Pád Cařihradu
Mika Waltari
Příběh lásky a zrady na pozadí dobytí slavného města.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , OneHotBookOriginální název:
Johannes Angelos, 1952
Interpreti: Jaroslav Plesl , Stanislav Zindulka
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Kniha je opravdu dobrá, dávám 4 hvězdy - kvůli mé netrpělivosti mi trvalo nějakou dobu, než jsem se dokázal prokousat pozvolnějším začátkem.
V knize je několik rovin: láska, bitva, očekávání konce, .. jedno velké téma není až tak moc zmiňované, ale určitě si zaslouží podtrhnout: je to téma střetu myšlenek a hodnot v době konce jedné epochy a začátku druhé. A střetává se zde několik idejí: východní a západní křesťanstvo, muslimský svět, středověká mystika, přesahy antické filozofie, ..
Kniha kontinuálně graduje k ohromnému finále.
Je náročná a krásná.
Člověk by řekl, že tak časově a lokálně velmi omezený děj bude znamenat i slabší zážitek. Opak je pravdou, autor dal díky tomu větší prostor hlavním aktérům a popisu úzkosti a strachu, který město postupně opanuje. A do nadcházejících hrůz zasadil milostné a velmi dynamické drama hlavních hrdinů (a ano, opět i zde má žena zásadní vliv na hlavního hrdinu).
I zde si nechal na konec vau efekt co do tajemného pozadí hlavního hrdiny a i zde je kniha psána poutavým a na jazykové prostředky bohatým jazykem.
Hned po Sinuhetovi druhé nejlepší dílo.
Přiznám se, že mi dalo zabrat, než jsem se prokousala rozvláčným začátkem, a proto jsem knihu nejprve asi dvakrát odložila. Potřetí jsem se ale nechala vtáhnout do děje pomocí úžasně vylíčené atmosféry Cařihradu, včetně přiblížení historických souvislostí. Ačkoliv už podle názvu víte, jak to s městem dopadne, stejně celou dobu doufáte...
Egypťana Sinuheta miluji, ale Pád Cařihradu mě naprosto nechytil. Jedna z mála knih, kterou jsem nedočetla. Příběh mi připadal příliš rozvláčný a milostný vztah jako by ho ještě brzdil... Asi jsem od knihy očekávala něco jiného.
Četla jsem už před mnoha lety, takže dojem už mírně vyprchal, ale přesto si pamatuju, jak mě tento příběh zasáhl.
Drsný a syrový, jako většina děl tohoto autora, živočišný a plný marných nadějí, touhy po lásce, po obyčejných lidských radostech, po štěstí. Hrdinové chtějí prostě jen docela normálně žít, ale v místě, které je předurčeno k zániku, je marné doufat v zázrak...
Víte, kam to směřuje, ale v skrytu duše si přejete, aby to dopadlo jinak. Aby Cařihrad nepadl, aby všichni, kteří už v nic nevěří, věřit zase začali. Aby dostali šanci začít znovu.
Všechna ta marná snaha, všechny ty zmařené naděje, krátký záblesk lásky a spoustu bolesti a zbytečných smrtí - to člověka tiskne pod krkem a bolí to. A přesto je ten příběh krásný.
Protože láska se nevzdává - i když umírá...
Waltariho miluju, přečetla jsem od něj většinu věcí, které jsou přeložené do češtiny, ale Pád Cařihradu mě bohužel za srdce nechytl. Je to opět mistrovsky napsaná kniha, ale zcela jednoduše mě nebavila....
Odložil jsem přibližně ve čtvrtině, místo děje jen zoufalé blouznění o lásce a náboženství, které nikam nevede, občas proložené historickým faktem nebo postavou. Se skvělým Egypťanem Sinuhetem má bohužel společného jen autora.
Od Waltariho po Egypťanu Sinuhetovi už druhá přečtená kniha. Děj byl zajímavý, ale nepohltil mě tolik jako Egypťan Sinuhet.
Kniha se mi velmi líbila. Mika Waltari má prostě historické knížky v malíčku. V oblasti historie se mu co do čtivosti málokdo vyrovná.
Tohle jsem četl už strašně dávno a vzpomínám,že to byla jedna z knih,co podnítila můj zájem o historii i o dílo pana Waltariho
to byl zase výlet do historie. dálný jihovýchod 15stol. a střed dvou naboženstvi tak blízké dnešní době. no a waltariho další hrdina zamilovaného do osudové ženy.
prostě bomba.
nevíme, co činíme! perfektní knížka, jako vždy dokáže naprosto vtáhnout do příběhu, do doby v něm popisované..
Tak trochu Egypťan Sinhuet - a přesto je tu něco "jiného" ... drásavějšího ... VARUJÍCÍHO ... politika je politika, láska je láska a to nehledě na víru či rádoby "to pravé" náboženství ... v tomto případě autor nechtěně demonstruje zcela AKTUÁLNÍ NÁSTIN dalšího pokračování Evropy ... jakékoliv politické "namlouvání" skončí ZCELA A JISTĚ v souladu s touto knihou, to jest: useknutím hlavy kinžálem ... a je úplně a zhola jedno jaký je rok ...
Po Waltariho Pádu Cařihradu jsem sáhla mj. i proto, že Florencii i Istanbul/Cařihrad/Konstantinopol, ještě před 15 lety s jasnou linií mezi evropskou a asijskou částí, dnes pohlcený v jednotící šedi mezinárodního mumraje, jsem sama několikrát navštívila. Vyprávění Latince/Řeka Jana Angela a jeho životní příběh, či spíše pouť životem, připomíná poezii, více než prózu, a Jan Angel básníka, více než vojáka. Poetika příběhu ovíjejícího se kolem ústředního tématu, pádu Cařihradu, je jemná a drásající zároveň. Je osvětlující co do poznání dávných příběhů a co do bez/významu zde se křížící ortodoxní, katolické a muslimské víry pro své nositele a šiřitele. Příběhu dominuje hluboká milostná linka, za kterou by se nemusel stydět ani Shakespeare. Umožňuje však poukázat na rozervanost Janovy duše, projevit Janovo odhodlání a víru, za kterou je připraven zemřít a smrt blízkých u něj a v konečném důsledku vede k poznání, že "Ztrátou duše se přerušuje bytí člověka. Tělo je jen tělo.".
Obdivuju Waltariho za tuto knihu! Je to neskutečně komplexní dílo - pokud jde o děj, je tu milostná i akční linka. Co mi ale přišlo nejvíc hodnotné, byly postavy, které každá viděla věci ze svého úhlu pohledu a každý ten úhel pohledu je ospravedlnitelný. Waltari si dal obrovskou práci s dialogy postav, které probíraly náboženské, historické i filozofické témata. Každý měl vlastní motivace a vlastní touhy a kniha vykresluje to, jak rozmanité jsou lidské povahy a osudy. Podle mě je právě toto největším poselstvím do budoucna. Podle mě je nerozhodné, že je to zasazeno do období pádu Cařihradu, myšlenky v knize by se daly aplikovat na jakýkoli konflikt snad kdekoli na světě.
Zajímavá kniha s propracovaným, strhujícím dějem a krásnými charaktery postav. Vřele doporučuji!
Je to, samozřejmě, opět brilantní, ale přesto mě neopustil pocit, že se pan Waltari ve svých hlavních hrdinech poněkud opakuje. Vždyť ten Jean Angelo je v podstatě úplný Egypťan Sinuhet, jak povahově, tak i svým královským původem. To by konečně vůbec nevadilo, jen kdyby tento typ hrdiny byl aspoň o trochu méně morousovitý a školometský.
Štítky knihy
křesťanství islám milostné romány finská literatura 14.-15. století války Turci Byzantská říše rozhlasové zpracování historické rományAutorovy další knížky
2013 | Egypťan Sinuhet |
2005 | Jeho království |
2004 | Tajemný Etrusk |
2002 | Krvavá lázeň |
2004 | Nepřátelé lidstva |
Čtení pro mě bylo značně deprimující. Nevím proč, ale k Byzantské říši a ke Konstantinopoli mám blízký vztah. Přitom mě k nim nic nepoutá. Možná je to nějaký sentiment z dospívání, možná lítost nad tragickým osudem.
Takže mě to zdeptalo. Nemůžu tomu upřít značnou emoční působivost. Jenže se mi to nelíbilo. Tady se deníková forma nepovedla. Uvedení do historie skrze myšlenkový svět hlavního hrdiny bylo hrozně nezáživné.
Nedivím se, že to někdo odloží. Je jasné k čemu vše směřuje, ale v první polovině knihy se prakticky nic neděje. K popisu toho, proč selhala jednání Západu a Východu se deníkové zápisy nehodí.
Kvůli osobnímu popisu byl v popředí fatalismus hlavního hrdiny a jeho osudový milostný vztah. Kdo očekává dobývání města, těžko překousne filozofické a náboženské debaty. Kdo historii, tomu bude vadit milostná zápletka.
Samotné obléhání Konstantinopole začíná až ve druhé polovině a kniha se radikálně mění. Konečně se začne něco dít. Náhle je neuvěřitelně napínavá a čtivá. Jak dobývání hradeb pokračuje, příběh silně graduje.
Jenže fiktivní hlavní hrdina mi vadil. Jeho víra a náboženské prožívání působilo fanaticky. Pokud to měla být nějaká mysteriózní rovina, tak mi to úplně uniklo. To kdyby byl hlavní hrdina třeba Giustiniani. Nebo jiná historická postava. Nebo aspoň někdo normální. Nudná první polovina a hysterický představitel zbytečně snižují jinak velmi intenzivní zážitek.
Jako příběh o dobytí Konstantinopole to u mě selhalo. Dějové linie, které generují napětí končí několik desítek stran před koncem. Zbytek knihy jsem tak četl bez zájmu a vůbec nemám potřebu číst to znovu.
Pokud hledáte nějaký dobrodružný román, doporučuji se knize vyhnout. Tohle je náročnější. Je to hlavně pro ty, kdo si chtějí zasadit pád Konstantinopole do širších souvislostí a zároveň ocení nadprůměrnou věrohodnost.
Taky mě překvapilo, že Waltari se sice inspiroval skutečným deníkem reálné osoby, ale v některých ohledech si historii upravil. Beru to spíš jako zoufání nad úplným koncem tisícileté říše. Romantický vztah tomu jen přidává na emocích. Bylo to silné, ale dějově příliš nevyvážené. 80%