Paměti Pařížských katů
Charles Henri Sanson
Kniha dokumentuje více než stoletou historii pařížského rodu Sansonů, kteří po generace dědili katovské povolání. Mužští potomci rodu neměli na výběr, museli pokračovat v řemesle svých otců, byť k němu měli odpor. Takový byl i poslední potomek rodu, Charles Henri Sanson, který si po propuštění ze služeb slavnostně umyl ruce, které již nikdy neměly být potřísněny krví jeho bližních. Kniha Paměti pařížských katů přibližuje nejen osobní život lidí, kteří stáli na okraji společnosti, ale také nabízí svědectví dějin, které se často psaly právě na popravištích. Pozn.: Vydání zhotoveno podle překladu z anglického originálu vydaného v r. 1930 v nakl. Jos. R. Vilímek.... celý text
Přidat komentář
Ano, ze začátku to bylo opravdu zajímavé (třeba Damiens, Cartouche nebo začátek revoluce), mrazivé byly zápisky Charlese Henriho Sansona, ale ke konci už lidé ztráceli na výraznosti a příběh začal být stále se opakujícím rozsudkem. Přesto, ale jeden z nejzajímavějších historických textů o Francii.
Kniha (údajně psaná Dumasem) mapuje období francouzské historie až do revoluce 1792 a popravu Ludvíka XVI. Zmiňuje mnoho slavných osob francouzské historie, které povětšinou skončili na prknech popraviště.
První polovina knihy byla velice záživná, protože líčila popravy, způsoby poprav, apod. Druhá polovina mě už tolik nebavila, některé kapitoly jsem dokonce přeskočil, což u knih nejsem zvyklí dělat.
Kniha, která na mě zapůsobila, jako zjevení, chvíli náběh na historický román, chvíli kniha faktů a chvíli deník kata. To všechno smíchané do podoby, která se čte sama, jen místy je dobré vypnout představivost. Nejvíc mě dostala pasáž věnující se francouzské revoluci v rozmachu – Ve chvílích, kdy se na stránkách objevovaly přejmenované názvy měsíců spolu s denním výčtem počtů obětí, jsem si připadal, jak u čtení špatné sci-fi, která se snaží vše dohnat nesmyslnou brutalitou. Z historických událostí mě pak nejvíce překvapila pasáž o uvedení gilotiny, kdy ji jednomu z předků autora načrtl pianista po společném hraní.
Paměti Pařížských katů byla neobvyklá četba, která odhalovala události a popravy sedm generací katů, ale zároveň nešlo jen o historické či statistické údaje. Vše je doplněno o procítěný příběh, jenž sice není souvislý, ale zároveň ukazuje pravou tvář mužů z rodu Sansonů. Psal jej pomocí deníků a dokumentů poslední kat, který doufal ve zrušení trestu smrti a nápravu společnosti.
Tato kniha dokáže místy vyrazit dech svou upřímností a hlavně čtivostí. Na to, že jde o historii, tak se děj čte velmi dobře a vše plyne, jak má. Nenudí a čtenář si ji vychutná jako dobré víno. Po douškách si užijete každé písmenko.
Pěkná kniha, mám takové ,, drastické,, historické knihy ráda...Pokud někoho zajímá jak se v tom ,,krásném romantickém,, středověku žilo někomu u nejnížší a nejzavrhovanější třídy,tady to rozhodně najde:-)
Kniha se skládá ze dvou nesourodých částí. První se podobá Pamětem kata Mydláře,je více osobní-jak se stal první Sanson katem,co prožíval...Druhá část je taková kronika revoluce ve Francii.I když jsou mi známí hlavní protagonisté této krvavé epochy z dějepisu,nestačil jsem zpracovávat seznam dalších osob,o kterých nic nevím.Navíc autor neupřesnil a to dost často,jaké měli postavení,či v čem se tito lidé angažovali.Brzo mě omrzelo i opakované líčení denních poprav.
Je možné,že příběhy jsou opravdu kronika rodu sepsaná pak do konečné podoby posledním katem a to bych asi měl být v hodnocení mírnější.Nabízí se srovnání s Mydlářem, ale Josef Svátek byl renomovaný spisovatel a jeho kniha drží víc vcelku, navíc je pestrá a má spád.Někde jsem sice četl,že Tajnosti popraviště napsal pan Dumas,ale podle stylu se mi to moc nezdá.Takže dávám tři hvězdičky.