Ovocie hnevu
John Steinbeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73891/ovocie-hnevu-73891.JPG
5
1193
1193
Ovocie hnevu je román Johna Steinbecka z roku 1939. Už v roku 1940 zaň Steinbeck dostal Pulitzerovu cenu. Horlivo sa o ňom diskutovalo po celých Spojených štátoch a v niektorých štátoch bolo dokonca zakázané. Je to príbeh rodiny Joadovcov - chudobných farmárov vyhnaných z ich zeme počas Veľkej hospodárskej krízy. Tento román patrí medzi klasiku svetovej literatúry a najväčšie diela sociálnej literatúry. Naturalistické detaily, sugestívne opisy postáv, lyrizmus a symbolizmus sú hlavnými črtami tohto diela. Steinbeck mal však nezvyčajný problém a to vymyslieť názov pre tento román. S názvom Ovocie hnevu prišla jeho žena Carol a dá sa povedať, že nič lepšie vymyslieť ani nemohla. Napriek pochybnostiam samostného Steinbecka dielo sa stalo najpopulárnejším spomedzi jeho sedemnástich novie... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , SvojeťOriginální název:
The Grapes of Wrath, 1939
více info...
Přidat komentář
Druhé čtení po mnoha letech. Nechtělo se mi do toho, protože jako jeden z mála dojmů mi zůstalo to, že se mi to "blbě" četlo. Po pár stránkách jsem přišla na to proč: Nespisovná přímá řeč. K postavám to ale patří, bez tohoto jazyka by nebyly postavy věrohodné. Ale i tak mi to dalo dost zabrat. Zápletka je jednoduchá, ale o to víc závažná. A v podstatě celkem aktuální.
Steinbecka jsem objevila někdy dávno v nácti a všechny jeho knihy přečetla ještě před dovršením dvaceti let. I když jsem Hrozny hněvu od té doby ,a že je to už víc než třicet let, nečetla ,dodnes si pamatuji svoje pocity při čtení .Jedna z mých nejsilnějších nezapomenutelných knih ,i přes to že jsem nenašla odvahu si ji přečíst znovu.
Nejdřív mě čtení hrozně deprimovalo. Postupem jsem se na to začala koukat kladněji a knížka mě naplnila nadějí a pokorou a začala jsem jí hltat. Prohltala jsem se až ke konci s rostoucí nadějí a najednou jsem si všimla, že jsem pár stránek od konce. Rozhodně velký zážitek, ale není to moc čtení pro odlehčení mysli.
Tato kniha je naprosto výjimečná a je v ní zobrazena drsná realita hospodářské krize. Steinbeck v ní popsal lidskou bídu, jak si ji téměř nikdo z nás už nedokáže představit. Je v ní oslava lidství v tom dobrém slova smyslu a zároveň i lidská krutost. Viděla jsem i skvěle natočený film podle této knihy. Steinbeck napsal hluboký a opravdový příběh tak dokonale, že mi při něm běhal mráz po zádech.
Musim se přiznat,že mi knížka dala trochu zabrat. Zvláště ten začátek,který byl dost zdlouhavý a někdy i nudný. Jsem ráda,že jsem to nevzdala. Je to skvělé dílo.
Geniální kniha... tedy kromě velmi rozvláčného začátku (do prvních okamžiků stěhování, což bylo asi prvních 100 stran), kdy bylo čtení poněkud namáhavější, a to i kvůli hroznému dialektu, na který je třeba si zvyknout (jehož použití ale překladatel v doslovu ve vydání z roku 1946 vysvětluje velmi rozumně). Stěžejní část je psaná výborně, střídání "úvahových" a příběhových kapitol bylo perfektní. Jen závěr knihy mi připadal takový divný. Ale přesto si myslím, že svou hloubkou byl stejně výborný jako zbytek knihy. Nemyslím si totiž, že by kniha šla do ztracena... ano, sice nevíme, co se s Joadovými nakonec stalo, ale i to respektuje smysl knihy. Ta je především o sociálních problémech, o přiblížení zmaru, který doprovázel hospodářskou krizi, bez jakéhokoli zájmu, regulace či podpory ze strany státu. Jedna rodina, která na začátku příběhu hraje prim, se pomalu rozpouští v mase hladem rozzuřených lidí. A právě zmíněný závěr je vrcholem ztráty sebeúcty a totálního zoufalství, kam až mohla zahnat lidi bída a hlad, ale zároveň vrcholem maximální pomoci svému bližnímu a vzájemné sounáležitosti. Tím tato kniha končí... dalším krokem už může být jen vzpoura či revoluce, ve které již nemohou nic ztratit. "... a v očích hladovějících se zračí pocit, že vše selhalo, v očích hladovějících roste hněv. Hrozny hněvu se nalévají v duších lidu - a těžknou, těžknou k vinobraní."
Smutné, neutěšené, leč mistrovské dílo. A mistrovský překlad. Též mě velmi potěšily barevné ilustrace v knize. To se dnes už snad ani nevidí.
Knížka po které jsem měl chuť běžet a stát se členem komunistické strany. Žel bohu, u nás žádná komunistická strana není.
NADČASOVÉ TÉMA.
Kniha velmi výstižně popisuje život těch, na které vláda ani korporace neberou ohled a přece jenom jsou to ti, kterých se jejich činnosti nejvíce týkají.
Nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla... Uchvátila mě od první strany detailními popisy, schválně jsem ji pořád odkládala, aby mi vydržela na dlouho :) Ačkoli mě překvapil závěr, jsem moc spokojena. Je to opravdu mistrovské dílo. Navíc jsem měla vydání z roku 1965, takže stará kniha se žlutými tlustými listy... pořád jsem k ní i musela vonět :)
Syrové, zaprášené, zpocené, autentické. Četba této knihy byla pro mě trochu utrpením, protože nemám v oblibě vleklé popisné romány. Ale bylo to utrpení v dobrém smyslu, o to víc jsem totiž příběh prožívala, o to víc jsem chtěla s postavami doputovat někam, kde bude líp.
Po dlouhé době jsem zažila to, že jsem knihu nechtěla pustit z ruky. Rozhodně doporučuji Hrozny hněvu číst, když máte hodně volného času a můžete se do četby pořádně zakousnout.
Hrozny hněvu byly dlouho mou velkou literární výzvou a jsem na sebe ohromně hrdá, že jsem je zdolala.
Vynikající kniha o oklahomské rodině, která během hospodářské krize přijde o domov a stejně jako tisíce dalších lidí se snaží dostat do Kalifornie a tam se uživit. Je to nesmírně těžká cesta, plná ztrát a krutého boje o každé sousto. Brečela jsem vzteky při popisu toho, jak lidé umírají hlady a zároveň se ničí potraviny, jen aby se neprodávaly pod cenou. Chtěla bych mít v sobě tolik odvahy a síly jako máma Joadová, která se za každou cenu snažila podpořit rodinu. Není pochyb o tom, že mnoho rodin mělo podobný osud a takové ženy si zaslouží obdiv. Vlastně všichni chudí lidé, kteří tu krizi přežili, si zaslouží obdiv. Samotné vyprávění je strhující, je snadné se vžít do jednotlivých postav a příběh obohacují kapitoly, kde Steinbeck popisuje obecné podmínky. Vlastně to je určitý dokument a tehdejší době. Myslím, že o tom budu ještě hodně dlouho přemýšlet a ráda bych si knihu někdy přečetla znovu. Je mi z toho těžko, ale jsou to věci, které by člověk měl vědět.
Říkala jsem si, že se mi to nebude líbit, ale jsem unesená. Sledovat Joadovu rodinu a lidi, které potkají, bylo ... Já nevím. Je mi líto všech těch lidí, které mocnější a více šťastnější odkopli a oni se po každé ráně znovu zvedají. Jejich maminka se neotáčí zpět ze strachu, že by se ostatní také ohlédli.... a nakonec ohromující Roza Šaron, která ji podepře a snad bude její důstojnou následovnicí. I když v té době? Prosím nefňukejte, že žijete v ČR a v tomto století.
Mimořádně silný příběh, který zobrazuje život Američanů v takové podobě, jakou si dnes nedokážeme představit.
Není marné zakončit rok tou nejlepší knihou, jakou jste během něj přečetli? Není s podivem, že za minulého režimu mohla tato obžaloba vykořisťovatelského kapitalismu směle vycházet? Není fajn střídat kapitoly kratší, postihující širší souvislosti, a delší, zaměřené na osud jedné rodiny? Není od autora milosrdné, že tu mizérii raději utnul a nedovyprávěl do tušeného konce? Prauda. Čloujek musí mět ňákou naději... 56/16
Mám hrozně rád, když kniha chytne a nemilosrdně nafackuje. A Hrozny hněvu fackovali prakticky každou otočenou stránkou. Člověk je synonymem zla, zároveň je však dost silný na to, aby to zlo přetrval. To střídání dvou vyprávěcích rovin, přímé dějové linie a obecné nelineární zběžně informativní, stejně jako naprosto parádní práce s překladem a mluvenou řečí (o čemž pak, v mém vydání z roku 1963 hezky hovoří samotný překladatel) mě neskutečně strhlo.
"Řeč pracujících lidí se snad může zdát členkám dámských klubů trochu příliš šťavnatou, ale poněvadž dámy z klubů tak jako tak neuvěří, že se takové věci na světě dějí, nezáleží na tom. Znám tuto řeč a dělá se mi zle, když vidím, že pracující mají být ve svém přirozeném způsobu vyjadřování vykleštěni, až potom hovoří s elegantním oxfordským nádechem... Pracující člověk, oloupený o tak zvané "sprostoty" ve vyjadřování - to je němý člověk!"
(John Steinbeck)
Je pravda, jak zde již bylo zmiňováno, že ten slang, někdy opravdu nejde přes jazyk...ale časem si člověk zvykne...Jinak velice krásný a smutný příběh z doby velké finanční krize v USA. Bylo to smutné, člověk nechápe, jak se takové hrůzy mohly dít, jak lidé umírali hlady, neměli práci, neměli peníze, trpěli hladem, umírali hladem a jiným lidem a vládě to bylo lhostejné a hnali tyto chudáky jak prašivé psy. Určitě doporučuji přečíst!
Uff, uff... uff. Přiznávám se, že jsem měla docela pomalý rozjezd, asi tak do prvních osmdesáti stránek jsem se musela trochu nutit, ale pak se to zlomilo a kniha si mě získala. Zcela jsem propadla kouzlu a soudržnosti rodiny Joadových, ale nejvíc obdivuji mámu. Silná, statečná žena, která drží rodinu pohromadě, má pro každého útěchu i po zásluze napomenutí. Steinbeck mě znova (poprvé už v novele O myších a lidech) přesvědčuje, že je spisovatelem s neobyčejným sociálním cítěním a geniální schopností popsat život prostých lidí bez příkras a bez patosu, a přesto se mi nad jejich osudem svírá srdce. Svět potřebuje více takovýchto knih.
Jak se mi líbila knížka Na východ od ráje, tak jsem se nedokázala začíst do Hroznů hněvu. A to z jednoho jediného důvodu. Prostě jsem se nedokázala prokousat dialogy psanými v dialektu. Slova "vocáď, pudem, děte, Willojc..." atd, mi nešly vůbec přes "jazyk" a nedovolily mi se začíst. Bylo to pro mě, jako bych četla knihu v cizím jazyce. Proto nehodnotím.
Štítky knihy
Kalifornie zfilmováno 20. století americká literatura putování Pulitzerova cena hospodářská krize hladovění sociální romány Oklahoma
Autorovy další knížky
| 2004 |  O myších a lidech |
| 2006 | Na východ od ráje |
| 2002 | Na plechárně |
| 1941 | Hrozny hněvu |
| 2003 | Toulavý autobus |
Co k tomu říct..když jsem to dnes o půl třetí ráno dočetla, měla jsem pocit, že to, že ležím v posteli, je neuvěřitelný luxus..ze začátku jsem se bála, že to nedám, protože je to dost náročná kniha. A na konci? Hltám hltám a najednou buch..konec. Má to pro mě dvě roviny - naprosté zoufalství z absurdity celé té krize (děti umírají hlady a pomeranče jsou polity petrolejem..) a hroznou nervozitu z toho, co bude s Tomem, jestli se Růže uzdraví, jak to dopadne s pánem ze stodoly, kam všichni půjdou a tak dále.......