Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5451/bmid_pamet-moji-babicce-jlJ-5451.jpg
4
778
778
Román dvaadvacetileté studentky Petry Hůlové je mimořádně vyzrálým prozaickým dílem. Jeho děj se odehrává v Mongolsku, osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do neopakovatelné atmosféry života v Mongolsku. Tato kniha obsadila 1. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.... celý text
Přidat komentář
Bylo mi z toho poslechu smutno, ten život v Mongolsku je tu podán tak depresivně, žádné světlo na konci tunelu. Nechápu, měly pěkné povolání, rodinu a šly někam, kde jen živořily a ten vztah k sexu. Zajímavé čtení, ale ten konec, to nám paní spisovatelka udělala schválně.
Poslouchala jsem na ČRo. Moc krásný příběh z prostředí, které je nám dosti vzdálené. Radosti i strasti jedné mongolské rodiny.
Audiokniha, hezky svižně načtená. Příběh je poutavý, zajímavý, dost se dozvíte o věcech a lidech, o kterých toho moc nevíte. Jiná kultura, o které se téměř nepíše. Těžké životy, silné osudy. Hvězdičku ubírám pouze za hodně otevřený konec, celé se mi to zdálo nějak neuzavřené.
Paměť mojí babičce je silným debutom, ktorý ponúka hlboký a emotívny pohľad na život v Mongolsku a na osudy žien jednej rodiny. Kniha je bohatým a lyrickým rozprávaním, ktoré vyniká svojou autentickosťou a hĺbkou postáv. Hoci pre niektorých čitateľov môže byť náročnejšia na sledovanie, jej emocionálna sila a krásny štýl písania ju robia výnimočným dielom. Pre tých, ktorí hľadajú hlboký a kultúrne bohatý príbeh, je táto kniha vynikajúcou voľbou.
Nejdříve jsem myslela, že to bude něco jako Divoké labutě, ale ne. Je to příběh rodiny z Mongolska vyprávěný z pohledu matky/babičky, dcer a jedné z vnuček. Časový úsek je dán životem dcer, přesah do minulosti je jen okrajový, zmíněný v rámci vyprávění jednotlivých osob. Chvílemi, když se děj přesunul do Ulánbátaru, mi to evokovalo knihu "Trable holek že severu". Co mi trochu trvalo "pobrat", byly místní názvy bez vysvětlivek - dél, ger, sonnómí apod. Ale nakonec jsem si to přiřadila a ani mě to v textu nerušilo. Ke konci to podle mě ztrácelo dech, ten konec šel tak nějak do ztracena, proto o hvězdičku méně.
Krásná kniha z drsného prostředí Mongolska popisuje nelehký osud místních žen táhnoucí z generace na generaci.
Uf, to bylo hodně těžké čtení, svět na hony vzdálený našemu, neutěšenost životních osudů, bez perspektivy, bez vlastních snů, jít po lajně předem dané a pokud šlápneš vedle, už se vezeš...
Vyprávění tří generací žen (matka, její tři dcery a dcera jedné z nich) nabízí různé pohledy na stejné události a ukazuje, jak moc je ten náš podmíněn našimi přáními a zkušenostmi a postojem, který k nim zaujímáme. A tím, jak moc jsme ve vleku tradice.
Jednoznačně je obdivuhodné, jak se s ohledem na svůj tehdejší věk a základnu, z které mohla sama vycházet, autorka s textem popasovala, protože je sevřený a myšlenkově bych ho čekal od zralejší autorky.
Jediné dvě drobnosti, které mě trochu rušily byly mongolské výrazy a pak vracející se úvahy, nakolik kniha skutečně odpovídá mongolským reáliím a pokud ano, kde k takovým vědomostem Petra Hůlová přišla. Ale to je spíš problém mojí hnidopišské povahy.
Na to, v jakém věku autorka román napsala, jde až o překvapivě vyzrálé dílo, k jeho dočtení jsem se nicméně musel nutit. V převážně depresivním příběhu z perspektivy několika ženských postav se mi obtížně orientovalo (zvláště ve spleti jmen a vztahů) , čemuž nepomáhalo ani bohaté užívání mongolských výrazů bez vysvětlení významu (který se ne vždy dá snadno odvodit z kontextu). Na hovorovou češtinu se dá zvyknout, ale iritovaly mě hrubky v zájmenech ("jí" místo "ji" apod. - ty mě mimochodem iritují i u Emila Hakla, který je taky běžně špatně používá).
Z první části jsem byla, dá se říct, nadšená. Neokoukané prostředí Mongolska, vyprávění o typické rodině žijící v geru, mongolské výrazy bez vysvětlivek, to vše dávalo dohromady jedinečný zážitek ze čtení. V dalších částech se mění vypravěčky, ale vlastně se dozvídáme totéž, co už víme, a těch pár detailů, které vysvětlují pár nejasností, nemůže zachránit postupně se rozplizávající se příběh. Klidně by kniha mohla mít jen první a poslední část a za mě by to hned bylo za 5*.
Životní příběhy několika generací žen jedné rodiny. Každá členka popisuje stejné období života svým pohledem. Zajímavé vnímání stejných událostí jednotlivými postavami. Zajímavý popis života pro nás vzdálené země. Nedovedu si představit takový život. Zaujalo mě vnímání jednotlivých etap života (narození, dětství, dospívání, dospělost, stáří, vnímání smrti). Doporučuji. Četla jsem velice pomalu.
Tentokrát jsem si četbu užila ještě více. Zpočátku mě opět překvapila obecná čeština a spousta místních názvů, jmen a spojení. Rychle jsem se zorientovala a opět žasla nad svéráznými zvyky a názory Mongolů očima autorky. Kniha je podle mého velmi čtivá a nesmírně zajímavá skládankou pěti vypravěček. Po jejím přečtení snad trochu více rozumím ženám s jiným pohledem na svět a povinnosti. Párkrát mi v hlavě zarezonovalo: Být Ojunou a mnohé přijmout a tolik nepřemýšlet, byl by můj život o tolik snazší.
Překvapí Vás "pražáčtina" smíchaná s mongolskými názvy. Jak jsem si zde přečetla, nebyla jsem první a asi ani poslední kdo na konci hledal jakýsi slovníček, aby se pak s lehkým zklamáním vrátil zpět a četl bez něj. Zpočátku to jde ztuha. Nakonec uznáte, že to má něco do sebe. Nic Vás neruší a nemusíte od vyprávění odcházet hledat co je co. Ono to nakonec lehce vyplyne ze souvislostí a co ne, nevadí. I tak Vás vyprávění všech žen z baškganskýho somonu strhne. Najednou cítíte ten vítr, který vám povlává s délem a chlad prostupující gerem a na jazyku chuť lojové polévky. A pokud ne, pak určitě máte chuť to zažít. 1 příběh, 5 žen, 3 generace, jejich muži a děti. Naskočíte do rozjetého vlaku uprostřed stepi a se zastávkou přes Ulanbátár tam opět skončíte. Smekám před mladinkou autorkou za perfektně zpracované téma. Dlouho jsem nic takového nečetla.
Já jsem vyslechla část této knihy jako rozhlasovou povídku pod názvem Odjezd do Čojbalsanu (město v Mongolsku)
Pojednává o cestě vlakem Hany a jejího mongolského manžela do Mongolska.
Hana neví co jí čeká, právě dojeli do Moskvy, kde budou přesedat.
Tato povídka je součástí 7povídek, které jsem všechny vyslechla audio z ČRo.
Povídka Letní noc(Michal Ajvaz)-hororová povídka v které škeble pronásleduje hlavního hrdinu Prahou.
Povídka Občina(Miloš Urban)-hlav.hrdina venčí psa Kukiho u lesa, kde se nadobro ztratí.
Zbraně z Tolminu(Jáchym topol)-hlav. hrdina lituje, jak se mění příroda pod Jelení horou v Krkonoších, díky kácení lesů pro stavbu lyžařského střediska.
Povídka Konečná(Jaroslav Rudiš)-hlav. hrdina vzpomíná jak jako mladí hráli v kapelách. Vrátí se domů, když jeho máma zemře.
Flétna(Jiří Kratochvíl)- o přátelství mezi chlapci, které skončí díky jejich otců, jeden kapitalista a druhý komunista. Smutné
Miriam(Ivan Klíma)-smutná povídka o deportaci židů
Moje první seznámení s P. Hůlovou a zároveň velký nadšení. Dlouho jsem nečetla něco tak vyzrálého /a ještě od 22letý autorky. Mám ráda generační knihy a tady se jedná, jestli se dobře pamatuju, o pohled žen tří generací na život, tradice a hodnoty.
Moje první, ale zřejmě ne poslední kniha od této autorky. Prostředím pro mě originální a stylem jazyka vlastně taky. Uchvátila mě. A celé to je velmi věrohodné. Tyhle generační romány o ne zrovna jednoduchém životě mám ráda.
(SPOILER)
Při čtení prvních asi pěti stránek jsem pořád listovala, zda v knize není nějaký slovníček mongolských slov nebo aspoň poznámky pod čarou, které by mi vysvětlily, co to znamená "ger", "argal" (zatímco ger se dal z kontextu dobře odhadnout, u argalu mi jaksi nedošlo, že stromy v mongolské stepi nerostou, takže to fakt nemůže být dříví, jak jsme ve střední Evropě zvyklí, ale poněkud exotičtější topivo :-)). Když jsem zjistila, že slovníček není, lehce jsem zpanikařila, v obavě, že nebudu rozumět, o čem se píše. Je fakt, že některá slova mi dost trvala jako třeba už zmíněný argal. Ale stálo to zato. Člověk jakoby v té stepi byl také, ať chtěl, nebo ne... většina z nás by se asi do té bezútěšnosti, vyrůstající na pomezí mezi starými, pro nás někdy nepochopitelnými tradicemi (třeba pohřbívání mrtvých), budováním socialismu (přineslo mj. paneláky) a tvrdým kapitalismem (většina lidí je ráda, že se nějak uživí) nijak nehrnula. Tak na pár dní na výlet a honem domů.
Když ovšem odhlédneme od kulturních rozdílů, zjistíme, že spletité rodinné svazky, problémy, jimž hlavní hrdinky čelí a mnoho dalšího by se našlo i u nás, když už ne v každé rodině, tak v každé vesnici. Jak štěstí, tak i neštěstí je cosi univerzálního, něco, co překračuje hranice států a kultur, a někdy to vypadá, že toho druhého je jaksi více, než toho prvého. Dzaja, Nara, Ojuna i jejich matka, babička a další příbuzné by mohly vyprávět... Ano, jejich životy byly poznamenané spoustou špatných rozhodnutí a chyb ale kdo z nás nechybuje?
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Chvíli jsme přemýšlela, o jakém otevřeném konci zdejší komentáře mluví, pak jsem si pustila onen kousek z vysílání na ČRo. Víte vy vůbec, že jste dostali pouze vyprávění Dzaji? Tedy prvních 112 stránek knihy? Kniha má mnohem víc stran, o otevřeném konci tedy nemůže být řeč. Ale zpátky k románu.
Petra Hůlová nás postavila před univerzální a zároveň dosti intimní příběh, který nás zavádí do drsného, ale poetického prostředí mongolských stepí. Před příběh, který si budeme moct prohlédnout hned z několika úhlů, a to pohledem Dzaji, její dcery, matky a dvou sester. Díky tomu dostaneme kompletní mozaiku osudů a událostí, které formovaly jejich životy, přičemž se dozvíme něco málo i o mongolské kultuře a tradicích.
Vyprávění začíná pohledem na současný život hlavní hrdinky, která se vrací do svých vzpomínek na dětství a mládí. Tím se otevírá prostor pro příběhy jejích předků, zejména babičky, jejíž život je ústředním bodem celé knihy. Ta jej totiž zasvětila tvrdé práci, odříkání a snaze udržet rodinu pohromadě navzdory mnoha překážkám. Představuje tak tradiční hodnoty, které se tu střetávají s novým světem, jemuž se někteří snaží přizpůsobit a jiní vzdorovat.
Právě vzpomínky na babičku pomáhají Dzaje pochopit samu sebe a svou vlastní identitu, jelikož slouží jako prostředek k uchování tradic a rodinné historie.
Za mě velmi povedené, slang mě nijak neobtěžoval, jak tu někteří píšou, naopak dotvářel celý kolorit daného prostředí, který by jen těžko vynikl se spisovnou češtinou.