá sa povedať, že nič lepšie vymyslieť ani nemohla. Napriek pochybnostiam samostného Steinbecka dielo sa stalo najpopulárnejším spomedzi jeho sedemnástich novie... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , SvojeťOriginální název:
The Grapes of Wrath, 1939
více info...
Přidat komentář
Drvivá sila tejto knihy nie je len vo vernom vyobrazení temnej doby, ale aj vo forme akou je napísaná. Tak, ako sú hrdinovia románu prostí ľudia, je román písaný prostým, priamočiarym spôsobom. Steinbeck nevkladal svojim postavám do úst premúdrené, vyčačkané slová, ani hlboké myšlienky. Hovoria a konajú tak, ako im v danej chvíli káže rozum a srdce. Rozprávajú ich skutky, vypovedajú udalosti. Žiadne doslovné vysvetľovanie netreba. Keď som knihu dočítal a pokladal na stôl, zdalo sa mi, že mi v ruke niekoľkonásobne oťažela. Oťažela váhou pravdy, ktorú v sebe nesie.
**spoiler alert** Do knihy jsem se začítala s nejistotou a pochybnostmi. Teď, čerstvě po přečtení, ve mně ale zanechala hluboké pocity a nové myšlenky. Nemůžu říci, že by se mě osud Joadovy rodiny (a tím pádem osud všech nešťastných rodin, které zastupovala) hluboce nedotkl. Byla jsem smutná, byla jsem otřesená a měla jsem zlost. Čím více stránek bylo za mnou, tím hůře se od knihy odtrhávalo. A čím více jsem spěla je konci, tím jasnější bylo, že žádný happyend se samozřejmě nekoná. Přesto pro mě byl tento neukončený závěr trochu nečekaný. Po celou knihu jste cítili ty takzvané dozrávající hrozny hněvu, stále jste čekali na tu osudnou sklizeň, na ten okamžik, kdy se hlad opravdu přemění v zlost a nastane nějaké velké povstání... ale nakonec k ničemu takovému nedojde, ne v této knize.
Při Hroznech hněvu mě napadá jedno výstižné slovo a není to hněv ani hlad. Je to lidskost. Lidskost ve své vlastní největší a nejupřímější podstatě.
Mistrovské dílo! Litoval jsem že kniha končí a já se nemohu dozvědět o osudech jednotlivých protagonistů, dále.
Jeden z nejsilnějších příběhů o pevnosti vůle přežít všechno, co život přinese. Povinná četba.
Jako dokumentární dílo mají Hrozny hněvu jistě svůj význam. Musela to být těžká doba, za kterou nikdo nechtěl převzít odpovědnost. Kniha popisuje hlavně lidskou víru, odhodlanost, ale také hněv a hloupost.
- Lidé hodně mluví, co by měli udělat, jak by se měli zachovat, ale nakonec pořád dělají to samé dokola.
- Tom je násilník a všechny řeči o tom, jak ho vězení změnilo, jsou jen planými slovy.
Kdyby nebylo čtenářské výzvy, asi bych se nedonutila, abych si Hrozny hněvu znovu přečetla. Takže palec nahoru čtenářské výzvě. :) Četla jsem dlouho a s velice smíšenými pocity. Vlny soucitu se střídaly s vlnami odporu; hrdinové jsou často nesympatičtí: tak nevzdělaní, necivilizovaní, živočišní, tak lidští... Je hnusné, jak se k putujícím dělníkům chovají Kaliforňané (říkají jim "Oki" a chovají se k nim jako k odpadu lidské společnosti). Nepřijatí, odmítaní, vyhladovělí poutníci, které z domovů vyhnala beznaděj, kradou z hladu, nechají se snadno vyprovokovat k agresi, stěží si udržují zbytky sebeúcty... Nepřipomíná vám to něco? Kniha je opět nesmírně aktuální: jak nevidět určitou podobnost s migrací v dnešní době?
Úžasná je postava mámy, která urputně drží rodinu pohromadě, slouží jí nesmírně obětavě, je silná, statečná, empatická. "Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal, a byl potom ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu moh koupit mlíko?" Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme!" (s. 400)
Další poutavé autorovo dílo o obyčejných lidech a jejich každodenních radostech i starostech. Jen z mého pohledu nedokončený závěr ve mě probudil jakési podivné znepokojení, nespokojenost (jak dopadl Tom? a co pak bylo s rodinou?) a zvláštní "hovorová" mluva mi čtení trochu znesnadňovala (neviděla jsem žádný rozdíl mezi vykonstruovaným nářečím, inspirovaným východočeskou hantýrkou, kterým mluvili tzv. okiové a pražským dialektem policistů), nicméně chápu překladatelův záměr a oceňuji jeho snahu o rozlišení těchto skupin lidí. Celkově se jedná o velmi dobré dílo (z mého pohledu však ne tak skvělé jako "Na východ od ráje").
Při vší úctě k autorovi - kniha se mi zdá až příliš dobově podmíněna. Byla jsem nadšena z románu Na východ od ráje, i v Hroznech hněvu jsem se snažila hledat biblické paralely (a že jich tam je!), ale - tentokrát to na mě už tolik nezapůsobilo.
Místy trochu těžší čtení, ale Steinbeck to umí. Je nutné se překousnout přes úvod a pak už panu spisovateli věříte každé slovo. Je to příběh o naději, touze, bídě, nenávisti a hladu, ale hlavně o rodině a o obyčejném žití se všemi radostmi a starostmi.
Dík knižní výzvě za druhou knihu v mém životě, kterou jsem nedočetl. Tohle opravdu není můj styl.
Třeba někdy, až nebude co číst, ji dočtu...
Kniha je psána trochu těžším stylem než jsme zvyklí u současné literatury. Každopádně je to nádherné dílo, které rozhodně stojí za přečtení, kniha je plná naděje, utrpení a rodinné pospolitosti...
Po knize jsem sáhla převážně kvůli knižní výzvy, ale určitě bych si ji někdy přečetla i tak. Je dobrá, člověku až mrazí, když si uvědomí, jak si kolikrát neváží toho, co má. Kapitoly, které se netýkaly rodiny Joadových, mě moc nebavily, celkově se kniha četla strašně pomalu a mě trochu přišlo, že se táhne. Rozmýšlela jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdami, a jelikož mě moc netáhlo knihu otevřít kdykoli a kdekoli, dávám hvězdy tři. I přesto je to ale dílo opravdu kvalitní.
Na východ od ráje mě natolik oslovilo, že jsem zkusil další autorovo dílo. A potvrdilo se, že se jedná o mistra spisovatele. Steinbeck dovede věrně popsat skutečnost, nejen dějově, ale i pocitově a současně knihy obsahují určitou moudrost a poselství. Pro mě ponuřejší než Na východ od ráje, ale co do kvality podobné. Doporučuji.
Nenič zemědělskou půdu špatným hospodařením a nedělej si dluhy, pokud opravdu nemusíš.
Mistrně napsaná (a přeložená, četla jsem překlad z roku 1941) kniha, která je záznamem jedné ošklivé doby. Byla mi předávána jako kniha, která má být smutná, což mi nepřišlo. Celou dobu jsem měla pocit, že je osud hlavních hrdinů trestem za chování a hospodaření předchozích generací, že si za to vlastně můžou sami lidé, celá společnost, za celý systém nastavený na půjčkách, které se splácí sklizní.
Tak a teď si jdu půjčit něco o historii Krize v US.
Myslím, že je to náročnejšie čítanie, aspoň pre mňa bolo. Čítala sa pomaly, napriek tomu, že som chcela byť už na konci. Chcela som asi ukončenie ako v rozprávke.... Asi ťažko sa vieme vcítiť do pocitu hladu - tá predstava je nepredstaviteľná, hlavne pre mňa, keď som v chladničke stále pichnutá... :-( .Aj keď som knihu dočítala, nevedela som ako život rodiny skončil.....:-(
Knihu jsem četla poměrně dlouho, téma je zajímavé, avšak v ději nejsou žádné velké zvraty až ke konci byla kniha pro mě o něco zajímavější. Přesto jsem ráda, že jsem knihu přečetla, už dlouho jsem se na ni chystala.
Tak trochu " socialistický román made in USA". Odráží dobu, ve které byl napsán. Já ho považuji za trochu moc těžký na to, číst ho před spaním, jako jsem to dělala já.
Štítky knihy
Kalifornie zfilmováno 20. století americká literatura putování Pulitzerova cena hospodářská krize hladovění sociální romány Oklahoma
Autorovy další knížky
2004 | O myších a lidech |
2006 | Na východ od ráje |
2002 | Na plechárně |
1941 | Hrozny hněvu |
2003 | Toulavý autobus |
Nedovedeme si ani představit život a dobu, o které kniha je. Knihu jsem četla asi v roce
1965, tehdy na mě silně zapůsobila. Síla života těch nejutlačovanějších.