Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5451/bmid_pamet-moji-babicce-jlJ-5451.jpg
4
778
778
Román dvaadvacetileté studentky Petry Hůlové je mimořádně vyzrálým prozaickým dílem. Jeho děj se odehrává v Mongolsku, osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do neopakovatelné atmosféry života v Mongolsku. Tato kniha obsadila 1. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.... celý text
Přidat komentář
Příběh je silný, prostředí exotické, zpracování brilantní. A stejně mě, podobně jako u jiných knih autorky, děsí ta prázdnota vztahů. Nikdo tam nikoho nemá prostě rád. Tak obyčejně, oddaně, s důvěrou, empatií a zájmem... Zejména matka vůči dcerám, neumím si představit, že bych svoje děti takhle jen zdálky sledovala. Neumím si představit, že žiju a moje dcera je bez domova někde opuštěná. Děsí mě to.
Knihu jsem si vybrala na základě Čtenářské výzvy - Kniha, která byla přeložena do angličtiny.
Vůbec by mě nenapadlo si takovou knihu koupit a nyní jsem ráda, že jsem si mohla přečíst tak silný příběh. Chvílemi mi bylo až těžko a hodně smutno. Jen k originálním mongolským výrazů mi chyběly vysvětlivky.
V první řadě mne zaujalo zpracování knihy, kdy jsem na stejné osoby a události mohla postupně nahlédnout očima pěti různých vypravěček. Nečetla jsem nikdy nic z prostředí Mongolska, takže i tohle pro mne bylo poměrně zajímavé, jelikož jsem se mohla dočíst něco o reáliích Mongolska a o životě tamní rodiny.
Je ale fakt, že místy se mi kniha trochu hůře četla - trochu jsem se ztrácela v postavách, hlavně v tom, kdo vlastně je otec které dcery Alty a Túlega.
"Žena bez dítěte je jako strom bez plodů. Osamělej a třeba silnej, ale k ničemu. Takovejch stromů jsou ve stepi sousty. Vyrůstaj z puklin skal, kroutěj se podle větru, ale žádná včela k nim, jak je rok dlouhej, nezaletí. Děsí mě tyhle stromy, děsí mě ženy bez dětí." s. 170-171
Zdá se mi, že čím dále na východ se člověk narodí, o to silněji má v sobě zakódovanou tu národní hrdost, která se v Evropě už moc nenosí a o to palčivější osud potkává děti ze smíšených svazků, ze kterých jejich jinakost vyloženě čiší.
Vztahy a problémy popisované v knize jsou takřka nadčasové, celé by se to vlastně mohlo odehrát v jakékoli době a jakékoli zemi. Je to velmi silný příběh, takže je až neuvěřitelné, že toto napsala 22letá holčina. Ale vzhledem k tomu, že je vystudovaná mongolistka, měla pro příběh zasazený v takto exkluzivní lokaci ty nejlepší předpoklady.
Nicméně nerozumím, proč knihu nedoplnila o slovníček s vysvětlivkami mongolských slov, která text jinak pěkně oživovala (přišlo mi, že to zrovna tenhle nedostatek ochuzuje čtenáře o určitý „další“ prožitek, nevím, kolik lidí bylo například schopno rozklíčovat, že onen ulánbátarský bordel se vlastně jmenuje „Ráj“).
Náhled na život v pro nás trochu exotickém Mongolsku. Opravdu skvělá kniha, do které jsem se okamžitě začetla.
Nejlepší, co autorka napsala. Na druhém místě Stanice Tajga. Zbytek je jen balast, kterým se autorka snaží cosi sdělit. Dle mého soudu se jí to moc nedaří a poslední knihy se těžko čtou, a nebaví mne.
Velmi zajímavé i když dost smutné čtení, ale hodně mi vadilo, že při té přemíře mongolských výrazů nebyl nikde žádný vysvětlen a některé so domyslet opravdu nejde.
Nezapomenutelná kniha! Je neuvěřitelné, že tuto knihu autorka napsala v 22 letech, podle mě hodně vyzrálé dílko, určitě si zasloužila ocenění! Knihu jsem četla hned, když vyšla - v r. 2002 a do dneška si pamatuju, že mě zaujal takový lidový vypravěčský styl autorky a velmi bohatý slovník ( i když rozhodně ne spisovný) a že šlo o takový kaleidoskop zážitků, myšlenkových pochodů, názorů a citových vazeb v jedné mongolské rodině. Za mě určitě plný počet hvězdiček!
Kniha je důkazem toho, že lidské příběhy odehrávající se tisíce kilometrů od Evropy, mohou důvěrně oslovit i tuzemského čtenáře. Do děje jsme vtaženi hned od počátku první z osobních výpovědí pěti žen z jedné rodiny. Autorka využívá hovorový jazyk s mnoha originálními mongolskými výrazy, čímž dokáže vystihnout stavy lidské duše i vykreslit podobu země. Jazyk odpovídá i charakteru jednotlivých hrdinek a okolnostem, ve kterých se nacházejí. Matka – Alta se vyjadřuje v holých větách, vyprávění Dzaji je naopak psáno dlouhými větami, které vyjadřují její pestrý život a z vyprávění nejmladší Dolgormy je znát změna probíhající v mladé mongolské generaci. Skvěle vyznívá i to, jak se liší pohledy jednotlivých protagonistek na stejné události.
Nechte se strhnout touto neobyčejnou rodinnou ságou a nahlédněte do života mongolských venkovanů od hluboké historie až po přítomnost.
Po přečtení prvního odstavce jsem četbu dlouho odkládala. Nakonec jsem se ale přece jen dokopala k tomu sednout si, soustředit se na text a po několika stránkách jsem si na styl psaní i orientaci v textu zvykla. A jsem za to ráda, protože se jedná o knížku, která chytne a nepustí, dokud nejste u posledního slova poslední věty poslední kapitoly.
Nejzajímavější částí pro mě kupodivu byla pasáž naprosto okrajová, a to vzpomínání na prababičku, které slouží jako pohádka na dobrou noc pro Dolgormu. Vyprávění o tom, co znamená jméno, a že je důležité, proč se člověk jmenuje zrovna tak, jak se jmenuje.
Bohužel kniha mě příliš neoslovila, asi to bylo tím, že jsem ji četla o zkouškovém, ale totálně jsem se v knize ztratila. Ve jménech, mongolských výrazech (v knize nebyl slovník, takže jsem někdy slova nepochopila ani z kontextu věty), nevěděla jsem kdy kdo mluví, když jsem na to přišla, už jsem si nepamatovala jeho postoj a názory... chaos... Jediné pozitivum, líbilo se mi líčení prostředí, krajiny, venkova/města. Takže knihu jsem nepochopila, moje chyba... Ale věřím, že když se člověk zorientuje, má čtenářovi kniha, co sdělit. Možná po ní ještě někdy sáhnu.
Výborná knížka! Pět žen napříč generací vypráví příběh, každá svýma očima. Velice zajímavé.
Krásný a silný příběh o nevyzpytatelnosti lidského života, ať už se odehrává kdekoli, o rodinných vazbách a bolesti, kterou způsobují a která bolí každého jinak, ale vždycky nějak, ať už zůstává věrný rodinným tradicím předávaným po generace nebo se vydá za vlastním snem. Rodinné vazby nás vždycky nějak doběhnou. Tady doběhl hned několik žen jedné rodiny a každá si to nese jinak. Stejně jako je nelítostné prostředí, ve kterém se příběh odehrává, je i styl vnitřních monologů prostý jakékoli lítosti a sentimentality a jenom podtrhuje drsnost a tvrdou realitu. Petra Hůlová mě opět nezklamala.
Přečetla jsem jedním dechem. Moc se mi líbilo popsání několika úhlů pohledu, protože každý vidíme věci jinak na základě svých zkušeností a vrozeného temperamentu, zde pohledy několika žen na rodinu, které jsou součástí. Velmi zajímavý a obohacující výlet do Mongolska.
Zajímavá kniha o osudech žen z jedné rodiny odehrávající se v pro nás exotickém Mongolsku. Příběhem se line touha po štěstí, za kterým si každá z hrdinek jde svou cestou. Vypravěčský styl je svým zvláštním způsobem naléhavý a žene čtenáře příběhem vpřed. Přiznám se, že jsem po přečtení měla potřebu dohledat si další informace o Mongolsku a životě tamních lidí vůbec.
Knížku jsem si koupila v roce 2002 na doporučení knihkupce, když jsem chtěla něco poetického. No nevím, zas tak poetické mi to nepřišlo. Tenkrát jsem z ní měla dost rozporuplné pocity, ale když teď pročítám komentáře ostatních, myslím, že je čas, abych si knihu přečetla znova a uvidím, jestli už ji dokážu ocenit. Slibuju, že dám vědět.
Pro mě naprosto skvělá kniha. Vnímám ji přesně opačně než fruitbueno. Já tam naopak tu lidskost cítím hodně moc. Geniálně vykreslené postavy mi připadají blízké, jako kdybych sama patřila do té mongolské rodiny. Vůbec jsem při čtení nevnímala, že se děj odehrává v tak strašně vzdálené zemi. Zhltla jsem knížku jedním dechem a nepochybuji, že se k ní vrátím.
Nezpochybňuju kvality knihy, ale přesto jsem si nějak nemohla vytvořit vřelejší vztah. Může za to jednak jazyk (pardon, jsem z Moravy a obecná čeština prostě není a nebude můj šálek kávy), jednak odtažité vyprávění (chápu, o ten odstup, nadhled jde, jenže na vřelosti to nepřidá a když knížka "nevoní" lidskostí, vřelostí a city, není to nic pro mě). Z osudů mě nejvíc zaujaly sestry-spojenci Dzaja a Nara, celkově veškeré prostředí (tak vzdálené naší kultuře) a jsem zvědavá, co by na knížku říkal nějaký chlap :)
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Wow, nemám slov. Tohle jsem od dvaadvacetileté slečny nečekala. No, nicméně bude to mít (nebo už má) v dalším psaní o to těžší. Tohle se fakt skoro překonat nedá!!!
Příběh o slabých ženách, které jsou ve skutečnosti silné a jdou si za splněním svých snů tak, jak dovedou a jak jim to prostředí, kde vyrůstaly umožňují. To, že většinou skončí ne moc dobře je dáno spíše vnějšími okolnostmi než tím, že by si za to mohly samy. No, abych pravdu řekla, tak ženy v Mongolsku těch možností jak uspět a dojít štěstí moc nemají. Buďto skončí na vesnici a budou otročit mužovi, dětem a rodičům a nebo ve Městě, kde je tak přeplněno těmi, co utíkají z venkova, že šanci na úspěch ztrácí ještě před tím, než o něj začnou usilovat. Jediné co mají tyto mongolské ženy společného se všemi ženami na světě je touha po lásce, dětech a uznání. Při četbě knihy jsem se díky mongolským slovům v textu cítila být součástí života všech pěti hlavních postav... Přestože to podle mě není zrovna odpočinkové čtení, určitě doporučuji všem, co mají rádi rodinné ságy bez příměse červené knihovny.